Tak dávno...

22. srpna 2016 v 19:46 |  Téma týdne
Vždycky se pro něco nadchnu a pak mě to drží a drží...
Časem to povolí, ale pokud vím, nikdy ne úplně.
Když jsem byla maličká, točil se můj život okolo her, rodičů a sourozenců.
Později okolo knih a prvních lásek.
V pubertě to byly pořád knihy a už jen jedna láska.
Po škole to byly knihy, puzzle a práce...
No a pak přišlo mateřství a můj život se točil okolo knih a dětí.
Tak před čtyřmi, možná pěti lety jsem naplno propadla kouzlu internetu, takže to byly knihy, děti, internet...
Před rokem jsem propadla blogu a okolo něj se teď točí můj život.
Naštěstí...
Naučila jsem se psát o svých zážitcích, myšlenkách a trablích a ejhle, život je najednou plný smíchu a radosti.
Chudák moje rodina taky žije blogem.
Skoro každé pondělí se ptají, jaké je téma týdne a dodávají mi nové nápady.
Nad "první vzpomínkou" jsem se dnes zamýšlela se slečinkou.
Je jasné, že moje vzpomínky sahají o mnoho dál, než její a tak jsme si povídaly "od začátku".
Od začátku mých dětí.
Se svojí patnáctiletou dcerou jsem dnes do detailů probírala moje tři porody.
A hledala jsem první okamžik v životě mých dětí, který se mi zapsal do paměti.

Jednu březnovou sobotu jsem seděla u kamarádky a v poměrně pravidelných intervalech jsem sebou vždycky škubla.
Jí to bylo divné, takže ty intervaly začala pomalu měřit.
Holčina o dva roky mladší, jak já, ale už zkušená matka.
Zjistila, že sebou škubu tak po pěti minutách.
Seděla jsem u ní i v neděli a interval poškubávání se zkrátil na tři minuty.
To už neměřila nenápadně, vzala si na to stopky.
Ale bolest nebyla nijak extra výrazná, nebo silná.
Jen pravidelná.
V pondělí už byla silnější, takže v úterý ráno jsem jela do porodnice, pro jistotu.
Doktoři řekli, že se neotvírám a kontrakce byly slabé, takže šup, jela jsem zas domů.
Totálně unavená, vyčerpaná jsem zalezla do postele.
Ale neusnula jsem. Nešlo to.
Bolest byla silnější a intezivnější.
Vlastně jsem pořádně nespala od té soboty.
Ve středu, v půl čtvrté ráno, jsme volali taxíka.
Do porodnice.
A celou cestu taxíkem nic, ani záchvěv bolesti.
Ale byla jsem noční příjem a tak si mě nechali.
Ráno váhali, jestli mám jet domů a nebo jestli vyvolají porod.
Naštěstí zvolili to vyvolání.
Na sál jsem šla kolem třetí odpoledne, po půldni stráveném na gymnastickém míči.
A slyšela jsem pořád to samé.
"Kdepak porod, ještě se neotvíráte."
Neotevírala jsem se ještě ani ve třičtvtě na šest, ve chvíli, kdy jsem cítila snad nejhorší možnou bolest.
Ve chvíli, kdy sestřička hystericky volala doktora.
No, neotvírala jsem se a tak si synek otevřel sám.
Ležela jsem tam na lůžku, totálně vyčerpaná a roztrhaná a otravný doktor chtěl, abych se podívala na svoje dítě.
Popravdě, v tu chvíli mi nějaký dítě bylo úplně ukradený.
Můj budoucí manžel mi zvedl hlavu, abych synka viděla. Teď jsem za to vděčná, ale tenkrát jsem si pomyslela, že prostě dítě, no...
V mojí první vzpomínce na mého syna je nejvýraznější modrá pupeční šňůra.
A další vzpomínku mám až z noci, kdy mi ho donesli na kojení a on mě poblinkal.
Ale i bez blinkání by se mi ten okamžik zapsal do paměti, tím nejkrásnějším a nejsladším obličejem.
Tohle dítě bych si poznala mezi tisícem jiných novorozeňat.

O dva roky později, pro změnu dubnovou neděli, jsem zaregistrovala, že to divný poškubávání se opakuje.
Co pět minut.
Neplašila jsem.
Neplašila jsem ani v pondělí, při škubání po třech minutách.
Plašit jsem začala v úterý večer, kdy se bolestivé škubání změnilo v mučivou bolest, trvající pět minut a opakující se tak po dvou minutách.
V jednu ráno už jsem to psychicky nevydržela a zavolala ségře, že budu asi potřebovat hlídání.
Během deseti minut byla u nás.
Skvělý výkon, když vezmu v úvahu, že ve chvíli, kdy jsem volala, byla ségra bezpečně a klidně spící ve své posteli, na druhém konci města.
Stihla si zavolat taxíka, obléknout se, přinutit řidiče překročit rychlost a nakonec zaplatit.
Díky ségra :-)
Můj manžel spokojeně usoudil, že když mám ségru, tak ho nepotřebuju a šel spát.
A já si vlezla do vany.
Na zbytek noci.
Moje ségra seděla na stoličce vedle vany, celou noc a povídala si se mnou.
A ráno sbalila mého dvouletého synka, aby si ho mohla vzít do práce.
Ještě zavolala kolegu, aby mě s manželem odvezl do porodnice.
A ejhle, cestou mě přešly bolesti, takže nás poslali zase domů s tím, že pokud budu mít zase bolesti, mám přijít v poledne.
Bolesti začaly ve dveřích od porodnice, ale já hrdě kráčela dál.
Další, silnější bolest, přišla ve chvíli, kdy nám na zastávku přijel autobus.
A další bolest ve chvíli, kdy ten autobus zastavil na naší zastávce, když jsem měla vystupovat.
Taky si pamatuju, jak šel manžel napřed a já objímala sloup pouličního osvětlení, v dalším návalu bolesti.
Doma jsem pak seděla obkročmo na židli, před sebou polštář a koukala jsem, jak se mažel cpe kotletkami.
Ségra si vzala dovolenou, aby odvezla synka k našim, tak mu přišla sbalit.
A po poledni jsem byla zas na cestě do porodnice a na druhou šel můj manžel do práce.
Ve tři ho volali, že budu rodit, takže pokud chce být u porodu, má si pospíšit.
Spěchal zbytečně.

V šest se mi setřičky smály, že se ptám na cévkování.
Po půl sedmé, už zoufalá, že se neotvírám, jsem se soustředila na kraviny a zaregistrovala jsem nové sestřičky.
(Kdyby se mě chtěl někdo zeptat, co si představím pod pojmem "svěží", byla by to zdravotní sestra při nástupu na směnu. Ty sestřičky, co nastoupily, voněly. Ne že by tamty smrděly, to fakt ne, jen ty nové byly prostě svěží.)
Staré sestřičky nešly domů, chtěly počkat, jak to dopadne.
Hmmm, taky se ptaly, jak jsem věděla, že mě budou cévkovat...
Opět jsem se neotevřela a tak šla slečinka ve stopách synka.
Tenhle pan doktor mi ale mimino neukázal.
Slečinku jsem dostala až umytou, zváženou, zabalenou...
A bylo mi to fuk.
Bylo mi to fuk proto, že pan doktor se asi přihlásil do kurzu vyšívání a trénoval zrovna křížkový steh, či co...
Šil mě minimálně třičtvrtě hodiny. Vlastně mě šil dávno potom, co přestalo fungovat jakékoliv umrtvení.
Na slečinku vlastně nemám žádnou první určitou vzpomínku.
Neměla synkův sladký obličejík, byla prostě normální mimino. Nepoznala bych jí ani mezi třemi novorozenci.
Ale reagovala jsem na jakýkoliv její pohyb.
Druhé miminko v našem pokoji řvalo a řvalo a já nic. Slečinka se zavrtěla a já byla okamžitě vzhůru.
Mateřský instinkt je kouzlo.

Naposled, skoro před osmi lety, to bylo mnohem rychlejší.
To jsem takhle jeden čtvrtek vypravovala děti do školy, můj drahý ještě spal a moje maminka zrovna přemýšlela, co uvaří k obědu.
Přijela z chalupy jen proto, aby se mohla postarat o děti, zatímco budu v porodnici.
Jen se za dětmi zavřely dveře, začala jsem vnímat ono podivné mokro...
A pak jsem šla vzbudit drahého, že mi praskla voda a taky jsem zavolala kamarádce, jestli mi půjčí manžela s autem.
V osm ráno, v absolutní špičce, už jsem byla na cestě do porodnice.
Cesta trvala dvacet minut, ale bylo mi to fuk. Nic mě nebolelo a všechno bylo fajn.
Tentokrát mě z porodnice nikdo domů neposlal. Jen drahého. Protože jsem se neotvírala, bylo jasné, že ještě dlouho rodit nebudu.
V porodnici se mi věnovaly dvě sestřičky. Jedna z povinnosti a druhá proto, že byla těsně po rozchodu s mým skorošvagrem.
A obě mi říkaly, že mám spoustu času, když se neotvírám.
Chudák drahý, došel do práce, převlékl se a než začal pracovat, už mu volali, že má přijet.
Seděl mi u hlavy a voněl cigaretami. Normálností.
A já trpěla.
Řecký pan doktor byl poněkud zděšený, když viděl tu spoušť.
Tenhle porod byl fakt rychlý, alespoň oproti těm mým předchozím, ale ani u princezničky jsem se neotevřela.
Tenhle pan doktor to šít nechtěl. Doufal, že by to mohla spravit příroda sama, ale po hodině doufat přestal a poslal paní doktorku, že má jemnější ruce a hezčí stehy.
Je to zvláštní.
Šití bolelo, strašně, ale já byla užaslá nad princezničkou.
Nevím, jak dlouho paní doktorka šila, ale já záviděla drahému, že si chová miminko.
Ani na princezničku nemám určitou první vzpomínku a když jsem asi po měsíci viděla její první fotku, nepoznala jsem jí.
Co bylo nejvýraznější, to byla její žravost.
Zbourala novorezenecké tabulky při odchodu z porodnice.
Její propouštěcí váha byla znatelně vyšší, než porodní.
No, obvyklé to vážně není.

U všech dětí jsem prošla nezapomenutelnými chvilkami i chvilkami, které jsem dávno zapomněla.
U všech tří dětí jsem měla za to, že si budu pamatovat první zoubek, první krůček, první slovo...
Kdepak, nepamatuju si nic, co jsem si nezapsala.

Ono to je fuk.
Sice nevím, která vzpomínka je první, ale zato vím, že svoje děti miluju.
A taky vím, že všechna ta bolest za to stála.
Koneckonců, ono to nebylo tak hrozný :-)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 raritynews raritynews | Web | 22. srpna 2016 v 20:13 | Reagovat

Krásně napsané :-)

2 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 22. srpna 2016 v 20:37 | Reagovat

Jé, Baru - tohle tak dobře znám. Děckám jsem to popsala v knížce "Dokavaď si pamatuju".
Páč jsou věci a zážitky, které by naše děcka měla vědět.
Krásné vzpomínání (míním to Vaše).

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 21:18 | Reagovat

Milá Baruschko,

fakt krásně popsaný. :-) Taky bych si "otevřela dveře", když by mi je neotevřela máma. ;-)

4 Kosma Kosma | Web | 22. srpna 2016 v 21:18 | Reagovat

Baru, to je příběh o šití - brr! :-) Mně poprvé ještě padala noha, měli nějakou rozbitou kozu a ty zašprajcovaný nohy se mi během šití sesouvaly - kazilo to ovzduší, napřed byli naštvaní na sebe navzájem, pak i na mě, jako bych to dělala schválně! :-( Podruhé jiná porodnice a paní doktorka - "jsme v polovině, vydržte - ještě tak 10 %", moc mě to uklidňovalo! Až teď jsem se dozvěděla, co je téma týdne, ani mi nedochází, že už nový týden začal, nějak jsme v jednom kole! :-)

5 Kitty Kitty | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 21:20 | Reagovat

... a nakonec rychlý! Tu rychlost po šnečím táhnutí ti nezávidím. Ale krásně vzpomínáš. Aspoň dcery budou vědět, do čeho možná jdou. Ale to už budou jiné metody - třeba vynajdou sublimaci dítěte :-P

6 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 21:41 | Reagovat

Takové naturalistické, ale přesto láskyplné. :)

7 beallara beallara | Web | 22. srpna 2016 v 21:47 | Reagovat

Na mateřství je fascinující fakt, jak rychle člověk zapomene tu bolest, vytěsnění se to čekání a zůstává celoživotní láska k malému tvorečkovi, který se záhy stává malým Krakenem, puberťákem a pak samostatnou jednotkou, ale pořád je tam ta mateřská zamilovanost :-)  :-)  :-)
Jsem bývalá zdravotní sestra, tak mě těší, že sestry taky někdy voní :D  :D  :D  :D  :D

8 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 22:20 | Reagovat

[1]: Dloze napsané :-) A děkuju :-)

[2]: Dokavaď si pamatuju? To je úžasný :-)

[3]: No jo, asi jsem věděla, jak to dopadne, až půjdou do puberty a si jsem si je tam radši chtěla nechat :-)

[4]: No, mně zas všichni říkali, že musím počkat, až se otevřu :-) A žádné uklidňování, jednali se mnou jak s hysterkou. Aspoň ty první dva porody :-)

[5]: Kitty, málem jsem se zadusila a koukám, že ještě týden budu vytírat džus z klávesnice :-)
Jooo, sublimace, to je nejlepší řešení :-)

[6]: Ještě jsem mohla být mnohem konkrétnější :-)
Ale to už by byl moc krvák :-)

[7]: U puberťáčků si občas říkám, že jsem je musela rodit v bolestech, že se rozhodli potrápit maminku hned, aby mě připravili na pozdější období :-)
A ano, sestřičky voní :-)
A sestřička nechápala, byla jsem chvilečku před samotným zrozením a nikdo nečekal, že bych poznala výměnu sester. Ale když ona byla vážně svěží a voňavá :-)

9 Cecílie Cecílie | Web | 23. srpna 2016 v 0:44 | Reagovat

Bolest se časem zapomene, mateřství zůstane a zesílí. Ještě že to není naopak.

10 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 23. srpna 2016 v 1:00 | Reagovat

[9]: Je to tak. Já si tu bolest pamatuju jako slova, jako pocit už vlastně ani ne :-)
Ovšem děti miluju stále, jen mě čím dál méně potřebují.

11 Lída Lída | Web | 23. srpna 2016 v 10:39 | Reagovat

Nádherně napsáno, taky mám malého Krakena.... :-)

12 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 23. srpna 2016 v 14:33 | Reagovat

Příroda to dobře zařídila v tom, že zapomeneme tu bolest při příchodu miminka, jinak by asi většina z nás prvním dítětem končila. Náš syn si vybral cestu do světa prdýlkou, takže díky přírodo :-D

13 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 23. srpna 2016 v 17:48 | Reagovat

[11]: Moji Krakeni už jsou velcí :-)
Ale zas je s nima občas sranda :-)

[12]: No jo, hned po synkovi jsem si říkala, že nikdy víc. A pak to najednou přešlo a já šla do slečinky.
A říkala jsem si, že je to naposled.
Ale princeznička už je fakt poslední, protože zatím jsou z těch starších puberťáci a to je horší, než porod :-)

14 Jenna Jenna | 23. srpna 2016 v 18:19 | Reagovat

Plně s tebou souhlasím porod není sranda, ale nakonec je to láska na celý život. :-)

15 Jana Jana | Web | 24. srpna 2016 v 10:36 | Reagovat

Tak to jste měla těžké porody. Po prvním porodu mě také zašívali, takže si aspoň trošku dokážu představit tu bolest. Je krásné, že na to umíme tak rychle zapomenou a místo bolesti už pak vnímáme jenom svoje milované miminka :-)

16 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 24. srpna 2016 v 12:42 | Reagovat

[14]: Někdy to sranda je, kamarádka u obou synků přišla, porodila a hotovo :-)
Prvního necelé dvě hodiny po příjezdu do porodnice a druhého měla venku ani ne za hodinku :-)
Bez problémů a bez šití. :-)

[15]: Někdy nevím, jestli mám ty děti kvůli tomu utrpení víc milovat a nebo nenávidět :-)
Většinou podle toho, jak se zrovna chovají :-)

Ale ne, je to nadsázka, miluju je i když je bolest dávno pryč :-)

17 janabruzkova janabruzkova | 24. srpna 2016 v 23:41 | Reagovat

Moc pěkně napsané. Já měla první Děs a druhý Běs a na třetí jsem už nenašla odvahu. A i přes to, že jsem měla u obou svého doktora mám vnitřní pocit, že třetí porod bych prostě nepřežila. i když na bolest jsem už samozřejmě taky zapomněla. Se mnou na pokoji ležela žena, která první dítě rodila v Americe bez zdravotního pojištění. Na státní klinice pro sociálně slabé. To co mi popisovala bylo fakt BRUTUS. A když se konečně porodila, celá klinika měla vánoce, protože to bylo po dlouhé době zase bílé dítě. Všichni se chodili koukat. Avšak následky porodu si nesla celý život.

18 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 27. srpna 2016 v 13:35 | Reagovat

Pustila jsem slzičku, dojala jsi mě. Já si taky nepamatuju první zoubek, první krok ani první slovo, pokavaď jsem si to nezapsala. Ale pamatuju si ten pocit, když jsem kluky držela v náručí... když za mnou přišli se svými slečnami a hltali mě přitom očima. Mateřská láska je něco, co se těžce popisuje. Ty jsi ji sem vypsala. :-)  :-)  :-)

19 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 27. srpna 2016 v 20:53 | Reagovat

[17]: První Děs a druhý Běs? :-)
Dostala jsi mě :-)
Kdyby tohle napadlo mě, neřekla bych jim jinak do teď :-)
Já měla zas po posledním porodu na pokoji Romku :-)
Naštěstí jen dvě noci.
První noc neskutečně naříkala a druhou vlastně taky :-) A když přišla její rodina, bála jsem se, že chtějí obsadit nemocnici :-)
Normálně byly návštěvy na pokoji, ale oni zabrali celou jídelnu, do pokoje se nevešli :-)

[18]: Chudobko děkuju.
Opravdu moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama