Zlom

22. února 2018 v 13:35 |  Téma týdne
Byla jsem divné dítko.
Dítko, co se vždy kamarádilo s těmi vyloučenými. Ať už to byla třídní šprtka, kluk, co měl ekzém, malá zlodějka a nebo o dva roky starší romská spolužačka...
Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla patřit jinam. Jinam, než k vyloučeným.
Ne proto, že bych sama byla vyloučená, ale proto, že jsem prostě měla pocit, že někam tam patřím, že patřím k nim, abych je mohla ochraňovat, abych jim mohla pomáhat.
Vlastně to celé vím až teď, když si tak zpětně probírám, kdy se probraly ty moje samaritánské sklony...
Na učňáku jsem dopadla stejně.
Hned první týden jsem se přidružila ke spolužačce, která neměla ani metr padesát, její obličej vypadal na čtyřicet a dušička byla duší zlomeného ptáčete.
Byla jsem tio já, kdo šplhal na školní rozhlas pro penál a byla jsem to já, kdo dobrovolně vynášel koše.
To já jsem sušila polité peřiny a já umývala rtěnku ze dveří internátního pokoje.
Ve druháku už se to zklidnilo, přišly nové prvandy a ejhle, zas jsem to byla já, kdo umýval dveře a vynášel koše...
Ve třeťáku už byl absolutní klid. Fakt, něco neuvěřitelného, na dívčím internátě nebyla šikana...
A já si pomalu zvykala na to, že mě nikdo nepotřebuje, že nikam nepatřím...
Než jsem byla zvolena oblíbenkyní třídy...
Já??? A jako proč?

Z dětství jsem se přehoupla do dospělosti.

Po učňáku, v práci, jsem celkem dobře zapadla do kolektivu. Nejen těch mladších, co jsem znala ze školy, ale i těch starších. Byla jsem ta, co byla vždycky ochotná pomoct...
A doma? Vždycky se v mém okolí našla nějaká ztracená duše.
Jenže já hloupá vůbec netušila, co dělám a už vůbec jsem nemohla vědět, proč to dělám.

Vždycky jsem byla kombinací bezstarostnosti a péče.
Kvočna.
Když jsme šli na tah, mohla jsem pít kolik jsem chtěla a nic.
Nic jen proto, že jsem vždycky měla na starost nějakou mladší kamarádku. Ve chvíli, kdy jsem kamarádku odevzdala do rodičovské péče, zapůsobil alkohol a já odpadla.
Pitomej pocit odpovědnosti...
Ten pitomý pocit, který mi nedovolil užít si vlastní mládí.

Jasně, nějaké chvilky byly...
Úžasné procházky s kamarádkou, objevování netušeně nádherných zákoutí našeho města, výpravy za věžičkami, focení...
A tahy s partou na chalupě, litry vypitého alkoholu, desítky vykouřených doutníků, hroznové víno (jahody došly, bylo těsně po sezóně) a moc lahviček Bohemky, bylinný likér, který jsem viděla jen tenkrát a který chutnal líp, než Becherovka, litry broskvové (fuj), střepy v záhonech, jak flašky lítaly oknem... Vlastně mi teď dochází, že to byly tahy na tvrdém alkoholu, žádné víno, žádné pivo, jen ta Bohemka, po kartonech...
Koupání v rybníku plném sinic...
Promilované noci i dny, na všech možných místech...
Řízení bez řidičáku.
Cesty vlakem, stopování...

Mám pocit, že tyhle chvilky byly příliš krátké. Pár víkendů, týden dovolené...
A já hloupá jsem se stresovala tím, jestli v těch plavkách nemám břicho, jestli vypadám dobře, jestli nemám příliš velká prsa...

Lidi, jak já byla blbá...
Kdyby mi dneska někdo nabídl tu postavu, co jsem měla tenkrát, vzala bych si na to půjčku, vyloupila banku, zavraždila sousedy...

Dneska mám pocit, že jsem mládí tak nějak prohýřila, že jsem si ho zapomněla užít, že jsem udělala spoustu chyb a že čas nevrátím.
Ale je to jen pocit.
Mám na co vzpomínat. Na dobré i zlé. A chyby jsou od toho, aby se z nich člověk poučil. Svoje mládí si užívám teď.
Trošku zpětně a zároveň se rovnou učím z těch chyb.
Mám nějakých dvacet let navíc a co rok, to kilo.
A nechci opakovat stejnou chybu.
Mám kolem pusy vrásky a taky na čele, okolo očí a vlastně už i na krku.
Každá z těch vrásek něco znamená.
Porod. První zub. První krok. Druhý porod. Zamávání ze školkového okna. Rozbité koleno. Rozvod. Třetí porod. Intr.
Za chvilku mi přibude maturitní vráska. No přece bych je nezatracovala?
Celé moje mládí mám vepsané v obličeji.
A protože to pokračuje, myslím, že pokračuje i to mládí.
Ono mládí je stejně relativní pojem, že?
Jinak se na to kouká ve třiceti a jinak v osmdesáti.

Já mám to mládí uvnitř.
Už si umím užívat chvilky bezstarostnosti. Nemusím se opíjet, stačí mi knížka a houpací křeslo...
A to nádobí, to se umyje potom...
A sáňkovat můžu i dospělá a koulovat se a lézt po stromech a dělat hvězdy na trávníku...
No a co, že to jsou křivé hvězdy. Už při nich nepotřebuju vypadat dokonale.
Myslím, že jsem konečně dorostla do toho správného mládí, do toho, které si můžu naplno užívat...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 dáša dáša | Web | 22. února 2018 v 14:42 | Reagovat

Moc pěkně a obsažně popsáno mládí :-)

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 22. února 2018 v 15:17 | Reagovat

Ano, taky mám pocit, že jsem si to mládí vůbec neužila...ale je to jen pocit... ;-) ne realita...

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 22. února 2018 v 15:49 | Reagovat

Moc hezky napsáno :-) Škoda že člověk na tyhle věci přichází až s odstupem a pak často lituje... ale je krásné, že si bezstarostnost mládí užíváš teď - tak ať se nikomu a ničemu nepodaří ti ho vzít!

4 hedd hedd | Web | 22. února 2018 v 16:08 | Reagovat

To s těmi vráskami je krásně vyjádřené! Doufám, že to jednou budu vnímat stejně. :-) A taky si nebudu barvit vlasy. :-D

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. února 2018 v 16:49 | Reagovat

Moc pěkně jsi to sepsala. Taky jsem míval často pocit, že když nebudu odpovědnej já, nebude už nikdo. Paradoxně si ze zpětného pohledu připadnu, že jsem byl dospělejší v mládí a teprve ve zralém věku se to postupně začalo otáčet :-). Mám jen jedinou věc z minulosti, které opravdu lituju, ale tu už - stejně jako nic jiného - nenapravím. Jinak se snažím své četné blbosti tolerovat a nelitovat jich, protože ony často vedou do zákoutí, do kterých by se člověk jinak nedostal a třeba by i to byla ve zpětném zrcátku škoda.

6 beallara beallara | Web | 22. února 2018 v 17:50 | Reagovat

Baru, jsi to skutečně ty, ale já jsem za tu chvíli s tebou vypozorovala určitou hravost, ty to máš v sobě ...jen s tím už nebojuješ a necháváš to plynout :-)

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 22. února 2018 v 18:01 | Reagovat

[1]: Původně jsem chtěla psát něco úplně jiného, ale prsty si nějak vedly svou :-)

[2]: Ale no tak, zrovna my dvě si to mládí užíváme teď, bohatší o zkušenosti, ne? :-)

[3]: No, pokouší se o to. Moje děti i moji rodiče, celé moje okolí :-) Ale mládí naštěstí není jen o nezodpovědnosti, je i o radosti ze života, ne? :-)

[4]: Kdybys věděla, jak dlouho už já čekám na šediny :-)
Vlasy prokvetlé stříbrem... A nic, jen pořád ta nudná a nevýrazná špinavá hnědá, co se vytvořila ze špinavě blond :-)

[5]: Ale no tak, chyby se nemusí vždycky napravovat, ale zato se člověk musí vždycky poučit :-)

[6]: Siminko, nemá smysl bojovat :-) A kdyby, byla by to zas jen hra, tak trochu soutěž :-) A zas bych vyhrávala sama nad sebou :-)

8 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 22. února 2018 v 19:49 | Reagovat

Z děství si skoro nic nepamatuji...a jelikož jsem byla odjakživa tou "divnou" a vyvrhelem, pochopitelně jsem se chtě nechtě kamarádila právě s těmi odvrženými dětmi.
Díkybohu, že je toto období za mnou.

9 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 22. února 2018 v 20:12 | Reagovat

[8]: A víš jistě, že je za Tebou? :-)
Já nad tím přemýšlela hlavně proto, že jsem vlastně pořád stejná. Pořád se obklopuju potřebnými...

10 Víla Víla | Web | 22. února 2018 v 22:09 | Reagovat

Nevím, kde jsem to teď slyšela, ale znělo to takhle: "Ty jsi pořád mladá, jen trochu déle než já." :))
Můžu objektivně říct, že na střední jsi byla krásná, ale teď jsi taky nádherná. Nevím, jak to napsat, ať tě tím omylem neurazím, protože se neumím pořádně vyjadřovat... Ale zkusím to. Třeba Kladeňáčkova babička je prototyp takové té "babičkovské babičky" a ty jsi pro mě prototyp "maminkovské maminky." A tím nemyslím, že jsi tlustá nebo stará nebo jak se to dá ještě pochopit. Ale že jsi taková ta máma, která s dětmi dokáže blbnout jako malá a zároveň se umí chovat dospěle a podpořit je. :)

11 Kitty Kitty | E-mail | Web | 23. února 2018 v 10:01 | Reagovat

Baru, ráda tě za tvoje vyznání "Matky Terezy" zařazuji do výběru TT "Mládí". A přitom si žiješ hezky, i když mnohdy dramaticky. Ať ti to vydrží! :-D

12 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 23. února 2018 v 17:51 | Reagovat

[10]: Fuj, urazit mě? :-)
A abys věděla, když nemůžu být profi kamarádka, tak aspoň profi máma :-)
A děkuju :-)

[11]: Děkuji :-)

13 Iris Iris | E-mail | Web | 25. února 2018 v 8:13 | Reagovat

"Lidi, jak já byla blbá...
Kdyby mi dneska někdo nabídl tu postavu, co jsem měla tenkrát, vzala bych si na to půjčku, vyloupila banku, zavraždila sousedy..."
Tahle věta mě dostala, mám to stejné, jak já byla blbá :-(

14 Nýna Nýna | E-mail | Web | 26. února 2018 v 12:58 | Reagovat

Doufám, že se brzy dostanu do stejného rozpoložení a dokážu si užívat chvilky bezstarostnosti. Momentálně už můžu v mých 23 letech počítat šedé vlasy...

15 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 27. února 2018 v 0:06 | Reagovat

[13]: Milá Iris, nevraždi. Počkej, za takových třicet let si budeš to stejné říkat o postavě, kterou máš teď :-)

[14]: No vida, já ve třiadvaceti měla těch starostí mraky :-)
Čerstvé mimino, nové bydlení a po svatbě i novou tchyni :-)
Ale když se podívám zpětně, tak jsem měla vlastně největší právo na bezstarostnost, protože jsem měla konečně vyřešený život.
Své dítě, svého muže a jeho byt...
Jen jsem ještě ani zdaleka nemohla tušit, že vlastně začínám nový život...

16 Iris Iris | E-mail | Web | 27. února 2018 v 12:48 | Reagovat

[15]: Jo, asi máš pravdu :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama