Ach ten synek

5. prosince 2015 v 13:55
Říká se, že děti nejsou zlobivé, že jen vyžadují větší pozornost...
A já tomu pevně věřím :-)
Když se synek narodil, byl naprosto zlatý.
Jo, podpálil nám byt, když mu nikdo nevěnoval pozornost, to je pravda, ale on nevěděl, co se stane, když otočí knoflíkem od trouby na elektrickém sporáku. Zvlášť, když je uvnitř pánev s olejem :-)
No, tak jsem tenkrát smažila vánoční řízky na dvouplotýnkáči, no. Stejně je neumím, tak se nic nedělo :-)
Potom byl zase bezproblémové a úžasné zlatíčko.
A pak se narodila slečinka a můj úžasný synek najednou ve dvou letech nevěděl, kam se čůrá a občůrával rohy v pokojíčku...
Bylo mi jasné, že chce jen tu pozornost, tak jsem se mu věnovala jak jen to šlo.
Ale ono to moc nešlo, zvlášť při kojení a nebo když slečince rostly zuby...
Ono nepomohlo ani to, že synkovi došlo, že pokojíček nemá proto, že je velký, jak jsme se mu snažili namluvit, ale proto, že postýlku v ložnici zabralo to protivný mimino.
Začal kreslit šílené černo-rudo-bílé obrázky, postavičky se samopalem a spoustou krve. Fakt nevím, kde to vzal, v televizi koukal jen na Krtečka a ani já s manželem jsme na krváky nekoukali...
Řešili jsme to v poradně, ale prý je to normální, jen vyžaduje pozornost...
A tak slečinka vyrůstala v jeho stínu. Naprosto.
Všechno oblečení dědila, většinu hraček taky dědila a z mojí pozornosti měla jen ubohé zbytky, nejlíp ve chvílích, kdy byl synek ve školce.
A pak jsem se rozváděla.
Synek byl vlastně nadšený, že bude mít mámu pro sebe a slečince jsem oddálila tatínka.
No, jenže já si časem našla svého dokonalého a synek se zase o pozornost musel dělit.
Naštěstí už chodil do školy a do družiny, ve třídě byl největší kápo a taky věděl, že se nevěnuju slečince, protože ta je ve školce.
Bylo to celkem oddechové období :-)
A pak jsme se začali bavit o miminku.
A synek byl děsně nadšený, moc si přál bratříčka, pro kterého bude ten velký brácha, bůh...
A představte si tu smůlu, když se narodila holka. To zděšení a ten vztek.
Ale protože jinak děti naprosto miluje, vypadalo to, že se s tím smířil.
A já si užívala poslední mrně, které kdy budu mít (já vím, nikdy neříkej nikdy, ale snad mám a budu mít rozum) a ty "velké" děti jsem trošku odsunula...
A slečinka se dostala do druhého stínu. Do stínu princezničky...
Ale ono to taky netrvalo dlouho.
Synek to nepobíral a začal lumpit.
Dokud to byla jen sem tam poznámka, bylo to dobré, ale když už se s ním slečinka bála zůstávat doma, byl z toho problém.
Synka jsme řešili po poradnách, řešili ho psychologové (a na začátku nezjistili nic podezřelého, byl to prostě jen super a úžasný kluk, až někde po pátém sezení psycholožka zjistila, že mu naletěly...), řešila ho primářka dětské psychiatrie a zjistili poruchu osobnosti. Něco, o čem jsem sice vůbec nic nevěděla, ale tušila jsem to už u kresbiček krve a samopalů.
Takže posledních pár let jsem máma nezlobivého, jen žárlivého synka s poruchou osobnosti, pak máma princezničky, pak partnerka, pak čtenářka a blogerka a potom teprve máma slečinky.
A ne proto, že bych se jí nechtěla věnovat, ale proto, že tak dlouho rostla ve stínu, že na výsluní hyne.
Občas trošku pozornosti uvítá, ale ne moc často a jen když má náladu. Nesnáší mazlení. Nepamatuji, kdy naposled jsem jí pomazlila. Snad ještě ve školce...
Ale synek si vyžaduje pozornost takřka nepřetržitě.
A vlastně stejně, jako v dětství :-)
Připomíná mi šmoulu Mrzouta :-)
Už zase měsíc tvrdí, že nemá rád Vánoce.
Už zase se vzteká, že jsou Vánoce příliš komerční, ale už si nadiktoval dárky...
Zase se vzteká, že cukroví je hnusný, ale už si objednal žloutkové banánky...
Bude mu sedmnáct, dokáže být ten nejskvělejší brácha pod sluncem, dokáže být úžasný synek, většinou je dokonalý vnuk a vlastně každý ho tak vidí.
Bude mu sedmnáct a je to ten největší hajzlík, jakého znám, protože já ho znám opravdu nejlíp.
Bude mu sedmnáct a ještě se nenaučil krotit výbuchy vzteku, agrese, nenaučil se přemýšlet o běžných denních situacích a nenaučil se krotit svoji žárlivost.
Nenaučil se říkat pravdu a vyjít s málem, nebo aspoň s tím, co je...
Možná jsem ho to nenaučila já. Vlastně, donedávna jsem si to myslela, ale už vím, že chyba není na mojí straně, to jen nějaký pitomý gen si postavil hlavu a v myšlení mého synka dělá rotyku.
Ale já se s tím musím nějak smířit.
A taky se pomalu začínám smiřovat :-)
Už proto, že ze synkova stínu pomalu vycházíme.
Všichni.
Leckdo z nás za cenu vlastního zdraví, jak duševního, tak tělesného :-)
Ještě dva a půl roku na škole a v naší rodině vysvitné úžasné slunce, protože všechny stíny hodíme za hlavu :-)

Ovšem, jestli to všichni přežijeme...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 5. prosince 2015 v 15:05 | Reagovat

Přeji silné nervy i zdraví, není to jednoduché, bude to hodně vyčerpávající...

2 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 5. prosince 2015 v 17:16 | Reagovat

Když si sourozenci nesednou, je to kříž. :( Já mám 3, jsem se sestrou dvojče a bráchové jsou mladší. Ona na třetí, já na čtvrté koleji, už deset let. Řekněme, že už jsme příliš "velké". :D

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 5. prosince 2015 v 17:42 | Reagovat

[1]: Ono už to je vyčerpávající, ale horší bylo, když jsem trpěla pocitem špatného rodiče :-)

[2]: Já jsem nejmladší z nás tří a vlastně jsem měla dětství jednodušší v tom, že oni byli ti velcí, ale zas těžší v tom, že jsem mladší o hodně, kdežto brácha se ségrou byli na všechno dva :-) Všechno má svý a nakonec jsme opravdoví sourozenci až teď, kdy jsme dávno dospělí :-)

4 Radka Radka | Web | 5. prosince 2015 v 21:13 | Reagovat

Napsala jsi to tak, že mi jde mráz po zádech. Bohužel, ač se rodič snaží sebevíc, občas mívá pocit absolutního selhání. Jak píšeš, geny zkrátka nepřemůžeš. Přeji hodně sil, které ještě budete potřebovat - asi i po těch 2a1/2 letech...

5 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 5. prosince 2015 v 21:40 | Reagovat

[4]: No jo, je mi jasné, že to mám na doživotí :-) Ale ono to nějak půjde zvládnout :-) Musí :-)
A děkuji :-)

6 Kosma Kosma | Web | 5. prosince 2015 v 22:23 | Reagovat

Je mi líto té slečinky - aby jednou nebyla ve stínu nějakýho chlapa. A musím potvrdit, že o ní píšeš nejmíň...
My se ale taky pořád víc věnujeme starší dceři, asi je to výsada prvorozených! :-) Držím pěsti, ať s tím zvládáte pracovat!

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. prosince 2015 v 10:13 | Reagovat

[6]: Tak já napíšu něco přímo o slečince, ju? :-)
Když ona je takový klidný zlatíčko, většinou :-)
Má svůj svět a tam si tak nějak nerušně žije :-)

8 pavel pavel | Web | 6. prosince 2015 v 19:06 | Reagovat

Tvým synkem jsi mi připomněla tak trochu toho mého až na to, že ho ještě víc kazila rozmazlováním moje žena.

9 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. prosince 2015 v 19:46 | Reagovat

[8]: Ono je někdy těžké najít tu správnou míru pozornosti. Někdy to vyjde a jindy ne :-)
Ale snažím se :-)

10 valin valin | Web | 6. prosince 2015 v 20:54 | Reagovat

Tak to přeji pevné nervy, protože děti dokáží dát tak zabrat, že kdo to nezažije, nikdy to ani nemůže pochopit.

11 Kosma Kosma | Web | 6. prosince 2015 v 21:15 | Reagovat

[7]: Napiš! :-)

12 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. prosince 2015 v 23:37 | Reagovat

[10]: Děkuji :-) A nejen kdo to nezažije, ale nechápe to ani ten, kdo do toho pořádně nevidí. Vlastně kdokoliv, mimo mě, mého přítele a mé dcerky... A ty to ještě navíc pořádně nechápou :-(

[11]: Ano, slibuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama