Silní mezi námi

2. dubna 2016 v 21:02 |  Téma týdne
Poměrně nedávno jsem kdesi psala komentář, který mě k tomuto článku tak trochu inspiroval.
No a nejen ten komentář.
Každé téma týdne mě nutí víc a víc otvírat oči a koukat kolem sebe.
A "Slepota" ještě o kus víc :-)
Tuhle jsem se po dlouhé době dostala do centra města a věřte, že tam bylo na co koukat.
Mimo jiné jsem si znovu uvědomila, jak se lidé chovají k tělesně postiženým.
Tedy, vlastně nechovají.
Strašně moc lidí postižené přehlíží.
Ne proto, že by neměli oči ve výšce jejich očí.
Prostě odvrátí hlavu.
Je to v nás, většina lidí se snaží negativní věci vytěsnit, popřít...
Nevidím = neexistuje.
Spousta lidí dá peníze na charitu, na postižené, ale až moc velká část těchto dárců se postiženým raději vyhne.
Někdy nevíme, jak se v jejich přítomnosti chovat, nevíme, jak jim můžem pomoci, JESTLI jim můžem nějak pomoci.

Ano, můžem.
Tím, že se k nim budem chovat jako k sobě rovným.
Víte, i když mají kola místo nohou, pořád jsou to lidi.
Jsou vnímáni jako slabší, ale nejsou jimi.
Mnohdy jsou mnohem silnější, než my.
Jejich síla není venku. Alespoň ne vidět.
Jejich síla je uvnitř.

Já neskutečně obdivuju lidi, kteří ke svému postižení přišli až nějaký ten rok po narození.
Buď z důvodu úrazu a nebo nemoci.
Tak, jako můj brácha.
Obdivuju lidi, kterým se zhroutil svět, který znali a milovali a stejně tomu všemu čelí.
Obdivuju tu vnitřní sílu, kterou v sobě mají, tu sílu, která je nutí ráno otevřít oči a rvát se.
Rvát se se životem, rvát se sami se sebou.
A že to není jednoduché, přinutit tělo, které odmítá poslušnost, k obyčejnému rannímu vstávání.
Když si vezmu, jak mně se ráno nechce z postele, jak se courám, jak se nimrám v každé své sebemenší bolístce...
A to jsem zdravá...
U spousty postižených je den naplněný námahou a bolestí.
A přeci neztrácejí úsměv.
Užívají si život. I omezený.
Radují se.

Jsou prostě silní.
Nezdá se Vám?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 2. dubna 2016 v 21:44 | Reagovat

To je ono - vidět ne vozík, bílou hůl, ale dynamického normálního člověka. Horší je, že člověk "neví", jak se přiblížit. Ale jde to, jen toho druhého nevylekat svojí ochotou. A ptát se, JAK můžu pomoct, když je to NUTNÉ. Jinak oni jsou překvapivě soběstační a dokážou si o pomoc říct. Jen aby ti "NORMÁLNÍ" nebyli slepí k druhému. Prostě neznáme potřeby lidí s omezením a tak se stydíme nabídnout pomoc. Já pomáhám - jak kdy. Když požádají a navedou mě, jak je možno jim pomoct...

2 Hanyuu Hanyuu | Web | 2. dubna 2016 v 22:28 | Reagovat

Ale ono je taky potřeba to vidět ještě z druhé strany. Známá má moc pěknou zkušenost s tím, když se prostě jen normálně usmála na vozíčkáře. Občas jí přepadne taková dobrá nálada, že má potřebu se usmívat na každého kolem, a to je přece fajn. Jenže pán si to vyložil trochu jinak a vyjel po ní, co na něj tak blbě čumí a jestli má potřebu ho litovat jenom proto, že je kripl. Tak to je potom těžký, že ano... a takových je víc, nemá smysl zaslepeně tvrdit, že všichni postižení jsou sluníčkáři. Hromada z nich tě minimálně obdaří pohledem, který dokonale říká "co čumíš", jen se na ně podíváš. A to na ně rozhodně nemusíš zírat nějak divně.  

Jak sama říkáš - měli bychom je brát normálně jako každého jiného - a to já rozhodně dělám. Když někoho takového potkám ve městě a není to v žádné vyhrocené situaci, kdy by ten člověk očividně potřeboval pomoc nebo tak, je to pro mě jen prostě další člověk, co svou situaci prostě normálně zvládá a nepotřebuje, abych si ho nějak extra všímala. Nebudu se na něj koukat jinak jen proto, že např. nemůže chodit. Na jednu stranu to ve svém článku říkáš a na druhou stejně lidi pobízíš, aby se chovali jinak než k ostatním.  (A jestli to zní, jako že tu po tobě štěkám, tak věř, že to tak není. :D)

3 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 2. dubna 2016 v 22:38 | Reagovat

[2]: Přesně tohle jsem měla na jazyku, ale nedařilo se mi pořádně vyjádřit... tak jsem ráda, žes to vyjádřila za mě.

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 2. dubna 2016 v 22:45 | Reagovat

[1]: No, i já potřebuju navádět a to už je brácha na vozíku nějakých patnáct let. A stejně většinou prostě nevím :-)

[2]: Ne, kdepak, neberu to jako štěkání :-)
Jednoznačně máš pravdu a ne všichni vozíčkáři si uvědomují, že měli třeba kolikrát vlastně "štěstí". Je spousta zahořklých lidí a ti na vozíku k tomu mají právo větší, než jiní, já vím.
A nabádám lidi spíš k tomu, aby místo lítosti pocítili obdiv :-) A fakt myslím spíš pocit, než projev.

[3]: To je servis, co? :-) Nabídnu Ti článek a hned za Tebe někdo odpoví :-)

5 mamutiholka mamutiholka | E-mail | Web | 2. dubna 2016 v 23:33 | Reagovat

Já si spíš myslím, že spousta lidí právě nechce vypadat, jakože na ně nepřiměřeně zírá. Třeba já vůbec celkově se snažím na všechny lidi moc nedívat, abych omezila možný kontakt. Přiznám se, že mě vytáčí lidé, kteří na ulicích sbírají peníze na charitu. Často se chovají hulvátsky. Jednou jsem odmítla přispět nějakému postiženému člověku, tak za mnou křičel, že jsem blbá. Upřímně, jsem ještě studentka a vydělávám velmi málo, rozhodně bych ještě ani neuživila sama sebe. Přesto v průběhu roku přispívám různým organizacím/lidem, podle SVÉHO UVÁŽENÍ, když si v klidu vše zkontroluji a ověřím. Jakmile se mi někdo začne vnucovat na ulici, tak má smůlu. Jinak spousta lidí má své jizvy/postižení, na některých to jde jen lépe vidět. Život holt není jednoduchý :)

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. dubna 2016 v 10:12 | Reagovat

Pštrosí politiku používá spoustu lidí.
Musím říci, že mnohdy i já.

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. dubna 2016 v 12:26 | Reagovat

[5]: No právě a ve snaze nezírat tak nějak přehlížíme :-)
Já vím, že to není myšleno špatně, jen když jsem takhle jednou tlačila vozík a lidé se odvraceli, připadala jsem si jako prašivá a to jsem byla jen doprovod...

[6]: Já jí používám u lidí, co vypadají opile. A je mi jasné, že leckdy to nemusí být opilec, ale třeba člověk s epileptickým záchvatem. Ale v tomhle si nepomůžu. Střet s opilcem riskovat nemíním.

8 Elle Elle | Web | 3. dubna 2016 v 13:16 | Reagovat

Pokud člověk neumí vidět srdcem, neuvidí ani tyhle lidi s těžkým osudem, neuvidí nic, jen to, co vidí očima a očima vidíme vše zkresleně - spousta lidí vidí kolikrát jen tunelově

9 Elle Elle | Web | 3. dubna 2016 v 13:19 | Reagovat

Ještě jsem chtěla dodat - osoby s jakýmkoli handicapem to kolikrát berou jako něco nevhodného nebo jako projev lítosti, když si jich intaktní jedinec všímá, usměje se na ně, snaží se k nim chovat normálně apod.

Je hezké o tom mluvit a psát, že bychom neměli schovávat hlavu do písku a dělat a chovat se k těmto lidem normálně, ale oni to kolikrát také neumí.

Samozřejmě záleží na lidech :)

10 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. dubna 2016 v 14:27 | Reagovat

[9]: No, tak já měla asi štěstí na samý skvělý lidi :-)
Ale jo, vím, že to je o přístupu :-) Jak těch zdravých, tak těch méně zdravých :-)

11 signoraa signoraa | Web | 3. dubna 2016 v 18:20 | Reagovat

Znám pár lidí s hendikepem a beru je takové, jací jsou. Mám invalidního kamaráda, kterému celá rodina pomáháme. Vidím-li slepce, nabídnu se, že ho třeba převedu přes vozovku, či mu pomohu s nastoupením do MHD.
Pštrosí politiku si pěstuji spíš vůči bezdomovcům a žebrákům, tam odvracím hlavu a dělám, že je nevidím.

12 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 3. dubna 2016 v 20:13 | Reagovat

Nemyslím si, že když lidé nehledí na tělesně handicapované, tak je přehlížejí. Jen třeba nechtějí být netaktní a vyloženě "očumovat" to které postižení. On totiž ani dlouhý pohled a pak lítostivý poloúsměv taky není to pravé ořechové. Je fakt, že spousta lidí opravdu neví, jak se k takovým osobám má chovat...

13 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. dubna 2016 v 23:20 | Reagovat

[11]: Asi to máme velmi podobné :-)

[12]: Všichni jsme nesví. Myslím, že to vyplývá z vnitřního špatného svědomí :-) A možná pár lidí i napadne, jak je možné, že jiní nemají takové štěstí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama