Šaty

15. března 2018 v 18:20 |  Téma týdne
Kdysi dávno jsem měla šaty. Tedy, šaty mám pořád, ale tyhle, ty byly nej. Koupila mi je mamka, když mi bylo sedmnáct a já v nich byla na závěrečném večírku. A byla jsem hvězda večírku.
Nikdy jsem se nijak neparádila, nosila jsem obyčejné rifle, obyčejná trička, mikiny bez obrázků, bez ozdob... A kecky.
Taky jsem se nemalovala a nejsem si jistá, že bych se nějak zvlášť česala. Teda jo, česala jsem se, jakože rozčesat, ale tím to končilo, žádný zvláštní účes, lak na vlasy, tužidlo...
A pak jsem najednou měla na sobě šaty, které byly bílé, opravdově na tělo, holá ramena, vlasy vyčesané a na nohou "střevíčky".

Ty šaty už nemám. Vůbec nevím, kam se mohly podít, ale je to fuk. Už bych se do nich nenarvala...
Ale když jsem řešila ten synkův ples, vzpomněla jsem si na ně. A dokonce i na ten pocit, když jsem je měla na sobě.
Ztratila jsem se ve vzpomínkách a jednu chvíli jsem byla zase ta sedmnáctka, která vůbec nechápala, proč na ni každý civí...
Ta holčina, která netančí, ale na parket musí s každým. S každým, kdo si chce vyzkoušet, jestli ty šaty z holého těla spadnou, když se rozepne zip na zádech. Tenkrát klukům nadával můj mistr z praxe, ale rozhodně se nenabídl, že by mi ty šaty zase zapnul.
Na zapínání jsem si našla jiného kavalíra.
Kluka, o kterém jsem snila skoro celé tři roky. Kluka s kytarou a velikýma rukama...
A ten večírkový večer to vypadalo, že by možná, třeba, přece jen...
Ale bylo to jen okouzlení jednoho večera a já tak nepřišla o báječného parťáka do vlaku.

Mrzelo mě a mrzí pořád, že z té doby nemám žádnou fotku. I když jedna by se možná najít mohla. Jen nevím, jestli v těch šatech a nebo v jiných.
Přemýšlím, jestli jsem v nich šla na bráchovu první svatbu, ale trošku se obávám, že nakonec ne, abych nevypadala nevěstovatěji než nevěsta.

Tu fotku jsem hledala. A zatím nenašla.
Ale našla jsem tolik jiných fotek.
Sebe jako miminko.
Naší chalupu bez střechy.
To obrovské vosí hnízdo na střešních laťkách, po kterých moje mamka běhala jako laňka.
Sebe jako opravdu mongoloidní miminko.
Sebe šestiletou na kočárku, s berlemi u ruky.
Babičku a dědu.
A druhou babičku s dědečkem.
A babičku na chalupě v malinách. Přesně tak, jak si ji pamatuju.
A tátu mladého. Přesně tak, jak si ho teda rozhodně nepamatuju.

S tou krabicí fotek jsem proseděla dobré dvě hodiny. Dvě hodiny jsem žila život někoho jiného, povětšinou mého táty a probírala jsem se jeho vzpomínkami.
A začínám chápat, jak moc je pro něj těžké vidět mě takovou, jaká jsem.
On mě vidí takovou, jaká jsem byla. Holčičku z fotek. Miminko, puberťačku i nemohoucí skoroškolačku na kočárku.
Myslím, že hlavně ta nemohoucí šestiletka žije ve vzpomínkách mých rodičů nejvíc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 duchodkaevka duchodkaevka | 15. března 2018 v 18:57 | Reagovat

Nad starými fotkami se krásně vzpomíná. Zrovna nedávno vytáhl můj muž fotky svého dětství a fakt jsme se bavili. Spoustu jeho dřívějších spolužáků znám jako dospělé a bylo to hodně zajímavé odpoledne :-)  :-P

2 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 15. března 2018 v 19:23 | Reagovat

To je hezké, taky si ráda prohlížím staré fotky. Nedávno jsme našli sto let starý deník, fotky a vyznamenání po jednom pra(pra...)strýci.

