Blbá, blbá, blbá

22. dubna 2017 v 0:00 |  Téma týdne
Nejhloupější lidé jsou jednoznačně rodiče.
A pokud ne, minimálně si to myslí jejich děti.

Třeba já jsem jednoznačně blbá.
Úplně a neskutečně blbá a naivní.
A moji smradi to vědí...

Na kolik dětských lží už jsem skočila.
A na kolik slibů...

No, kdo uhodne poslední špek, který jsem se pokoušela sežrat a strávit?

Jo, jasně, hádáte správně.
Pes.

"Mami, já se o něj budu starat, nebudeš s ním mít žádnou práci, výdaje za psa pokryje můj přídavek na dítě a ty o něm nebudeš ani vědět..."

Blbá, blbá, blbá...

O psovi samozřejmě vím.
Však ho taky děsně miluju.
(To není ironie, ten pes je vážně miláček.)

Přídavek na dítě víceméně stačí na žrádlo.
Denně se při procházce modlím, abychom nepotkali volně pobíhající nepřizpůsobivé psy, aby tomu našemu některý nenatrhl ucho.
Víc by toho nezvládl. Většinou si tihle hajzli troufají jen na děti a na pejsky s košíkem.
Ale i natržené ucho něco stojí, že?

Žádnou práci?
A kdo mu jako bude mýt mísu na granule?
Kdo mu dvakrát denně vymění vodu? Kdo bude každou chvíli prát hadr na tlapičky? A když jsme u toho, kdo bude prát synkovo povlečení, když synek tlapičky neutírá a spí se psem v posteli?

Jo, synek se stará.
V mezích možností...
Já blbka...
Fajn, jede za slečnou, slečna má taky psa, servali by se, nemůže ho vzít...
A kdo se bude starat?
Blbá matka...

Jo, jasně, synek jede na víkend na výpravu, ale už jede jiný pes, nemůže ho vzít...
Ano, blbá matka se postará.
Blbá matka se nejen postará, ale ještě se postará s láskou.

Jo, když měl psík noční bolení a obcházel dětské postele ve tři ráno a tichoučce doufal, že třeba někdo, synek pak koberec vyčistil.
A když dnes dopoledne šťouchal do nastydlého synka a synek to nějak prospal, vedlo to k čištění dalšího koberce, protože tyhle nové granule asi nejsou ideální.

A toho čokla s průjmem mám teď na krku.
Čokla a náměsíčnou princezničku, takže se děsně těším na noc.
Vlastně se bojím jít spát.
Ten pes je zlatý.
On neštěká, jen přechází.
Má svůj způsob, jak si říct.
Jenže my si, z bezpečnostních důvodů, na noc zavíráme holčičí pokoj i ložnici.
A on si nebude mít komu říct...

Nejsem jen blbá, jsem i totálně průhledná.
Synkovi bylo jednoznačně jasné, že jak jednou toho psa pohladím, už se ho dobrovolně nevzdám...


A není to jen synek, komu na všechno skočím.
I slečinka...

"Jo, udělám ten herbář. Vždyť si beru lopatku a určitě pár kytek narýpu. Jo, mám angličtinu hotovou. I čtenářský deník. A plakát odevzdám hned v pondělí..."

Já kravka naivní...
Ano, škola se jí líbí, baví ji to, všechno v pohodě...
Jen ty úkoly...
Třeba z ájiny.
A nebo ten herbář.
V říjnu si vylisovala sedmikrásku.
A v březnu jsem jí hnala na sasanky, aby měla aspoň druhou kytku z třiceti povinných.
Taky potřebuje třicet dřevin...
K čemu jí nedovedu, to nevykope.
Má mít kytky i s kořínky, takže když jí k rostlince dovedu, ještě jí musím podat lopatku a podržet pytlík...

A plakát...
V pondělí?
Ve čtvrtek mi volá učitelka, že slečinka za dvacet dnů neodevzdala nic.
Ten plakát, který s obrovským úsilím vyrábí s mojí sestrou hned začátkem měsíce...
Odevzdává posledního.
Nejlíp rovnou do kabinetu a ve chvíli, kdy tam vyučující není...

Do čtenářáku podle ní patří název knihy, jméno autora a jméno ilustrátora a možná i rok vydání.
Moje dcera neví, co je stručný obsah.

Ale má mě prokouklou.
Je jí jasné, že trvám na tom, aby školu dodělala, takže taky ví, že nakonec půjdu já, vyrýpu kytky, postarm se...


A s princezničkou to není o moc lepší.

" Jo mami, já to uklidím, opravdu to uklidím hned, jak přijdu ze školy. A už nebudu drzá a nebudu ti odmlouvat..."

Ha ha...
Já pipka...
Může mi někdo vysvětlit, proč já jim na to vždycky skočím?


No nic, pes už je zase neklidný.
Byli jsme dělat velkou hromádku před dvěma hodinami, je na čase udělat další, či co...

Lidi, já jsem tak neskutečně pitomá...
 

Diskriminace

20. dubna 2017 v 20:08 |  Téma týdne
To mi řekněte, který "chytrák" vymýšlí velikosti a umístění všeho možného.
Ať už to jsou šedesátkové dveře na záchod v bezbariérové hospodě, nebo délka (hloubka?) sedáku na jídelní lavici...

Někdy mi tihle projektanti připadnou fakt úplně blbí...

Popravdě, někdy mám dny, kdy mi přijdou blbí úplně všichni.
Ředitelka ve školce, když nechá dvě učitelky celý život u nejmenších dětí a ty ženské po dvaceti letech nenarovnaj záda, protože se k těm prckům musí ohýbat kvůli všemu.
Ředitelka ve škole, když smrádkům jen na prvním stupni pětkrát vymění třídního učitele...

Ale zpět k všedním dnům, kdy jsou blbci jen někteří.

Třeba jako dneska.

Normálně jsem musela jet sockou.
Fuj, to zní blbě...
Vlastně jsem větší socka, protože chodím raděj pěšky, přeci jen, dvacka je dvacka...
Kupodivu to i autem vyjde levněji, než MHD.
Ale dneska jsem jela busíkem.
(Lidi, je zima. Je tam fakt svinská zima. Jako v lednu mi nevadí, ale když mi po cestě kvetou pampelišky a třešně a kaštany, pak čekám aspoň patnáct nad nulou... To fakt dobrovolně pěšky nepůjdu, zvlášť, když mi je blbě a navíc spěchám.)
Narvaným.
Tak nějak...
Prostě plná ulička, všichni stáli a nějak nechtěli využít těch pět míst k sezení.
Tak jo, když už platím takový šílený prachy za šest minut cesty, to se klidně posadím.
Jenže...
Seděla jsem do uličky, nohou zapřená o podlahu, rukou jsem se držela čehokoliv a stejně jsem celou cestu padala.
Po druhé zastávce jsem si přesedla na druhou stranu. Zapřela jsem se druhou nohou, držela se oběma rukama a padala stejně...

Jo, mám nějakou nadváhu. Přiznávám to.
Asi stejnou, možná malinko větší nadváhu, měla paní na vedlejší sedačce i pán na druhé straně.

Seděla jsem na půl zadku a přemýšlela, který kretén vymyslel tak úzký sedačky.
Tak úzký, že se tam nevejde ani jedna nadváha, natož dvě.
Jo, je mi jasno, mám zhubnout, abych mohla sedět v autobuse. To chápu.
A nebo mám stát.
To bych taky chápala.
Kdybych busem nejela i zpátky.

Cestou zpátky jsem opět seděla na půl pr*ele, ale vůbec jsem nepřemýšlela, protože jsem kromě sebe držela ještě plný batoh a plnou tašku a pan řidič měl navíc trošku zpoždění a taky se mu konečně podařilo zbavit toho odtahového vozu před námi a dupnul na to.
A jak prudce se rozjížděl, tak prudce taky brzdil.
A jak prudce brzdil, tak padali lidé.

Vlastně by upadl jen jeden člověk.
Mladý muž. S nadváhou.
Seděl přede mnou, vedle dámy s nadváhou. Seděl na půl zadku a brzdu prostě neustál.
Jenže...
Koulel se dopředu a cestou sejmul čtyři lidi.
Naštěstí to byli čtyři puberťáci za školou, takže žádná zlomenina, žádný úraz, jen spousta smíchu.

Došlo mi, že my tlustí nemůžem ani stát.
Je to normální diskriminace.
My tlustí můžem jen chodit pěšky, abychom zhubli...

A jestli to není cílená diskriminace, tak je to jen a jen lidská hloupost...

Velkopáteční poklad

19. dubna 2017 v 21:32 |  Téma týdne
Tak nám to letos zase vyšlo...
V pátek dopoledne jsme se rozjeli k našim, jen tentokrát v malinko jiné sestavě.
Prostě místo slečinky jela synkova slečna a vzadu na klínech (všech) se vezl pes.
Ale jo, máme velké auto a teoreticky by se mohl vézt v kufru, jenže tam už se vezl nákup pro moje rodiče a tak by se tam nevešel ani krysařík, natož StAlík...

Mám ráda Velký pátek u našich.
Každý rok tam najdem nějaký poklad.
Fakt, vážně.
To je fuk, že ho tam třeba jen hodinku předtím schováme, důležitá je ta úžasná dětská radost.
Třeba letos jsme málem byli bez pokladu...
Já ho totiž zapomněla doma, takže nakonec si princeznička místo velkého bublifuku a svítící sekerky musela najít čokoládu.
Naštěstí je rozumná a ví, že jí zas tolik jíst nemůže, takže se podělila s celou rodinou.

On ten poklad stejně není o velikosti, ani o obsahu.
Je vlastně jen o naději, o radosti, o tajemnu a kouzlu...

To jen někteří si pod slovem "poklad" představují zlato a drahokamy.
Ti hloupí...

Já jsem si tyhle Velikonoce svůj poklad taky našla.
Jak v pátek, tak v sobotu, nám svítilo sluníčko.
Nejen že hřálo tolik, že jsem se opalovala před barákem, ale taky čarovalo s barvami a stíny.
A lákalo k procházce.
Aspoň po pozemku, když už nic.

Na konci rybníčku jsou tisíce pulců...

Hned vedle rybníčku stojí kříž...

Kus pod rybníkem si pařez s chorošem hlídá svůj trs narcisek...

Tohle je můj poklad.
Jen hlupáci čekají hmotné statky.
Já nepotřebuju zlato kolem krku nebo v kapse.
Stačí mi zlaté světlo mezi mraky a větvemi...

Tohle je můj nejoblíbenější jasan...

A co ještě bylo u našich?
No, v první řadě šílená migréna.
A procházka moc nepomohla, takže jsem si musela jít lehnout a kus odpoledne prospat.
Což pomohlo jen trochu.

Ale taky jsme si užívali pejskařské radosti.
Tu nádheru, když StAlík lítal po zahradě.
Ten pohled na něj, to bylo něco úžasného.
Ten pes je čistá energie koncentrovaná ve dvaceti kilogramech kostí, svalů a kůže.
V pátek oběhal celé okolí a bylo mu fuk, že hranice pozemku je támhle a támhle...
Lítal všude.
Musel pošlapat záhony, okousat dědovu jabloň, rozehnat kravičky na pastvě a vyválet se v čerstvém kravském lejnu...
Když oběhal všechno, vrátil se na pozemek a přetahoval se se synkem o větve, které nosil ke kůlně.
Nechal si házet polínko a vždycky ho přinesl s nadějí, že se s ním o něj bude někdo prát.
Pokoušel se chytat bubliny z bublifuku, ale to ho moc nebavilo.
A pak objevil slepičky.
Přešlapoval okolo kurníku, sem tam štěknul, až donutil ty nový mrchy vyletět.
Těm pitomejm pipkám je úplně jedno, že maj přistřižený křídla...
A taky jim bylo fuk, že se vrhly predátorovi do tlapek.
StAlík jednu okamžitě zalehl a zachránilo ji jen poplašené kdákání, které nás přivolalo.
A chudák StAlík musel k boudě na řetěz, než se dědovi podařilo ty vyplašenky nahnat zpět do ohrady.
Když se jim podařilo vyletět podruhé, nenapadlo je nic lepšího, než jít psa provokovat přímo k boudě...
No co, tak jsme si domů přivezli pytlík sněhobílých pírek, na velikonoční výzdobu.
Ale nechat společenského psa u boudy na noc, to nešlo, takže si našel svoje místečko v přední kuchyni, která nám slouží jako mamčina ložnice křížená s obývákem.
No co, na té sedačce běžně spal i našich bývalý pes...

Aby "radostí" nebylo málo, tak mi do rána trochu polevila migréna, ale zato jsem si nějak blokla záda...
Ale co...
Stejně to byl další pěkný den...
Nafotila a vyrejpala jsem slečince šest kytek do herbáře a když už jsem byla u toho, pokusila jsem se nafotit i maminčiny polnosti.
Ale můj telefon to nějak nepobral najednou...
Nevím, jestli je chyba ve výhledu, v telefonu a nebo ve velikosti mamčiných záhonů.
Tipla bych to třetí...

Středová ulička a větší část pravé strany...

A levá strana skoro celá... I s rebarborou...


No a než se spustil podvečerní liják, už jsme sedali do auta a tradá domů.
Jen tentokrát ten pes seděl pod mýma nohama...
Protože kufr byl opět plný.

A víte co?
Velkopáteční poklad jsem si vezla taky.
V sobě.
Hřál mě u srdíčka a rozveseloval celou cestu.
Vezla jsem si vzpomínku na vůni hlíny, zpěv ptáků a sluneční svit v květech tulipánů...

 


Sousedské radosti

12. dubna 2017 v 11:11
Minulé léto se mi odstěhovala jedna z mých oblíbených sousedek.
Nebyla jen sousedka, byla i kamarádka, což nemusí být pravidlem, že?
Trošku problém byl, že vztahy s mojí druhou skvělou sousedkou poněkud ochladly.
A já si neměla s kým dávat dopolední kávičku. A ani tu odpolední...

Jenže volné byty lákají nové sousedy...
Jednu chvilku tu byla milá holčina, ale taky jen pár měsíců.
V zimě nastal mumraj.
Přišly nám sem hned dvě nové rodinky, takže princeznička má o zábavu postaráno a já taky.
Za slunného počasí nejen vypustíme děti, ale vypustíme i sami sebe, protože proč sedět doma, když je hezky.
Kdepak, žádné velké akce, jen posezení na dvorku, zatímco si naše tlupa hledá šnečky, houpe se na lanech, staví domečky, jezdí na kole, pokouší se bruslit...
Už jsme si tu prožili jedny dětské narozeniny, kdy si dítka šmakovala na dortu a dospělí na lihovinách.
Byla to absolutně neplánovaná akcička, ale o to podařenější.
Naši muži si padli do oka i do noty a nakonec i do náruče, aby společně zdolali zákeřné schody.
Kdybych měla jmenovat i lahvinky, které zdolali, leckomu se mohlo udělat nevolno.
Tak, jako sousedovi druhý den.

Po téhle akci přišlo ještě plánované opékání a grilování.
Opékání bylo fajn, grilování trošku nedopadlo, protože zatímco se čekalo na transmutaci dřeva v žhnoucí popel, alkohol vykonal svou práci a chyběli grilovací topiči...

A pak moje drahá nejmladší práskla u sousedů, že mám narozeniny a já, místo obvyklé nostalgie a zamračenosti, plakala dojetím, když mi u dveří zazvonila sousedská delegace s kyticí růží, bonboniérou a obrázky od dětí...

Lidi, já byla tak strašně zaskočená, že jsem sousedy ani nepozvala dál.
Nenabídla jsem jim panáka, dorta, ani blbý kafe...

Takže to holt budem muset napravit tuhle sobotu, pokud možno venku u ohýnku a s nějakým menším množstvím alkoholu.
Ale opravdu menším, protože já i drahý už jsme letos stihli vypít víc, než za posledních pár let dohromady...

A vypadá to, že se nám v baráku sešla dobrá parta, že možná zase trošku zvelebíme dvoreček a navážem nová přátelství.

A je nás tu tolik, že to budou ještě mnohé narozeniny, kdy budeme mít příležitost posedět a možná i popít.
Vypadá to, že ještě bude mnoho ohňů a až vyreklamujem terč od Vánoc, tak bude určitě i spousta šipkových turnajů.
Zase zavedem dvorečkové hry se spoustou balónů i s šiškami a společnými silami zasadíme nové květiny, pár keříků, upletem nějaké věnce a prostě se budem bavit a veselit.

Protože takhle se bydlí nejlépe...

Tak kdo je tu šéf?

11. dubna 2017 v 18:23 |  Téma týdne
Nějak v tom nemám jasno.

Byt je pronajatý na mé jméno.
Drahý je ten, co nás živí.
A děti jsou prostě děti.
Jenže...
Jenže synek už se dítětem být necítí a vyskakuje si.
Jako s tím psem.

Už teď je jasné, že já mám nového pejska.
Tedy, já mám novou starost.
Což je sice dobře, ale zároveň to je i špatně.

Ráno vypravím princezničku do školy, ale pápá, postýlko, zas dlouho nepřijdu.
Kde jsou ty dny, kdy jsem se tam ještě na hodinku (nebo na tři) vrátila...
Teď si uvařím kafe, projedu internet na telefonu, pak se konečně trochu proberu (ta možnost nicnedělání mě totálně zdemolovala) a obleču.
Ono se mi z teploučkého županu moc nechce, protože jak se obleču, doléhá na mě práce...
No a pak je čas na procházku.
Synek s ním sice ráno chodí, ale to je jen rychlá procházka...
Mých patnáct kilo nadváhy se procházek bojí, zbytek těla úpí, ale mysl, ta je celá blažená.
Troška pohybu mi jen udělá dobře...
Neříkám, že nachodíme desítky kilometrů, ale procházky každý den prodlužujeme, takže kdo ví, časem k těm desítkám třeba dojdem...
Vracíme se akorát tak, abych stihla uvařit oběd.
V poledne s psíkem vyběhne princeznička na dvorek a tak dvacet minut tam spolu řádí.
Princezniččina mysl u toho nedělá nic, ale deset kilo její nadváhy úpí a zbytek těla omdlívá blahem, protože se těší, že mu bude dobře.

Takže jo, to bychom měli tu kladnou stránku z našeho pohledu.
Z pohledu psa je to zaručeně taky kladná stránka, protože stále ještě vrtí ocasem (co ocasem, celá pr*el mu lítá ze strany na stranu a někdy tak moc, že skoro upadne) při každém zachrastění obojku...

To, co jako kladné nevidím, je nedostatek ze synkovy strany.
Jako jo, se psem vyběhne. Ráno, po příchodu ze školy i večer, ale lítání a řádění nějak není tak úplně na denním pořádku.
Taky máme trošku spory ohledně stravování.
Pes je z útulku zvyklý na granule a na konzervu s něčím.
Ovšem pro synka je problém uvařit psovi i pitomou rýži...
A to nemluvím o tom, že jsem to zas já, kdo myje psovi jídelní kastról. A já, kdo po každé procházce pere tlapičkový hadřík.

Kdepak, aby to někdo špatně nepochopil, nestěžuju si tady na psa.
Větší psí zlato jsem snad v životě nepotkala.
Už si sedne na jídlo, na obojek a na pamlsek si podá pac...
Už ví, že jeho potřeba kousání při mazlení není úplně nej a tak když se mazlí se mnou nebo s princezničkou, vezme si do tlamy nějakou hračku, do které kousat smí.
Taky už neutíká ve chvíli, kdy se otevřou dveře (už utíká jen když si ho podrbe pošťačka) a když náhodou ano (no co, v baráku je hodně dětí a couraj z bytu do bytu, takže sem tam zapomenou zavřít), už se vrátí na zavolání.
Taky už je navyklý čekat u krámu, za boudou na košíky, kde ho uvazuju, když jdu s holkama a tak když ho synek uvázal jinde, vyvlékl se z obojku a šel si sednout na své místo.
Takže ne, za psa děkuju hvězdám, co mi ho seslaly.

Stěžuju si na synkův přístup.
A když jsme u toho, stěžuju si i na nepodporu drahého.
Místo aby synka seřval, že když chtěl psa, ať se stará, jde a uvaří mu tu rýži...

Když si vzpomenu, kolik toho synek nasliboval, když psa přivedl, s čím vším souhlasil, co dokonce sám navrhl...

No, teď budu muset být tvrdá.

Přece když mě poslouchá pes, který mi vlastně vůbec nerozumí, to by v tom byl čert, aby neposlouchal i jeden čerstvě dospělý smrádek, ne?
A protože jsem mrcha vyčůraná, počkám s tím hromobitím na pátek, kdy budem u našich a kdy u rozhovoru bude i synkova slečna, která byla u všech slibů, kterými nás synek zahrnul.

Nevím, kdo je tu šéf, čí slovo má největší váhu, ale vím, že i když nebudu mluvit nahlas, i když nepřekřičím ostatní, nakonec bude po mém.
Nebude tak, jak řeknu, ale bude přesně tak, jak to budu chtít.

Vždyť ono je vlastně fuk, kdo má zrovna slovo, mnohem důležitější je myšlenka...

Další články


Kam dál