Paměť na zámek

5. března 2016 v 17:06 |  Téma týdne
Někdy takhle píšu a u toho si třídím myšlenky.
Kolikrát napíšu článek a pak, když si ho po sobě čtu, uvědomuju si věci, kterých jsem si předtím nevšimla.
Třeba jako když jsem psala minule o tom, že bych chtěla miminko.
Naprosto jasně si vybavuju ten pocit, když se mi mrně převalovalo v břiše.
Ještě pořád vidít tu držtičku, která naslepo hledala mlíčko.

Kruci, ta paměť je prostě nespolehlivá.

Mám strašně moc zprostředkovaných vzpomínek. Z vyprávění, z fotek...
A pár vlastních vzpomínek.
Když jsem já byla malá holka a my jezdili na všechny možné turistické dovolené, pamatuju si ze všech, jak mě bolely nožičky.
Pamatuju si dovolenou v Jevíčku (aspoň myslím), kde jsme narazili na borůvkovou plantáž.
Museli jsme nakoupit kanystry (zprostředkovaná vzpomínka) a všichni jsme šli na borůvky.
Moje naprosto jasná a zřetelná vzpomínka je mámin hlas: "no tak, Baru, ještě sto borůvek a pak máš volno"...
Moje zřetelná vzpomínka mi ukazuje tu šílenou nudu. To trhání, ty spousty keříčků, ty hnusné bílé kanystry a tu nemožnost nějaké zábavy, když nikde nic jiného nebylo...
Mám ještě jednu vzpomínku na tuhle dovolenou.
Asi po patnácti letech jsme našli zastrčenou skleničku borůvkového kompotu :-) No jo, chutnal trošku zkvašeně :-)
Mám pár mlhavých vzpomínek na dovolenou v Tatrách. Jo, bolely mě nohy. Nemluvě o tom, že jsem týden před dovolenou po půl roce odložila berle. Bylo mi teprve šest...
Před nástupem do první třídy jsem za prázdniny našlapala víc než sto kilometrů.
A to bolej nožičky...
Taky nám na jedné dovolené pršelo. Celých 14 dnů. A my spali ve stanu a byla mi zima.

Já vím, že jsme si tam asi užili spoustu legrace, ale tyhle vzpomínky jsou zavřené. Zamčené na pár západů. Já si to prostě nepamatuju.
Nepamatuju si tu radost, kterou jsme zažívali před Vánoci, jako děti.
Pamatuju si potlučená kolena, jak jsem se vybourala na saních.
Pamatuju si tu nudu, když jsem vykrajovala cukroví.

Z nějakého důvodu si můj mozek dokáže uložit to zlé, co jsem zažila, ale to dobré ne.
Možná to je klasická obranná reakce, když se spálím, vím, že tu ruku do toho ohně nemám strkat a pamatuju si to celý život...

Kruci, ale proč nemám podobné vzpomínky spojené s mateřstvím?
Ještě teď si vybavím zvuk vařeček, narážejících o hranu šuplíka ve chvíli, kdy ho máma otevírala ve vzteku, za účelem vyndání vařečky k seřezání dítěte.
Ještě teď si vybavím tu bolest, když mi v koupelně ujela berla a já si rozsekla bradu, protože jsem nesměla šlápnout na nohu.

Tak jak je možný, že si nevybavím úplně přesně ten pocit, kdy mě mimino tlačilo v břiše a já nemohla spát?
Jak je možný, že jsem zapomněla na pocit permanentně zvednutýho žaludku?
A jak si mám vysvětlit to, že sice vím, že porod bolel, ale už vůbec nevím jak?
A že bych si těch dvanáct hodin neskutečné bolesti pamatovat měla...
Proč si nepamatuju, jak bolely popraskané bradavky?
Kam zmizela vzpomínka na noci prochozené se řvoucím dítětem v náručí?

Jak je možné, že si vybavím tu sladkou vůni miminka a nevybavím si smrad z posraný plínky?
Jaktože mi paměť ukazuje ty slaďoučký oblečky na novorozence, ale neukazuje mi ty fleky, když se to mimino posralo skrz?
Proč mi moje vzpomínky nabízí pohled na slaďoučký ksichtík v záplavě krajek, vykukující z kočárku a nepřipomene mi tu tíhu kočáru, když ho vleču po schodech?
Proč si vybavím nádherný úsměv, ale ne ten řev, když nevím, co chce?
Není to divné?

Moje paměť si se mnou hraje.
Zapírá mi všechny možné radosti, kromě těch reprodukčních.
Kruci, pak nemáme být přemnožení, jako celek :-)

Jaké vzpomínky máte Vy?
Na dětství, na rodičovství...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kosma Kosma | Web | 5. března 2016 v 17:32 | Reagovat

No tak já si z téhle oblasti pamatuju hlavně to negativní - všechno to, co si nevybavíš, jsem si živě vybavovala při čtení! :-) Původně jsem plánovala druhé dítě po dvou letech, nakonec ho mám po dvou a třičtvrtě - prostě jsme nemohli zapomenout na ten šílenej půlrok s první dcerou - já rozhodně nejsem "rozená matka"! :-)
Ale dneska jsem ráda, že je mám - to je jasný. Ale třetí mě teda neláká - a to jsem o 5 let mladší! ;-)

2 Víla Víla | 5. března 2016 v 17:33 | Reagovat

Tak jsem si myslela, že jsem jediná, kdo si z dětství pamatuje to "špatné". Je to vtipné. Od celé rodiny slyším, jak jsem se jako dítě pořád smála, a já si mezitím pamatuju jen ty vzpomínky, kdy jsem brečela. A nevztahuje se to jen na dětství, ale neumím říct nic pozitivního z mého minulého vztahu. Prostě se mi to z hlavy vypařilo a zůstalo to zlé.  Asi to jsou ty nejsilnější vzpomínky, které mám. Které mě zformovaly takovou jaká teď jsem...
A pak nemám mít deprese... :-D

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 5. března 2016 v 17:43 | Reagovat

[1]: Tak to já jsem asi profi máma :-)

[2]: Nejhorší je, že já to nemám jen z dětství, ale třeba pražskej děda. Umřel až když mi bylo dvaadvacet a já si stejně vybavím jen to, že jsem nesměla na balkón, protože dědovi řvala televize tolik, že rušila sousedy. A hrnek jsem si musel hezky zvednout, protože když jsem ho jen naklonila a usrkla jsem, sprdnul mě. Ale jinak vím, že to byl milý a laskavý dědeček, jen na to nemám vzpomínku :-)
Ty zprostředkovaný vzpomínky, ty jo, jsou fajn, veselý, vtipný... Ale ty, který mám přirozený, to jsou horory :-)

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 5. března 2016 v 18:02 | Reagovat

Při čtení tvých řádků jsem si já naopak vybavovala třeba to, jak mě prckové tlačili v břiše. Z dětství si pamatuju obojí, ale ne všechno. Velmi realisticky se mi teď vybavila vzpomínka na manželův amok, vyděšeného syna, který se mě pokoušel chránit a  městskou policii, která jako by mi to vše dávala za vinu...Taky si vybavuju manželův bílý obličej, když jsem po operaci nevypadala k světu. Nebo jeho radost, když viděl, že mi udělal radost. Mám mix vzpomínek i když některé bych ráda vymazala...

5 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 5. března 2016 v 18:45 | Reagovat

[3]: No víš, já jsem si taky myslela, že to doma nebylo až tak strašný - přeci mě nemlátili... Jenže on takovej nenápadnej, ale TRVALEJ tlak na psychiku a touha ZLOMIT lidi podle své vůle, to je taky síla... Až jako dospělá jsem tak nějak postupně zjistila, že to jde taky jinak. ÚPLNĚ JINAK, s láskou a podporou... Asi i proto nemám děti: nerada bych, aby si zažívaly to, co já.

Prostě je to pryč a musíme koukat dopředu - a léčit se u Malkiela :-D

6 co-s-tim co-s-tim | Web | 5. března 2016 v 21:22 | Reagovat

Vzpomínky jsou super. Jak ty vlastní, tak ty zprostředkovaný. U těch zprostředkovaných člověk může nechat volně plynout svou fantazii a stvořit z takové vzpomínky hotové drama :) Já si pamatuju svoje vlastní vzpomínky zhruba od svých 4 let.

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 5. března 2016 v 21:27 | Reagovat

[4]: Některé okamžiky se zapíšou, jen časem trošku blednou a nebo naopak získávají ještě ostřejší obrysy...

[5]: No, tak tlak na psychiku, to zažívám od rodičů pořád, ale mám pocit, že to rozhodně není ve zlém úmyslu :-)

[6]: Tak to já ne :-) Asi mám paměť na prd :-)

8 Anchor Anchor | E-mail | Web | 6. března 2016 v 14:20 | Reagovat

[2]: Si zapisuj dobré chvíle! :)

Mimochodem, já si obecně pamatuju, že mě na základce spolužáci šikanovali, jenže už si vzpomínám jen na 2 příklady (jak jsem každý den při chůzi z autobusu do školy myslela na to, co mi zase udělají - u tohoto si pamatuju už jen jednu cestu) a jak mi zošklivili Karla IV., když mě s ním bůhvíproč spojovali :D Na jednu stranu je dobře, že mám takové vzpomínky snad už jen 2, ale na druhou stranu nemám čím argumentovat! :D

9 myší královna myší královna | Web | 6. března 2016 v 14:24 | Reagovat

Moje paměť je úplně na dvě věci. Něco si přečtu těsně před zkouškou a na zkoušce to nevím. V hospodě si kamarádi vypráví zajímavá fakta, co si kde přečetli a moje vyprávění vypadá tak, že "jsem někde četla o nějakém chlapovi nevím odkud, co se mu stalo todle a támto". Bez diáře si ani neuprdnu, upomínku mám i na to, že mám jít do školy nebo jet k mámě. Jestli dostuduju, tak se tak sežeru, že všechno zapomenu.

Hlavně že si pamatuju ze sedmé třídy zákon setrvačnosti a všechny lidovky včetně parodií.

10 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. března 2016 v 15:18 | Reagovat

[8]: Kvůli Karlu IV. mi máma spálila nálepky Šmoulů :-) Křivda, na kterou se nezapomíná :-)

[9]: Klid, já mám upomínku i na to, abych vyzvedla dítě ze školy :-) I když teď už chodí sama, ale stejně :-)

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. března 2016 v 17:45 | Reagovat

Vzpomínky na mé dětství = vzpomínky na babičku a na dědečka.

12 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. března 2016 v 17:57 | Reagovat

[11]: No a ty já nějak nemám.
Máma byla poslední dítě, babička jí měla skoro ve čtyřiceti a já byla taky poslední dítě, babičce bylo 70, když jsem se narodila. Ale zas si jí pamatuju, protože když už byla moc popletená, tak bydlela s námi... A byl to horor :-) Zvlášť pro holku, co lezla do puberty :-)

13 neptunie neptunie | Web | 6. března 2016 v 19:25 | Reagovat

Já si naprosto přesně pamatuju svoje pocity, když jsem poprvé nastoupila do školky, ale pomalu si nedovedu vybavit, jak jsem se cítila předevčírem... Když o tom tak přemýšlím, zajímalo by mě, jestli se mi na současnost budu lépe vzpomínat třeba za pět let. :)

14 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. března 2016 v 19:55 | Reagovat

[13]: Panečku, tak ze školky já pamatuju minimum :-)

15 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 6. března 2016 v 20:13 | Reagovat

Tak jsem si konečně po týdnu našla čas a mohla dočíst, co mi zde uteklo. Já si vzpomínám na mojí první pusu v první třídě na chodbě před jídelnou, na to, jak jsem doma sjela schody na lyžích (nechtěně), na to, jak jsem shodila žehličku na koberec a doteď ho zdobí její otisk, na to, jak jsme si s kamarádkou udělali speciální kasičku na nalezené peníze, na to, jak jsem šla na koupák a máme mě na kole jela hledat, zatímco já tokala s klukama u závor...a taky na babičku, jak luštila křížovky u stolu, pekla koláče nebo se dívala na seriály ve svém křesle a já se k ní přišla nechat obejmout...no končím radši, má paměť je studnicí vzpomínek. Ale musím říct, že naštěstí špatné vytěsňuje a nechává žít hlavně ty hezké a úsměvné. :-)

16 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. března 2016 v 20:29 | Reagovat

[15]: Tak já nevím, jak to mám nastavené :-) Asi se prostě můj mozek jistí, abych se nespálila :-)

17 pavel pavel | Web | 7. března 2016 v 11:53 | Reagovat

Tak to jsi na tom dobře. Jsou naopak ženy, které si vybavují jen to negativní.. a podle toho taky tak žijí.

18 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 7. března 2016 v 14:46 | Reagovat

[17]: Kdepak, žít bez úsměvu a bez humoru je na prd :-)

19 Iris Iris | E-mail | Web | 7. března 2016 v 17:54 | Reagovat

Tak mě se vybavují i ty smutné :-( bohužel
To máš skvěle zařízený :-)

20 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 7. března 2016 v 21:48 | Reagovat

[19]: Ale tak já mám strašně moc negativních vzpomínek, ale ono je vážně lepší se usmívat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama