Povodeň

17. dubna 2015 v 22:39
Kdy ono to bylo... Léto 2010?
A jako vždycky, my to prošvihli...
Zase jsme byli u našich na ,,dovolené,,.
I když tentokrát to vlastně dovolená byla, ze záhonů byla bažina, seno jsme stihli uklidit dřív, než začalo období dešťů a na dřevo se nám taky extra nechtělo.
A pršelo a pršelo.
Hráli jsme karty, povídali si, bylo nám fajn.
Už se nám to chýlilo ke konci, říkali jsme si, že asi pojedem domů hned v neděli po obědě, místo pozdního odpoledne.
Naše auto měl půjčené švagr, s tím, že ho v sobotu vrátí.
Byl pátek, když si šel synek pustit televizi a přiběhl s tím, že hlásí nějaké povodně...
No jo, jak prší tři dny, hladiny se zvednou, takže jsme nijak nešíleli.
Ovšem v sobotu ráno volala sousedka, že musíme okamžitě domů, že máme vodu v obýváku.
Stála jsem tak s telefonem u okna, koukala na naše ,,rýžová pole,, a říkala jsem si, že zas tolik neleje, že určitě trošku přehání.
Ale budiž, stejně nebylo co dělat, řekli jsme si, že až švagr přiveze auto, pojedem.
Poslala jsem děti balit a zavolala sousedce, že přijedem odpoledne.
Mamka nám uvařila oběd na poledne a my už jen čekali na auto.
Švagr ho přivezl kolem jedné a hlásil, co je po cestě vody. Můj táta ho ještě odvezl do města na autobus. Synek si to nenechal ujít a seděl v autě jako první.
No a já vzala starší dcerku a šly jsme se podívat dolů na mostek, jak je to teda s tou povodní.
A ejhle, kdepak mostek. Nemohly jsme ho najít.
Vtipně jsem vyzkoušela přejít na druhou stranu, ale potom, co mi proud ,,potůčku,, podrážel nohy, jsem se fakt bála jít zpět.
Ale zvládla jsem to, jen do holin mi nateklo vrchem.
Když se táta vrátil, synek s vykulenýma očima hlásil, jak cestou plavali a jak to bylo skvěle dobrodružný. No jo, v jedenácti je všechno dobrodružství.
Pod dojmem jejich vyprávění jsem samozřejmě propadla hysterii a v kuchyni u stolu, u cigárka, jsem plánovala trasu, pokud možno nejvýše položenými místy, bez vodních ploch či toků.
No, snad se podařilo.
Vlastně se podařilo nad očekávání dobře, protože taťka, jako znalec místního terénu zná různé ,,zkratky,, a podobně.
Takže ještě povinně vyčůrat a šup, naskládat do auta.
Poslední pusu rodičům a jeli jsme.
Mostek jsme tedy opravdu neriskovali, zvolili jsme delší cestu, ale i tak, takhle vyklepaný navigátor jsem ještě nebyla.
Než jsme projeli všechny vesničky, jen jednou jsme se dostali do větší vody na silnici.
Konečně na hlavním tahu a tradá domů.
Žádné zajížďky, žádné výlety, žádné okresky...
To, co normálně jezdíme za hodinku a půl se nám trošku protáhlo.
30 kilometrů od domova najednou kolona.
Sem tam se to pohnulo, ale nebylo vidět na začátek, nevěděli jsme, proč stojíme a když jsme se po hodině pohnuli o sedm metrů, věděli jsme, že někde na cestě je asi problém.
Vzadu dvě nervózní děti a jedna malá hysterka, vpředu já, jakožto vyklepaný navigátor a můj absolutně klidný přítel, za námi spousta aut, před námi snad ještě víc...
Po další hodině a po dalších sedmi metrech jsme konečně maličko viděli do zatáčky, jednou se nám v zorném poli mihnul i vrtulník.
Hmmm, záchranné práce na mostě.
Po skvěle naplánované trase, kde jsem sice měla slzy v očích, když jsem viděla pole pod vodou a vodu na zahradách, bylo tohle první místo, kde šlo lidem o život.
Nám v autě šlo o nervy...
Báli jsme se vystoupit, aby se kolona nerozjela, pak už by taky nemusela být šance se zařadit, ale malá vzadu řvala jak tur. A vyndat jí ze sedačky? Tak to ne, už bych jí tam nezapnula.
Tak jsme přesunuli synka dopředu, já sedla dozadu mezi holky, zapla jsem pás, vyhrnula tričko a jala jsem se kojit dítě připoutané v sedačce.
Teda, to je věc, na tohle ty auta uzpůsobený fakt nejsou.
Po další hodině jsme se konečně zase rozjeli.
Na mostě stále probíhaly záchranné práce a dole, tam, kde bylo krásné městečko, silnice, železnice, tam byla voda. Všude. Už jsem nebyla schopná zastavit slzy.
Ale my jeli dál.
Během půl hodinky jsme byli doma. Museli jsme do naší ulice jet z druhé strany, protože naše obvyklá trasa byla pod vodou. Skoro až po parapety našich oken.
Jsem zvyklá, že se nám pod okny tvoří louže, ale tohle bylo nějaké větší...
Zajeli jsme do dvorka a šli zkontrolovat škody.
U nás doma už byla sestra, odhrnula koberce, co to jen šlo, poodstěhovala něco nábytku...
Sousedka pomáhala, brečela, že jsme vytopení, co jen budu dělat...
No co by... Po tom, co jsem viděla cestou, byla tohle jen kapka.
I mokrý koberec se dá vysušit a časem vyschne i podlaha. Nábytek to odnesl minimálně a nikomu se nic nestalo, tak co :-)
Už když jsme jeli, přestávalo pršet, ale voda ještě v neděli nějak nechtěla opadnout.
Takže teprve v pondělí jsem viděla škody, které voda napáchala v okolí domu.
Vymletá koryta, díry, zničený trávník, záhony, pískoviště...
Ale nikdo z nás nepřišel o život a dokonce ani o dům, vybavení, či tak něco.
Naše povodně, tu nejhorší část, jsme zase prošvihli, stejně, jako požár.
Zase jsme viděli jen následky.
Jo jo, já vím, mám být ráda, že to je takhle...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama