Poslední spočinutí

3. června 2016 v 23:04 |  Téma týdne
Kamarádce umřel tatínek.
Velice nenadále, ale prostě už je to tak.
Pán byl na umírání vlastně mladý, krátce po šedesátce a lékaři stále ještě zjišťují, co bylo příčinou.
Budiž... Nic s tím nikdo nenadělá.

Ale co si budem povídat, život měl krásnej.
Vychoval dvě skvělý dcery, manželka ho milovala do posledního okamžiku (jo, jasně, že se občas chytli, ale to k manželství tak trochu patří), měl pět kouzelných vnoučat, které si užil až až...
Manželku nechal zabezpečenou, s barákem, pejskem a dětmi jen půl hodiny cesty...

Ale o tomhle psát nechci...
Chtěla jsem napsat o tom, jak jednou ulehnem do rakví my.
Ona totiž maminka téhle kamarádky řešila, v čem on v té rakvi bude ležet.
Milí lékaři velice správně navrhli, ať vezme něco, co nosil rád, ovšem mamince se zdálo neuctivé položit ho do rakve v kraťasech a tričku...
Já vím, že se říká "oblek do rakve", ale asi spíš jen v případě, že je rakev otevřená, aby se případní pozůstalí mohli rozloučit.
Dřív měly mrtvoly rubáš a taky to bylo dobře...
Asi před dvěma lety pohříbavala moje sestra tetu svého otce (ne, není to zamotané, já jsem z druhého manželství) a objížděla všechna větší města, aby té mrtvé tetičce sehnala černou podprsenku správné velikosti a střihu...

Takže já prosím (a budiž tento článek písemným důkazem), aby mě mí pozůstalí uložili k poslednímu odpočinku v povlaku od peřiny.
Páč v tom mi je nejlíp.
Normálně vemte povlak, nejlíp nějaký starý, co už se sype a místo peřiny do něj navlečte mý tělo...
On mi bude akorát, Vám odpadnou zbytečné starosti a všichni budou spokojení.
A hlavně mi, prosím, nedávejte žádnou podprsenku.
A pokud budete sami trvat na nějakém obřadu (já na něm vážně netrvám), nechte mi zahrát něco, aby mi ta poslední cesta líp utíkala...
A jestli mi budete chtít donýst nějakou kytku, tak takovou, co zrovna roste (miluju pampelišky a sedmikrásky) a pokud neroste, ledový květy stačej...
A za ušetřený prachy kupte pár flašek Bohemky, protože tu já ráda a koukejte si připít.
Na to, že já byla já.
Na to, že jsem měla ráda lidi, zvířata a vlastně všechno. A pak se na ten svět koukněte mýma očima a zasmějte se představě tý báby v povlaku od peřiny, co si nepřála tu správně padnoucí černou podprsenku...
No a potom jděte a věnujte se živým. Dokud to ještě jde.


Omlouvám se za zdánlivě morbidní článek, ale tohle téma teď u nás frčí...

Třeba proto, že sousedova dcera koupila mamince na hrob nový náhrobní kámen, protože se jí ten starý nelíbil. Dala za něj asi dvacet tisíc, který deset let šetřila z mizernýho platu.
Kruci, dala je na pitomej kámen a nějak zapomněla, že má ještě tátu, kterýho za ty prachy mohla vzít třeba na dovolenou.
A nebo za ním mohla jen přijet a dát si s ním kafe.
A co si budem povídat, než maminka umřela, tak jsem tady tuhle holčinu taky moc často neviděla...

A třeba i proto, že moji rodiče pozorují na třídních srazech rapidní úbytek bývalých spolužáků...

A nebo proto, že člověk prostě nikdy neví...

A to je ono.
Člověk nikdy neví a proto věnujme svůj čas živým a nečekejme na chvíle, kdy jim budem vybírat urnu či náhrobní kámen.
Važme si těch chvil, které můžem PROŽÍT se svými blízkými, protože náš pláč na jejich hrobech nám nové vzpomínky nevytvoří...
Zvedněme zadky od počítačů a hlavy od chytrých telefonů a pojďme.
Pojďme říct rodičům, že je máme rádi a že děkujem za to, jak nás vychovali.
Pojďme říct přátelům, že je s nimi skvěle a pojďme udělat radost svým partnerům či partnerkám.
Pojďme se vybodnout na oblek do rakve a udělejme něco bláznivého. Něco, na co budou moct pozůstalí vzpomínat.
Žijme šťastný a spokojený život s lidmi okolo.

Víte, já se totiž bojím, že jediné, na co budu moct u spousty lidí vzpomínat, bude jen status na fb...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. června 2016 v 23:13 | Reagovat

Tedy Baru, ty ses do toho obula! Ale ve všem s tebou souhlasím - i s tím obřadem.

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. června 2016 v 23:24 | Reagovat

[1]: No, na chvilku jsem si obula "papírové boty" :-)

3 Raduš Raduš | 3. června 2016 v 23:38 | Reagovat

https://www.youtube.com/watch?v=y9b7Qiprgog

Všem pro jistotu říkám, že na pohřbu chci hrát tohle. Jsem morbidní jenže přesně jak říkáš. Nikdy nevíš.. Například včera se u nás stala smrtelná nehoda, kdy nějaký skoro devadesátiletý děda za volantem čelně naboural v plné rychlosti do auta plného pěti mladých lidí, kteří jeli do práce... A nenaděláš nic...

Doufám, že považuješ za dost bláznivé, když holka ze Slezska jezdí na návštěvy za kamarádkou do Severních Čech :-)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 4. června 2016 v 0:11 | Reagovat

[3]: Teda vy dvě se mnou ladíte! Taky jsem se navlíkla do povlaku od peřiny den před tím, než jsem se rozhodla odejít od svýho nemrcouchovitýho ex. To bylo to jediný, co v tom vztahu bylo jen moje. Ostatní "bohatství" bylo všechno jeho. Ale nedala jsem se a odešla jsem  odtud...
Ale jako úvaha o věcech posledních je článek moc fajn. Asi bych taky nechtěla do rakve šatičky od Blanky Matragi, i když bych je někdy zkusit chtěla. Jenže mezi slepičákama... Posílám pro vás dvě uvažovatelky pěkný noční pozdrav :-)

5 signoraa signoraa | Web | 4. června 2016 v 6:20 | Reagovat

Báro, hodně zajímavá úvaha o věcech posledních.
Pro mně možná o to víc, že dnes jedu k nám na sever na sraz spolužáků a počítač jsem zapnula hlavně proto, abych zjistila na mapě, kde se to tentokrát vlastně koná. Podobně jako tví rodiče také konstatuji rok od roku, že je nás stále méně. Nojo, no - už se bohužel kácí v našem lese.
A při té příležitosti zajdu za rodiči, bohužel už jen na hřbitov. Při té příležitosti jsem si vzpomněla, že když jsem zařizovala mamince, která tátu přežila o třicettři let, pohřeb, podprdu po mně nechtěli. Dokonce mi snad vrátili i punčocháče a boty.

6 Alka Alka | 4. června 2016 v 10:39 | Reagovat

No co, co, co...jakápak morbidita: já už třetím rokem piluju své parte, páč tam nechci žádný sáhodouhý kecy, žádnej černej rámeček, ale fotku z modrých orchidejí(již naskenována) a svou rozesmátou fotku... :-D

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 4. června 2016 v 11:11 | Reagovat

[3]: Někdy mi napiš o čem ta písnička je :-) Vždyť víš, já na ty jazyky moc nejsem...
Ano, návštěvy do daleka já považuju za dostatečně bláznivé a jsem za ně vděčná :-)

[4]: Pamatuju, jak já jednou odcházela od bývalého. Uprostřed ledna a v krosně jsem měla spacák, dvacatery tanga kalhotky (on na nich lpěl, tak mu je tam přeci nenechám) a plavky. Ani jeden svetr a ani jedny ponožky... No, asi jsem byla příliš vzteklá...

[5]: No jo, je to tak a jednou tam musíme všichni...

[6]: A když už tam musíme, tak stylově, že? :-)

8 Alka Alka | E-mail | 4. června 2016 v 11:57 | Reagovat

[7]:Právě!(A opravuji: sáhodlouhý; čímž je vidět, že je dobře, že piluji.) ;-)

9 Báša Báša | E-mail | 4. června 2016 v 12:38 | Reagovat

Tak velkou cejchu ještě nevynalezli...

10 Elis Elis | Web | 4. června 2016 v 13:04 | Reagovat

Skvělé a výstižné, lidé se odcizují, sociální sítě jsou moderní mor, nezabíjí nás, ale odcizují...

11 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 4. června 2016 v 15:06 | Reagovat

:-D My zas doma často řešili, jestli upálit nebo neupálit :-D Nad oblečením jsme nikdy nepřemýšleli, asi to taky budem muset pořešit :-D Já chci teda určo něco barevnýho, žádnou černotu. Je fakt, že to povlečení bejvá skoro dycky barevný.... :D

12 Raduš Raduš | 4. června 2016 v 16:21 | Reagovat

[7]: Vždyť já taky jazyky neumím, ale ta melodie a zpěvák jsou super! :D

Začíná to nějak jako: "Sbohem, kamaráde, je těžké umírat, když ptáci na nebi zpívají..." A refrén zní: "Měli jsme radost, bavili jsme se, zažili jsme prosluněná léta, ale ty kopce, které jsme spolu vylezli, ty už budou vždycky jen vzpomínkou.."

13 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 4. června 2016 v 19:44 | Reagovat

[9]: Jo, vždycky se vejdu do tý na partnerskou peřinu :-)

[10]: Ano :-(

[11]: Tak já jednoznačně spálit a vysypat někde na tajňáka :-) Třeba pohnojit třešně, ty já ráda :-)

[12]: Jo, tak "Sbohem kamaráde" jsem si přeložila taky, ale tím to haslo :-)
Děkuji :-)
A jo, ta je dobrá :-)

14 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 5. června 2016 v 16:34 | Reagovat

Baruško, přestože téma není veselé, pobavila jsem se. Musím říct, že s tebou souhlasím. Je přece důležitější být se svými blízkými a přáteli právě teď než pozdě ronit slzy (nebožtík už to stejně neuvidí). Osobně chci také rozprsknout a třeba nahatá, už mi to bude tak nějak jedno :D  :D  :D

15 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 5. června 2016 v 19:56 | Reagovat

[14]: Přijde mi nelogické takové to oslavování mrtvých... Pokud jsme si na ně neudělali čas včas, pak pozdě bycha honiti, že?

16 Kosma Kosma | Web | 6. června 2016 v 19:30 | Reagovat

Hezké. S tou podprsenkou je to fakt příšerný, teda! Naše malá teď našla památky na tchána - šachistu: poháry, medaile. A začala se ptát: jak zemřel, v čem byl oblečenej a další podrobnosti - děs! Musela jsem si dát 2 deci a holce vysvětlit, že tatínka to může ještě bolet, tyto hovory! Pochopila.

17 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. června 2016 v 22:32 | Reagovat

[16]: No, u nás se o smrti mluví tak nějak normálně, takže děti nikdy nic nevyzvídaly... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama