Taková pracovní podruhé

10. listopadu 2015 v 20:35 |  Rýmovačky
Kde jsem to minule skončila?
U toho, jak jsem své veledílo dala na nástěnku?

Moje úžasná šéfka, mistrová na dílně, tak nějak přesně věděla, odkud vítr fouká.
Ale nic nenamítala :-)
Kupodivu, když šel okolo ředitel a u dílka na nástěnce se zastavil, jen se pousmál a šel dál.
Dokonce i mladší z majitelů si dílko přečetl a s pochechtáváním odcházel.
Starší z majitelů se nezachoval jinak.
Leč žel, za pár dnů básnička z nástěnky zmizela a nastal čas napsat další.
A všechno se to tak nějak opakovalo, jen dnů "výstavy" nebylo tolik.
Třetí dílko zmizelo ještě ten den, kdy jsem jej vyvěsila. Ale nikdo nikoho z vedení nepřistihl...
Ve čtvrtém a posledním díle jsem byla už opravdu hodně drzá. Taky jsem to velice opatrně věšela těsně předtím, než jsem šla domů :-)
Pamatuji si jen kousek, ale ten nejpodstatnější.

Vy se, lidi, posmíváte
svojí vlastní blbosti.
Není ve Vás nikde ani
malá špetka hrdosti.

Myslíte si: "To je pěkné,
máme tady básníka",
ale cožpak nevidíte?
On pravdivě naříká...

Stěžuje si na poměry,
tady, v týhle továrně,
na to, že Vy, Představenstvo,
nejednáte morálně.


Nevím, jestli naše vedení dostalo to oslovení, Představenstvo, s velkým počátečním písmenem, ale když jsem další den přišla do práce, nenašla jsem nejen své veledílo, ale ani nástěnku.
Prostě jí někdo sundal a už jsme ji nikdy neviděli :-)
Naštěstí jsme ani neviděli ty šílené grafy.
Samozřejmě jsem se trošku bála, aby z toho nebyl průšvih, hlavně, aby ho neměla naše mistrová, ta v tom byla nevinně, jen se prostě chvilku nedívala, ale vážně to skončilo jen sundanou nástěnkou :-)

Někdo si možná řekne, že jsem byla vážně drzá, ale já byla spíš zoufalá a ostatní ženské taky. Byly jsme nuceny dělat přesčasy, aby firma splnila normu a o příplatcích za přesčas jsme si mohly nechat jen zdát, neboť pak zas nebyla práce a my si vybíraly náhradní volno.
Jenže splnit nějakou normu, zvládnout zakázku, to nebylo jen tak.
Nás, strojmistrových, nebylo dost, dvě byly přesluhující důchodkyně a jedna holčina byla nemocná. Všechny jsme někoho zaučovaly, ale tahle práce, to byla rasovina a žádná tam nešla úplně dobrovolně...
A tak jsem si po své ranní osmičce hezky odmakala ještě jednu osmičku odpolední...
Jenže od pondělí do pátku. Pět šestnáctek za sebou.
A když jsem v pátek ráno přicházela do práce s vidinou prospaného víkendu před sebou, zeptala se mistrová, jestli bych nemohla přijít ještě v sobotu, ale jen na dvanáctku.
Ono mi nezbylo, než kývnout. Nikdo z nás nechtěl jít po tom všem domů s výplatou nižší o 20%.
Taky jsem kývla na neděli a v pondělí jsem šla do práce opět s velikou svačinou. Na odpolední. S noční. Zas celý týden...
Dneska vůbec nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Tři týdny šestnáctek a dva dvanáctkové víkendy...
Hmmm, ale co mi přijde vtipný i po tolika letech, je to, že jsem nastoupila na mateřskou a podnik šel kamsi :-)
Normálně zkrachoval.
S oblibou říkám, že se beze mě neobešli :-)
Báječnej pocit, že? ;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kosma Kosma | Web | 10. listopadu 2015 v 21:25 | Reagovat

Já jsem kdysi pracovala při škole v supermarketové lékárně: 2 dvanáctky co 14 dní o víkendu a můžu říct, že jsem většinou v neděli doslova dolezla domů a neměla chuť se s kýmkliv bavit. Taky si to už neumím představit - njn, byla jsem mladší, lehčí! :-)Když jsem pak ještě mezi víkendy měla praxi a jela týden osmiček, 2 dvanáctky, týden osmiček - pletly se mi dny v týdnu a pomalu jsem si nebyla jistá, jak se jmenuju! :-(

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 21:39 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že teď už se můžu vymluvit na děti :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama