Naposledy v práci

7. ledna 2016 v 10:29
Panečku, to už je let, kdy já byla naposledy v práci...
Vyučena jako knihařka jsem hned po škole nastoupila.
A když se ohlédnu, bylo to skvělé období i když tenkrát mi to až tak úžasné nepřišlo :-)
Nevím, jestli my lidé máme tendenci vzpomínat jen na to krásné...
Pak přišla první mateřská, druhá mateřská, krach tiskáren a já byla rázem hned po mateřské nezaměstnaná.
A rozvedená. Tudíž samoživitelka.
A kdo by takovou chtěl?
Ovšem po roce nezaměstnanosti a po absolvování několika kurzů od pracáku (třeba na počítačích jsem se tu bednu naučila zapnout a bylo mi vysvětleno, jak se táhne myší a také že existují dva druhy myší, to jest z ocáskem a bez ocásku...) se najednou našel podnik, který by, samozřejmě s dotací, vzal matku samoživitelku na zkrácený úvazek.
A já šla hned.
Byl začátek října a já s bušícím srdcem vstupovala do další etapy svého života.
Hned na záčátku jsem se dozvěděla, že nebudu dělat úplně stejnou práci, jako kdysi, ale snad třeba časem.
Ale pořád to byla knihařina, sláva.
Chvilku jsem se rozkoukávala, ale už tředí den mě chválil každý, kdo mě dostal na starost.
Jako kuřačka jsem si snadno našla přátele (to by jeden neřekl, jak takové cigárko na schodech lidi zblíží) a už druhý týden se ženské snažily získat mě ke svému pracovnímu stolu.
Leč šéf mě nechával dělat samotnou, popřípadě mě strkal chlapům ke strojům, ti si mě totiž také nemohli vynachválit.
A šéf nebyl jen tak obyčejný šéf, byl to majitel celé tiskárny.
I když už mi bylo třicet, stejně jsem byla jen vyjukaná holka, co se snaží zalíbit a to hlavně prací.
Každé ráno mi bylo do pláče, nesnáším změny a nové prostředí.
Ale jen jsem v práci dosedla za stůl, bylo všechno najednou v pohodě.
Říjen se ukazoval v celé kráse a javory na protější stráni žádný smutek nedovolovaly.
Jenže...
Jenže i javory jednou opadají...

Jednou mě šéf šoupl na baličku, ať si to vyzkouším.
S baličkou jsem nikdy kamarádka nebyla. Ani v bývalém podniku, kde byla balička úplně nová a poslouchala na slovo.
Sem tam se mi stávalo, že jsem nějaké knížky musela přebalit.
Ale tady? Tohle byl starý křáp a vyžadoval zvláštní zacházení.
Ženský mi chodily radit, ale jedna nastavila teplotu takhle, druhá zase jinak...
Ono to je všechno o zkušenosti. Jedna je rychlejší, tak potřebuje vyšší teplotu, druhá pomalejší, tak je to v teple déle a stačí míň... Ale to jsem tenkrát nevěděla.
S úlevou jsem se pak vracela ke své práci.
No, ne že byl to byl nějaký zázrak. Celý den jsem počítala do osmdesáti. A ne jen tak. Počítala jsem zelené dvoustovky. Do Dostihů a sázek :-)
Rozhrnout dvoustovky, napočítat do osmdesáti, balíček provzdušnit, sklepat, srovnat, odvzdušnit a dát šejdrem na ten minulý.
A pak znovu...
A znovu...
Od půl osmé ráno, do tří odpoledne...
Koncem října si tak sedím, počítám a myslím na to, že bude svátek a já budu doma o den déle, užiju si děti a ...
Přišel šéf.
Nikdy nebýval zdrovna zdvořilý, ale tentokrát...
"Pojď sem!"
Panečku, my si asi budem tykat, či co? Běželo mi hlavou.
Poslal mě k baličce.
Nebyla jsem tam ani čtvrt hodiny a přišel znovu.
Měl v ruce nějaké papíry a povídá: "Já se na tebe u tý baličky nemůžu koukat. Tady mi to podepiš a jdi domů."
A já, pipina jedna poslušná, podepsala, koukám na to a ejhle, ona výpověď...

