Když jsem byla řidič

27. dubna 2016 v 10:35 |  Téma týdne
Kdysi, za dob mého mládí, jsem si udělala řidičák.
Kvůli tomu jsem taky začala nosit brýle.
Samotná autoškola nebyla problém, pokud pominu úplně první jízdy, kdy mě instruktorka posadila do auta a řekla, ať jedu.
Jako jo, párkrát to poskočilo, ale jela jsem.
Zmatkovat jsem začala až asi po deseti metrech, kdy mi došlo, že jen kousek před námi budu podjíždět mostek.
Fakt dobrý, zúžená vozovka, v zatáčce...
Lidi, já se tak strašně bála, že se tam netrefím...
Ale trefila.
Pak už jsem jízdy zvládala a při třetích jsem dokonce předjížděla.
No a co, tak to byl traktor, někde na návsi...
Pořád se to počítá.
Taky jsem si v rámci výuky jednou zacouvala.
Na volným parkovišti se mi podivnou náhodou povedlo trefit správně do parkovacího místa. Ale to byla fakt náhoda.
Ale mojí učitelce to stačilo...
Při teorii jsme s kamarádkou hrály piškvorky a s gustem zaškrtávaly odpověď "Zákaz vjezdu šesti traktorů".
A závěrečné testy jsme obě hodily jen tak od boku.
Praktické zkoušení už bylo veselejší.
Zákeřný policajt mé kamarádce pořád říkal, že na křižovatce nemusí echt stát na spojce a ona si tam neutrál nikdy nedala, takže jí to chcíplo. Ale není divu, když jí hned při výjezdu od školy skočila pod auto veverka a kamarádka nejen zabrzdila na místě, ale ještě zacouvala, aby se podívala. Naštěstí byla veverka hbitější. A kamarádka nervóznější.
Já byla poučená na těch křižovatkách, takže jsem všechno zvládla skvěle. Až do toho závěrečného couvání.
Jaj, to byl problém.
Ona mi tam ta zpátečka totiž nějak nešla zařadit.
Rvala jsem jí tam, ale marně.
Asi po šestém pokusu mi policajt zaklepal na rameno a zeptal se, jestli by mi tam nešla líp, kdybych si sešlápla spojku...
No jasně...
Ale světe div se, i při tomhle couvání jsem trefila správně mezi vrata...
S čerstvým řidičákem na první pokus vyrostlo mé řidičské sbevědomí do závratných výšin a já si troufla na cestu od babičky.
Táta mi za městem půjčil škodovku a já si to valila domů.
Někde v půlce cesty, v obci, mi řekl, že bych možná mohla trénovat tu padesátku, co měli zrovna schvalovat.
Myslela jsem, že si dělá legraci, páč jsem se plazila. Ale ono plazení bylo osmdesátkou a i táta doma říkal, že by ho v životě nenapadlo vytáhnout z téhle škůdky 130km/h.
Pak už jsem byla opatrnější, dosala jsem jinou škůdku a chvilku jsem si jezdila.
A pak se tohle autíčko tak nějak rozpadlo na dvorku a já zase začala chodit pěšky a na delší cesty spoléhat na bus nebo na kamarády.

Když jsem naposled otěhotněla, byla těhotná i moje kamarádka a zvažovala koupi většího auta.
A prodávala to svoje.
Nechtěli ho dávat do bazaru, pokud bude jiná možnost a tak ho nabídli nám.
Třináct tisíc za Vectru.
Tenhle Oplík nás vezl do nemocnice, když si slečinka zlomila ruku a já ho měla ráda.
A tak jo.
Po deseti letech jsem znovu sedala za volant.
Kamarádka mě trénovala na těch několika kruháčích, co mají za vsí.
Víkend, žádný velký provoz, šlo to.
Trénovala jsem celý víkend.
A pak jsem jela domů.
Lidi, blbejch dvacet minut (teda, normálně, ne mým tempem) cesty, ale já myslela, že mi upadnou ruce, záda, nohy, všechno...
Byla jsem šíleně napnutá.
Můj drahý hlídal škarpu a svodidla a já středovou čáru.
Na dvorku jsem vystoupila z auta a můj drahý měl pocit, že chci líbat zem, páč jsem se sklonila...
Pro čtyřlístek.
Padl mi do oka...
Jo, při téhle cestě jsem měla štěstí.
Další čtyřlístek jsem našla v sobotu ráno, když jsem sedala do auta, že jedem za kamarádkou.
A ano, i tuhle cestu mi štěstí přálo.
Postupně, s každou cestou, jsem byla jistější, ale na městský provoz jsem si stále netroufala.
První křižovatku u nás, rozjezd do kopce, ale vpravo. Pak jedna světelná a pak už jen vesničkami po hlavní.
Podobně jsem si plánovala cestu k našim. A naplánovat odbočování jen vpravo, rozjezdy na semaforech a křižovatkách jen z kopce a to všechno na trase dlouhé 100 km, to už chce trošku fantazie.
A pokaždé nový čtyřlístek.
Ani nepočítám, kolikrát jsem některé zatáčky brala v protisměru.
Vím, že jednou jsem se rozhodla projet jednu krokem a plně se soustředit na vlastní pruh.
Jen tak, z ničeho nic mě napadlo, že to možná bude lepší.
A bylo. Zrovna jel naproti veliký náklaďák a já věděla, že jsem unikla jen o vlásek.
Byla jsem řidič jen půl roku.
Šťastný řidič.
Tedy, já šťastná nebyla, ale všechny moje cesty byly o štěstí.
Nikdy jsem nebourala, ale nebylo to o mojí šikovnosti, trpělivosti a nebo opatrnosti.
Bylo to o čtyřlístkách.

Po tom, co jsme si pořídili auto, nechal se můj drahý ukecat na řidičák.
Já řídila naposled asi tři týdny před porodem, jeli jsme na houby.
Už zapnutí pásu dalo práci, navíc jsme jeli jen tak, až potkáme nějaké místo...
A jediné, které vypadalo slibně, bylo u úzké lesní cesty, na kterou jsem couvala.
Vlastně moje čtvrté couvání (Nepočítám to na prázdném dvorku, tam nebylo co trefit.), nějak jsem se mu dokázala vyhnout po celou dobu.
A zase o štěstí.
Na obou stranách škarpa, cesta o dvacet centimetrů širší, než naše auto a já se trefila...
Hub jsme tenkrát našli plný koš, ale není divu.
Celé houbaření jsme šplhali po stráni a právě tehdy jsem se rozhodla, že už ne.
Že dojedu domů a pověsím klíčky od auta na hřebíček.
Ono totiž když jsem po čtyřech lezla po té stráni a břichem brousila borůvčí, bylo toho najednou nějak moc.

Zkoušky měl můj drahý v den, kdy jsem rodila a šel tam rovnou od porodu.
Není divu, že to na první pokus nedal, že?
Na druhý pokus ano.

Z porodnice nás ještě odvézt nemohl, ale to zvládla kamarádka. Ta, od které jsme měli auto.
A pak můj drahý začal jezdit.
Nejdřív se sem tam svezl do práce, když byla moc velká zima, když pršelo...
Pak jsme jeli zase k téhle kamarádce a pak konečně k našim.
A cestou jsem víc a víc viděla, jak šílený řidič vlastně jsem já.

Od doby, kdy jsem byla zase nucená jezdit sama se sebou, se v autě občas bojím.
S mým tátou, páč jezdí jako pražák (je pražák).
S bráchou, protože i když má omezenou hybnost nejen nohou, ale i rukou, jezdí naprosto v pohodě a já vím, že vlastně jezdí taky víc o štěstí, než o šikovnosti.
Se sousedkou, protože občas bývá roztržitá.

Vlastně jediný, s kým se nebojím, je můj drahý.
Nikdy jsem neviděla nikoho takhle řídit.
Naprosto v klidu a s přehledem zvládá srnky, co mu skáčou do cesty, blázny, co předjíždějí na plné a pak vybržďují, podivné klepání, které se sem tam ozve snad v každém autě, tmu a chumelenici...

Vectra dosloužila, řekla, že už prostě nebude brzdit a tak jí vystřídala Astra.
O něco mladší a delší ségra.
Tu jsem ještě neřídila a docela dost doufám, že ani nebudu. Bylo by mi jí líto.

Vlastně už řídit nechci vůbec.
Jo, poznám podle zvuku, kdy mám řadit, znám pravidla, značky, to všechno je v pohodě, ale co kdyby mě opustilo štěstí?
A vůbec, jsem nervák a navíc blbě vidím.
Naštěstí mi drahý Astřičku nepůjčí.
Ufff :-)

Tenhle článek jsem přiřadila k tématu týdne proto, že jsem opravdu celou svou řidičskou kariéru visela nad propastí a kolikrát s celou svojí rodinou.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 27. dubna 2016 v 11:55 | Reagovat

A jistě je rád, že mu přenecháš volant a ty si zase můžeš dát pivo. :-D

2 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 27. dubna 2016 v 12:13 | Reagovat

Já jsem se řídit naučila - kdekoho, kdeco. Dělám to, ale ne vždy nadšeně.

Auto ne. Nejdřív jen kvůli tomu, že jsem měli jiné priority, než auto (ještě s manželem); pak jsem zaplatila dcerám řidičák - protože bez něj nebyla šance na zaměstnání...
I nadále semo tamo řídm a auto to stále není. :-P

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 27. dubna 2016 v 12:50 | Reagovat

[1]: Kdepak, já jsem solidární :-)
Horší je, že mě jeho rodina k pití vysloveně nutí :-) Když už nemůže on...

[2]: Já nerada řídím cokoliv :-)
Vždycky jsem byla spíš navigátor, já ukážu a ostatní podle toho jedou :-)

4 Fredy Fredy | Web | 27. dubna 2016 v 13:03 | Reagovat

já řídila jenom jednou a už nechci...bojím se toho :-)

5 Ježurka Ježurka | Web | 27. dubna 2016 v 14:46 | Reagovat

Já jsem nikdy řidičák nedělala, protože jsme auto většinou neměli, jen jednou na pár let. Ale učila jsem se kdysi se sousedkou na zkoušky a tenkrát bych to myslím dala. Tedy teorii, praxi jsem nezkoušela. Vlastně jednou na polní cestě... děti volaly, tatínku vem si to od maminky! Ale vnoučátka už řidičák mají a jezdí dobře. Aspoň to. Vlastně všichni řidičák mají, jen my s manželem ne. :-)

6 B. B. | E-mail | Web | 27. dubna 2016 v 14:57 | Reagovat

Řidičák už pár let mám, řídit se nebojím, bojím se jen sednout za volant a nastartovat. Jak se odhodlám k tomu, tak nějak začnou fungovat asi vlohy po tatínkovi :) Ale ten strach je přenesený od mamky, která vyšiluje stále naprosto nad vším. Od autoškoly jsem jezdila takovou stařičkou kosmickou lodí, dlouhou skoro 4 metry a vážně jsem si zprotivila parkování. Ale jinak mi naprosto vyhovovala. Teď jsem pořádně neřídila tak dva roky, odstěhovala jsem se od našich a přítel má Fabii v základní výbavě - bez posilovače. A s tou si troufnu jen jednou za rok absolvovat cestu mezi dvěma městy, kde se jede furt rovně :D

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 27. dubna 2016 v 15:55 | Reagovat

[4]: Taky se bojím.

[5]: Já ho mám jen jako druhý doklad totožnosti :-)

[6]: No jo, posilovač, to je nádherná vymoženost :-)

8 signoraa signoraa | Web | 27. dubna 2016 v 17:24 | Reagovat

Řidičák jsem si udělala v době středoškolských studií, ale kromě auta v autoškole jsem neřídila nic. Doma jsme auto neměli. Rodiče byli patrioti, tátův otec býval nádražák, takže do Kostelce se jezdívalo za babičkou vlakem (2x jsme přestupovali). Druhý děda býval kdysi dročkář, ještě v době, kdy žil v Praze a pak později přesedlal na autobus a jezdíval trasu Praha-Mělník-Harrachov. Celý život měl nějaké auto, nebo motorku. Když jsem získala tu růžovou knížečku, už nežil. Když jsem začala chodit s mým mužem, který je z motoristické rodiny, chtěl mě naučit řídit. Čtyři roky od řidičáku bez usednutí za volant měly za výsledek to, že jsem se mu rozjížděla na trojku. A ač mě miloval, vyběhl z auta, otevřel mi dveře a pronesl: "Kdyby ty kolečka na převodovce měly nožičky, tak by ti nakopaly pr..l". Obávám se, že kdyby mě nemiloval, mohl říct něco výživnějšího. :-D
Růžová knížečka někde ještě asi je, myslím, že v krabici na půdě, kde mám schované své vzpomínky.

9 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 27. dubna 2016 v 19:13 | Reagovat

Řidičák jsem dělala zhruba před 30 lety, během prvních několika let jsem najezdila cca 300 km, takže nic moc. Spíš nic než moc. Nebyl důvod dráždit moje řidičské umění, jezdil manžel a jezdí stále. Každá jízda byla dost o nervech v hustém provozu, takže moje jízdy za volantem skončily poměrně rychle. V dnešním provoze a drzosti některých řidičů bych nevyrazila už ani na koloběžce. Všichni kolem mne řidíčák mají, jezdí a tak nevidím důvod dobrovolně páchat sebevraždu, natožpak vraždu :-D  :-D

10 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 27. dubna 2016 v 19:42 | Reagovat

[8]: Moje maminka se učila řídit pravidelně každých patnáct let a vždycky to skončilo nějak špatně :-) Třeba povaleným plotem mého strýčka :-)

[9]: Já bych si na koloběžce troufla, ta se dá okecat i na chodníku, ale na kolo bych asi jen tak nesedla...

11 Hanyuu Hanyuu | Web | 28. dubna 2016 v 15:25 | Reagovat

A já řidičák pořád nemám a ani se mi do něj nechce. Sice se všude pak trmácím vlakem (a mě to stejně docela baví! :D) nebo jsem odkázaná na odvoz, ale vím, že řídit auto prostě není pro mě. Ono lepší si ho možná nedělat vůbec, než si ho udělat a nejezdit. :D

12 Iris Iris | E-mail | Web | 28. dubna 2016 v 16:22 | Reagovat

Mám řidičák, bože, to už je let :-D jezdím, auto potřebuji k práci, a nadávám :-? někdy mám 100 chutí i vraždit.

13 Kosma Kosma | Web | 28. dubna 2016 v 18:02 | Reagovat

Jsou dvě věci, který jsem se v mládí nenaučila a hodně mě to užírá: angličtinu a dobře řídit auto. Bez obojího zatím životem proplouvám, ale beru to jako dluh - jednou se to musím naučit! :-) Mmch, řidičák mám napočtvrté! :-)
Řídím špatně a nerada - nebaví mě to, musím se na to soustředit a já cestu beru jako odpočinek. Raději se nořím do svých myšlenek nebo poslouchám hudbu na sedadle spolujezdce! :-)

14 Fredy Kruger Fredy Kruger | 29. dubna 2016 v 0:39 | Reagovat

" Zkraťme si cestu přes  Dé  jedničku,
doma tak budeme za chviličku !"

Křičí  Petrr  Beykk  senior ....
" Pravda !"  řve  Janekk  Beykk  jinior...

.... do rodné  vesnice  Krawaře
jedou dva mužové s trakařem:
Otec  sedí a synek jej veze,
když synek se unaví, otec zas sleze
a nyní zas on jest  řidičem.....

Tu kamion zezadu přifičel !
" Kreténi jedni !!"  muž houká  a šílí !

... ač otec a syn , - zavčas uskočili,
však trakař ??  jest úplně v prdeli !

" Když takto jest povoz náš poničen,
každý z nás přestal být řidičem !"

" Bez trakaře ?  toť o ničem !!
... pytel se senem se rozdrhal !  sbírej !"

" Seru !  bych čas mrhal !
... podstatná část sena  rozfoukána,
sbírat bych musel do příštího rána !"

... " Né já !!  tys idiot " povykují
a takto se navzájem obviňují
a pěšky kráčejí do vesnice,

... cestou se vzájemně  fackujíce !

15 Báša Báša | E-mail | 29. dubna 2016 v 6:48 | Reagovat

Baru, musim to napsat sem, páč se zřejmě někde ztrácej maily, já se musim spakovat a voda stoupá. Tímto se také omlouvám ostatním.

Potřebuju vědět, jestli mám ty věci vzít ssebou, páč už pojedu. Takže slovo chlapa, neodkladně, jestli to potřebujete nebo ne, potažmo telefon nebo Skype bych prosil. Díky

Btw, ženská za volantem je auto bez šoféra. A v Praze lidi nejezděj jak prasata, na rozdíl od zažitého tvrzení. Naoupak, tady si lidi dávají přednost a vzájemně si vyhoví, protože kdyby to nedělali, tak se nikdo nedostane nikam. Zato na venkově - a nejhorší je to na severní Moravě - to je mazec. Tam když na křižovatce někoho pustíte, bo v zrcátku za sebou vidíte kolonu, tak můžete blikat a mávat... Čumí jak trubka a neví co chcete, páč vono by ho to samotnýho nikdy nenapadlo. O nechuti nechat se předjíždět ani nemluvě. Samostatnou kapitolou pak jsou tetky a strejcové za volantem. Tzv. šedesátníci. Všude a za všech okolností šededesát.

16 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 29. dubna 2016 v 11:04 | Reagovat

[14]: Tak já nevím, Kravaře?
Tady je v Kravařích skanzen. Krásný :-) A taky jsme tam jednou chytili pouť a můj táta byl poprvé v životě na řetízkovém kolotoči :-)

[15]: Už už už, nestíhám...

A k těm pražským řidičům...
Ano, dávají si přednost, páč to v tom provozu jinak nejde, sem tam jsou odrzlejší, najedou si do jednoho odbočovacího pruhu, pak bliknou, protlačí se do druhýho...
Ale jak jsou mimo Prahu, očekávaj stejné chování od všech, čekaj, že je někdo pustí, když si najedou do pruhu s kratší frontou a cpou se hlava nehlava.
Tady u nás jsme taky zvyklí pouštět, ale ne, když za náma deset minut nikdo nejede. Ono člověka jen tak nezabije si půl minuty počkat :-)
A tady se to dá, v Praze se za tu chvilku nahustí pět dalších aut, tady je to většinou klidnější :-)

17 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 29. dubna 2016 v 19:55 | Reagovat

Taky jsem udělala řidičák hnedle v osmnácti, napoprvé a s přehledem.... a Martin až potom, co jsme se poznali, někdy v 25, a napodruhé. Kdo myslíš, že řídí a je prostě lepší řidič? :-D Ony ty zkoušky leckdy o ničem nevypovídají, ať už ve škole nebo v autoškole :-D

18 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 1. května 2016 v 21:59 | Reagovat

[17]: Kdepak, zkoušky nejsou o řízení.
A víš proč my ženský neumíme couvat?
Protože nám chlapi tvrdí, že TOHLE (vzdálenost ukázaná mezi palcem a ukazováčkem, tak osm centimetrů), je dvacet centimetrů :-)

19 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 5. května 2016 v 22:11 | Reagovat

Dělala jsem řidičák těhotná. Pamatuju si jak moje malá budoucí neteř prohlásila, že s touhle tetou se v autě bojí. To mě můj budoucí muž vzal na autocvičák a mě to tam vůbec nešlo... :-D

20 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. května 2016 v 10:41 | Reagovat

[19]: No, já se na to těhotná vrhla po deset letech (nebo kolika).
Moje maminka tak čekala mě, když dělala autoškolu :-)

21 Kitty Kitty | E-mail | Web | 10. května 2016 v 18:15 | Reagovat

Pěkně jsi to vypsala. Co ses naučila nezapomeneš, jen v případě nutnosti oprášíš...
Kdysi jsem řídila ještě Octávii, tu první. Pak ji zrušila, když stát chtěl zdražit pojistné, protože vlastně jsme najednou mohli jezdit do ciziny a já jsem stejně nikdy do ciziny nejela autem. Od té doby - tak 20 roků - máme auto u přítele, ale nějak se stydím s ním jet. Už je to drahně let co jsem jezdila (dobře a ráda), ale už mi vyhasly reflexy a i předpisy jsou jiný. Zatím mě hospodář nedokopal ani na letiště, kde bych se "rozjezdila". Už to asi tak zůstane, pokud mi zůstane můj hospodář. A potom - bůh ví? ;-)

22 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 10. května 2016 v 21:51 | Reagovat

[21]: Jůůů, Kitty, vítej mezi fungujícími :-)
A klid, pěší chůze pomáhá postavě :-)

23 Kitty Kitty | E-mail | Web | 10. května 2016 v 22:41 | Reagovat

[22]: Díky za přivítání. Už jsem dokonce ukutila článek. A máš pravdu - chůze s Terezkou pomáhá i náladě, nejen činí  krásné nohy a formuje postavu. I po 68 letech ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama