Černý humor

1. května 2015 v 16:25
Čas běží. Běží a okrádá mě o lidi, které mám ráda.
Vzal mi prarodiče, strýce, kamarády a v neposlední řadě i domácí mazlíčky.
Ale k životu to patří. Já vím, že jednou přijde konec.
Ano, přijdou chvilky, kdy si popláču.
Protože se mi stýská.
Protože si uvědomuju, že některé rozhovory už nedokončím.
Protože už nedostanu spoustu dobrých rad...
Ale vlastně spíš vzpomínám na skopičiny, které jsme společně prováděli, na lásku, ať už rodinnou a nebo jen čistě přátelskou, která mezi námi byla, na společné chvíle...
Smrt je součást života, je to završení, je to vlastně ten opravdový cíl naší životní cesty.
Nemá smysl truchlit nad tím, že někdo zemřel. Můžem jen truchlit nad tím, co jsme za jeho života nestihli.
Nelituju toho, kdo zemřel, pouze ty, kteří po něm zůstali.
Je rozdíl, když někomu zemře máma v šestaosmdesáti v domově důchodců a nebo ve třiceti a nechá po sobě tři děti.
Ještě mám oba rodiče a děsím se chvíle, kdy odejdou.
Ale vím, že to přijde.
A možná spíš dřív, než později.
Ale nebrání mi to ve výměně ,,humorných,, poznámek mezi mnou a tátou.
Například miluju listopadky, hrobní kvítí.
Pokaždé, když si u našich řežu náruče do vázy, rok co rok, dávám tátovi čichnout se slovy: "zvykej si, máš to za pár".
A táta nikdy nezklame, s obrovským úsměvem odpovídá: "však už se těším, až se Tě zbavím".
Minule přišel s tím, že ho tak nějak bolí záda.
A já, hnusná dcera jsem se na něj usmála a vysvětlila mu, že když už mu je sedmdesát, moc dlouho ho bolet nebudou.
Přijde Vám to děsivé?
Asi jo. Dlouhou dobu to bylo jen nevinné škádlení mezi námi a najednou si uvědomuju, že tenhle rok je třeba poslední, kdy ponesu kytici s vtípkem na rtech.
Ale neodpustím si ho. Je to náš podzimní rituál :-)
Ano, zas budu v létě přát tátovi k narozeninám a předávat dárek s tím, že ho měl mít k dalším narozeninám, ale kdo ví, jestli ještě nějaké budou :-)
A budu si užívat všechny rozhovory a černé vtípky, abych měla na co vzpomínat, až tady nebude.
Budu vymýšlet další hlášky a táta bude vědět, že to je jen trochu cynický projev lásky.
Je zvláštní, že podobné vtípky mám jen s ním.
Možná za to můžou geny, v tomhle jsme stejní :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cholerik Cholerik | 9. května 2015 v 0:40 | Reagovat

Vystihla jste to presne. Jsem take cynicka obluda a tohle je proste zpusob mysleni, ktere mne bavi a vnimam kazdeho souputnika, ktery je na tom podobne, jako dar. Neznamena to, ze realita neboli. Jenom je to trochu jako s koprem - nekomu to proste chutna, nekomu ne. Osobne si myslim, ze cerneho humoru neni nikdy dost;-)

2 baruschkasf baruschkasf | E-mail | 10. května 2015 v 17:56 | Reagovat

[1]: Ufff, trošku jsem se bála, že mě lidé odsoudí, však jsem jim k tomu dala možnost :-)
Ano, Vás jsem odhadla dobře, taky jste můj první oblíbený :-)
Mám naštěstí dar milého a laskavého humoru po mamince, ale pak mám ten černý a občas sebedestruktivní po tatínkovi :-)
No co, nemůžu zdědit jen křečový žíly, že? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama