Obhajoba

2. února 2016 v 13:50
Ach jo, dneska mám potřebu se hájit.
Jasně, vím, že nejsem dokonalá matka a dokonalá hospodyňka, že oběd není vždy v poledne, ale občas se posune na druhou odpolední...
Vím, že i když jsem doma a nezaměstnaná, není problém si umýt nádobí a vynést koš...

Ale...

A tady bych začala s tou obhajobou.

Když jsem se, kdysi dávno, stěhovala od maminky do "svého" (přesněji ke svému, tenkrát, budoucímu manželovi), v náručí měsíc starého synka, manžel mi nemilosrdně sdělil, že můžu zapomenout na to, že by někdy myl nádobí, jako můj táta. On prý totiž není debil.
Tak to byla první rána a to jsme se ještě nestihli vzít.
Znělo to úplně stejně, jako by řekl, že můj táta JE debil.
Není.
Je to skvělej chlap a holt byl raděj se svojí ženou o chlup déle. O ten chlup, co by trávila u dřezu.
Tenkrát jsem to přešla a vážně jsem, jakožto šestinedělka, netrvala na tom, aby si myl hrnek na kafe.
Přežila jsem i byt v šíleném stavu, jak ho manželova sestra opustila i s tím, že si sem tam pro něco zajde...
Přežila jsem švagrovo pracovní ponožky kdesi hluboko pod vanou, které jsem našla až po týdnu, po čuchu.
Jako mít a mýt v tomhle měsíční miminko... No, žádná sláva. Ale nádobí jsem zvládla.
Taky jsem zvládla vysavač, pračku, žehličku, sporák, hadr a podobně.
Když jsem se před deseti lety rozvedla a odstěhovala se, pračku jsem si odvezla.
Věřte a nebo ne, můj drahý bývalý si ji pořídil až loni. Nosil prádlo k mamince. Vlastně, nosí ho dodnes, páč tu pračku stejně neumí zapnout...
A já si řekla, že takhle na tom moje děti nebudou.
Já hloupá cepovala synka s tím, že u děvčat se podobné dovednosti pokládají za samozřejmé.
Synek si umí roztřídit prádlo i zvolit program. Sem tam nám uvaří oběd. Možná ne nic složitého, ale základ má. Svůj pokoj má více méně poklizený a i když sem tam reptá něco o rozdělení rolí v domácnosti, šlape a funguje.
To děvčata ne. Kdepak, ani náhodou.
Včera se ptala Antea, "jak být rodičem". A já vím, že ono to prostě přijde. Příroda to zařídí. Jenže jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že příroda zařídí i to rozdělení rolí a že tím, že do toho nutím synka, přírodě odporuji.
A ono prd.
A nebo příroda na moje holčičky prostě zapomněla.
Natolik, že moje slečinka není schopná umýt nádobí.
To je tak... Oni chtěli služby na nádobí, protože se jim zdálo, že každý z nich myje nádobí častěji, než ten druhý. Takže jeden týden má synek nádobí a slečinka koš a druhý týden obráceně.
První týden není problém. Synek přijde ze školy, převleče se, naobědvá a umyje nádobí. A druhé po večeři.
Slečinka ne. Ona se naobědvá, ale nádobí jakože počká... Někdy se snaží večer umýt všechno najednou, až dojde teplá voda a my se nemáme čím osprchovat, jindy se jí nevejde na odkapávač a tak si zbytek nechá na "potom", kdy "potom" je druhý den odpoledne, či dokonce večer.
A někdy se na nádobí vybodne úplně...
Ale vždycky, naprosto vždycky, brečí, protože to nádobí mýt nechce.
Jako v pohodě. Jenže jí bude 15. Za pět let klidně může mít vlastní domácnost a já nechci vidět, jak to tam bude vypadat. A že já jsem bordelář a flegmatik...
Zatím občas stávkuji, jakože třeba nevařím, páč se nevejdu na linku...
Jasně, že to můžu umýt. Můžu, není to problém, je to maximálně půlhodinka mého času. Ale ono jde o princip.
Já přece taky musím uvařit, vyprat, uklidit... Nikdo se neptá, jestli se mi zrovna chce. Nikdo se neptá, jestli se mi chce poslouchat slabikování ze slabikáře a přednášet o zodpovědnosti...
Ještě si moc dobře pamatuji, jak se mi nechtělo do práce... A jak mě některá práce nebavila a já ji stejně musela dělat. V práci se totiž taky nikdo neptá, jestli chci dělat tohle a nebo se raděj někam ulít.

Asi jsem odbočila...

Věřte nebo ne, ale já prý celý den nic nedělám.
Jasně, mám mnohem volnější den, než zaměstnané matky...
Můžu si číst klidně šest hodin denně. Můžu celé dopoledne spát.
Můžu spoustu věcí. Mám volno.
Ale je taky spousta věcí, které musím.
Děti si nějak nevšimnou, kde se bere čisté prádlo. Oběd podle nich vaří jenom můj drahý (a nedochází jim, že když je můj drahý třikrát za sebou na dvanáct hodin v práci, tak asi vařit nebude) a záchod má samočistící schopnost. Stejně, jako máme samozametací byt. A květiny čerpají vodu asi z orosených oken a tím je zároveň umývají...
Tak třeba včera jsem vyprala tmavé. Peru nerada v tomhle období. venku je lezavo a vlhko, u nás doma hlavně to vlhko... Vyprala a pověsila v koupelně, nad vanu. Každému to prádlo překáží, protože při sprchování nám plácá o ksicht. Ale ven ho v tomhle počasí asi nedám, co? A jediná koupelna je dobře větraná, takže mi pak prádlo nesmrdí zatuchlinou, jako z jiných místností...

A dneska vedl můj drahý princezničku do školy a omylem vyslechl rozhovor slečinky (mimochodem, taky nechápu, proč princezničku nevodí slečinka, když ještě chodí do stejné školy) s kamarádkami.
A slečinka sdělovala kamarádkám, že máma NEPRALA a dokonce už ČTRNÁCT DNÍ...

A já toho mám dost...
Že si drahá slečinka ani neodnese vlastní prádlo do koupelny...
Že peru minimálně dvakrát do týdne...
A že...
A vůbec.
Jsem vzteklá a mám potřebu se hájit.
Už mě to nebaví.

Nejsem dokonalá.
Nedělám (velkým) dětem svačiny, abych je po měsíci vyhazovala plesnivé...
Dělám oběd až ve chvíli, kdy přijdou ze školy, abych ho nemusela třikrát ohřívat...
Peru to prádlo, co je v koupelně, v kýblu na špinavé prádlo a nelítám po bytě, abych našla další poházené kousky...
A peru ve chvíli, kdy mi to dá plnou pračku a je mi fuk, co je zrovna za den...
Zametám chodbu, když je tam bordel a ne každou sobotu...
Zalévám kytky, když si vzpomenu a ne obden, jak asi chtějí...
Neběhám každý den po dvorku s lopatkou na hovínka, ale ohnu se, když to hovno zrovna vidím... (mimochodem, my nemáme pejska, to ti potulní, ale nikdo jiný z pěti partají v baráku to nesebere)
A koneckonců, neodhazuju sníh během volného dopoledne, ale až navečír, když u toho venčím princezničku.
Ne, nejsem supermatka a superhospodyně.

Ale, drahá slečinko, PERU.
A myslím, že přestanu. A nebo budu prát jen nám ostatním a Tvoje prádlo jen jednou, za tři týdny, abys to mohla sdělovat holkám ze třídy. Když už jsem taková ****, tak ať máš teda pravdu!!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 veri-art veri-art | Web | 2. února 2016 v 15:06 | Reagovat

To je docela síla. Pamatuju si, že mě se taky nechtělo, když jsem ještě bydlela s prarodiči a mamkou, mýt nádobí, uklízet, vařit, žehlit. Jedině, co jsem nedělala, tak jsem neprala v pračce. Ale v ruce jsem musela. Prala jsem prádlo všem, všem jsem ho i žehlila. A jo, štvalo mě to, ale teď jsem ráda, že domácí práce umím. Je fakt, že se mi někdy nechce, ale to neznamená, že to neumím nebo že to prostě neudělám.
Když jsi psala o těch svačinách: ve 4. ročníku na střední jsme se tak jednou se spolužačkami bavili a já se dozvěděla, že jim svačiny stále dělají maminky. Ach jo...já si svačiny dělala už někdy na druhém stupni na ZŠ. Aspoň jsem si pak nestěžovala jako ony, že mi máma zase dala rohlík se salámem, i když na to vůbec nemám chuť.

2 Shou Shou | Web | 2. února 2016 v 15:10 | Reagovat

Podľa mňa už vychovať dieťa, je superschopnosť, ktorá by mala byť ocenená minimálne niekoľkocifernou sumou! :)
Ak sa teda môžem zastať dcéry - jej to dôjde. Ja verím, že ak má mamku ako vy (z článku pôsobíte ako super ženská :D) to dievča pochopí. Je nepríjemné, že to nechápe už teraz a nevie vás dostatočne oceniť, no potom, RAZ sa za to možno aj bude hanbiť, ale príde to. Verím tomu lebo aj mne sa to stalo. :)
S mamkou sme dlhé roky bojovali lebo sme nevedeli dostatočne oceniť jedna druhú. Koľko toho robí ona pre mňa ale aj ja pre ňu. Neskutočne ma bolelo, keď sa dookola sťažoval, že jej v domácnosti nepomáham, čo nebola pravda. Ale vyrástla som, vydiskutovali sme si to a všetko si pekne rozdeľujeme :)
Nemáte sa prečo obhajovať! Určite je lepší voľnejší prístup v domácnosti ako despotická cholerická matka :D (bez urážky poriadkumilovných a milujúcich mamičiek)
A inak to, že váš syn vie umyť riad a dokáže sa postarať sám o seba je úžasné!!! Tiež by som to ocenila pri svojom priateľovi -_-. Takže palec hore a obdiv! ;)

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 2. února 2016 v 15:29 | Reagovat

[1]: No, nenutím svoje děti nosit bílé ponožky a každý večer je přepírat v umyvadle, jako jsem si to užila já :-) Než se nervovat s tím, že vyprat nejdou a smrádci nenosí bačkory, kupuji jen černé :-)

[2]: Taky jsem si s maminkou zabojovala a vlastně, co se týká výchovy mých dětí, bojujeme pořád.
A synek zvládá, otázkou zůstává, zda bude ochotný to předvést i v budoucím partnerském vztahu :-) On je trošku šovinista :-)

[1]:[2]: A jinak děkuji, děvčata, pozitivní komentáře jsem potřebovala jako sůl :-) Hned mi je líp :-)

4 Ježurka Ježurka | Web | 2. února 2016 v 15:29 | Reagovat

To je zlé, ale já být tebou, neustoupím a však ona si to slečinka vezme za své, když jí nic jiného nezbude! U nás nádobí myje manžel, protože ho to baví, jinak pomáhá, jak se dá a když tak pátrám v paměti, tak děti jsem někdy taky musela "tlačit" do domácích prací, ale nedala jsem se! Dcera je super pořádná (až moc(, ale syn .... no normální chlap!

5 signoraa signoraa | Web | 2. února 2016 v 15:35 | Reagovat

Věř mi, že už jsem ráda, že jsou moje děti samostatné a že každé z nich má svou domácnost. :-D
Když to tak vezmu zpětně, byl to spíš syn, který bez reptání umyl nádobí a vynesl koš.
Syn fungoval do svých šestnácti a pak asi někde upadl, pravděpodobně na hlavu a fungovat přestal. Pak po sobě ani neodnesl talíř ze stolu. Místo něj začala pomáhat dcera, bez jakýchkoliv řečí. Chci tím jen říct, že děti se mění a že návyky, které jsou jim vštěpovány, tam někde jsou, i když se jim zrovna ted' nechce.
Vzpomínám si na manželovu maminku, která pronesla větu: "Chceš-li mít dobře umyté nádobí, pořid' si syna." Mému manželovi dodnes nečiní problém umýt nádobí, dokonce tvrdí, že to dělá rád, protože si pořádně vyčistí ruce. Maminka ho dobře vychovala. :-D

6 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 2. února 2016 v 16:58 | Reagovat

Já jsem jako malá nádobí mýt nesměla, protože bych podle maminky spotřebovala moc vody a jaru :) Ale doživotní následky tahle výchova naštěstí nezanechala :)

7 Kosma Kosma | Web | 2. února 2016 v 17:24 | Reagovat

Já už se moc těším, až budou holky větší a něco převezmou! :-) V domácnosti se psem je pořád práce habaděj, se 2 malými dětmi peru, suším, skládám, žehlím imrvére! :-( Mám sice myčku, ale i tak to zabere čas, uklidit kuchyň, navíc já hodně peču, vařím - jsme žrouti.
Já ani manžel nejsme pořádní, manžel pomůže s čímkoliv kromě vaření, ale chci to po něm jen když nezvládám - jinak to beru tak, že jsem ještě doma, tak je to moje práce. Až budeme oba makat, budeme spolu i uklízet.
4,5 letá dcera si už sama uklízí prádlo a učím ju stlát vlastní postel - zapojuju ji od mala, protože mě taky zapojovali. Navíc v tomto věku se cítí důležitě, že mi už pomáhá! :-)
Jinak osobně jsem moc ráda, že jsem se základní vaření naučila v dětství - bavilo mě to, motat se v kuchyni, zkoušet nové recepty. Teď už mě to totiž zdaleka tak nebaví a vařím pořád to stejný dokola! :-)

8 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 2. února 2016 v 17:49 | Reagovat

[4]: Neustupuju :-) Držím se zuby nehty názoru, že by měla být připravená na život... :-)

[5]: Tak jsem zvědavá, kdy ta dětská změna přijde :-)
Pořídila jsem jim motivaci ve formě PS3, ale pomohlo to jen u synka :-(
Ale můj drahý je také z těch, kterým domácí práce nevadí :-) Naštěstí :-)

[6]: No jéje a kolik toho spotřebuje slečinka :-) Ale to přežiju :-) Princip je princip :-)

[7]: No, taky jsem zapojovala... Nevím, kde je chyba :-) Možná podědily holky nějaký můj bordelářský gen a touhle další generací se jen znásobil :-)

9 Antea Antea | Web | 2. února 2016 v 18:21 | Reagovat

Já jsem doma také nikdy nic moc dělat nemusela. Jen utírat nádobí a vynášet koš. Prát a žehlit jsem měla doslova zakázané, kvůli spotřebě.
Teď už jsem ve vlastním a myslím, že výchova na mně nezanechala žádné zásadní následky. Ty práce bych nesnášela úplně stejně ať bych je doma dělala nebo ne... :-)

10 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 2. února 2016 v 20:15 | Reagovat

[9]: No, já už jsem si k nim cestu našla :-) Teda, když už se dokopu, tak mě to i baví :-)

11 Martina Maršálková Martina Maršálková | E-mail | Web | 2. února 2016 v 23:40 | Reagovat

Jéje. Já nádobí jako dítě nikdy nemyla. Měla jsem ekzém. Jak z jaru, tak z případných rukavic. Ale už několik let mi je to vynahrazováno. Manžel nemyje. Ne proto, aby nebyl debil, ale proto, že než on se odhodlá... tak si to radši umyju sama.

12 lyominetta lyominetta | 3. února 2016 v 9:37 | Reagovat

Ja ako malá som bola obskakovaná, tak ako som si po sebe nemusela upratovať, umývať nádobí ani nič podobné tak teraz musím :D Z odsledovania som našťastie vždy vedela čo sa ako robí, takže som v tomto nebola drevo. Teraz vo vlastnej domácnosti robím všetko od A po Z, v striedaní s partnerom. Ale jedno viem, do umývania nádobí a podlah sa vysávania sa mi nikdy nechce. Ešte že práčka perie sama :D :D Mimo to, spomínate tu svačiny na škole, tak tie mi do konca 4 ročníka na SŠ robil otec :D

13 lyominetta lyominetta | Web | 3. února 2016 v 9:38 | Reagovat

Teraz si po prečítaní pripadám lenivo :D

14 Alexander1918 Alexander1918 | Web | 3. února 2016 v 11:21 | Reagovat

Znám ten pocit. :-D Sice nejsem nějaký blázen do uklízení, ale když na koleji přijdu ke dřezu, ten je ucpaný uvařenou rýží a nikdo se k tomu nemá... Taky nejsem nadšený. :-D Hlavně v klidu, děláš toho dost. On je to takový ten mladický vzdor, není to myšlené vážně. :-)

15 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. února 2016 v 15:19 | Reagovat

[11]: Však já taky myju :-) Než se dohadovat s dětmi a koukat na ten ubrečený ksichtík, kolikrát si to radši umyju sama, ale výchovný to není :-) Ale zas si to užívám :-) Drbu pánvičky, hrnečkům pročistím za ouškem a podobně :-)

[12]: Já jsem svačiny dělala a dlouho, ale pak jsem je nacházela plesnivý někde v koutě a nebo v taškách. A to mě nebaví :-)

[14]: Jaj, asi se začnu bát, jak to bude vypadat, až to bude myšlené vážně :-)

16 blechov blechov | E-mail | Web | 5. února 2016 v 9:50 | Reagovat

Stálo to za přečtení. Nejen to, stálo to i za zamyšlení.
I když já v životě už nic nezměním, stejně je užitečné zamýšlet se nad životem jiného.
Přidám malý "příběh" ze svého života. Ještě před válkou u nás bydlelo několik učitelů. Táta, pocházel z rodiny, kde bylo pět sester a on od svých 14 let byl "hospodářem" a jediným mužem v rodině. Takže rozdělení na mužské a ženské práce u něj nebylo věcí nějaké "chlapské" namyšlenosti, ale nezbytnost.
Když pak u nás po večeři máma umývala nádobí, tátu jako by se práce netýkala. Tehdy jeden z kantorů vstal, vzal dvě utěrky. jednu dal tátovi: "Jane, řece nenecháme Emilku pracovat a my se budeme jen koukat".
Tak to nějak je. Rodina potřebuje dělbu práce, ale spravedlivou.
Výchova mladé generace? Mylně se někdy očekává, že to zvládne rodina. Jenže společenské prostředí vytvářející veřejné mínění je často větší síla.
A úplně nakonec. Žena v domácnosti není služka. Potřebuje nejen čas pro sebe (čas), ale i pocit naplnění. To často lidé v zaměstnání nevnímají. Že totiž ženě doma chybí do značné míry přirozený společenský kontakt (nemíním tím jen zábavu) s jinými.

17 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 5. února 2016 v 12:10 | Reagovat

[16]: Za dob dávných se ženy setkávaly u různých společných prací. Když nic, aspoň praly prádlo ve stejném potoce :-)
Dnes to řešíme internetem a lidé si leckdy už nedokážou povídat z očí do očí :-(
Já mám taky většinu "mimorodinné" komunikace tady.
Ale asi to není jen o čase. Je to ochotě a chuti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama