Život s poruchou

16. února 2016 v 15:02 |  Téma týdne
Už nějakou dobu nad tím přemýšlím...
Mám pár kamarádek, co na nějakou dobu spojily svůj život s člověkem, jež si je nezasloužil.
(Hmmm, to je hezky řečeno.)
Prostě znám pár holek, co je jejich chlap ponižuje a možno-li mlátí.
A můžem jim všichni stokrát vysvětlovat, že si to nemusí nechat líbit, že mají odejít, že takhle se k nim jejich vyvolený chovat nemůže.
Někdy si tihle partneři počkají na oficiální stvrzení vztahu a pak nenápadně začnou...
"Ty jsi zase uvařila rýži? A co takhle jednou udělat knedlík." (přestože knedlík byl dva dny předtím)
"Ty jsi zase nevyprala? Co jako celej den děláš?" (přestože prala předevčírem a jsou doma jen dva)
Potom se to stupňuje...
"Bože, jak ty jsi líná, nemůžeš občas hnout zadkem a umejt třeba okna?"
"Podívej se na sebe, jak vypadáš... No fajn, udělalas oběd, ale nemohla by sis na sebe oblíknout něco lepšího?"
"Všimla sis, jak strašně jsi přibrala, co jsme spolu?"
Nevinné větičky, že? Když přijdou jednou za čas. Ale když přijdou denně, totálně tu ženskou rozloží. Tak moc, že tomu sama začne věřit.
Ona najednou ví, že nemá žádnou cenu, že JE ta špatná a že ten její má pravdu.
A pak se nechají klidně i mlátit, protože už mají mozek vymytý.

Kdo by se na toho chlapa pak nezlobil, že? Vždyť je naprosto jasný, že je to "debil, kretén, idiot, č**** a kdovíco", nemluvě o tom, že to je zaručeně sociopat.
Taky byste tohle řekli své kamarádce v takové situaci?

Já jo.

Jenže...

Jenže já mám jednoho takového doma, pěstuju si ho jako skleníkovou květinku a až dostatečně doroste, vypustím ho do světa, mezi nevinné a sebevědomé mladé ženy, aby z nich mohl udělat zmlácené trosky s nulovou hodnotou.
Ne že bych chtěla.
Nechci.
Ale moc jiných možností nemám.
A taky za to nemůžu.
Ona to vlastně není ničí vina.
Je to jen blbý gen.
Porucha...
A porucha není nemoc, takže ji nelze léčit.

Mám doma sladkého chlapce s andělským obličejem a božským tělem.
Na jeho úsměv by to chtělo zbrojní pas.
Je ochotný a úslužný, vždycky pomůže, s úsměvem, bez nároku na odměnu. Odnese tašky s nákupem, přidrží babičku na schodech ve vlaku...
O jeho inteligenci většina lidí nemá nejmenší pochyby.
Všichni ho milují a pokud se někdy projeví negativně, je mu obratem ruky odpuštěno. Vždyť on se tak krásně usměje...

Jo, takhle ho vidí každý, kdo neměl šanci ho pořádně poznat.
Když ho nachytám, že mi vypil flašku rumu (jo, klukovinka, v patnácti, co bych chtěla?), nestydí se.
Vlastně jo, stydí se, ale pouze za to, že jsem ho přistihla.
Když zmlátí mladší ségru, necítí vinu i když mají doktoři podezření na otřes mozku.
Vždyť ona si to zasloužila, když mu neuhnula z cesty.
Když mi omylem zlomí ukazováček, při pohledu na mojí zasádrovanou ruku dostává záchvaty smíchu, protože to ON, on to dokázal.
Takovéhle drobnosti jen ukazují na to, jak ON je skvělý.
Když princezničce umřela andulka (a to si nejsem jistá, jestli jí nepomohl), tak synek projeví radost, že "konečně chcípla".
Někdy (vlastně pořád) mám strach, že má rád jen a jen sebe a nikoho jiného.
Neustále ponižuje každého ve svém okolí.
A jak dokáže lhát...
Naprosto s přehledem, beze studu a s pohledem upřeným do mých očí. Lež je pro něj stejně přirozená, jako dýchání.
Co si budem povídat, veškeré to úslužné chování je jedna velká lež...
Úplně v klidu si doma vezme, co se mu líbí, protože ON potřebuje prachy, tak to kdyžtak prodá. A nebo si vezme ty prachy. Zatím je ještě u kovových, ale těmi "stříbrnými" už pohrdá.
A je mu fuk, že to jsou třeba poslední prachy před výplatou... Však máma se o nějaký jídlo postará, ne? Je to její povinnost...
Sice je neskutečně rasistický, ale muslimský způsob života by mu vyhovoval. Ta část, kdy se chlapec stává ve svých dvanácti letech pánem své matky i ostatních žen v domácnosti.
Protože on je chlap, bílý, blond, světlooký, tak kdo je víc?
On bude mít maturitu, narozdíl od "mámy, která je úplně blbá".
Nemluvě o tom, že on je prostě On s velkým O...
Středobod celého vesmíru...

Nejhorší na celé věci je asi to, že my všichni vidíme, že se chová špatně, že se tohle chování vymyká normálu a prostě není správné, ale on to nevidí.
Můžou mu to všichni tisíckrát vysvětlit, ale nebude to nic platné.
Jeho porucha mu tvrdí, že tak to má být.
Jeho porucha je jeho šestý smysl, instinkt, vnitřní hlas...
A každý, kdo říká něco jiného, než jeho porucha, se mu snaží něco namluvit, manipuluje s ním a tudíž mu nelze věřit.
Tedy, aspoň tak nějak to v něm funguje.

A není proti tomu obrany.
Tedy, může být utlumen léky, ale z chytrého a zajímavého kluka se stane naprostá troska a léky vysadit nesmí, jinak se zase vrátí, kde je...
A teoreticky by také mohla fungovat terapie, ale jen v případě, že by synek spolupracoval, že by jeho porucha dovolila informacím proniknout do mozku. Ovšem informace o poruše jsou informace, které porucha nepropustí.
Začarovaný kruh.

Nemám to lehký?
Nemám, ale to zvládnu, ještě pořád mám převahu té, co ho porodila. Nemají to lehké moje holčičky.
Ale všichni víme, že on se jednou sebere a odejde a nám bude volněji.
Ovšem co jeho budoucí partnerky?
Kdepak, ne jedna...
Jednu udeptá a najde si další, to není problém...
Co lidé v jeho okolí? Kolegové v práci, sousedi...

Takovíhle muži dělají ženám peklo. Může být ženská sebekrásnější a sebeštudovanější, pokud kápne na sociopata, stejně z ní zbude jen zanedbaný uzlíček nervů. Pokud včas neuteče.
A ten uzlíček nervů bude přesvědčený o tom, že ho nikdo nemůže mít rád, že si lásku nezaslouží...
Jakou cenu má asi taková ženská?

Kruci, ale jakou cenu pak má ten chlap, který ji do takového stavu dostal?

Leckdo si řekne, že takový hajzlové si ani nezasloužej žít.

Ale víte co?
Tihle "hajzlové" jsou taky něčí synové.
A jejich matky pláčou.
Pláčou, protože jejich syn způsobuje takové utrpení.
Pláčou, protože spousta lidí si myslí, že to je jejich vina, matek, co nezvládly výchovu...
A často pláčou, protože si to samy myslí.

I já budu plakat. Jednou...
Ale než k tomu dojde, tak budu bojovat.
Budu bojovat za dívky, kterým bude můj syn ubližovat.
Budu bojovat s nimi.
Budu jim dokazovat, že jsou skvělé a úžasné a ukážu jim i možnost úniku.
Nebudu plakat pro něj, protože i kdyby ho všechny opustily, on nebude nešťastný, on nebude sám. Bude mít svojí poruchu, tu, která mu nedovolí milovat nikoho jiného.

Tak mi držte palce...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 tiernan-blair tiernan-blair | Web | 16. února 2016 v 15:28 | Reagovat

to je mi moc líto :( já mám v tomhle nehorázné štěstí - bratři mají sice oba lehký autismus a ADHD a jsou to podivíni, ale nejou sociopati.

Každopádně doufám, že jednoho dne syn na terapie přistoupí. Držím palce :)

2 Marsi Marsi | Web | 16. února 2016 v 16:05 | Reagovat

máš můj obdiv, že to zvládáš a držím palce :)

3 Storycollector Storycollector | 16. února 2016 v 16:18 | Reagovat

To je síla.
Člověk si tak říká. Nepřeji si, aby moje dítě bylo postižené, bralo drogy. Někdo možné jde i tak daleko a modlí se, aby z jeho dítěte nevyrostl homosexuál. Ale kolika lidem napadne, že by jejich potomek mohl být psychopatem nebo sociopatem a podobně? A ty to prožíváš na ostro.

4 valin valin | E-mail | Web | 16. února 2016 v 16:42 | Reagovat

Ne nadarmo se říká, že malé děti nám šlapou po sukních a velké po srdci. Matky často pláčou nad svými syny, něco o tom vím... v duchu jsem s tebou...

5 Jana Jana | E-mail | Web | 16. února 2016 v 17:00 | Reagovat

Díky kamarádce Poppy se dostávám do styku s příběhy a knihami o těchto lidech a jejich životech. Tento článek mne přesto obohatil ve směru, že vidím i tu třetí stranu. A přiznávám, že to je asi ta nejtěžší strana. Hodně silný článek. Držím pěsti, aby se vše v lepší obrátilo, pokud by to kdy bylo možné!

6 Poppy Poppy | E-mail | Web | 16. února 2016 v 17:03 | Reagovat

Tohle je velice silný článek... Moc Ti za něj děkuji. Úplně chápu, v jak bezvýchodné situaci se nacházíš. Já sama pracuju ve středisku, kde se snažíme "napravit zlobivé děti" (krádeže, agrese, spousta dalších podobných věcí...) a vím, jak je to mnohdy bezvýchodná situace. Přeji Ti mnoho sil, protože to je to jediné, co Ti v tomto případě může pomoct (pokud, jak jsi sama psala, ze svého syna díky práškům nechceš udělat vařenou zeleninu). Budu Ti držet pěsti!

7 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 16. února 2016 v 17:07 | Reagovat

Ah, moc hezky napsané, ale ten smutný obsah... Nezoufej, znám taky jednoho - a u toho se to pak přeci jen trochu časem zlepšilo... Některé rysy samozřejmě zůstavají. Ten kluk, co o něm mluvím, byl svého času hodně nešťastnej (ale z jeho chování by to člověk těžko vyčetl). Takže naděje je - a poměrně velká. Můžu říct jen: Vydrž.

8 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. února 2016 v 17:27 | Reagovat

[1]: Děkuji, taky doufám :-) Ovšem Ty to taky nemáš zrovna nejjednodušší, že?

[2]: Díky :-)

[3]: Tak zas je zdravý, že? :-) Ono si člověk nevybere...

[4]: Děkuji :-) Když kdyby šlapal jen po mém srdci, ale ono jich časem bude víc a o to víc mě to trápí.

[5]: Děkuji, pořád doufám, že s věkem dostane i rozum, ale to abych si aspoň třicet let počkala :-)

[6]: Jo, napravit zlobivé... Strašně mě trápí, jak někteří nevidí. Kolikrát je ta "zlobivost" vina rodičů, ale ti si to nikdy nepřipustí a pak jsou ti, co se trápí, ale vlastně za nic nemůžou. Mě psychiatrička tímhle verdiktem totálně osvobodila, ale kolik rodičů se "diagnózu" nikdy nedozví? Někteří ani nechtějí. Raděj se budou užírat svojí vinou, než aby přistoupili na to, že "poruchové" je to dítě :-(

[7]: Držím :-) Jak to je? Co mě nezabije, to mě posílí? Tak to už jsem Herkules :-) Vydržím a děkuji :-)

9 signoraa signoraa | Web | 16. února 2016 v 17:29 | Reagovat

Může se stát zázrak a situace se zlepší, alespoň trochu. I já vyplakala spoustu slz nad vymodleným a vytouženým prvorozeným synem, o kterém moje sestra hovořila jako o "hajzlovi s tváří anděla". Trápila jsem se otázkami typu: "Co jsem udělala špatně? Kde se stala chyba? Co se to s ním stalo, vždyt' to byl ještě nedávno prima kluk?" Podobně jako ty jsem už předem litovala jeho budoucí partnerku. A pak se stal zázrak právě v osobě jeho manželky. Zda ho změnila láska, či na prahu čtyřicítky dozrál, nevím.
Držím ti palce.

10 Poppy Poppy | E-mail | Web | 16. února 2016 v 17:55 | Reagovat

[8]: Máme tam děti právě z obou dvou spekter (jak špatná výchova, tak i diagnóza). Bohužel mnohdy jsou tyto dva faktory tak propojené, že lze jen těžko určit, do jaké míry za to co může. Vlastně ani do teď se v žádném výzkumu nepotvrdilo, jak naše chování procentualně ovlivňuje výchova:genetika. Jestli umíš anglicky, tohle je velice zajímavé video: https://www.youtube.com/watch?v=vjhZfyhvR6w

11 Poppy Poppy | E-mail | Web | 16. února 2016 v 17:57 | Reagovat

[10]: Konkrétně pak ve videu o podílu genetiky a výchovy mluví od 2:40

12 blechov blechov | E-mail | Web | 16. února 2016 v 18:00 | Reagovat

Moc složité téma na pouhý komentář. Ale přece aspoň něco.
Vztah muže a ženy (především v manželství) je do značné míry daný vztahem celé společnosti k rodině. A to již historicky. Velká světová náboženství - judaismus, křesťanství a islám (o východoasijských a předkřesťanských kultech nemluvím), která po staletí ba tisíciletí formovala vzájemné vztahy mezi členy společnosti, staví ženu do podřízené role muži. Nevěříte? Domníváte se, že to je jen věc islamistů? Kdepak! Tzv. svatý Pavel - najdete to v NZ - kategoricky tvrdí: Žena nesmí učit. Musí se chovat tiše a ve všem být poslušna muže (volná citace). Ortodoxní židé se nedávno blýskli, když ze záběru státníků odstranili německou kancléřku, která stála v doteku s francouzským prezidentem. Cizí ženy se muž nesmí přece dotknout.
Pak se divte, že mnozí muži, nejen pro své osobní vlastnosti, ale i pod vlivem staletých vlastně reakčních (překonaných) tradic se k ženám chovají jako k dobytému území.

13 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 16. února 2016 v 18:12 | Reagovat

To jsou ty poruchy autistického spektra... Mám doma muže s poruchou, ale naštěstí ne agresivního, jen s občas nepochopiteelnými názory a pohledy na svět a lehkou kopulzivně obsedantní poruchou. A když to tak čtu, neměnila bych, protože já jsem na podíviny magnet a další, koho bych přilepila by byl horší a horší :D

Každopádně, není na světě člověk, který by neměl dokonalý protějšek, jenom ho najít. I Tvůj syn může potkat  silně submisivní dívku, která v něm uvidí svého poloboha a bude jí to vyhovovat. A nebo taky ne. Zatím je mu patnáct, myslím, že ještě není třeba předbíhat událostem..

14 co-s-tim co-s-tim | Web | 16. února 2016 v 18:15 | Reagovat

Je to mazec. Opravdu ženy, které si tohle nechají líbit jsou hloupé. Zmanipulované a neskutečně zamilované nebo mají tak málo sebevědomí, že ani nepřemýšlí o jiném východisku. Bohužel, když to řeknu takhle, tak možná, že by ty ženy od svého zlého partnera měly dostat facku, aby si konečně uvědomily, že v tomhle vztahu nemají co dělat. Pokud to nepomůže opravdu jim už není pomoci.

15 Kosma Kosma | Web | 16. února 2016 v 18:31 | Reagovat

Moc hezky napsané, je vidět, že o tom přemýšlíš hodně. Nezávidím ti a držím pěsti!

16 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. února 2016 v 19:27 | Reagovat

[9]: Budu doufat :-) Děkuji za kapku naděje :-)

[10]: Hmmm, angličtina a já... No, řekněme, že nejsme kamarádky... Já jsem ještě z té generace, co se učila rusky :-) Ale díky...

[12]: Ano, to si uvědomuji, ovšem "cti otce svého a matku svou" a "ráj leží u matčiných nohou", to a podobné platí snad od prapočátku života :-) A u nás už to nějak neplatí. No, nejen u nás, poslední dobou je to takový podivný trend mezi mládeží... Pak nějakou úctu k ženě, jako člověku, ani nemůžeme čekat :-(

[13]: No, patnáct mu bylo, když se zmocnil rumu, za chvilku mu bude sedmnáct, ale nic to nemění, ještě pořád je to možné svádět na pubertu a dospívání... Ale jinak jo, možná, že nějaká submisivní dívčina by mohla být šťastná :-) Asi abych nějakou takovou pomalu začala hledat :-)
A lidé s poruchou nemusí být vždy špatní, jen nepochopení :-)

[14]: Kdepak, ono to je opravdu o postupném deptání. Nejdřív si je partner hýčká a pak přidá sem tam nějakou tu poznámečku, nevinnou... A pak, když už je slečna jasně zaháčkovaná a zamilovaná až po uši, pak teprve nenápadně začne. A vystupňuje to právě do naprostého ponížení.

[15]: No, přemýšlím. Obávám se, že víc vážně dělat nemůžu... Tak aspoň to...
Však to znáš, ty probdělé noci... Jiný úhel pohledu... A třeba i jiný názor...

17 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 16. února 2016 v 19:48 | Reagovat

Jo - ty "třetí " strany to zhusta nemají lehké. A proto je třeba najít si na všem nějakou tu lepší stránku. Vy už ji máte - budete se starat o případné dívčiny svého synka. Doporučuji k tomu "postupové cíle".  Ten první bych viděla v tom, že Vás nesmí klepnout. :-)

18 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. února 2016 v 19:54 | Reagovat

[17]: Neklepne :-) Slibuju :-)
A tu lepší stránku... Bude to znít hnusně, ale já se budu dívat, jak si synek namele hubu, až si vyskočí v práci na šéfa :-)
Bude muset párkrát zakopnout, aby našel rovnováhu. Jen doufám, že mu ty nohy nebudu muset podrazit já.

19 Alexander1918 Alexander1918 | Web | 16. února 2016 v 19:57 | Reagovat

Za tohle tě obdivuju. Že se k tomu dokážeš takto postavit. A hlavně držím palce. :-)

20 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. února 2016 v 20:02 | Reagovat

[19]: Alexandře a zbývá mi něco jiného? :-)
Ještě pořád jsem normální ženská, chci se smát, chci si sem tam přečíst nějakou knížku, chci vychovat svoje děti co nejlépe, chci milovat a být milována...
Můžu se toho všeho vzdát, zhroutit se, nadopovat se práškama a prostě přežívat...
Ale víš co? Můj syn mě na kolena nedostane :-) Nerodila jsem ho tři dny proto, abych povolila :-)
Ach jo, asi to neumím vysvětlit :-(

21 M. M. | E-mail | Web | 16. února 2016 v 20:22 | Reagovat

Kéž bych nevěděla, o čem mluvíš. Zítra bude článek, kde zase píšu mimo jiné, proč jsme odjeli. Ale chybí tam jeden z hlavních důvodů. Protože jsem utíkala od bratra a nejbližší rodiny. Bratr ze mě udělal trosku, trosku, která skončila v křesle psychiatra s doporučením na hospitalizaci. Nejhorší na tom bylo, že ti nejbližší to neviděli a naopak, já byla ta špatná. Širší rodina jen kroutila a kroutí hlavou, jak mohou být tak slepí, ale oni to neviděli. Nevidí doteď. Bratr dodnes bydlí ve stejném městě jako rodiče a prarodiče. Babička vyslovila i větu, na kterou nikdy nezapomenu: Kdo bydlí blíž, je přeci srdci blíž...
Tohle bych k sobě nenapsala, promiň že ti spamuju :-)

22 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. února 2016 v 20:49 | Reagovat

[21]: Klidně spamuj, není to problém... A pokud si budeš chtít pokecat s někým "normálním", jsem Ti k dispozici...
On si to málokdo uvědomí, ale ty partnerky, které ještě nejsou dost zdeptané, mohou odejít, těm zdeptaným klidně někdo pomůže, ale lidé, kterých se to týká nejvíc, rodiče, sourozenci, lidé, kteří měli tu možnost poznat všechny stránky, těm pomoci vlastně není... Už proto, že nikdo nechápe, jak moc musí trpět...

23 Shou Shou | Web | 16. února 2016 v 21:39 | Reagovat

Toto je jeden z najkrajších a najsmutnejších článkov, čo som kedy čítala.
A ako už bolo spomínané v predchádzajúcich komentároch, neskutočný obdiv pre vás.
Je možno naivné dúfať, že sa chlapec zmení, že možno raz pochopí, že to nebude také vážne... naivné... ale ja v to aj tak budem dúfať a držať vám palce! :)

24 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. února 2016 v 21:45 | Reagovat

[23]: Děkuji :-)

25 takze-asi-tak takze-asi-tak | E-mail | Web | 17. února 2016 v 13:59 | Reagovat

Odsoudit někoho je strašně jednoduché, ale nahlédnout lehce za oponu a snažit jeden druhého pochopit už tolik ne. Takže děkuji, že jsi se takhle otevřela i nám ostatním. Určitě to nebylo snadné. Jsi skvělá máma a věřím, že se vše jednou v dobré obrátí. Bojuj.

26 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. února 2016 v 17:35 | Reagovat

[25]: No, Martičko, ono to až tak složité není, podělit se :-)
Celkem tím předcházím odsuzujícím pohledům lidí, kterým může být ublíženo :-) Naučila jsem se mluvit o svých problémech, ne proto, aby mě lidi litovali, ale proto, aby si uvědomili, že to, za co mě odsuzují, není moje vina :-)
Vlastně to často není ničí vina a někdy to bývá jen úhel pohledu :-)

27 Iris Iris | E-mail | Web | 18. února 2016 v 10:58 | Reagovat

Nejhorší je, když to vidíš a nemůžeš nic udělat, bezmoc, to slovo nenávidím.

28 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 18. února 2016 v 12:15 | Reagovat

[27]: Jo... Bezmoc je svině :-(

29 Iris Iris | E-mail | Web | 18. února 2016 v 14:41 | Reagovat

[28]: Hlavně ten stav nenávidím jsem měla napsat.

30 Ježurka Ježurka | Web | 18. února 2016 v 14:58 | Reagovat

Baruško, to ti opravdu nezávidím a budu taky věřit, že ho třeba změní láska nebo se něco stane zásadního, co ho otočí jinam. Ale kde se tyto "ošklivé" geny berou, že? Každá máma své dítě miluje ať je jaké je, o tom něco vím z blízkého okolí, ty se drž a vydrž! No, ono ti vlastně nic jiného nezbývá, ne?

31 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 18. února 2016 v 21:19 | Reagovat

Baruško, Baruško.... ty tu píšeš o poruše a přitom je způsobuješ jiným... já už k tobě chodím jak s obsedantně kompulzivní poruchou, jestli už náhodou není nový článek...

32 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 18. února 2016 v 21:25 | Reagovat

[31]: To znám, to já taky takhle chodím :-) Tak snad zítra něco spáchám :-) Máš nějaký nápad? :-) Je něco, co by sis chtěla přečíst?

33 Neriah Neriah | E-mail | 21. února 2016 v 22:45 | Reagovat

Děkuju za tenhle silný článek. Doma jsme si s bráchou taky neprožívali lehké chvíle. Od dětství krádeže, lhaní i v naprosto neuvěřitelných situacích, kdy existovaly důkazy o jeho vině, ve školce a následně i ve škole jeden průšvih za druhým... Všichni říkali, že z toho vyroste a smáli se tomu... No, smích je postupně začal přecházet, když ho vyhodili z jedné střední, kde si pěstoval na intru marihuanu, z druhé pak proto, že měl přes 200 neomluvených hodin... Agresivní vůči okolí naštěstí nikdy nebyl a určitě není sociopat, otázkou je, co je s ním v nepořádku.
Odborníci jenom kroutili hlavou a nechápali, co může mít za problém - vždyť je tak inteligentní a milý!
Bohužel taky naprosto naivní - dokáže odejít ze zaměstnání jen proto, že mu kamarád, kterého náhodně potká, slíbí možnost pracovat za vyšší plat jinde, a ještě se diví, že se tak nakonec nestalo... Vždycky důvěřoval nevhodným lidem a aby se v pubertě zalíbil, chytl se špatné party...
Takže, i když nemůžu plně pochopit, jaké je to žít se sociopatem, chápu moc dobře, jaké je soužití s trochu netypickým členem rodiny, který umí život ostatním pořádně znepříjemnit.
Moc držím palce, aby třeba jednou syn přistoupil na terapie, i když pokud ano, povede k tomu nelehká cesta. A taky, ať potkává jen ženy, které mají svou hrdost a nenechají se využívat. Neposledně pak přeju, ať si jeho sestry neodnesou do života nějaké trauma ze života s ním a tobě sílu všechny budoucí problémy ustát.

34 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 22. února 2016 v 0:35 | Reagovat

[33]: Děkuji :-) Občas mě to skládá na kolena a já jen s největším sebezapřením polknu hysterický křik...
Ono to není lehké s nikým, kdo se liší víc, než jen trochu a je fuk, jakým způsobem.

35 Báša Báša | E-mail | 27. února 2016 v 14:59 | Reagovat

Chyba tady. Ve víc postech.
Ve zkratce:
- Sociopata nepředěláte. Nikdy.
- Léky udělají ze sociopata jenom apatického sociopata
- Sociopat vidí jen dva druhy lidí - ty, kteří mu můžou uškodit a ty, které může využít.
- Sociopat ponižuje osoby ve svém okolí z principu. Jen tak si může udržet vysoké sebehodnocení.

36 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 27. února 2016 v 15:38 | Reagovat

[35]: Jo, tak o tomhle všem vím, jen tomu prostě věřit nechci.
Ono to totiž strašně bolí a já jsem srab a s bolestí žít nechci. A tak si udržuju tu jiskřičku naděje, že třeba jednou... bude líp...

37 pihovatá vopice pihovatá vopice | E-mail | Web | 3. února 2017 v 13:16 | Reagovat

Tak mi při čtení běhal mráz po zádech, spousta toho,cos napsala na mého vnuka sedí. I on mlátí svou sestru a děti ve škole, i po něm se všechno sveze, má krásný, andělský obličej a úsměv, ale dokáže útočit i zezadu, jako největší podrazák.
Můžu stokrát říkat, že do hlavy ne, on se rozpláče, řekne že nechtěl, že už to neudělá a za 5 min. už to udělá zase.

38 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. února 2017 v 13:48 | Reagovat

[37]: Nechci strašit, vážně ne, ale asi by to chtělo řešit, dokud je čas. Já už syna k psychiatrovi nedostanu.
I kdyby to teda k něčemu bylo, což vlastně asi není :-(
Už je dost velký, aby věděl, že když nebude spolupracovat, nebo že když nahodí andělský úsměv, psychiatr s ním nehne...
Jsou na to "léky", ale to jsou jen oblbováky, co z člověka udělaj trosku.
A je na to terapie, ale to musí pacient spolupracovat, musí chtít...
Ale hlavně jde o vnukovu maminku.
Ono žít s tím, že jsem z dítěte vychovala něco, co jsem vůbec nechtěla, je strašný.
Mě ta diagnóza, i když jen předběžná, strašně pomohla.
Už mám zas sílu věnovat se holčičkám.
A taky už vím, jak na synka, jak se k němu chovat, kdy mu kývat, kdy ho ignorovat, takže se vlastně i trošku lepší...
Ale kdo ví, třeba to vážně nic není a třeba je vnouček jen na začátku puberty :-)
Držím palce :-)

39 pihovatá vopice pihovatá vopice | E-mail | Web | 3. února 2017 v 15:22 | Reagovat

[38]: Tady je problém, že dcera to vidět nechce, ale půjdou, protože má opakovaně ve škole problémy a má je i u nás, když tady zůstanou jen děti. Já když něco řeknu, tak má stále tendenci ho omlouvat.
Tak uvidíme, termín má za měsíc, jen se obávám, že ke mně se ty výsledky dostanou možná zkreslené. :-x

40 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 3. února 2017 v 15:24 | Reagovat

Jo a za držení palečků děkuju, a taky přeju, aby se to u vás vyvíjelo kladně. :-)

41 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. února 2017 v 18:43 | Reagovat

[39]: Já to ale taky dlouho neviděla.
A vlastně to nevidí skoro nikdo, na koho se synek usměje.
Učitelky mu podléhaj, psycholožky oblbnul...

42 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 4. února 2017 v 11:38 | Reagovat

[41]: Tak v našem případě si stěžují učitelka i družinářka. A mně ty šupiny z očí taky už spadly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama