Koukej

20. května 2017 v 0:07 |  Téma týdne
Mám za sebou pár ranních cest autobusem.
MHD.
Prohlédla jsem si spoustu lidí a vyslechla spoustu hovorů.
Je fuk, jestli to byly hovory telefonické nebo fráze mezi náhodnými spolucestujícími.
Většinou měly něco společného.
Reptání...
O tom, jaká je zase zácpa, když je půlka města rozkopaná.
Jo, je a ano, jsou zácpy.
O tom, jak venku hnusně prší.
Jo, někdy holt prší.
Nebo o tom, jaké je už ráno vedro, když svítí sluníčko.
A jak ten řidič jede jako prase...
Ano a ano, ráno už bývá fakt teplo a řidiči dotahují ten čas, kdy trčí v té zácpě.

Jo, reptalové mají pravdu.

Ale stojí to za to?

Já se ráno kochám Jizerkami.
Koukám na maminky, co vláčí svoje copaté holčičky a nastrojené chlapečky, pozoruju, jak kvetou kaštany a raší listí.
Přece zrovna teď je ta zeleň prostě dokonale zelená.
Jasná, až jiskřivá.
Na předposlední zastávce už se mi chce křičet.
Pár metrů před ní je totiž maličký parčík.
Ale jak je malý, tak je krásný.
Obrovské rododendrony (ne, to H tam prostě psát nebudu i když vím, že to je rhododendron) a tmavě fialový velkokvětý šeřík.
A jak se na zastávce otevřou dveře autobusu, dovnitř zavane nejen smrad z výfuků, ale i vůně jablečných květů, protože přímo v zastávkovém roští roste malá jabloň.
Možná nějaký neposlušný školák kdysi vyhodil ohryzek z autobusu, kdo ví, ale ta jablůňka kvete.
Kvete a voní.
A já to tak nějak beru, že je to jen moje jablůňka, protože nikdo jiný ji nevidí.
Nikdo z cestujících nezvedne hlavu, co je to za vůni.
Nikdo nekoukne z okna a nepotěší se pohledem na tu krásu.
A já trpím.
Trpím, když se nikdo nedívá, neužívá si to, neraduje se.


Vím, že někdy vypadám jako blázen, když jdu městem a poslouchám ptačí zpěv. Když se usmívám na ptactvo dovádějící v kalužích. Když přejdu silnici jen proto, abych si k jabloňovým květům mohla přičichnout.


Už mi jabloně odkvétají, ale nastoupily šeříky a po nich přijde jasmín.
V jasmínovém období jezdím tramvají, protože cestou na zastávku potkávám spoustu jasmínových keřů a spoustu vůně.
A stejně jako vůně mojí jabloně se i šeřík mísí se smradem z výfuků, ale i tak potěší.
Zato azalka o dvě ulice dál se s ničím nemísí.



Omamuje už desítky let na stejném místě.
U ní jsem vždycky rozpolcená.
Kus mého já má vždycky pocit, že jsem té vůně plná, druhý kus nechce odejít, protože o tu vůni přijdu.
Pak chodím pozdě...

A azalkami a jasmínem to přeci nekončí.
Těším se na lipové období.
Na vůni spojenou s učením.
Lipovou alejí jsem vodila do školky princezničku, pod lipami jsem pózovala na školní fotky, lípy mi prostě bzučí u školy stále.

Dívám se.
Dívám se, čichám, poslouchám.
Nedělala jsem to vždycky.
Byla jsem ta, co probírala v autobuse večerní seriály, ta, co nadávala na zácpu a počasí, na teplo, zimu, sucho, mokro...

Pořád dokážu probírat ty seriály a pořád si dokážu povzdychnout, že by mohlo zapršet, napadnout, vyschnout.
Ale už to vidím jinak.
Vidím o co všechno jsem přišla, kolik krásy jsem minula.
Vidím, jak moc šedivý a výfukový byl můj život, když jsem ještě neočuchávala jabloně, když jsem neměla chuť vystoupit v parku a běhat od keře ke keři...

Dívám se na to, jak se nikdo nekoukne, neohlédne, nepovzdychne, nezastaví...

Lidi, nespěchejte, kochejte se...
Možná přijdete o minutku později, ale zato plní vůně a třeba i lásky ke světu a ne žluči, kterou se dávíte v zácpě, za vedra...
Koukejte se...


Abych toho neměla málo, potkala jsem zas jeden kouzelný záhon za plotem. Vyfotila jsem ho pro mojí kamarádku, co má fakt ráda tulipány.

A konvalinkové roští u jednoho domu opravdu svádělo k čichání. Jen před ním byla pejsčí hromádka a tak jsem jen rychle vyfotila a mizela, protože náš pes vypadal, že by onu hromádku nejraděj buď sežral, nebo aspoň zadupal do asfaltu.

Tak nějak jsem slíbila Doktorce, že obrázky přidám. Přidala jsem.
Jen mám trošku modré zápěstí z pořizování fotek.
Ale už vím, že jsem strašně šikovná. Už totiž umím věšet prádlo se psem uvázaným na ruce, už umím to prádlo i sebrat, když mi kožená smyčka neustále škube rukou (No co, pršelo a na dvorku se promenádovala kočka, uklidněná řinčením StAlíkova řetězu.) a už jsem schopná i fotit v letu.
Protože když ten pes škubne, jakože opravdově, pak letím...

(Milá Víluško, Ty se kochej skrz okna autobusu a nečuchej, ju? I já uznávám, že alergie za to nestojí a možná sis povšimla, že jsem ve výčtu voňavých keřů opomenula černý bez. Sice jeho vůni miluju, ale už nemiluju ty zalepený oči, třeštící hlavu a posmrkanou plínu.)
 

Den blbec

10. května 2017 v 20:39 |  Téma týdne
Někdy se to sejde, že?
Jsem nevyspalá.
Večerní pokec s maminkou, princeznička s bolavým břichem, noční telefonát, hodinka převalování v posteli, tři hodiny spánku a budík...
Takže jo, sešlo se to.

Princeznička ráno nemohla do školy, protože každých pět minut běhala na záchod, ale já musela na pracákový projekt.
Jo, když to vezmu kolem a kolem, nemusela...
Mohla bych vzít princezničku k doktorce, nechat si napsat potvrzení a válet si šunky doma.
Jenže táhnout dítko k doktorce, když má jen průjem ze syrové rebarbory, to mi nepřišlo fér.
Paní doktorka by měla víc práce a princeznička orosené čelíčko, pokud by nechtěla nechat hromádku na kraji chodníku...

Takže moje šikovná osmiletka byla doma sama.
Jsou to jen nějaké čtyři hodiny, možná pět, to by měla zvládnout, že? Zvlášť v době moderních technologií.
Já byla na mobilu, ona pevnou linku u ruky...
Ale stejně, přestože vím, že já to zvládala i mladší, měla jsem trošku obavy.
Přeci jen, která matka nechce být s dítětem, když mu je zle, že?
Zvládla to.
Já přijela akorát na oběd, na venčení a pak jsem princezničku předala drahému a mastila opět do centra.
Na úřady, do lékárny a zas domů...

Vlastně mi je celý den blbě.
Nevím, kolik dělá nevyspání a kolik únava, kolik nervy a kolik namožené svaly. A hormony a kdovíco ještě.

Dnešní den vlastně už od půlnoci nebyl normální.
Normálně totiž usnu, jakmile si lehnu...
Normálně totiž mé holčičce nic není, celý rok je zdravá jako řípa, může sežrat cokoliv a špatně jí nebude...
Normálně totiž sedím doma.
A normálně si pejska vyvede ven princeznička a pak ještě synek. Ale ten taky nestíhal. Úplně nenormálně jel k mému bráchovi s taškou léků...

Náladu mi nezvedla ani kávička na dvorku a rozhodně mi nepomohly domácí úkoly.
Na ty taky nejsem zvyklá.
Přepracovala jsem si svůj vtipný životopis a s hrůzou jsem zjistila, že WordPad mi ho do PDF prostě nepřevede...
Takže přepracovaný nepřepracovaný, až si ho paní přečte, zas bude rozházený, neuspořádaný a na prd.
A ve svém dnešním stavu jsem nakonec nepřišla ani na to, kde bych si ho prohlédla, protože jsem prostě nenašla blbé tlačítko s nápisem NÁHLED.
Asi kdybych se hodně snažila, možná bych ho našla.
Ale...

Ale to je velké, moc velké ALE...

On mi totiž zvonil telefon, volala maminka, já jí líčila, jak mám blbý den a najednou se ozval řev.
Synek tady měl slečnu, milou a hodnou a hezkou a já jí mám ráda.
A byl s ní zavřený ve svém pokojíčku, což nerespektovala tak úplně princeznička a šla si hrát se psem (mimochodem, jsou činnosti, u kterých nevítám ani toho psa, natož některé z dětí).
Tudíž mi do druhého ucha zazněla rána a šílený řev, protože se můj naštvaný synek pokusil zabouchnout dveře ve chvíli, kdy tam měla princeznička prsty.

A můj den blbec se stal dnem katastrofálním a jednoznačně nejen nenormálním, ale dnem šíleným.

A já teď každou chvíli koukám, jestli ten princezničky malíček nateče ještě kus a nebo nenateče, jestli jde stále ohnout a jesti náhodou u toho ohýbání nebolí míň, než před pěti minutami.
Zatím natekl jen o kousek víc, ohýbat stále jde a stále to bolí.
Mezi kontrolami jsem se vybodla na hledání náhledu a životopis poslala s omluvou.
A jen doufám, že ségra dnes přijde brzo a dovolí mi zneužít její počítač, že bych se o úpravu životopisu postarala tam...
A když ne, tak smůla. Moje chyba...

A taky doufám, že malíček půjde stále ohnout, že už víc nenateče a že ráno místo na projekt nepojedu k doktorovi.
A samozřejmě doufám, že šílený dnešek opravdu půlnocí skončí a já se ráno probudím do úplně nového a rozhodně lepšího dne.
Prosím, do nějakého normálního, ano?
Do dne, kde je buď průjem, nebo naražený malíček.
Do dne, kdy jsem buď nevyspalá, nebo mi je blbě.
Do dne, kdy je buď nemocné moje dítě a nebo nejsem doma.
Rozhodně ne do dne, kdy se sejdou všechny katastrofy najednou...

Co třeba den plný pohody a sluníčka, hmmm?

Jen si tak něco napsat...

8. května 2017 v 19:46 |  Téma týdne
Jeden z posledních komentářů na mém blogu mě zmátl...
Ano, psala jsem už článek o své chvilce a bylo to o pěkné a klidné a veselé chvilce...
Co si budem povídat, těch chvilek máme pro sebe spoustu a různých.

Třeba včera jsme venku seděly tři ženský, nadávaly na chlapy, popíjeli sangrii, protože jedna z nás je kojící matka, ta, co měla k pití všechny důvody, které lze vymyslet a tak jsme si nic silnějšího nemohly dovolit...
Kdyby v tom chtěl někdo šťourat, pak mezi ty důvody patří podezření na nevěru, dluhy, drogy, hádky a v neposlední řadě ještě zdraví dětí...
No jestli by se z toho jeden neožral, že?
Nebo tři...

Ale to jsem trošku odbočila...

V zajetí komentářů jsem si spojila moje úvahy o odchodu i tu volnou chvilku a oboje se mi trošku spletlo dohromady.
Ano, možná budu mít volných chvilek míň, těch pro sebe, ale jednu chvilku si vždycky najdu.
Chvilku na psaní.

A chvilka na psaní, to je vlastně ta moje pravá chvilka.
Jen moje.
Je to chvíle, kdy vypnu všechno ostatní, nevidím, neslyším, nevnímám...
Já totiž píšu.
Někdy kraviny, někdy zážitky a sem tam i nějakou tu myšlenku.
Je to chvilka, kdy si svoje myšlenky utřídím.
Vlastně skoro pokaždé se přistihnu, že chci něco napsat a najednou píšu něco jiného.
Jo, dotýká se to původního tématu, to jo, ale najednou je moje myšlenka trošku jiná...

Líbí se mi to.

Psaní mě nutí přemýšlet.
Občas přehodnotit názor.
Podívat se na věc z jiného úhlu.
A k tomu mě vedou i komentáře.

Takže děkuji všem, co si sem přijdou počíst a ještě víc děkuji těm, kteří se zdrží i na napsání komentáře.
Vy jste totiž ti, díky kterým si ty svoje myšlenky protřídím, ujasním a třeba i rozvinu.

Moje chvilka pro sebe je i chvilkou pro mé čtenáře...
 


Pracákový projekt

3. května 2017 v 23:17 |  Téma týdne
Člověk se pořád učí, pořád dozvídá něco nového.
Třeba já.

Jsem máma. Už jsem to tu mnohokrát zmínila.
Přestože být máma je nejúnavější povolání na světě, pořád to je povolání nejkrásnější.
Nechci tím říct, že bych byla profimáma.
To ani náhodou.
Jsem máma flink.
Ale flink s láskou.

Nejsem ta maminka, co si bez dětí zoufá, co je nešťastná, když nejsou doma.
Naopak, jsem ta, co se nemůže dočkat léta a chvilek, kdy jsou děti na táboře.
A třeba teď se těším, jak mi princeznička odjede na školu v přírodě.

Myslela jsem si, že budu mít čas sama na sebe.
Ten čas, co je děsně krátký, jen tři a půl hodiny dopoledne.
Možná to znáte.
Hloupá půlhodinka, kdy máma nic nemusí.
Půlhodinka s horkou kávičkou a třeba s internetem v telefonu. V tichu a pohodě.
Než budu muset prát, vařit, věšet prádlo, nově i venčit psa, uklízet...
A než se vrátí děti...

Tak jo, tyhle chvilky jsou krásné.
Ale dnes jsem přišla na to, že jsou i lepší chvilky.

Sice jsem si na to musela přivstat a začínala jsem trošku ve stresu, ale stálo to za to.
Byla jsem zařazena do projektu od ÚP.
Rodiče na trhu práce.
Bála jsem se, jsem fakt plachá.
A bála jsem se zbytečně.

Dnes jsem si užila krásné dopoledne, žena mezi ženami, matka mezi matkami...
Jsme my to ale skupinka...
Všechny nezaměstnané a všechny s prakticky stejnými problémy.
Jak najít práci, která nás uživí a jak se přitom ještě postarat o děti...

Dnes jsme se poznávaly, dozvídaly se, co bude v projektu, co nás čeká a skvěle jsme se bavily.
Ano, mluvily jsme o svých dětech, o starostech, co s nimi máme, ale věnovaly jsme se hlavně sobě.
Dneska nebyly děti středobod našeho vesmíru.
Dnes jsme to byly my, mámy.
Poznávaly jsme nejen jedna druhou, ale i samy sebe.
Stihly jsme si ujasnit svoje přání, sny a priority.
Jsme každá jiná, ale v něčem jsme stejné.

Děti jsou pro nás to nejdůležitější, ale přijde čas a najednou s námi nebudou.
Odejdou z domova, rozletí se do světa a my budem mít život plný horkých káviček a internetu v telefonu.
Nebude nás rušit třískání pokojíčkovými dveřmi, dupot vzteklých nožiček, hlasitá hudba, sourozenecké hádky a věčný nepořádek.
A my si to pitomý kafe ani nevychutnáme, protože tahle chvilka nebude vzácnost.
Naše chvilka najednou bude pořád a jejich chvilky budou kradené půlhodinky, se stydnoucí kávou a možná vnoučetem v náručí...

Ještě pořád si chci krást vzácnou půlhodinku o samotě, ale taky si chci uloupnout část dne a nemyslet na smrádky, rodinu, neumytá okna...

Nejsem sobecká.
Jsem realista.
Nechci tady za pár let sedět s horkým kafem a vzpomínat, jak mi kdysi chutnalo.

Zítra ráno nastupuju na další dopolední posezení a teď už se nebojím.
Naše poradkyně jsou milé a chystají nám program nejen poučný, ale i nabitý legrací.
Maminky jsou taky milé a mám pocit, že si to z větší části taky užijí.
Takže jo, hurá na pracák...

Bubliny, bubliny...Samé bubliny...

2. května 2017 v 13:01 |  Téma týdne
Tak nějak zněl pokřik rybičky v akváriu ve filmu Hledá se Nemo.
Myslím.
Ono už to je chvilka, co jsem to viděla...
Jenže mi leze do hlavy už druhý den.
Protože už druhý den čekám na chvilku pro sebe a ona nepřichází a nepřichází.
Pořád jen bubliny...

O co jde?
O téma týdne.
O blog.cz.
Co se to děje?
S nástupem nové adminky jsem měla pocit, že se všechno obrací k lepšímu.
Optimisticky jsem se radovala, že bude třeba nějaká změna, že někdo vymyslí něco, co nás bude všechny bavit, lepší systém, cokoliv...

A ona sice změna přišla, ale k lepšímu rozhodně ne.
Ta změna je k horšímu a já mám chvilkama pocit, že po všech stránkách.

Na blog.cz jsem přičuchla k psaní.
Líbilo se mi, že ty svoje články můžu prodat i já, plachý to tvor.
Že sám blog mi je šoupne na místo, kam lidé koukají, ať už to bylo moje krátké členství v AK nebo třeba jen TT.
Jsem vidět na titulce, na vstupní stránce blog.cz.

Jenže postupem času přemýšlím, jestli mi to za to stojí.
Opravdu tak moc potřebuju být vidět?
Asi ne, protože už to z poloviny nefunguje, že?
A je to pro mě tak důležité?
A mám tady zůstávat a nebo se odpoutat?
Odejít odtud?
Kdepak, rozhodně nepřemýšlím, že bych přestala psát.
Na to mám sama sebe moc ráda a psaní mě udržuje aspoň maličko v mentální kondici.
A taky rozhodně nemám v úmyslu přestat číst.
Číst články, co píšou lidé okolo.
Články inspirující, zábavné, poučné či prostě a obyčejně vykecávací.

Každý z nás má svou bublinku.
Takovou tu komiksovou.
Tu z hlavy, s myšlenkou, slovem, obrazem...
Mluvíme, jednáme, ale v těchto bublinách žijem...
My nejsme ti, které vidíte, protože do hlavy vidět není.
Máme svoje radosti, ale i strachy a nejistoty.
Uložené uvnitř. V nás.
V bublině.

V mojí bublině je strach z neznámého.
Sem tam ho pošťouchnu, naťuknu...
Tak, jako jsem udělala pomyslný krok a začala psát.
A bojím se udělat ten další krok.
Osvobodit se od známého a prověřeného, momentálně nevyhovujícího (opravdu jsem si musela tohle slovo nahlas diktovat???) a vstoupit do neznáma. Tápat, hledat, váhat, kolébat se a bát se.

A kdo ví?
Možná...
Možná se rozhoupu, praštím do toho a vykročím.
Na vlastních nohách...

Další články


Kam dál