Láska navěky

9. srpna 2015 v 17:09
Kdysi jsem si o sobě myslela, že nejsem člověk emotivní.
Už jako malá jsem zas tolik neplakala, když jsem upadla, pokud to bylo nutné, dokázala jsem potlačit i svůj strach z pavouků, když jsem se poprvé zamilovala, bylo to sice děsně vážné (však, bylo mi asi deset a to už je síla), ale že bych skákala z oken, že jsem ho neviděla, to ne...
Nikdy jsem netrpěla strachem ze tmy a když jsem v pubertě jezdila na tábory a přestože jsem stále měla v srdíčku tu svojí první lásku, zamilovávala jsem se na táborech s železnou pravidelností. Ale vždycky jen tak nějak napůl. Nějaký rozloučení mi vůbec nevadilo...
Asi jsem se dokázala trápit, ale už tenkrát jsem to sváděla na pubertálně rozbouřené hormony a ne na emoce.
Jo, jak mě naši poslali k babičce, to se mi děsně stýskalo, ale větší význam, než potřebu rodičů, to asi nemělo.

Moje emoce se probudily o dost později.
Že jsem porodila synka a okamžitě jsem si ho zamilovala, to je asi běžné.
Stejně tak slečinku...
Ale pořád to nějak nebylo ono.
A pak jsem je jednou poslala na týden k našim.
Kdepak, netěšte se, fakt se mi nestýskalo.
Už proto, že jsme byli v denním telefonickém kontaktu...
Ale když přijeli, to se mi poprvé srdíčko sevřelo.
To byl pocit absolutní lásky.
Nemohla jsem dýchat, slzy v očích...
Teď, když mi ti dva velcí odjíždějí a pak se vrací, mám pocit podobný.
Uvnitř se neco sevře, úží se mi dech a slzy se hrnou do očí.
Ale to už jsou naprosto jiné emoce.
Tohle je tíseň, strach a jasná hrůza :-)
Už vím, že se začnou prát, začnou týrat tu maličkou, vím, že během první hodiny mi občas někde za uchem vybuchne nějaká bomba a nebo se ozve velice jasné, zřetelné a hlasité BAF...
(synek)
Někdy taky schytám několik ran pěstí do ramene (zvlášť pokud pro děti jedeme na nádraží), což je reakce na žluté auto.
Synek si to šetří a velice nečekaně mlátí i doma :-)
Vím, že do pěti minut od zabouchnutí domovních dveří uslyším "drž hubu" (slečinka na princezničku) a pak na plné kule puštěný metal (slečinka).
Všude se najednou objeví hromady špinavého prádla a podobně.
(většinou synek, slečinka prádlo vytáhne těsně potom, co dopere pračka)
Najednou začne ruch, který mi opravdu nechybí.
Hádky o příbory, hádky o tom, kdo bude mýt nádobí a kdo vynášet koš, boje o otevřené či naopak zavřené okno, rvačky o koupelnu (synek nejde a nejde, vyběhne ve chvíli, kdy ke koupelně kráčí slečinka s noční košilí), prázdný bojler, vyházené boty z botníku a neprůchodná předsíň a v neposlední řadě rvačky o ovladač od televize.
Nejčastěji jsou hádky nejhlasitější ve chvíli, kdy telefonuji s maminkou. Voláme si na pevnou a já mám krátkou šňůru a opravdu není šance, že bych se s telefonem ukryla někam do klidu.
Ale přece jen, občas to probleskne.
Ten první pocit, to sevření srdíčka, když tenkrát přiběhli...
Když přijde slečinka s tím, že ten kluk je naprosto úžasnej.
Když přijde synek s... Tak ne, na nic nemůžu přijít... To je tak děsnej puberťák... Mám pocit, že naposled se mi srdíčko láskou k němu sevřelo ve chvíli, kdy končil první třídu a já si uvědomila, že už se za ruku vodit nenechá...
S princezničkou už to je zas trošku jiné.
Teď je pryč a nechybí mi. Naopak. Užívám si blaženého klidu...
Jo, občas mi chybí její vtipné hlášky, takové, co nejdřív bodnou a pak už se člověk jen směje...
Asi nejvýraznější byla její pochvala mého vzhledu.
Když si vyžebrala koupání s maminkou, sedí naproti ve vaně, prohlíží si mě a pak s vážnou tváří prohlásí" Maminko, ty máš tak krásně dlouhý prsa, skoro jako vlasy. Budu mít taky tak dlouhý?"
V první moment byla na zabití a pak už jsem se jen kuckala smíchy...
Ale tuhle zpívala písničku ze školky o tom, jak má ráda maminku.
Oni jim to v těch školkách vtloukají do hlavy...
Propláču všechny školní besídky, jediné okamžiky, kdy jdu mezi lidi a stojí to za to se namalovat. A nemůžu, protože bych si celý ksicht rozmazala...
Ale jo, už to začíná...
Už ráno jsem se budila s pocitem, že to nebude dlouho trvat a toho malýho tyrana zas budu mít na krku... A v posteli... A u televize...
A to jsem jí teprve včera nechala na starost svým rodičům :-)
Ale všechny tři miluju.
Absolutně...
Nějak už vím, že někde emoce jsou, občas hluboko a občas vyplují na povrch.
Ať už vztek a nebo láska. Někdy strach a někdy radost.
A čím jsem starší, tím jsem emotivnější.
A nebo mám prostě jen víc vztek?
Možná by asi nejpravdivější bylo, že čím jsou děti víc v pubertě, tím víc propadám záchvatům vzteku...
A pak občas i pláči.
A nakonec to všechno vyprávím jako veselou historku a kolikrát u toho umírám smíchy...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mischelle Mischelle | Web | 9. srpna 2015 v 17:52 | Reagovat

Hezky napsaný článek :)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 18:10 | Reagovat

Tak to má být, převrátit nakonec celý život do veselé historky.

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 9. srpna 2015 v 20:43 | Reagovat

Krásný článek :)

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 21:22 | Reagovat

[1]:

[3]: Děkuji :-)

[2]: No, asi je lepší se smát, než se z toho nervově zhroutit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama