Šlapej dál

15. ledna 2017 v 19:52 |  Téma týdne
Kdysi dávno, asi tak před čtvrt stoletím, jsem se naučila báječnou věc.
Na puťáku.
Naučila jsem se chodit.
Tedy, ne chodit jako chodit, to je jasný, ale naučila jsem se chodit dlouhý štreky.
Ono hodit si ve čtrnácti na ramena dvacetikilovou krosnu a vydat se na dvacetikilometrovej pochod a tohle vydržet týden, to není sranda.
Jednou jsme ve čtyřicetistupňových vedrech došli nějakých patnáct kilometrů do kempu a potom, co jsme popadali do trávy, aniž bychom sundali krosny, přišel vedoucí s tím, že mají plno a musíme jít dál.
Ale dovolili nám něco jako oběd.

Náš vedoucí měl báječný zvyk.
Vždycky nám tvrdil, že cíl je za tímhle kopcem a vydržel to říkat celou cestu. A my se všichni tvářili, že mu to věříme.
No, nebo jsme možná doufali, že vážně třeba projednou nekecá...

Takže jsme po jídle zase nahodili krosny a šli jsme se podívat, jestli za tím kopcem...
No jo, byl tam další kopec.
Sedmnáct dalších kilometrů byl další kopec, na osmnáctém kilometru byl konečně ten poslední.

Byli jsme skvělá parta, ale od kempu, kde jsme nezůstali, jsme se nesmáli.
Reptali jsme.
A po pěti kilometrech reptání ustalo a my jen tupě šlapali.
Jedna noha, druhá noha...
A tam jsem se naučila vycházet ten každý poslední kopec.
Kdepak, nekouká se dopředu.
Žádný "hlavu vzhůru".
Kdepak. Hlavu sklopit a koukat si jen a jen pod nohy.
Bezmyšlenkovitě šlapat krok za krokem a než se nadějete, šup, jste nahoře.
Pravda, většinou jsme nahoře viděli jen další "poslední" kopec, ale i tak...

Člověk už pak necítí tu tíhu na zádech, necítí bolest v lýtkách, necítí vedro, necítí prakticky nic.
A jediné, co člověka táhne dopředu, je vůle.

Přišla jsem na to, že tohle skvěle funguje i mimo puťáky.
Ono to fungovalo i v práci.
Když jsem celý týden chodila na šestnáctky s tím, že si o víkendu trošku odpočinu, protože v sobotu i v neděli jdu jen na dvanáctky, než zas nastoupím další šestnáctkový týden, koukala jsem si v práci prostě jen pod ruce.
Nekoukala jsem z okna, jestli je ještě tma, nekoukala jsem na hodinky, jestli už třeba není sváča a vlastně jsem ani neposlouchala, jestli jedou ostatní mašiny...
A najednou šup, konec směny...

Používám to i u našich, když mám za úkol kosit tátovo tužebníkové pole.
Koukám si pod kosu a nesnažím se přehlédnout vršky tužebníků, abych našla světlejší konec a nevnímám strniště, které se mi snaží prodrat skrz podrážky...
Používám to v bramborách.
Soustředím se vždycky na jeden kus plevele, nevnímám spálená záda a zadní část nohou, nevnímám hnusný slimáky, který se v políčku schovávají, nezvedám hlavu, abych dohlédla na konec řádku a ignoruju pálení ve svalech, protože v tom debilním poli se pleje čistě v předklonu, protože v podřepu bych lámala keříčky brambor...

Je to čistě jen vůle, co člověka v takovém případě žene kupředu.
To vůle posunuje hranice možností...

Svinskej plevel...


V půlce řádku?


Aspoň takhle aby to vypadalo...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 15. ledna 2017 v 19:59 | Reagovat

Milá Baru,
moc hezký článek - a s fotkama! :-)
To, že se nedíváš, kolik Ti ještě zbývá, mi připomíná poučku, že člověk by měl žít přítomností...

2 Kitty Kitty | Web | 15. ledna 2017 v 20:03 | Reagovat

Výborně jsi to napsala. Všechno. Znáš život. Já už taky a obecně my star(š)í. Prostě víme, že "za některým kopcem" je konec toho zarostlýho řádku a vyplet se to musí. Stejně jako etapy v životě - táhnout to dál. Už jsem se taky naučila nesmlouvat sama se sebou, když to MUSÍM! Vždycky je na konci kopec a za ním další, ale dál je cíl a tam se dojít musí. Šlapat! Krásný vyznání! :-D

3 Kitty Kitty | Web | 15. ledna 2017 v 20:05 | Reagovat

Teď mi došlo, že článek "zrál" dlouho, až dozrál k Tématu týdne ;-) Možná taky najdu něco k tématu :-)

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 15. ledna 2017 v 21:40 | Reagovat

[1]: Jen to ne :-)
Když si představím, že bych žila v půlce řádku s tím, že mám ještě půlku před sebou a slunce v zádech, asi bych zdechla :-)
A abys věděla, fotky jsem hledala kvůli Tobě :-) A našla :-)

[2]: Bylo mi jasný, že Ty taky znáš ten hluboký předklon, nohy rozkročené na šířku řádku, což je tak na šířku ramen :-)
A určitě taky znáš to narovnání, když máš plný kýbl a nebo na konci toho řádku :-)
To mi vždycky říkala sousedka ať si k tomu kleknu...
Asi nikdy neplela brambory :-)
A navíc mají naši všude jíl a navíc v parném létě i strašně proschlý, je to jako trhat plevel z betonu...

[3]: Kitty a nevím, jestli zrovna zrál :-)
O "síle vůle" jsem psala nedávno, o tom, že nic takového nemám. A včera jsem si vzpomněla právě na to šlapání. Ne do padnutí, ale daleko za hranici vědomých možností...

5 Cecílie Cecílie | Web | 15. ledna 2017 v 23:53 | Reagovat

Co se v mládí naučíš... Nikdo se s námi nemazal a jak se to někdy hodí. Myslím, že by takový puťák měl zažít každý.

6 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. ledna 2017 v 0:28 | Reagovat

[5]: Tenhle byl můj první a dvojpochod byl, myslím, třetí den.
Byla jsem jedna z nejmladších, jedna ze dvou děvčat...
A kluci odpadávali...
Některé krosny se stávaly těžšími ještě v prvních patnácti kilometrech, když jsme dostali navíc stan, kolíky, náhradní boty, část celotáborové výstroje a podobně, co odkládali slabší :-)
A další rok jsme všichni přemlouvali rodiče, aby nás pustili, že chcem jet zas...
Nikdy jsem nelitovala a dokonce ani v těch chvílích naděje z posledního kopce :-)
Moje děti, ty velké, jezdí na výpravy a tábory a obávám se, že zažívají ještě horší chvilky :-)
Třeba když dostanou rukou kreslenou mapu s nejasným cílem, čas dva dny na zdolání trasy a pokyn, aby si jídlo vyžebrali, případně ulovili :-)

7 beallara beallara | Web | 16. ledna 2017 v 7:38 | Reagovat

Po každém takovém životním pochodu si člověk uvědomí pocit pevné vůle, ale i skutečnost, že se má zase o kus víc rád, že si zvedne dosaženým cílem sebevědomí. Ruku v ruce si jde s pevnou vůli i sebeláska, což je devize, která má obrovskou hodnotu. :-)

8 Jana Jana | E-mail | Web | 16. ledna 2017 v 9:03 | Reagovat

Milovala jsem doktrekking a canicross ... A pak už jen prostě dlouhé štreky se psem u sebe ... Nevadilo mi spát v lese v noci .. Bylo to skvělé :) A to, co píšeš - setsakramnetská (píše se to tak?) pravda :)

9 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. ledna 2017 v 12:35 | Reagovat

[7]: Jo, ta hrdost, že to člověk přeci jen dokázal :-)

[8]: Možná "setsakramen(t)ská... Kdo ví? :-)

10 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. ledna 2017 v 11:12 | Reagovat

Smekám :-)

11 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. ledna 2017 v 14:52 | Reagovat

[10]: Myslím, že není důvod, Chudobko :-)

12 Iris Iris | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:06 | Reagovat

Pokud člověk chce, tak to dokáže.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama