Z bíla do bíla

Pátek v 2:00 |  Pohádky
Byla jednou jedna sněhová vločka.

Tak ne, bylo takhle spousta sněhových vloček.

To taky tak úplně ne...

No, to je fuk.

To se takhle hejno sněhových vloček snášelo na zem a cestou vykecávaly.
Však vločky jsou ženské, ne? Hubu nezavřou...
Bavily se o tom, že země je taková ošklivě šedivá a že by chtělo s tím něco udělat.
Vločky byly pevně rozhodnuté netát, ale když ona ta země byla ještě teplá.
A tak roztály, vypařily se a pak se, trošku jiné, sešly v dalším mráčku.
A takhle ještě několikrát.

Na konci zimy už jen unaveně ležely na dalších vločkách, zmačkané a polámané a pořád s vědomím, že pravděpodobně zase roztajou, vypaří se a znovu se srovnají do mráčkové formace, aby se vysypaly na zem.

A tu se jedna rozhodla, že takový život ji nebaví.
Ona to není žádná sranda, upadnout na zem, roztát nebo se nechat rozšlápnout a to všechno s tím, že se třeba jednou do mráčku nevrátí, protože jí někdo vypije nebo s ní spláchne...

A tak ukecala svoje vločkový kamarádky a společnými silami namířily tenhle poslední zimní mrak do jedné zapomenuté zahrady.
Daly se dohromady a vytvořily ty největší a nejkrásnější vločky a snesly se k zemi.
Prodraly se větvovím háječku, cestou se pokochaly pučícími kočičkami na jívě a dopadly na spadané listí.
A neroztály...
Roztáhly svých šest špiček a rozložily se na zeleném podkladu.
Odpočívaly po letu o něco delším, než byly zvyklé a rozhlížely se.
Už jim země nepřipadala tak šedivá.
Naopak.
Támhle byl kousek žluté, nahoře se střbrně leskly kožíšky kočiček a některé už sem tam sypaly žlutý pyl, na větvích rašily zelené pupeny a dole pod keříkem byl kus modrého nebe...
Vlastně ne, co by dělalo nebe pod keřem, že?
To sasanka se rozkošně krčila pod keříkem.

No vida, jak na to?
A vločky už měly jasno.
Sebraly do svých středů trochu pylu od kočiček, vystčily svoje růžky trošku do výšky a ejhle...

Háječek byl za chvilku plný sasanek.
Ty rozkošně modré na ně pomrkávaly a těmhle háječkovým z toho sem tam trošku zrůžověly růžky.

Já to vím.
Já to musím vědět.
Ona mi to vyprávěla sasanka tam za potokem...
Prý to mám všechno vyřídit Doktorce, ona už bude vědět proč...





 

Kdo jsou?

Čtvrtek v 14:19 |  Téma týdne
Vážně to nevím.
Kdo jsou hrdinové?
Pochází slovo "hrdina" od slova hrdost?
Jsou pak hrdinové ti, co dokázali něco, na co mohou být hrdí?
A nebo jsou hrdinové ti, na které jsou hrdí ostatní?
K tomu bych se přikláněla víc...
Už proto, že já jsem hrdá na to, jakou umím svíčkovou, ale že by to bylo hrdinství, to mi nepřijde.
Zas je fakt, že slečinka s oblibou dává ochutnat přátelům a je hrdá na to, jak má šikovnou matku...

A nebo hrdost s hrdinstvím absolutně nesouvisí?

Je to fuk.
Já mám na hrdiny a hrdinky úplně vlastní názor a sem tam se někomu nelíbí.

Já si třeba myslím, že naši zdejší hasiči, profesionálové, jsou skvělí, stateční a šikovní, ale nemyslím si, že jsou hrdinové.
Oni jsou profíci, dělaj to za prachy, tak co je na tom za hrdinství?
Stejně tak vojáci na misích...
Nechci jim nic upírat, ale pokud se uvážu k tomu, že budu někde bojovat za prachy, nejsem hrdina, ale žoldák.

Hrdina je ten, kdo za to placený není.
Hrdina je ten, kdo riskuje něco svého, ať už jde o život, zdraví, nebo "jen" majetek, ale tak nějak bokem, mimo náplň práce. Z momentálního rozhodnutí.

V začátcích svého blogu jsem psala o tom, že hrdinka je moje sestra.
Je.
A budu si to myslet pořád.

Takoví lidé, jako ona, nejsou přímo hrdinové dneška.
Jsou to hrdinové všech časů, odjakživa a do skonání světa...

Hrdinové dnešní doby se s nimi nemohou srovnávat, přestože dost často konají podobné skutky, větší skutky a nemožné skutky...
Na filmovém plátně.

Já jsem hrdá na to, jakou mám sestru.

Jsem hrdá na těch padesát kilo živé váhy, na padesátku na krku, mladistvý vzhled a sladký a jistý hlas, který jen tak mimochodem pronikne do uší tří ožralých ukrajinských rváčů a na místě je zklidní.
Jo, tohle moje ségra umí.
Já stojím s vyklepanými koleny a koukám na tři rvoucí se a "rusky" mluvící muže, přemýšlím, jestli nemám zavolat policii a moje sestra, na váhu takřka poloviční a rozhodně poloviční od kteréhokoliv z nich, se sebere, dojde k nim a klidně je požádá, ať se jdou rvát jinam.
Ta sestra, co hasí požár v domě vodou z potoka.
Ta sestra, která se vydá vedle k nepřizpůsobivým a v pohodě ten plný barák agresivních spoluobčanů seřve, že maj na zahradě bordel a pak jde a vykope tam kanál na odpadní vody, aby jí neteklo do sklepa.

A za tohle jí nikdo neplatí.
Dělá to tak nějak mimochodem, mezi prací sekretářky a údržbou zahrádky.
Riskuje zdraví v požáru, riskuje nakládačku od rváčů a opilců, riskuje zdemolování domečku od sousedů a kdoví, co všechno má ještě na kontě.

Může se jí rovnat nějaký z dnešních hrdinů?

Díra v časoprostoru

19. března 2017 v 20:25 |  Téma týdne
Někde je chyba.
Nějakým podivným způsobem se stalo, že můj syn dosáhl plnoletin a já na to nejsem vůbec připravená.
On je teď stejně dospělý, jako já.
A nepřipadám si o mnoho starší, než on.
Jo, jak jsem psala minule, připadám si mužnější.
Ale jeho knírek celkem slušně konkuruje tomu mému a jeho ramena přesně pasují do mých košil.
Už si nepůjčuje moje boty, ne proto, že by to bylo pod úroveň čerstvě dospělého, ale proto, že jeho noha moje boty přerostla.
V jeho pokojíčku už se u počítače neválí krabice od džusu, ale stojí tam sklenička s pivem, protože ON konečně může...

Svoje narozeniny si tak nějak vybral sám.
Tedy, oslavu svých narozenin.

Chtěl chlebíčky, které jsem mu odmítla vyrábět a tak si je objednal u babičky.
Jenže sto kilometrů je sto kilometrů a tudíž musela babička přijet.
I s dědou.
Já se dozvěděla, že nic nemusím.
Vůbec nic, jen udělat dorty.
Že naši přijedou v pátek ve tři odpoledne, táta zajede k bráchovi a mamka se synkem skočí do krámu pro nejdůležitější suroviny a připraví komplet celou oslavu...

No, ha ha...
Vzhledem k tomu, že jsem umírala na rýmu, nebyla výroba dortů tak moc snadná.
Ale jo, tak nějak se zadařilo podle synkova přání, ale doma zůstala děsná spoušť.
A ta spoušť potřebovala tak nějak uklidit, než naši přijedou.
Taky jsem chtěla synkovi vytvořit šneky z listového těsta, ale ejhle, synek si do školy vzal třicet deka anglické slaninuy, kterou jsem na ně nakoupila a nechal nám tu deset deka šunkového salámu, který si k svačině objednal.
Taky jsem se chtěla ráno vykoupat, ale aktivní drahý umyl nádobí a tak mi na koupání nezbyla voda...
A do toho nervy. Nervy, že tady budou naši, možná přijde i ségra a synek si dovede slečnu.
(Mimochodem, synkova slečna je prostě úžasná. Já mu vždycky přála nějakou megeru, páč tu by si zasloužil, ale tohle je tak skvělá holka, že jí přeju sobě, takovou si zasloužím já.)


Při přípravě chlebíčků se tu objevila bývalá švagrová a chlebíčky se dostaly malinko do skluzu.
Jak jsem se neměla o nic starat, dostala jsem na starost vajíčka...
Taky jsem se musela postarat o to, aby se nic neválelo na stole, jak se nám obvykle válí a vlastně jsem i potřebovala potom někam uklidit rodiče na noc.
A nemáme dost židlí.
A táta přivezl CD s fotkami a ty mrchy nešly pustit na našem DVD, takže jsme hledali, který počítač je přehraje líp.
Synkův, to jo, ale zas se do té jeho nudle, které říkáme pokojíček, nevejde víc lidí, než tři hubení...
Ale kolem půl sedmé bylo všechno hotovo a já si tak trochu oddechla.


Připili jsme si sklenkou Bohemky, synek si nechal pogratulovat, nakrojil dorty a rodina se tak nějak rozlezla po bytě...

Lidi, já bych si takovou oslavu nevybrala...
Ale bylo to milé a veselé a opravdově rodinné.
Slečinka na noc odjela k tátovi, princeznička zaplula do pelíšku, ségra se vypravila do svého domečku, synek se slečnou zalezli do postele, mí drazí rodiče si našli svá místa na spaní a my s drahým mohli zalézt také.
Usínala jsem s blaženým pocitem, že všechno dobře dopadlo, nikdo neztropil žádnou ostudu, nikdo nebude zvracet a všichni se bavili.
Dokonce byl naplánován i odjezd našich, objednaný taxík, protože v tu nekřesťanskou hodinu (půl osmé ráno) u nás nejezdí městská a já měla pocit sluníčka.
To sluníčko mě hřálo celou noc a když jsem dopoledne v polospánku slyšela hlasy mých dětí i hlas synkovo slečny, která se loučila, ta sluneční zář mě kouzelně prostoupila.
Před vstávání jsem se protáhla a tak trošku v šoku si zase uvědomila, že nejsem čerstvá maminka jednoho dítěte, ale že jsem matka dospěláka.
A sluníčko mě zahřálo ještě víc, když mi došlo, že se vlastně ani necítím staře, že mi je fajn, že mám důvod k radosti...
A chtěla jsem to synkovi říct, chtěla jsem to říct drahému a ...
A slunce bylo pryč.
A byla tma...
A hlavně bylo ticho.
Tedy, ono až takové ticho nebylo, protože princeznička tu hubu nezavře a synek jí tak trošku konkuroval, drahý si broukal, ale já se nezapojila.
Otvírala jsem pusu a pokoušela se aspoň popřát dobré ráno.
Nic.

Ta moje smrtelná rýma přeskočila a vyřadila moje hlasivky.
Někde se vzal kašel a rozdíral mi krk.
A do toho zvonil telefon, protože naši mi chtěli oznámit, že dobře dojeli a já jen sípala do sluchátka...

Dnes mluvím.
Dnes můžu mluvit i křičet, jen to bolí, kašel je lepší a lepší a ta debilní rýma se mi usadila v dutinách a způsobuje nechutné bolení hlavy.
A venku prší a prší a slunce je v nedohlednu.
A já jen doufám, že až zase vyleze sluníčko, usadí se i u nás a už zůstane.
Těším se, až zmizí ta strašná bolest nad levým okem, až se nebudu sem tam dávit tuberáckým kašlem a až budu moct křičet na toho dospělýho chlapa, co bydlí v synkovo pokojíčku...
 


Přichází to

15. března 2017 v 16:45
Když jsem byla malinká, chtěla jsem být kluk.
Ne, nejsem kluk uvězněný v holčičím těle, to ne, jen mi přišlo, že to kluci mají jednodušší.
Já si musela na nočník sednou pokaždé, oni jen někdy...
Hrála jsem si s panenkami, ale nejlepší bylo, když ty panenky jezdily autíčkem.
S nástupem puberty jsem po klukovství toužila ještě mnohem víc.
Kluci nemenstruují a při běhu jim prsa nenaráží střídavě do brady a do břicha...
No, uznávám, tenhle problém by asi částečně řešila podprsenka, ale ta se u nás v rodině moc nenosí.
A raději bych na vojnu, než rodit...
Nemluvě o tom, že kluk neotěhotní.
Při konání potřeby v přírodě se rozhlížím na všechny strany, kdežto chlap se může troufale otočit ke světu zády.
A když jsem u přírody, mapu neotáčím podle směru jízdy.

Jo, nejsem chlap.
Když se ztratím, navzdory dobré orientaci v mapě, jsem hysterická. Najdu se až ve chvíli, kdy se uklidním.
Nejsem chlap a tak jásám nad prvními krůčky, zoubky, úsměvy a pláču u filmů a knížek.
U šťastných konců!
Plyšáky vybírám baculaté a nemám ráda geometrické šperky.

Ale poslední dobou mám pocit, že moje tělo konečně pochopilo, co je správné, co od něj chci a začíná se podle toho chovat.
Že mi nohy obrůstají srstí, to není zrovna novinka, ale zjistila jsem, že mi raší švihácký knírek.
Taky mi vypadávají vlasy a moje čelo se, sice pomalu, ale přece, stěhuje na temeno.
Zmužněla jsem.
Roste mi taťkovské panděro, prsa se pomalu ztrácí a noha dvaačtyřicítka se do staých bot vejde hůř a hůř.
Ale co mě definitivně přesvědčilo o mé nově nabyté mužnosti, to je rýma.

Lidi, mám rýmu a umírám.
Jestli to přežiju, budu čekat, až mi narostou koule.
Jsem prostě skoro chlap...

Role

11. března 2017 v 15:57
Nejlepší věty mě napadají ve chvíli, kdy si zalévám kávu.
Pak se stává, že můj oblíbený hrnek zůstává zapomenut na kuchyňské lince a já píšu.
Moje káva je pak studená a studený turek... No, nic moc...
Dneska mě opět napadly úžasné větičky a opět ve chvíli, kdy vroucí voda měnila rozemletá zrnka v božský nápoj.
A já si řekla, že čert vem věty, vypiju si kafe...
Takže teď mám v nose vůni kávy, na jazyku zbytek krásně hořké chuti a v hlavě vymetýno...

Já jsem matka.
Jsem ta, co svoje děti s nadějí nosila, s bolestí porodila, s nadšením kojila, s láskou objímala, s radostí chválila a s rozumem trestala.
Teď vím, že jsem ty hajzlíky měla trestat bezhlavě.
Bez rozumu a třískat hlava nehlava...

Jsem máma, takže ano, vařím.
Vařím oblíbená jídla, ale moje děti jsou tři, takže ne každému se vždy trefím do noty.
Slečince rajskou, synkovi plněné papriky a princeznička ohrnuje nos.
Princezničce kuře na paprice s těstovinami, velkým dětem s knedlíkem.
Ten nejí to a tyhle zas tamto...

Jsem máma, takže ano, peru.
Vyperu všechno, co najdu v koupelně.
Tak čtyři pračky do týdne.
Do toho sem tam povlečení, ručníky a tak dále...

Jsem máma a tak uklízím.
Přiznávám, že utírání prachu moc nedám, ale třeba vytírání mě baví.
Sem tam mě trefí nával euforie a já jdu vydrbat dveře, židle, ledničku...

Taky nakupuju, starám se o dvoreček, metu schody, čistím boty, luxuju...

A jsem máma a tak občas objímám, vychovávám a trestám.

Ovšem nejsem služka.
Ne, opravdu nebudu prohledávat pokojíčky a pátrat, co bych vyprala.
Sem tam to udělám, když je venku luxusní počasí a já nemám co do pračky, ale to je moje zábava.
Ne, nebudu chodit po pokojíčkách a vyhazovat krabice od džusů a papírky od sladkostí.
Ne, nebudu rovnat boty do botníku, všichni se přece umí ohnout.
Ne, nebudu šestkrát skládat jedno a to samé tričko jen proto, že jsou moje děti líné ho strčit do skříně.
A taky nebudu po každém jídle sbírat talíře a hrnky ze stolu, co si budem povídat, mám problém si odnést svůj...
A nebudu párovat a balíčkovat ponožky, něco ty smradi dělat musej, ne?

Nejsem dveřník.
To si moje děti opravdu myslí, že jim budu chodit co pět minut otvírat, protože zrovna nemají klíče, hrajou si na dvorku, opravují kolo, zametaj chodbu... ?

Taky nejsme restaurace.
Chceš oběd? Ber to, co je.
A až to bude, tak to bude.
Nikdo to neurychlí otázkami "kdy už to bude?", "už to je?", ani tvrzením "ale já už mám hlad".
Pokud dopoledne někde lítám, bude oběd třeba až ve dvě.
No co, svět se nezboří.
Jasně, ano, princeznička má něco jiného, už v poledne, ale to kvůli pitomé dietě, ostatní vločkovou polévku stejně nejedí...
A jestli má někdo z rodiny (synek) chuť na karbanátky, no, proč ne.
Já nikomu nebráním.
Mlýnek na maso je pod dřezem, maso třeba i v mrazáku...

Jo a nejsme taxislužba.
Jako opravdu potřebují odvézt na nádraží?
Je to 986 metrů...
To není ani kilometr.
Chápu to s těžkou taškou, s krosnou, ale jen tak?
A jezdí tam městská...
A do krámu pro popkorn? To jako fakt? Na krám skoro vidím...

Mimochodem, nejsme ani bankomat.
Na cestu za slečnou, sem tam, prosím.
Na svačinu? Ne. Denně kupujem čerstvé pečivo a salám podle výběru. Nebo sýr, paštiku, salát... A zeleninu, ovoce...
Na obědy do školy? Jo. Na bagetu z automatu ne.
Na kredit, fajn...
Na hru na počítač?
Mám jako vyhodit dvě stovky za něco, co nakonec nepůjde nainstalovat, či co smrádka přestane za tři dny bavit?

Nejsem kámoš.
Tak se nenechám vlastními dětmi poslat kamsi.
Ohradím se, pokud se mi nelíbí jejich tón, či jednání.
Nenechám na sebe řvát.

A kdyby to mé děti zajímalo, nejsem debil.
Kofola smrdí jinak, takhle smrdí vodka a pivo.
Ne, opravdu k synkovo pokojíčku nevede větrák z hospody, to si nakukat nenechám.
A ne, nekouří se mu z počítače...
A ten papírek, to není dobitý kredit, ale PSC...
A vážně ten jezdec od zipu nešel na procházku, rozhodně ne sám od sebe.
A boty, co jsou o tři centimetry menší, než chodidlo mé dcery opravdu nejsou akorát jen proto, že jsou krajkové.
A to bahno v předsíni nebylo.
Ne, opravdu jsem ten bordel pod postel nenakopala já.
A ve špajzu ta čokoláda byla, čtyřicetideková, na vaření.
A když jsme u toho, byl tam i ten rum, nevím, proč bych si do láhve od rumu nalévala čaj...


Nejsem si jistá, na co všechno jsem zapomněla.
No jo, to je to kafe...
Kdyby ještě stálo studené na lince, našla bych toho mnohem víc a možná by to i dalo na míň vět.
Takhle to dopadlo tak, jak to dopadlo a já to jdu vysvětlit svým ratolestem...
A možná si k tomu udělám další kafe Usmívající se

Další články


Kam dál