3 Kitty Kitty | Web | 15. března 2018 v 21:16 | Reagovat

Nad fotkami by bylo fajn se sejít a vzpomínat. Protože najednou něco potřebujete a prostě už není, kdo by si to upamatoval. Maminka si dala na stáří tu práci a VŠECHNY papírové fotky nalepila do velkého fotoalba. Proto si taky všechno léta zapisuju. A přitom nikdo z rodiny se nemůže domáknout, kdy přesně se brali naši rodiče. Až pojedu na Moravu, vezmu si víc dní zajedu se optat na MNV a faru, kde naši žili. Snad se zadaří... :-)

4 Unavená matka Unavená matka | 16. března 2018 v 0:13 | Reagovat

Rodiče nás skutečně stále mají potřebu ochraňovat a opečovávat. Dlouho jsem to nechápala, ale jak mi postupně dospívají děti, sama se přistihuji, jak mám stále tendenci jim pomáhat a radit... to se musím opravdu hodně snažit, abych se udržela, protože sama vím, že to nebývá příjemné a hlavně už mají vlasrní život a přetrženou pupeční šňůru nikdo nenaváže ;-)

5 beallara beallara | Web | 16. března 2018 v 6:03 | Reagovat

Je úžasné zvolnit, sednou si a nechat plynout vzpomínky.
Tvoje dnešní jsou v nostalgickém oparu a věř, že vůbec nevadí, že není fotka, máš to vevnitř, máš to tam uložené a krásně se ty střípky čtou. :-)

6 Alka Alka | E-mail | 16. března 2018 v 7:33 | Reagovat

Moc příjemné čtení.
Mé nejstarší bylo nedávno 38 let (bože, ty děti stárnou!), ale pro mne je pořád mé dítě. (A k MDD dostane přacího mejla. :-P)

7 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 16. března 2018 v 10:12 | Reagovat

to jsi mi úplně připomněla jak jsem se prohrabovala krabicí fotek co měla babička a stále má:-)
pro mě žádné šaty takovou cenu ani vzpomínku nemají
ale u rodičů mám pořád 6 plyšáků (některé jsou z 60. let po mé mamce), které se nesmí vyhodit! protože přece mají duši:)

8 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 16. března 2018 v 13:25 | Reagovat

Co píši blog, jsem s fotkama stále. Občas něco hledám k článku a pak u fotek sedím a sedím a sedím. Je to magnet,je to život. :-)

9 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 16. března 2018 v 15:28 | Reagovat

Mám jednu krabici od bot. Je vzpomínková. Jsou v ní fotky papírové, ale i porcelánové. Je to takový můj malý poklad :-)

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 16. března 2018 v 18:36 | Reagovat

Je dobré mít takovou krabici. Nárazově se s ní dá prožít fajn podvečer :-).

11 stuprum stuprum | Web | 17. března 2018 v 18:39 | Reagovat

Šaty na mladých holkách jsou rajcovní, na starých podrthují vnady!

12 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. března 2018 v 22:12 | Reagovat

[1]: Fotky z dětství jsou nejlepší :-)

[2]: Tak ale to musel být úžasný nález :-)

[3]: Tak to Ti budu držet palce :-)

[4]: Ano, čím jsou starší moje děti, tím líp cháu své rodiče :-)

[5]: Víš, mrzí mě, že tenkrát mě neznal drahý.
A hlavně, zrovna tuhle sebe bych ráda ukázala dětem, aby věděly, že jejich máma nebyla vždycky s pupkem a s visacíma prsama :-)

[6]: Pořád synkovi říkám "chlapečku" :-)
A já osobně dárky k MDD vyžaduju :-) A když jsme u toho, tak vyžaduju i dárky k narozeninám mých dětí, protože nebýt mě, tak žádné narozeniny nemají :-)

[7]: No, já nikdy nebyla na šatičky a tyhle byly jedny z prvních, které jsem si vybírala sama :-) Proto si je tak moc pamatuju :-)

[8]: Že jo? :-) A navíc, aby toho nebylo málo, tak taky když fotík, rovnou koukám, jestli to je na blogu použitelné :-)

[9]: A nebo velký poklad :-)

[10]: A občas dokonce i ve více lidech :-)
Někdy je to lepší, než společenská hra :-)

[11]: No, ne vždycky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama