Tátové

21. února 2017 v 13:22
Původně jsem chtěla psát blog plný veselých historek, ale nějak se s toho stal blog přemýšlecí a sem tam vážný.
Všechno se to zlomilo článkem o maminkách, tak bude fér, když napíšu i o otcích.

V životě jsem potkala spoustu otců a většinou byli skvělí.
Třeba ten můj, to je Táta. Ano, s velkým T.

Je to táta, co se nestyděl mýt nádobí a vařit.
Táta, co mi ušil nádhernou oteplovací soupravu a ještě se patlal se strojní výšivkou, abych byla nejhezčí.
Ale není to takový ten táta do kuchyně.
Je to ten táta, co vymaluje byt, přestěhuje nábytek, vyrobí lampičku a když bude potřeba, postaví i barák.
Můj táta totiž umí všechno.
A taky se poctivě snažil mě většinu naučit.
A všechno mě učil tak samozřejmě a tak nenásilně, že jsem před dvěma lety nechápala, že synek neví, jaké jsou druhy šroubů...
Což je vlastně špatně.
Někdy se přistihnu, že se děsím, jak můžou být lidi tak hloupí, když neznají samozřejmosti.
Jako třeba ty šrouby...

To ale není tátova chyba, jen moje, že jsem zrovna nad tímhle nikdy moc nepřemýšlela a tím pádem svoje děti neučila stejně...

Můj táta peče nejlepší koláče (blogerky, bacha, i kynuté a fakt super) a zvládne i svíčkovou.
A dokáže vyštukovat pokojíček.
Okna nevozí ke sklenáři a umí kácet stromy.

Táta je ten, co mě nosil, když mě bolela i "bolela" nožička a taky to je vypravěč báječných historek.
Můj táta má smysl pro humor, ale pro každý humor, i ten černý, takže si největší záchvat smíchu pamatuju z pohřbu, kde jsme byli spolu...
Ale hlavně si pamatuju, že můj táta kdysi dávno míval obrovské ruce, tvrdé a přitom něžné.

Teď už mám ruku jako táta, ale on má pořád tvrdé dlaně. I teď, pěknou chvilku v důchodu, dokáže můj táta se stejnou lehkostí kácet stromy, jako hladit kočku.
A i teď je můj táta chodec.
Je to člověk, který dokáže chodit jen proto, aby chodil.
Ujede mu autobus, tak holt půjde pěšky, no...
A že to je dvacet kilometrů?
Ale co, třeba ho někdo sveze.

Můj táta byl vždycky tak nějak můj hrdina a já to pokládala za samozřejmé.
Teď mi táta stárne a i když chodí s radostí, někdy u toho má sehnutá ramena.
Mnohem víc, než když na nich nesl tu šestiletou příšeru, která simulovala...
Ale jindy se narovná, zvedne hlavu a já zas vidím toho nevysokého chlapíka s pevným tělem a silou obrů...


Mám v životě štěstí a našla jsem dalšího Tátu, dalšího s velkým T.

Je to můj drahý a je minimálně princezničce tím nejlepším tátou.
Je to ten s velikou a drsnou dlaní.
Je to ten obr, co má strašnou sílu a je to ten, co všechno umí.
Peče kynutou pizzu a úžasný rebarborový koláč.
A hraběnčin štrůdl.
A vaří. Vaří tak nějak od boku, tak, jak mu suroviny padnou pod ruku a vždycky to je strašně dobré.
A co víc, on si po tom vaření umyje nádobí, utře linku a zamete pod linkou...
A taky vymaluje a přestěhuje a navíc, tenhle Táta už domečky stavěl.
Umí nahodit omítku a strom pokácí taky.

Ale není to jen princezničky táta.
Dokáže dělat tátu i mým velkým dětem.
Se slečinkou se honil v parku, synka vozil na kolečku...
Nikdy nedělal rozdíly a pomůže s úkolem kterémukoliv z nich.
Stejně, jako zaplatí slečinky intr a přidá na synkovu autoškolu.
On byl ten, co stříhal proužky látky na jejich kostýmy.
A ten, co zdobil synkův dort.
A co víc, je ten, co dokáže dát synkovi pohlavek, když už synek opravdu přestřelí...
Je to ten, který bude dětem malovat pokojíčky barvou, jakou si smrádci vymyslí...
A je to ten, co kterékoliv dítko odveze na vlak, protože jim ujel autobus.


Všichni tátové i Tátové mají své mouchy.
Většinou štvou maminky a vždycky prudí své potomky.
Ale když se pak člověk ohlédne, vidí to kolikrát i jinak.

Vždyť ten táta měl tenkrát pravdu.
On to ten táta s námi neměl lehké.
Táta odvedl skvělou práci.

Takhle to teď vidím já.

Oba mí Tátové přišli k něčím dětem a teprv pak měli vlastní a oba mí Tátové museli být lepší, než ten předchozí, ten vlastní.
A oba si museli ty velké smrádky zamilovat, aby jednou neupřednostňovali to vlastní dítko.

Mám v životě dva muže, ty nejlepší na světě.
Muže, co dokážou všechno.
Muže co odloží zástěru proto, aby jí neušpinili o sekeru.

Moc bych všem přála stejného tátu.
Tátu pro sebe, své děti i vnoučata...


Díky tátové. Že jste.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 21. února 2017 v 14:16 | Reagovat

Krásné vyznání. Vzpomněla jsem si na toho svého tátu. Na jeho příšernou kmínovou polívku - nikdy jsem mu nepřiznala, že mi nechutná a pokaždé ji snědla. Vařit neuměl a já to mám po něm. Zato měl srdíčko plné lásky k mámě, ke mě, k vnukům... :-)

2 Kitty Kitty | Web | 21. února 2017 v 15:35 | Reagovat

I já jsem měla výborné rodiče, ale jsem spíš (a vlastně jen) po něm. Taky umím se šrouby, spravit po mužsku co je potřeba a jsem po něm i "s tou držkou"! Byl vysoký, silný, zručný, všímavý - můj Tata. Pro tloušťku a autobusáckou profesi se asi dožil jen 54 let, ale vzorem pro nás všechny je dál. Vedl nás, vnuky, vedl by i pravnuky.
Pro takovéto články k tobě tak ráda chodím. I dnes máš za něj všech pět hvězdiček. Jako ostatně hodně často.
Na synka máš ještě trochu času ho učit a naučit, i když "zastydl". Však on se dívá a vidí - i když to nepřizná. S těmi šrouby a zručností - dívá se, ač nepřizná, jak ho baví mít šikovnou Mámu. Jen o tom nekafrá. To se léty projeví. Zdravím tvýho Tátu a blahopřeju mu k takové dceři ;-)  :-D

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 21. února 2017 v 16:52 | Reagovat

[1]: Já zas pamatuju, jak mi táta nutil salátovou okurku a já jí nedokázala pozřít.
Ale chutě se čase mění :-)

[2]: Myslím, že pozdrav si táta přečte sám, pokud se mu bude chtít rozkliknout komentáře :-)
A taky pokud bude chtít číst zrovna tohle. Sem tam sem zajde, nakoukne :-)
Mám po něm smysl pro humor a díky němu mám ráda mapy.
Tu lehkost, s jakou se dostaneš odtud tam, stačí se jen dívat :-)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 21. února 2017 v 17:25 | Reagovat

[3]: Tak lehkost v hledání na mapě, to bych potřebovala: já to nakonec vždy sama nějak dám (pokud něco hledám, chodím s Google mapami v kapse), ale musím si jí různě otáčet na všechny možné i nemožné strany. :-D

Moc hezky jsi to napsala Barunko. :-)

5 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 21. února 2017 v 17:31 | Reagovat

[4]: Já jsem v naší rodině plánovač trasy a navigátor.
Když jedem dobře, chválím se. Ale jak drahý někde špatně uhne a nebo dokonce neuhne, kde má, pak jsem já ta první, co se vzteká, hází mapou a občas i brečí :-)
Pak najdu záchytný bod a jedem dál :-)
A pozor, s klasickým autoatlasem :-)
A neotáčím, pak ztrácím orientaci :-)

6 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 21. února 2017 v 17:34 | Reagovat

[5]: Já když neotočím, orientaci naopak nikdy nezískám. :-D Sama se divím, že vždycky nějak dojdu do cíle. Vyšší dívčí už pro mě je, pokud zapomenu někde odbočit a jdu (pomalu a pěšky!) stejným směrem paralelní ulicí a pak udělám při nejbližší příležitosti "opravu". S autem bych už to pod vlivme rychlosti asi nedala. :-)

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 21. února 2017 v 17:57 | Reagovat

[6]: Ale na tátu rozhodně nemám.
To mě dostal v Praze, když jsem mu řekla jeden most a jeden výjezd z tunelu a táta okamžitě věděl, kde jsem, co budu mít před sebou a kudy mám jet...
A to v Praze pěkných pár let pořádně nebyl...

8 beallara beallara | Web | 21. února 2017 v 20:49 | Reagovat

Nádherné vyznání o mužích tvého života a moc ti gratuluji, jsi žena narozená na šťastné planetě. :-)

9 Kosma Kosma | Web | 21. února 2017 v 21:17 | Reagovat

Je to zvláštní, že v obou případech si vzali ženskou se 2 dětma - asi je to takový typ. Toho se totiž jen tak někdo nezalekne a oni to zvládli na 1! Je zvláštní, jak zdůrazňuješ, že umí vařit. Pro mě je důležitější, když mi chlap pomůže vysát, vytřít, vyčistit troubu, odmrazit ledničku...:-) vařím rychle a celkem ráda, ten úklid už míň! :-)

10 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 21. února 2017 v 22:14 | Reagovat

[8]: Tak občas to taky kolísá :-)

[9]: To vaření a kuchyňkování, to je postih z manželství.
Pro bývalého byla kuchyň strašně ponižující, stejně jako ostatní domácí práce, ale navíc byl tak trochu levý, takže já malovala, natírala, opravovala...  
Takže jo, toho vaření a mytí nádobí si vážím asi ze všeho nejvíc.
Bývalému ještě teď, po dvanácti letech od rozvodu, pere a většinou i vaří maminka...

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. února 2017 v 1:31 | Reagovat

Dneska je to sice formou vážnější, ale obsahem velmi, velmi veselé! :-)

12 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 22. února 2017 v 10:32 | Reagovat

[11]: Formou vážnější, ale v tomhle případě šťastné :-)

13 blechov blechov | E-mail | Web | 22. února 2017 v 21:18 | Reagovat

Pěkné a pravdivé.
Díky, tátové a mámy, že jste. Hlavně spolu i s dětmi.

14 Cecílie Cecílie | Web | 24. února 2017 v 11:49 | Reagovat

Pěkné a dojemné. Já si myslela, že můj milý zcela samozřejmě umí to, co můj táta, tedy všechno opravit nebo udělat. Ale umí jen něco z toho a zase je šikovný na jiné věci. Pro kluky je vzorem a to je hlavní. A vařit neumí ani jeden.

15 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 24. února 2017 v 13:19 | Reagovat

[13]: Já vím, není nad kompletní rodinu, ale někdy je lepší být po částech, než se trápit :-)

[14]: Tak můj táta je elektrikář, takže jo, umí toho víc, ale drahý je zas mladší, má blíž k technice, takže tátovi radí s počítačem :-)
A ten vzor, to je asi to nejhlavnější...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama