Není tábor jako tábor

Úterý v 17:03
Před chvilkou jsem dopsala minulý článek.
Fakt, není to tak dlouho a už zase sedím u klávesnice a oťukávám si svoje pečlivě nalakovaný nehty.
A to všechno proto, že jsem si přečetla jeden článek vlastně o bivaku.
Článek o dětech na táborech.

Jo, taky posílala kamarádka dítě na tábor.
Vezlo si mobil, tablet a nabíječku a dvě powerbanky a já čekala, kdy od stolu odpojí počítač se všemi kabely, aby mělo dítko veškerý komfort...
Kamarádka se smála, že to ne, jak by potom s dítkem celý večer vykecávala? A jak by se dozvěděla, jaký byl oběd, co bylo k snídani, jestli dítko nestrádá...
Normální tábor...
S kufrem na kolečkách...

A já si vzpomněla na svoje puťáky, na dny, kdy jsem na zádech, v krosně s hliníkovou konstrukcí, nesla všechen svůj majetek, včetně vlastní sekerky, plus část majetku táborového.
Haha, prý je jiná doba...
Teď jsou prý tábory plné luxusu a pohody.

No,naštěstí ne všechny.
Moje děti mají štěstí.
Slečinka asi ve třetí, čtvrté třídě nafasovala učitele, kterého rodiče a ředitelé nesnášejí, ale moje děti milují.
Pan učitel už je rok v důchodu, ale stále se věnuje dětem.
Už tenkrát zavedl "výpravy".
Víkendy, na které si vybral dostatečně odolné jedince a kterým ukázal kouzlo dobrodružna.
Jsou to smrádci ze všech možných škol, kde učil, jsou věkově mírně různí, ale jsou skvělí.

No, tyhle výpravy byly poslední kapkou, kvůli nim letěl z naší školy.
Protože...
Představte si, že když jdou děti spát, tak si daj dospělí pivo...
Popravdě, daj si těch piv víc.
A daj si je i ve dne, k obědu, na žízeň...
A představte si, že spěj ve stanech jak chtěj, holky s klukama...
No, spěj. A ti starší kolikrát i sexujou.
Ovšem pokud jim bylo patnáct a je to s oboustranným souhlasem, proč ne?
Třeba slečinka nesouhlasí, takže s nikým nespí.
Jak si to kdo vychová...
A nevěřili byste, oni žebraj a taky hledaj, kde je nejlevnější pivo...
Jo, žebraj.

Tedy, hlavně žebraj na táborech.
Mají je každý rok.
Nízkorozpočtové.
Nejdřív jedou jeden víkend stavět a pak jedou na týden za zábavou.
A v rámci táborových her i žebraj.
Jo, fakt chodí od baráku k baráku a vážně žebrají.
A nebo provádí výměnný obchod.
Zrovna dneska mi slečinka vyprávěla, jak se jednomu z kluků podařila výměna století.
Za píšťalku dostal trabanta.
A ano, v rámci další táborové hry hledají nejlevnější pivo. Ale taky nejlevnější buřt v kiosku a kontrolují i ceny limonád.
A není to jednoduché.
To je někde vysadí, partu dětí a jednoho dospěláka a šup, najděte cestu do tábora a cestou zjistěte, kde se nejlevněji najíme a napijeme...
A pozor, podle toho, co je za děcka, bývají i vysazeni dva dny pochodu od tábora.
A cestou hledají a žebrají, protože jdou nalehko...

Už měli několikrát výpravu za zlatem, kdy si vedení dalo záležet a obarvilo spousty různě velkých valounků zlatou barvou, měli pašeráckodrogovou výpravu, kdy po městečku chodili s pytlíkama s hladkou moukou (jednoho z kluků chytili policajti, to byl dobrej fór) a mají prostě každý rok něco zábavného, ale i poučného.
Každý rok mají zkoušku přežití, kdy musí založit, udržet a přenést oheň, kdy musí poznat kytky a stromy.
Starají se o sebe sami, vaří si, topí si, dřevo si musí nanosit, nařezat a naštípat.
Přehradu na tábor tvoří už při stavbě, aby měli dost vody na mytí, vyrábí si vlastní umývárnu, sauny, kopou latrínu...

Jo, nejsou to tábory pro slabé povahy, ale z mého pohledu to je prostě normální dobrodružství.
A vzhledem k tomu, že jsem svoje děti vychovala tak, jak jsem je vychovala, nemám strach, že by nějaký tábor mohl na jejich povahách něco zkazit.
Synka už nezkazí nic, maximálně vychová a slečinka je asi nezkazitelná.
Vlastně i u ní vidím posun.
Začala jíst štrůdl, tedy tepelně upravená jablíčka, méně se ušklíbá nad tím, co vařím a celkově je prostě tak nějak odolnější.
Kamarádi ji uznávají a dost často říkají, že to ona je největší chlap z celé party...

Jo, na těchto výpravách a táborech se možná určitě dějí nějaké nepravosti, jako pivo u nezletilých, ale pořád to stojí za to.
A já jsem hrdá na to, že se moje děti nevyznaj v nákupáku, ale neztratí se v lese.
A jsem šťastná, že netuší, co se vlastně nosí, ale umí vzít do ruky sekeru a vědí, který dřevo hoří líp a který je na výdrž.
Slečinka si sice neumí nalakovat nehty, ale zato přesně ví, k čemu a jak slouží křesadlo v jejím náramku přežití.
Trošku mě mrzí, že neumí chodit v lodičkách, na druhou stranu uznávám, že BĚHAT bosa po lese je zdravější.

No a co, tak tam dospělý večer chlastaj...
Nepamatuju se, že by se někdy někomu stalo něco vážnýho, že by se stalo něco, čemu šlo zabránit...
No, synek si kdysi zapíchl tu jehlu, ale za to nikdo z vedení rozhodně nemohl a ani by tomu nezabránil.
A fakt to nebylo chlastem...
A ano, letošní tábor taky začal pro synka v nemocnici, ale to proto, že vypil vosu... V limonádě.

A co, přežil to.
Však je na to ze všech těch táborů a výprav přece připravený...
 

Dýchej, holka, dýchej...

Úterý v 13:40
Kdysi dávno, předávno, dostal můj brácha boty...
Parádní bufy, sněhule až po kolena, něco úžasnýho...
Po první vycházce se mu rozlepily...
A hádejte, co se mamka dozvěděla při reklamaci?
No jasně, že tyhle boty nejsou určený k chůzi na sněhu a vlastně nejsou ani do mrazu.
Vtipný?
Jo.
Teď už jo.

Ségra si zas koupila krosnu.
Fakt mega batoh, potřebovala ho na dovču.
Tomu batohu praskl popruh už při první zatěžkávací zkoušce...
Při reklamaci sestře sdělili, že jeho nosnost je pouhé tři kilogramy...

Jo, už jsme poučeni.
Ségra si při koupi batohu vezme tu bundu, kterou pod něj míní nosit, aby se jí zas nestalo, že má krátké popruhy a velice poctivě študuje visačku.
Pokud tam nenajde nosnost, ptá se obsluhujících a když ani oni nevědí, zeptá se, jestli může vzít svůj batoh, vložit jej do čistého igelitového pytle a celé to nacpat do batohu, který si chce koupit, aby zjistila, jestli vydrží...
Většinou jí to, v obavě o zboží, nedovolí...

Já teď potřebuju spacák pro princezničku.
Projíždím internet a když už se nadchnu, zjistím, že spacák je dětský, což znamená šířku 60 cm.
To nedělaj pro tlustý děti?
Takže potřebujem dospělý.
A když jsem našla spacák, označený jako zimní a jako extrémní teplota byl jeden pod nulou, přestalo mě to bavit.
Tak jsem koukla na boty.
Jo, princeznička je lenoch, to jo, takže jsem zadala utahování na suchý zip.
A ejhle, osm párů v její velikosti.
Zaradovala jsem se, protože minule jsem nenašla jediný pár...
Hmmm, čtyři z těch párů byly nad tisícovku (jako sorry, vím, že do bot se vyplatí investovat, ale nejsem blázen a vím, že jí roste noha raketovou rychlostí) a zbylé čtyři páry byly na tkaničky.
To si dělaj srandu? Proč tedy mají v nabídce to "utahování"?
Znechuceně jsem přešla na batohy...
A ejhle, spousta nádherných kusů, cenově dostupných a já začala přemýšlet, že bych sama sobě udělala radost (mojí úžasnou krosnu s nosností 40 kilo má slečinka na intr).
Prohlížím popisy všech kousků.
Dozvím se vodní sloupec (i když mi to prd říká), dozvím se šířku popruhů, tvarování zad, dozvím se materiál a taky se dozvím, že obsah je 50 litrů, ale kde se dozvím, kolik ten batoh unese?
Není to nikde...
Nepíšou to v popisu, nevědí to prodavači, není to v tabulkách od výrobce.
Ale má to poutka na cepín.
Pamatuju, že když jsme kupovali mojí nádhernou a úžasnou krosnu, telefonovali jsme výrobci a ten nám těch čtyřicet kilo garantoval a my to dostali písemně v novém záručním listu.
Jenže to je dvacet let zpátky...
Kdo tohle dneska udělá?
Kdo se dneska postaví za svůj výrobek s tím, že mu naprosto a bez výhrad věří?
Samozřejmě ve velkovýrobě, pochopitelně...

Chci zpátky ty obchodníky a výrobce, kteří se hrdě hlásili ke kladům svých výrobků a nechci ty, kteří jen tiše tají zápory...
A chci spacák, ve kterém neumrznu, chci batoh, který ten spacák unese i když ho vykoupu v potoce a chci boty, který jsou vážně na sucháč, ovšem za cenu tkaničkových...
Vždyť ten sucháč už taky není "nová móda"...

Ufff, ale povedlo se mi rozdýchat ten telefonát s prodavačkou...

Malý pán

13. srpna 2017 v 13:39 |  Téma týdne
Nevím, jestli jsem se už někde zmiňovala o božích mlýnech, co melou pomalu, ale jistě...
Začali nám tady stavět dva vila domky. Se zahrádkami.
Dva maličké domečky, možná i propojené, kdo ví...
Pravda, chtělo to trochu dohadů, ale nakonec bylo schváleno.
Dva domečky a tolik ústupků...

Jo a ono ho*no.
Místo dvou domečků tady rostlo šílené monstrum.
Zabralo to skoro celou parcelu, spodní dvě patra měly být parkoviště, či co...
Úřední šiml se loudá, takže než stopli stavbu, strašila nám tady betonová příšera a velikánský jeřáb.
Ten jeřáb tady stál asi dva roky, než někdo z toho úžasného stroje za spoustu miliónů ukradl motor a proměnil ho v hromadu šrotu...
Přiznávám, že jsme si zamnuli ruce...
Všechny naše stížnosti nebyly nic platné.
My jsme tady malí páni.
Náš majitel si stěžovat nechtěl, protože on tady nebydlí, jemu nikdo nestíní..
Nám jo.
Přišli bychom i o poslední zbytky sluníčka.
Zafungovalo až stěžování majitelky přes ulici.
No, stěžování... Myslím, že to byla spíš žaloba...

Teď se ten barák zase bourá. Vlastně to už bude deset let, co tu strašil...
Už je tam jen spodní parkoviště a bourací stroje nedají pokoj ani v neděli.
Takže když měl drahý tenhle víkend noční, fakt se moc nevyspal, když se nám obrovské tatrovky točí přímo u okna...
Ale hlavně, že to bude pryč...

Ale ono je toho víc, na co jsme malí páni...
Třeba na splašky od nepřizpůsobivých.
Jako jo, už jsme si přestěhovali popelnice, to šlo, ale jak přestěhovat dvorek a ségry barák?
Pan majitel na všechny stížnosti kývne, řekne, že to je těžký, ale neudělá nic.
Taky proč?
Baráky koupil za směšnou cenu (činžák za půl mega?) a absolutně na ně peče.
Jen vybírá nájem.
Jeden z jeho domů, normální ubytovna, dopadl neslavně.
Tak dlouho na pana majitele apelovali všichni a tak dlouho se snažili, až mu byl barák zabaven a připraven ke zbourání.
A pan majitel?
No, vybral nájem a barák prostě odepsal...
Protože ono to jde...
Koupí za pár korun, tak padesátinásobek vybere v nájmech a pak barák nechá, aby ho zbouralo město...
Tady u nás dostal předloni osm mega dotace...
To si z nás někdo dělá pr*el?
Takže my si tu necháme téct exkrementy a on za to dostane prachy?
Jsme malí páni, nic nezmůžem...

Jsme malí páni i na blbý žlutý proužek na chodníku.
V naší ulici stojí pneuservis a jeho majitel si zažádal o zákaz stání přímo před servisem.
Tak je zákaz stání podél celé ulice...
Na druhé straně, na té s předzahrádkou, na té, co je přeci jen o pár centimetrů výš...
Všichni stojí na naší straně.
Naše děti se ráno proplétají mezi zaparkovanými auty, složitě vykukují, aby se rozhlédly.
Před mým oknem parkuje dodávka.
Takže si svítím i za slunného odpoledne, páč doma prd vidím.
A hlavně, při každém dešti mi stojí nějaký tydýt na kanálu.
Zažádali jsme o zažlucení alespoň té části s kanálem.
Ne.
Smůla.
Zákaz stání je na druhé straně.
Jsem malý pán...
Ale myslím, že ještě letos požádám kluky hasičský, aby se pokusili zažádat oni...
Protože až mi zas poteče do kvartýru, tihle kluci ochotně přijedou.

Protožekdyž je člověk malý pán, musí najít člověka, který je dostatečně na výši, člověka, který má nějaké páky...
A co si budem povídat, když to neklapne, pořád tu jsou ještě ty boží mlýny...
 


Má být hůř?

10. srpna 2017 v 18:14
V současné době je v našem baráku šest dětí do deseti let.
Tedy, sedm, ale mimino ještě nepočítám.
Je tu čtyřletý kluk, pětiletý kluk, kluk a holka, co jdou do druhé třídy, naše budoucí třeťanda a jedna skoročtvrťačka.
A ještě v lednu byli každý jiný.
Každý z nich měl svoje špatné vlastnosti, které vyvážil nějakými dobrými...
Jeden byl uličníček, druhý žalobníček.
Jedna z holčiček byla ustrašená, druhá až příliš oprásklá.
Každý z nich aspoň maličko rozmazlený...

Po půl roce žasnu.
Co po půl roce. Po blbém měsíci prázdnin.
V současné době máme na dvorku šest hajzlíků.
Šest harantíků, kteří mají špatné vlastnosti všech a kteří svoje dobré vlastnosti někde zahodili...
Všichni žalují, odmlouvají, jsou drzí, protivní, běhají všude, kde nemají, křičí jak na lesy, hamouní, chlubí se, bojí se a to hromadně, pořád něco chtějí, dělají bordel, brečí...

Fakt nevím, jak se z šesti individualistů stal jeden velký smrádek.
Jeden smrádek s dvanácti dupajícíma nožičkama, s dvanácti nenechavýma ručičkama, s šesti uřvanýma hubičkama...

A bude hůř...

Normálně se sem má přistěhovat další rodinka.
Já vlastně nejsem proti, ať se přistěhují, ale tahle rodinka má prý pět dětí.
A já se jen bojím, že to bude pět úžasných andílků, ze kterých bude do Vánoc dalších pět spratků, který by člověk nejraděj opustil někde v lese.
Chápete to?
Jedenáct harantů na jednom malém dvorečku?
A to doroste i to mimino do běhavého věku.
Už slyším dupot čtyřiadvaceti nožiček na tom krásně rašícím čerstvém trávníčku.
Už vidím čtyřiadvacet ručiček, jak orvávají moje hortenzie.
Už slyším dvanáctero rozeřvaných hrdel, útočících na moje ušní bubínky...

Jo a víte co?
Asi za měsíc se nám tady narodí další miminko...

Mě mrskne, fakt že jo...

Jsou zlí... Někdy...

9. srpna 2017 v 14:52 |  Téma týdne
Máme tady v baráku prcka.
Bude mu rok a je krásně vidět, jak ten svět nejen vnímá, ale jak se sám vyvíjí, jak začíná uvažovat, mít svojí hlavu.

Naučil se říkat "amamamam" a znamená to, že chce jídlo.
Pomalu se učí pápá a paci paci zvládá s přehledem.
Je to mazlík.
Nebo spíš je to rozmazlínek a chce se pořád chovat.
Na klíně ovšem nevydrží sedět, pořád se vrtí, pořád loví něco do pusinky, pořád za něco tahá.

No a pak si o nás myslí, že jsme zlí...

Naprosto přesně mu vidím do hlavy:
Jooo, tohle se blejská, to si ukradnu.
To bude určitě strašně dobrý a bude mi to hezky hladit ty boule, co mi lezou v puse...
Dej mi toooo, já to chci.
Ta mrcha to schovala.
Normálně to strčila pod oblečení a ještě mi říká, že nene...
No co, tak na ní udělám nenene, ona bude mít radost a půjčí mi to.
Nepůjčí, mrcha.
Nevadí, ještě jí tady visí to cinkavý, co si vždycky bere, když jde domů.
Mňam. Auuu, ono to řeže v pusince...
A zas mi to ta mrcha vzala a to jsem ani nebrečel...
Tak udělám paci paci a ona povolí.
No, vždyť jsem to věděl.
Néééé, neber mi to, já to chciiiii...
Éééééééééé
Když budu řvát, tak třeba přijde máma, někdy to funguje...
Ééééééééééééé
Tak kde je?
No nic, přitlačím.
ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ
Tak a je tady, jsem to věděl.
Jééé, no to jsem si pomohl, ona mi dá zase mlíko, ale já jsem chtěl tamto, jak cinká...
Fuj...
Tatatata...
Když natáhnu ručičky, tak si mě třeba zas vezme ta cinkavá...
Nééé, do kočáru néééé...
Éééééééééééééééééé
Nechci spát, jste zlí.
Jste strašně zlí, já nechci spinkat.
ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ
Nechci...
Éééé
A tak jo, no...

Další články


Kam dál