Ach jo. Dokážete se představit, jak mi bylo?
Jen jsem stála a nechápavě koukala.
Kruci, vlastně ani tak ne kvůli té výpovědi, ale kvůli tomu způsobu, jakým jsem ji dostala.
Ženský nevěděly o způsobu, ale zas nechápaly kvůli té výpovědi.
A já si připadala jak malý, neschopný fracek.
A z tohodle pocitu jsem se hrabala půl roku.
Po půl roce jsem se dozvěděla, že přišla paní na celý úvazek a ejhle, taky s dotací z pracáku.
Sem tam jsem některou z ženských potkala a jak to blažilo mé srdéčko, když mi povídaly, že chuděrka paní nestíhala za celou pracovní dobu to, co já za zkrácenou...
Kruci, vždycky jsem věděla, že jsem ve svém oboru vážně dobrá, ale po takovéhle zkušenosti?
Až potom, co jsem mluvila s ženskými jsem se začala zase vzpamatovávat :-)
Maličko.
Pořád jsem doma, po další mateřské, o mnoho zkušenější, o deset let starší, ale pořád ta pipina, co si poslušně podepíše výpověď...
A pořád plná strachu z odmítnutí.

Na jednom pracákovém kurzu nás učili, že nemáme propadat depresím z nezaměstnanosti.
Tak to mi věřte, že potom, co zjistíte, že se na Vás šéf "nemůže dívat", pak budete propadat depresím maximálně ze zaměstnanosti.

Jo, z toho, že jsem doma mi občas hrabe.
Moc přemýšlím a moc čtu. Nic nestíhám, protože mám na všechno dost času. Ztrácím pracovní návyk a vstávání s princezničkou do školy mi dělá problémy.
Bojím se vystrčit nos a za velký úspěch považuji, když dojdu sama do sámošky.
A vrchol kulturního vyžití je pokec s jehovisty, kteří se tu zastavují celkem pravidelně.

A i když si uvědomuju, že za většinu z toho může můj poslední profesní den a ten idiot, co si myslí, že když má podnik, tak je pán tvorstva, stejně s tím musím bojovat.
Vím, že nejsem méněcenná, vím, že to ví můj drahý i moji přátelé, ale stejně musím bojovat se strachem, že to nepoznají ti ostatní. Ti, na kterých mi vlastně ani nemusí záležet...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 7. ledna 2016 v 11:32 | Reagovat

Jsem ráda, že přes to všechno, co Vás potkalo, si udržujete určitý smysl pro humor (a realitu) a naději. A že vím, jak to je těžké.
Nebojte, bude hůř. A tohle je na to zácvik. (Tím myslím až dobu, kdy Vám bude 60.)
Ale jste mladá, naštěstí i nezamindrákovaná, a tak se nebojte -ono to nějak půjde. Držím Vám palce.

2 veri-art veri-art | Web | 7. ledna 2016 v 12:38 | Reagovat

Je to téměř třičtvrtě roku, co mě vyhodili z mé první práce (ne proto, že bych neuměla dělat, ale z podobného důvodu, jako vyhodili vás). Od té doby mám pocit, že se na nic nehodím, že nezastanu žádnou práci. Jako bych se tím, že jsem dostala vyhazov, stala neschopnou holkou, o kterou nikdo nemá zájem a všichni hned vidí, že jsem neschopná. No, v blízkém čase půjdu na pohovor na podobnou pozici, ze které mě tenkrát vyhodili. Tak jen doufám, že dostanu šanci ukázat, že se pro tu pozici hodím.
Vám držím palce, aby jste našla práci, kde bude vše fajn a kde nebude opět takový idiotský šéf, který si nevážil, že má šikovnou pracovnici.

3 Víla Víla | 7. ledna 2016 v 13:12 | Reagovat

Idioti jsou všude, Barunko.
Moje brigádničení jsem vzdala dnem, kdy mě ta pí... vedoucí vyhodila s tím, že jsem moc tichá a moc rychlá, takže si najde někoho jiného, kdo bude pomalejší a více se bude vybavovat s ostatními prodavačkami (mým úkolem bylo balit zboží...), aby mu nemusela tolik platit.
Tím dnem jsem si řekla, že na nějakou brigádu fakt seru, protože mě vychovávali k tomu, že když se pracuje, tak se nežvástá a pracovat se má na 100 %...

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 7. ledna 2016 v 13:21 | Reagovat

[1]: Jo, smysl pro humor, ten mám :-) Pravda, někdy až s odstupem času, ale většině věcí se dokážu smát :-)

[2]: No, zatím jsem bez šéfa, ale vlastně spokojená :-)
A Vám držím palce :-)
Někdy jsou lidi úplně pitomí a co si budem povídat, každý má jiné požadavky :-)

[3]: Bavila jsem se švagrem, měl vánoční volno. Divila jsem se, že není v práci, ale on to měl o svátcích zakázané.  On je totiž vedoucí pracovník, tudíž moc drahý a tak nesmí pracovat o svátcích a nedělích. Vlastně mu přesčasy vůbec nedovolují :-)
Tak jsem se nad tím trošku zamyslela a došlo mi, že některé holky od nás ze supermarketu vlastně taky o víkendech a svátcích nedělají...
No jo, ty rychlé šéfují a ty, co se vykecávají, tak holt musí makat pořád.
No a Ty, jako brigádnice, jsi přece nemohla být šéfka, ne? :-)

5 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 7. ledna 2016 v 14:11 | Reagovat

[3]:Tak Vy se, děvče, snažte přeorientovat - páč takhle blbě jsem já vychovaná taky ( a rovněž mé děti). V dnešním rádoby kapitalismu nejde o výkon práce, jde o to si práci zachovat (udržet). A pravda - nemusí to bezpodmínečně být za každou cenu, ale lepší je, když svědomí a etiku jaksi odložíte. (Ale pak je to dost těžké; vím, co píšu.)

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. ledna 2016 v 16:41 | Reagovat

Šéf je v zaměstnání naprosto klíčová osoba. Já měl zatím štěstí na to, že až na určitá přechodná období jsem měl šéfa, kterého jsem si mohl vážit. No a když to přestalo, radši jsme se docela rychle dohodli, že by další spolupráce byla oboustranně nepřínosná :-). Tak držím palce, ať se to dál vyvíjí pokud možno co nejlíp.

7 Kosma Kosma | Web | 7. ledna 2016 v 20:57 | Reagovat

Souhlasím s Čerfem: nejdůležitější je kolektiv, šéf, kterýho si přirozeně vážíš - zrovna to taky začínám řešit, od října bych ráda nastoupila, tak si ujasňuju priority. Jinak já bych doma nevydržela - beze srandy, skončila bych na psychině - už po roce jsem si hledala aspoň brigádu, abych vypadla ze stereotypu...
Dobře, že zase píšeš, Baru! :-)

8 Zabíječka tulipánů Zabíječka tulipánů | Web | 7. ledna 2016 v 22:53 | Reagovat

Já byla zatím jen na dvou brigádách a pokaždé jsem naštěstí narazila na celkem v pohodě šéfa i na vcelku milej kolektiv, takže jsme se vždycky nějak dohodli, ale tohle musí být dost děs... Ale co, určitě si časem najdete něco lepšího, přála bych vám to.

A už delší dobu se chci zeptat, jestli by vám nevadilo, kdybych vám začala tykat, připadám si tu na blogu hrozně zvláštně takhle :)..

9 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 7. ledna 2016 v 22:58 | Reagovat

[6]: je dobrý, když má člověk nadřízeného, co má nadřízeného, co má nadřízeného... Ale pokud i těm nejspodnějším vládne čistě jen jeden, pak člověk prostě nikde nemá zastání :-)
V původní práci jsem měla šéfku, co byla pes. Ale byla to ženská, co se uměla postavit za každou mašinu a člověk si jí dokázal vážit :-)
Možná nebyla vždycky úplně spravedlivá, ale zas měla pochopení :-)

[7]: No, však já doma vydržela jen díky knížkám :-) Než jsem přečetla polovinu, tak jsem si zvykla :-)
A hodně dělají děti :-)

A jsem taky ráda, že zas píšu :-) A už si v hlavě sumíruju něco pozitivnějšího :-) Tohle jsem sice já, ale taková jiná já :-)

10 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 9. ledna 2016 v 20:32 | Reagovat

Baruško, jsem ráda, že už zase píšeš. Být doma s dětma je docela fajn, ale ten stereotyp už leze na bednu. Chce to mezi lidi a přijít na jiné myšlenky. Když jsem zůstala doma (důchod) tak jsem ze začátku byla fakt hodně mimo. Musela jsem si najít nějaké aktivity, protože bych asi skončila u chocholouška. Chyběli mi lidi. Teď už je to v pohodě. Určitě si časem něco najdeš a zase bude líp, moc ti to přeju.

11 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 10. ledna 2016 v 18:09 | Reagovat

[10]: Já jsem doma spokojená, ale chybí mi lidé :-) Což je zvláštní, protože já se lidí bojím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama