Třetí

11. dubna 2018 v 14:32
Tak jsem prošvihla třetí narozeniny svého blogu.
No, žádná tragédie...
Prostě se mi nějak nic nechce.
Nečtu, nepíšu a nic nedělám. Ploužím se od ničeho k ničemu a sama nevím, co chci.
Plánovala jsem zas jedno blogové ohlédnutí za uplynulým rokem a rozhodně jsem ho chtěla napsat v prvním dubnovém týdnu.
A nic.
Nechce se mi ohlížet. Popravdě, nechce se mi ani koukat dopředu.

Během velikonočního víkendu jsme se doma umocnili a holčičkám položili "nový" koberec.
Jsou to dva týdny a já mám stále ještě ložnici plnou princezniččiných krámů, které by měla roztřídit, než je zařadíme do skříní. Já oblékání, ona hračky a časopisy a taky kraviny, výtvarné potřeby, papírky od žvýkaček a podobně...

Taky bych asi měla změnit životosprávu, protože levý kotník je zřejmě dobře živený a narostl do větších rozměrů.

A měla bych se uklidnit. To je jasné. Cccc, nějaká maturita vlastní ratolesti... To zažívaj rodiče po celém světě, že jo...

Takže mi došlo, že moje ohlédnutí za uplynulým blogovým rokem asi nebudu na škodu a co víc, určitě mi pomůže.
Alespoň s tou maturitní nervozitou...

Život jde dál, někdy běží, někdy pádí a někdy s námi dělá veletoče.
Já si před rokem libovala, jak si užíváme skvělých sousedských vztahů, jenže během toho období se mi stihli sousedi nejen rozejít, ale také odstěhovat.
K dalším radostem bych připojila i pracákový projekt. Byla to sranda. I když pochybuju, že by byl původně určený pro zábavu.
A ostříhala jsem se. Surově. A suprově.
A samozřejmě jsem, jako každé léto, byla zamilovaná.

Ach jo, jak si tak pročítám rok zpětně, pěkně jsem to psaní flákala. Jakože fakt hodně flákala.

A poslala jsem děti na tábor.
Ovšem říjen byl ve znamení hledání... Hledali jsme klíče. Bez klíčů princeznička omarodila. Nebyla to jednodenní viróza, přestože to tak vypadalo, byl to nějaký spálový streptokok, či co... A i po nemoci byla princeznička bez klíčů. Ještě pár dnů...
A mezitím jel synek na výlet... Blázen jeden.
Užila jsem si i předzimu.
Taky jsem se tak nějak sžila s myšlenkou, že máme psa. Dávno je pryč to nové a radostné a pominulo to i u psa.
Byly doby, kdy nevěděl, co od nás čekat a sekal dobrotu a pak přišel na to, že mu u nás nikdo nijak zvlášť neublíží, i když se nebude chovat jako andílek a tak je z něj děsný pako. Minimálně na vodítku je tak nějak "pakoidní".
Jo a taky a vlastně hlavně, jsem trochu rozjela nový blog. A taky trochu přibrzdila. Ale vzhledem k tomu, že jsem přibrzdila všude, tak to není nic divného...
Mimo jiné jsem zkoušela spočítat lidi, které jsem v tomhle baráku poznala a to jsem netušila, že se bude výsledné číslo měnit několikrát do roka. Jedna sousedka už je odstěhovaná, druhou to čeká v květnu... To jsou dvě nové rodiny...
Mimochodem, s novými sousedy už přišla i složenka za pobyt na záchytce, takže věřte, že tu je veselo...
Pofňukla jsem si nad talentem své slečinky.
A musela jsem na ples. Ač jsem nechtěla, ač jsem byla děsně proti, asi to stálo za to. Jen já se nějak nejlíp necítila...
Od plesu jsem přešla ke kanalizaci a rozčilovala se na sousedy.
No a vlastně o moc víc jsem toho nenapsala.

Kdybych se měla k uplynulému roku vrátit ve vzpomínkách, byl by to asi rok psa.
Jaro ve znamení pracákových posezení, léto rozbitých aut, podzim rozbouraných vztahů a zima ořezaných vrb.
Vlastně o tom jsem ani moc nepsala.
Byl tady šikula, který nám koncem podzimu ořezal vrby a my jejich větve uklízíme dodnes.
A piliny. Všude jsou piliny a na našem řídkém trávníčku to vypadá jak ve výběhu pro křečka. Což by mi nevadilo, kdybych občas nevěšela prádlo. Ono mi to prádlo totiž občas spadne a kdo má ty piliny pak vyklepávat, že?

Ráda bych slíbila, že trošku napravím to moje nepsaní, ale poctivě přiznávám, že to nedávám.
Asi mám vážně blbé období a ono přejde.
Měla bych se v životě zas někam posunout a já z toho mám strach.

A tak sedím stále doma na zadku,maximálně si opečovávám svojí zahrádk a jen tiše se modlím, aby nikdo nic nechtěl, aby nikdo neotravoval a abych noic nemusela.

Hmmm, tak já nevím, synek už by měl mít hodinu dopsáno a pořád není doma a já pořád ještě nevím, jak asi mohl dopadnout a pořád a pořád jsem nervózní...
 

Pro Padesátku

28. března 2018 v 9:42
(Kruci, o chlup jsem minula téma týdne "Dopis", co?)
Moje kamarádka říká, že ty svoje jednou zabije a pak jsou jen dvě možnosti. Buď jí osvobodí (protože zabití puberťáka je pochopitelné, omluvitelné a někdy dokonce záslužné) a nebo si v kriminále udělá maturitu a navíc za státní prachy.
Jak už jsem Ti psala v komentáři, chtěla jsem Ti poslat video, ale asi je příliš veliké a já jsem technický debil. Jo, mohla bych si říct synkovi, ale momentálně s ním nemluvím.
Přesněji, nemluvím na něj. Od včerejška.
Včera jsem prohodila něco v tom smyslu, že by si mohl svého pejska vyvenčit, místo aby ho zlobil tím, že mu slibuje koupání (ten náš vodu neskutečně nenávidí a myslím, že i k pití se musí přemlouvat) a drahý synek na mě vyštěkl tak, že jsem to psychicky neustála.
Po dvou hodinách nezastavitelného pláče jsem se rozhodla, že ho tedy svým hlasem nebudu dráždit a mlčím.
Vrchol byl, když přišel drahý a zeptal se, co jsem vlastně tomu mému smrádkovi řekla, protože bez důvodu by na mě nevyjel...
Ale já to vážně jen tak prohodila, nebyla jsem sprostá, nekřičela jsem, jen jsem si to zamumlala do oběda...
No nic, o tomhle jsem psát nechtěla, to jen abys věděla, proč Ti to video nepošlu...

V tom videu je zrovna jeden kousek, jak synek týrá našeho čoklíka, jak ho nosí do koupelny, jak na něm leží, jak ho drží za krk a cloumá s ním.
A taky tam je jasně vidět, jak potom psíka pohladí, poňuchňá, uklidní a jak ten blbej pes přijde, doráží, kouše a snaží se synka donutit k další "hře".
Když to synek dělal prvně, myslela jsem, že ho zabiju, než mi došlo, že kdyby se to psovi nelíbilo, tak stiskne, když už má tu jeho ruku v tlamě.
A že má stisk. Dokáže drtit větve. Ale když drží kohokoliv za ruku, není tam ani otlak.
Takže jo, ti psi jsou děsná paka a vždycky si přijdou pro další porci nějakého toho mučeníčka.

Vidíš, piškot na záda jsme ještě nezkoušeli, ale poraď Druhorozenému, ať dá Bongovi piškot do sklenice od okurek nebo hezky pod mističku. Bude nadšený.
Vlastně budou nadšení oba.

Víš, Mišpulko, chtěla bych se potkat se spoustou blogerek a s některými blogery, ale zrovna u Tebe bych brala i setkání dětí a asi i psů.
Víš, že bychom ztropily takovou porovnávačku.
Ale je to blbost. Bong by nepřežil, já bych to obrečela a naši kluci by si nesedli, už proto, že jako na just.

No nic...
Pokusím se ukecat drahého, aby mi přišel na nějakou možnost zmenšení videa, či jiný způsob zasílání.
Víš, asi bych na to přišla, ale poslední dny jsem ráda, když vstanu z postele, nějaké přemýšlení k tomu, to už nedám...

Krása z hnusu

18. března 2018 v 21:29
Už to tady máme zas. Sousedovic jímka opět přetekla.
Tedy, ona přetéká pořád, jen teď zase přímo k nám.
Čas od času na sousedovic zahradu vtrhne moje ségra s krumpáčem a kope.
Snaží se odvést splaškovou vodu co nejdále do bezprizorní louky, aby se nevsakovala na nevhodných místech a nepokračovala tak do sestřina sklepa. Ovšem boj s lidskou ignorancí je stejný, jako boj s větrnými mlýny. Kanálek, který moje sestra za půl dne vykope, je druhý den zašlapán, zaházen nepořádkem, či jinak zničen.
A když zaházen nepořádkem, pak ovšem dokonale.

Na okraji této skládky je onen kanálek. Neviděn, protože zaházen...

Z toho taky krásně vyplývá, jak jsou zdejší "nepřizpůsobiví" připravení, nechat všechny okolo, aby se starali...
Jim samotným vadí voda vtékající do kůlen, smradlavé laguny na "zahradě" i přemnožení potkani, pobíhající kolem.
Ovšem aby udržovali kanálek průchozí, to ne. To oni opravdu ne. Proč taky? Vždyť se vždycky najde někdo, komu to bude vadit a postará se o to...
Třeba moje ségra, která nechce mít plný sklep smradlavé tekutiny.

Ovšem zatímco si sousedé zaházeli zahradu bordelem a kanálek zasypali skládkou, voda si šla cestou nejmenšího odporu.
A nejmenší odpor je u nás.
Protéká plotem, stéká po zídce a trpělivě se rozlévá po našem dvorku.
U nás jsem kanál kopala já, odváděla jsem splašky kanálkem až do potoka, na druhé straně našeho dvorku.
Ovšem co mi je platný kanál, když začne mrznout?

Voda nacákala na mříž naší brány a vytvořila vlastně krásnou clonu. Ovšem clonu špatné barvy...

Takhle vypadají splašky v ledu...

Být to čistá voda, řekla bych, že je to půvabné.

Teče to odtud...



Ano, já vím, můžu se přestěhovat.
Ale já je zvítězit nenechám.
Tady vyhraju já. Vyhraju nad zdejšími sousedy, nad jejich majitelem i nad všemi byrokraty tohoto města.
Já vážně nesklapnu ani podpatky, ani hubu.
Dokud nevyhraju, budu bojovat. Za to, aby moje bydlení bylo důstojné. Aby prostředí, ve kterém žiju, bylo zdraví neohrožující.
Potřu úředníky v tomto městě, všechny ty, kteří nám nechtějí pomoct a tvrdí, že nemohou.
Oni přece nemůžou být tak bezmocní, ne?

Vždyť ani já nejsem úplně bezmocná...
 


Šaty

15. března 2018 v 18:20 |  Téma týdne
Kdysi dávno jsem měla šaty. Tedy, šaty mám pořád, ale tyhle, ty byly nej. Koupila mi je mamka, když mi bylo sedmnáct a já v nich byla na závěrečném večírku. A byla jsem hvězda večírku.
Nikdy jsem se nijak neparádila, nosila jsem obyčejné rifle, obyčejná trička, mikiny bez obrázků, bez ozdob... A kecky.
Taky jsem se nemalovala a nejsem si jistá, že bych se nějak zvlášť česala. Teda jo, česala jsem se, jakože rozčesat, ale tím to končilo, žádný zvláštní účes, lak na vlasy, tužidlo...
A pak jsem najednou měla na sobě šaty, které byly bílé, opravdově na tělo, holá ramena, vlasy vyčesané a na nohou "střevíčky".

Ty šaty už nemám. Vůbec nevím, kam se mohly podít, ale je to fuk. Už bych se do nich nenarvala...
Ale když jsem řešila ten synkův ples, vzpomněla jsem si na ně. A dokonce i na ten pocit, když jsem je měla na sobě.
Ztratila jsem se ve vzpomínkách a jednu chvíli jsem byla zase ta sedmnáctka, která vůbec nechápala, proč na ni každý civí...
Ta holčina, která netančí, ale na parket musí s každým. S každým, kdo si chce vyzkoušet, jestli ty šaty z holého těla spadnou, když se rozepne zip na zádech. Tenkrát klukům nadával můj mistr z praxe, ale rozhodně se nenabídl, že by mi ty šaty zase zapnul.
Na zapínání jsem si našla jiného kavalíra.
Kluka, o kterém jsem snila skoro celé tři roky. Kluka s kytarou a velikýma rukama...
A ten večírkový večer to vypadalo, že by možná, třeba, přece jen...
Ale bylo to jen okouzlení jednoho večera a já tak nepřišla o báječného parťáka do vlaku.

Mrzelo mě a mrzí pořád, že z té doby nemám žádnou fotku. I když jedna by se možná najít mohla. Jen nevím, jestli v těch šatech a nebo v jiných.
Přemýšlím, jestli jsem v nich šla na bráchovu první svatbu, ale trošku se obávám, že nakonec ne, abych nevypadala nevěstovatěji než nevěsta.

Tu fotku jsem hledala. A zatím nenašla.
Ale našla jsem tolik jiných fotek.
Sebe jako miminko.
Naší chalupu bez střechy.
To obrovské vosí hnízdo na střešních laťkách, po kterých moje mamka běhala jako laňka.
Sebe jako opravdu mongoloidní miminko.
Sebe šestiletou na kočárku, s berlemi u ruky.
Babičku a dědu.
A druhou babičku s dědečkem.
A babičku na chalupě v malinách. Přesně tak, jak si ji pamatuju.
A tátu mladého. Přesně tak, jak si ho teda rozhodně nepamatuju.

S tou krabicí fotek jsem proseděla dobré dvě hodiny. Dvě hodiny jsem žila život někoho jiného, povětšinou mého táty a probírala jsem se jeho vzpomínkami.
A začínám chápat, jak moc je pro něj těžké vidět mě takovou, jaká jsem.
On mě vidí takovou, jaká jsem byla. Holčičku z fotek. Miminko, puberťačku i nemohoucí skoroškolačku na kočárku.
Myslím, že hlavně ta nemohoucí šestiletka žije ve vzpomínkách mých rodičů nejvíc...

Milióny žen

5. března 2018 v 13:19 |  Téma týdne
Milióny žen na celém světě si ráno co ráno nasazují masku. Nevadí jim vstát o nějakou dobu dřív, nevadí jim zdržení před spaním.
Milióny žen nejsou samy sebou.
Neukazují světu svojí pravou tvář.
Nechtějí, aby někdo poznal únavu, vepsanou v jejich obličejích po probdělé noci, zakrývají kruhy pod očima.
Pleť chtějí tmavší a opálenější, nebo naopak bledší, porcelánově jemnou. Zakrývají vrásky, nedokonalosti, pupínky...
Oči chtějí mít větší, zářivější, výraznější, hluboké...
Lícní kosti vystupující, tváře propadlé a líčka zdravě růžová.
Rty dělají plnější, rovnoměrnější, tmavší, světlejší, šťavnatě lesklé, lákavé...
Obočí symetrické, učesané, řasy delší a černější...

A vím já, co všechno ještě?

Mám kamarádku, jejíž první cesta z postele vedla vždycky do koupelny k zrcadlu, kde odlíčila noční masku, aby okamžitě nahodila masku denní.
Já teda nevím, jak vy, ale já se jdu ráno vyčurat. A kdyby ne, jdu si postavit vodu na kafe (To je stejně báječný slovní obrat... Takhle mi synek vysypal kafe, na to postavil hrnek s vodou, páč je milující a dal mi vodu na kafe...).
Zas je fakt, že moje cesta nevede k zrcadlu ani odpoledne, mimo zvláštní příležitosti...
Tuhle kamarádku jsem jednou viděla nenalíčenou. Jakože úplně nenalíčenou a, přiznávám, myslela jsem, že umírá. Byl to příliš velký kontrast.
Zas ale nemůžu říct, že by nenamalovaná vypadala špatně. To ne, jen to byl prostě nezvyk.

Je to asi dva dny, kdy jsem četla článek o tom, že balení kosmetických produktů, přesněji balení dekorativní kosmetiky, se začínají vyrábět v neutrálních barvách. Aby si je mohli koupit i muži a nemuseli se stydět, když si je vystaví doma v koupelně...
Krémy, korektory, gelové řasenky, tvářenky...
Co???

Nestačí, že masku nosí ženy? I muži už budou skrytí za maskou?

Někdy mám pocit, že to prostě ženem do krajnosti.
U Hrachajdičky jssem si přečetla o tom, jak máme sledovat spíš neverbální projev, protože ten verbální může klamat.
No, o upřímnosti neverbálního projevu už začínám taky pochybovat...
Ztrácím odhad, co se týká věku.
Šminky nás udělají nejdříve staršími, později mladšími a pak ještě mladšími...
Udělají z nás jen zamaskované jedince.
Různé a přece stejné...

Další články


Kam dál