O statečnosti

7. prosince 2015 v 14:49
Když budu psát o statečnosti, pak rozhodně o své slečince.
Taky jsem slíbila, že o ní napíšu.
Mám tady historku o obrovské vnitřní síle malého dítěte. Historku o bolesti, slzičkách a mateřské panice :-)

To jsme takhle jednou užívali krásného dubnového počasí a jak jinak užívat, než prací, že?
Ale žádné obvyklé zahrádkaření :-)
Jeli jsme za kamarádkou za město.
Zrovna se tam přestěhovala, za mužem svého srdce.
Do krásného domečku, který ještě zdaleka nebyl hotový, ale co už...
Využili jsme sluníčka a vytahali z garáže ledničku, myčku, mrazák, pračku, sporák...
Ono jak to roky stojí vestavěné v lince, chce to při stěhování pořádně vydrbat.
Takže jsme na zahradě drbali spotřebiče a plánovali oslavu prcků.
Slečinka přijela oslavit šesté narozeniny, kamarádky synek měl páté. Každý z nich měl připravený svůj dort a oslava se plánovala tak na pátou odpolední.
Jenže...
Já si tak drbu myčku, děti skotačí po zahradě a najednou přišla slečinka s tím, že jí synek zlomil ruku.
Popravdě, ani jsem nezvedla hlavu :-)
Kdo má děti tak možná ví, jak to mají se zlomeninami :-)
To bylo tak pětkrát denně: "mamíííí, on mi zlomil nohu (ruku, hlavu, záda, zadek...)".
Jen jsem na slečinku houkla, že až přestane řvát, může mi to přijít ukázat.
Většinou to za chvilku přestane bolet a je to v pohodě. Klasika...
Jenže ono to asi nepřestalo.
Za chvilku přišla slečinka, ještě se jí leskly slzičky na tvářičkách, ale jinak se usmívala.
Nastavovala mi svojí pravačku před obličej a tak jsem tedy zvedla hlavu a ...
Pustila jsem hadr a v šoku koukala na její ručičku. Původně jsem myslela, že jí tak prověsila v zápěstí, ale ono ne. Tohle bylo ohnuté kus NAD zápěstím...

No jasně, co udělá správná a klidná matka? Sežene cokoliv jako dlahu, dá jí ruku do závěsu, možná bude ledovat, aby to tolik nebolelo...
Já teda ne.
Já začala plašit, nahánět kohokoliv z těch deseti lidí, co se tam motali, aby jí odvezl do města do nemocnice.
Jenže ejhle, klidný víkend, plný sluníčka, před námi oslava a na práci všichni řidiči posíleni alkoholem.
Jediný střízlivý majitel řidičáku jsem byla já, ale deset let jsem za volantem neseděla a předtím jen sporadicky...
Druhý střízlivý byl můj přítel, ale ten tenkrát ještě ani neuvažoval nad autoškolou.
Naštěstí kohosi napadlo, že v baráku spí jeden, co flámoval den předtím a vyspává už dvanáct hodin, takže by střízlivý být mohl...
A byl.
A byl ochotný nás odvézt. Kamarádka nám samozřejmě půjčila auto a my se tam začali soukat.
Zkontrolovala jsem kartičku pojišťovny, můj drahý vzal prachy a málem jsme tam zapomněli slečinku :-)
Ale včas se připomněla :-)
Jen jsme jí tu ručičku málem přibouchli do dveří. No, trošku panika...
Během půlhodinové cesty mi došlo, že jsme vážně měli udělat závěs na ruku, když už to s námi tak házelo. Náš řidič přeci jen trošku spěchal.
Slečinka cestou dostala napít trochu vody, ale jen proto, že jsme jí to nabídli.
Jinak byla děsně statečná. Nezaplakala ani jednou a ještě se mnou v autě statečně vtipkovala.
Já totiž nemístně vtipkuju pokaždé, když mám strach :-)
Náš řidič nás vyhodil před vchodem a přejel si trpělivě čekat na parkoviště.
A my se vrhli do čekárny. Narvané.
A nějak to nevypadalo, že by nás chtěl někdo pustit.
Ale naštěstí to šlo celkem rychle.
Když jsme se dostali k doktorovi, tak se zeptal, co nás trápí.
Řekla jsem, že slečinka má zlomenou ruku a pan doktor na mě vyjel, že to snad posoudí on a že si taky netroufá na takovouhle diagnózu bez rtg. Ale pak slečinka tu ruku zvedla a pan doktor uznal, že jsem měla pravdu.
Zlomená.
Prostě zlomenina radia i ulny.
Slečinka vysvětlila panu doktorovi, že jí brácha vysadil na bidlo, ale už jí zapomněl sundat. A ona už se neudržela, tak se pustila a dala ruce pod sebe.
Dostala dlahu a šlapali jsme na rtg. A zase fronta.
Podařilo se nám rozesmát celou čekárnu, když jsem najednou začala strašně plašit a prohledávat kapsy a prostě hledat hřeben.
Můj drahý se ptal, k čemu ten hřeben tak nutně potřebuju. Tak jsem vysvětlila, že se bude slečinka přeci fotit, tak musí být učesaná :-)
Kruci, je mi jasné, že jí to muselo pekelně bolet.
A díky našemu divadlu s hledáním hřebenu nás dokonce pár lidí pustilo dopředu.
O to dřív jsem se dozvěděla, že ruku budou muset rovnat a že si slečinku vezmeme až další den.
A ta statečná, skoro šestiletá holčička jasně řekla, že maminku v nemocnici na noc nepotřebuje a že to zvládne sama.
Slečinku jsme ubytovali a já se chtěla vrátit domů, ale můj přítel mi to rozmluvil, ještě jsem měla u kamarádky synka...

A tak jsme jeli sežrat dorty :-) Slečince jsem ho aspoň vyfotila. (On stejně nebyl moc dobrý, fakt.)
Synek trošku plakal, když jsme se vrátili sami, ale spíš proto, že se bál výprasku, než že by měl o slečinku strach.
U dortu jsem se dozvěděla, že zatímco náš řidič čekal na parkovišti, někdo jiný neuměl vycouvat a to půjčené auto trošku nabořil. No jo, blbej den...

Druhý nás vzala kamarádka domů a mě ještě svezla pro slečinku.
Moje zlatá holčička měla v sádře celou ruku. Koukaly jí jen konečky prstů a rameno.
A fakt dlouho si jí užívala. Šest týdnů tuhle dlouhou a pak ještě dva týdny krátkou, jen po loket.
Beruška moje zlatá.
Absolutně si nestěžovala. rychle se naučila drbat pletací jehlicí a užívala si dny bez školky.
Jen já jí musela všude tahat, třeba když jsme jednou běhaly po úřadech a vážně spěchaly, držela se slečinka tak nějak pozadu...
A když jsem se ohlédla, viděla jsem, že má úplně bílou pusinku. To jsem viděla naprosto poprvé...
Ale neřekla nic. Z posledních sil prostě šlapala a šlapala...

Byla to slečinky první sádra.
Druhou si pořídila poměrně nedávno, když se vrátila z víkendové výpravy s obrovským, modrým kotníkem.
Nádhernej výron :-)
K doktorovi si to odšlapala a na nohu si nechala dát speciální rychletvrdnoucí sádru, aby mohla dojít i domů. Nechtěla obtěžovat nikoho z našich přátel a můj drahý musel do práce.
Ona už je taková.

Je většinou klidná, nenáročná, jen teď, v období puberty, občas zaječí na princezničku a sem tam má dny, kdy prostě pláče.
Pláče když po ní chci práci a nebo pláče, když jsem na ní milá.
Ona je prostě radši ve svém světě, čte si a nebo maluje a vlastně tak napůl nechce být rušena.
Možná to je její obrana a možná je prostě jen introvert.
Ale třeba jednou ... třeba jednou jí poznám.

Je skvělá, je úžasná a je prostě strašně statečná.
A heč, je moje :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | E-mail | Web | 7. prosince 2015 v 15:28 | Reagovat

Baruško, to máš tedy opravdu statečnou princezničku a určitě si užila své. My máme zkušenost se zlámanými ručkami mého nejmladšího vnuka. Do šesti let měl ty zlomeniny čtyři nebo dokonce pět, už nevím, ale dvakrát mu to museli pod narkózou rovnat. My měly slzy v očích a on byl také statečný.

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 7. prosince 2015 v 15:52 | Reagovat

[1]: Já pořád žasnu, co ty děti vydrží :-)
A poslední dny čím dál víc :-) mám sádru na levačce a pořád někde tlačí, někde dře...

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 7. prosince 2015 v 21:39 | Reagovat

Jé, to je krása :) Já jsem prý byla taky takové dítě, ale moje mamka byla extrémně samostatná. Jako malá si zvládala poskládat oblečení, jednou jako čtyřletá dokonce zbudila svou mamku do práce, jinak by babička zaspala :)

4 Kosma Kosma | Web | 7. prosince 2015 v 22:02 | Reagovat

Tak moje by řvaly tak, že by vzburcovaly několika kilometrovej okruh! :-) Když teče jedné krev, tak druhá brečí taky, že vidí krev! :-) No a samotnou bych za 2 roky tu starší ve špitále rozhodně nechat nemohla!
Fakt šikovná!

5 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 7. prosince 2015 v 23:15 | Reagovat

[3]: Zato já jsem byla dítko věčně mamince za zadkem :-) No jo, benjamínek :-)

[4]: A jak se mi ulevilo, že mě tam nechce... Nesnáším nemocnice. A měla jsem fakt špatný svědomí :-)
Ale její stížnosti na nemocnici vůbec nesouvisely se mnou, stěžovala si, že měla hlad a ti lumpové jí dali jen ráno kousek vánočky :-)

6 Kosma Kosma | Web | 7. prosince 2015 v 23:54 | Reagovat

[5]: To znám - na mě zapomněli po porodu s večeří, a když jsem se v 7 večer připomněla, dostala jsem celej balenej makovej závin bez nože či čehokoliv. Tak jsem to tam ukusovala na posteli a ptala se, jestli se mi to už nezdá! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama