Soused hledá ženu

Sobota v 13:45
Prý za každou cenu.

Jo, zrovna tady sedí náš namazaný soused.
Chudák můj drahý.
Nechala jsem ho v kuchyni se sousedem a sedím si tady.
Abych nemusela do kuchyně, píšu tady článek a poslouchám jedním uchem souseda...

A že je co poslouchat.
Stěžuje si na dcery, že se na něj vybodly, stěžuje si na zeťáky, že přijedou, jen když něco potřebujou...
A koneckonců, stěžuje si i na vnoučátka (vnučky!), že nepřijdou a nepřijdou...
A stěžuje si na samotu...

A protože je sám, sedí tady...
A aby samotu přetloukl, našel si společnost v lahvince vlastního vína. Taky ve druhé lahvince a ve třetí a teď si přišel na čtvrtou...
A to my mu zas ochotně nalejem. Je to jeho víno a tak trošku připomíná ocet...
Dostali jsme dvě lahvinky okolo Vánoc...

A právě jsme chudáčka souseda odmítli. Ne, opravdu si s ním vínečko nedáme...

Ale kdyby náhodou měl někdo zájem...
Sousedovi je asi pětasedmdesát, je to alkoholik a astmatik, bez peněz a, jak už jsem psala, s rodinou, co na něj peče...
Je velice společenský, zvlášť po sebemenší kapce alkoholu...
Je to chlap jak hora a taky hlas tomu odpovídá.
Naštěstí.
Díky tomu hned, jak ho zaslechnem, zhasínáme, zavíráme a předstíráme, že nejsme doma...
Tak dneska to nevyšlo, kdo by taky čekal, že bude v poledne namazanej...

Ale vážně, kdyby s našla nějaká milá společnice pro našeho souseda, my jí uvítáme, my jí budem na rukou nosit...

Ach jo, no jo, tak já jdu vystřídat drahého.
A pak se pokusím souseda vykopnout, jestli se zadaří...
 

Vědci zjistili...

Pátek v 15:20
To se mi líbí.
Líbí se mi, jak vědci zkoumají všechno možné.
Teď naposled mě dojali tím, proč matky nosí dítě na levé straně.
Prý proto, že se jim zaktivuje pravá půlka mozku a matky jsou tak emocionálnější a lépe rozumí potřebám dítěte.
Tedy, tak nějak ve zkratce...

Když jsem porodila synka, hodně rychle jsem se naučila popadnout zavinovačku na hrudníčku dítěte a dítě si šoupnout na ruku.
Jsem pravák, takže jsem zavinovačku chytala automaticky do pravé ruky a pokládala na levou...
A protože jsem pravák a mám pravačku silnější, když jsem měla možnost volby po tom, co synek povyrostl a ztěžkl, nosila jsem ho na pravé.
Ovšem možnost volby mi většinou dána nebyla. Pravačka je nejen silnější, ale i šikovnější, takže synek na levé a v pravé vařečka.
Synek na levé a v pravé nákupní taška.
Jo, taška většinou lehčí, než synek, ale posaďte si tašku na bok, že jo...
Později to byl synek na levé a v pravé kočárek...
A ještě později to byla slečinka na levé a pravou jsem držela synka, aby mi nezdrhl...

Emoce?
Kdepak, boj o přežití.
Vlastně už u synka došel boj o přežití tak daleko, že jsem svoje čerstvě roční dítko s těžkou angínou nosila po bytě v krosničce, protože jsem prostě musela uvařit a nemohla jsem pořád lítat k uřvanému smrádkovi...

Taky jsem všechny svoje děti kojila a nemám pocit, že bych při kojení z levého prsa nějak víc rozuměla tomu, proč usíná a podobně...

Přemýšlím, že jsem se měla víc učit. Mohla jsem být vědec a mohla jsem zkoumat prkotiny za peníze někoho jiného.
Mohla jsem vlastně prd dělat a pak to vysvětlit...

Nejsem vědec, jsem máma.
Děti jsem nosila levou i pravou.
Ne proto, abych jim lépe rozuměla, ale proto, že každý z mých smrádků se po deseti minutách slušně pronesl...
A jako nevědecká matka můžu s klidem říct, že se mi pravou vážně míchá líp a taky že pravačkou mnohem líp uřídím kočárek.
Jo, možná maj vědci pravdu a možná jsme opravdu emotivnější, s dítětem v levačce, ale spíš mám pocit, že to tak zařídila příroda prostě jen proto, že to je praktičtější.
Protože Matka příroda je taky matka. Asi nás všechny chová blíž k srdci, na levačku, pak nám lépe rozumí a pak nás také může líp řídit.
Pak nám může dát signál, že až budem pravačkou obracet palačinky a v levé mít dítě, že to tak má být, že to je to nejlepší, co upevní pouto matky s dítětem...

Jenže to jsme zase na začátku...
Co bylo dřív?
Vejce? Slepice?

Přiznáš chybu?

Úterý v 23:17 |  Téma týdne
Lidi, děláte chyby?
Já jo. Mraky.
A většinu svých chyb i přiznám.
No jasně, všechny ne, protože jsem třeba přesvědčená, že to není chyba a argumenty proti mi nepřijdou zas tak úžasné...

Jenomže o tom to je. O přiznání vlastních chyb...

Znám jeden páreček, tedy přesněji, znám dva lidi, kteří svoji chybu prostě nepřiznají.
Jeden z těch človíčků je můj syn a chyby nedělá v žádné oblasti.
Tedy, dělá, samozřejmě, ale nepřizná.
Vlastně jo, jednou přiznal...
Potom, co zaprasil celou kuchyň, ve vzteku házel nádobím, dupal a zdrhnul ke svému počítači...
Prostě si špatně propekl maso, no.
Žádná závažná chyba, synek samozřejmě nejdřív obvinil svojí matku, což jsem já, pak sporák, pak pánev a nakonec to maso...
A asi za hodinu, když jsem mu "opravené" maso donesla, tak si povzdechl, že ani to maso nezvládne osmažit.
A já padla na zadek...
Bylo to poprvé a pokud vím, tak i naposled, co ve svém zletilém životě přiznal chybu...
Věc nevídaná.
Protože on je ten nej. Nejchytřejší, nejšikovnější a podobně...
Je fanatický milovník sebe.
Nepochybuje.
Nevidí okolo...

Jako jo, je to pořád ještě puberťák. Bude dospělý až za nějaké dva měsíce, ale osmnáctiny nezaručují rozum, že?
Nemluvě o tom, že to je kluk, který nemá na nikoho vliv.
Pokud někomu vnucuje svoje názory a svojí neomylnost, není to zas tak široký okruh lidí...
Takže je vlastně neškodný...
Ale stejně mám někdy chuť ho pořádně praštit...


Druhý človíček, který je tak fanaticky přesvědčený o svém dobrém vkusu a o své neomylnosti, to už je jiná.
Nevím, jaké chyby dělá v životě a nevím, kolik z nich přizná. Já ho vlastně neznám jako člověka...
Znám ho jako toho blba, co se mi plete do života s přesvědčením, že když se moje psaní nelíbí jemu, nemůže se líbit nikomu.
Tedy, může, ale takoví lidé pro něj zřejmě neexistují.
A takhle se plete do života i čím dál většímu množství dalších lidí...
A problém je, že narozdíl od mého synka, má vliv na mnohem víc lidských životů...
A fanaticky si jede po svém, nestará se o to, komu ublíží a jak moc...
Je arogantní a namyšlený. A pokud vím, tak už i nějaký ten rok dospělý.
Přesvědčený o své pravdě a nepobírající i skutečnosti bijící do očí.

No co, možná se moje psaní nelíbí nikomu, ale dělá mi dobře se vypsat, takže se tedy omlouvám, velevážený človíčku, že si dovolím vypsat se ze svých trablů a že si dovoluji utřídit si myšlenky nad klávesnicí.
Omlouvám se i za to, že občas stojím o názor někoho jiného a taky se omlouvám za to, že jsem vlastně taky fanatik, bojující za svojí pravdu...
 


Jak se zbavit vší

16. ledna 2017 v 14:17
Už je to nějakou dobu, co mi děti přinesly vešky.
Naposled asi před sedmi lety, kdy jsem ještě bláhově věřila tomu, že ty mrchy nejdou na roční hlavičky.
To jsem někde četla, že děti do dvou let se vší bát nemusí, protože jejich jemné vlásky se jim prostě nelíbí.
No, jenže princeznička měla žíně už od dvou měsíců, takže se u nás holt muselo stříhat...
Lokýnky po ramena, prostěradlo, nůžky a lokýnky na zemi. A na hlavě krátký a zubatý ježek, protože udržet rok a půl staré dítě, to není možné, dokud je při vědomí...
A vyčesávat.
Taky vyčesávat slečinku, ale to je jednodušší, ta má chmýří ještě teď a navíc blond, takže jsou ty mrchy dobře vidět...
Chudáka synka jsem tenkrát vzala bez nástavce...
Ten to odnesl asi nejvíc, taky se obávám, že to on je tenkrát přinesl ze školy.
No co, vždycky chtěl zvířátko...

Den po ostříhání a odvšivení přišel domů s pláčem.
Ve škole tenkrát zaváděli "otevřené dveře", což znamenalo přesně to, co to říká.
Otevřené dveře do třídy.
A paní ředitelka chodila okolo tříd a do každé nakoukla...
Nakoukla i do synkovo, přešla, ale pak se zarazila, vrátila a začala se smát.
Jako jo, on synek byl úplně plešatý, vzala jsem ho strojkem a bez nástavce, ale aby se mu smála ředitelka?
Nakonec jsme se stejně smáli my, protože zatímco ostatní děti se mohly udrbat, synek byl bez vší...

Mám pocit, že poprvé mi věšky přinesli, když jsem čekala princezničku.
Na dětech jsem vyzkoušela všechny šampóny, které byly na trhu a bez úspěchu.
Trochu zabral snad jen Paranit, ale slečinka celou dobu řvala, že jí pálí hlava.
Já ty vši chytla samozřejmě taky a na každém šamponu jsem se dočetla, že není vhodný pro těhotné...
A co teď...
Aby mi to někdo vyčesával, to byla blbost... Kdo jako?
Drahý to sice zkoušel, ale mám vlasy husté a vlnité a strašně se cuchají.
Já to vydržela, drahý to psychicky nezvládl, protože mě to přeci musí děsně bolet...

Mrchy vešky už vydrží všechno.
Skoro.
Ty potvory mají dýchací otvory někde za nožičkama a nejjednodušší cesta je ucpání těch otvorů.
Olejem...
Jo jo, to maminčino "umyj si hlavu, jinak budeš mít vši", to není tak úplně pravda.
Ono totiž v umytých vláscích jim je nejlíp...

Já si na hlavu napatlala celou majolku. Na to pytel do koše, uvázat okolo čela a dobrou noc...
Celou noc jsem pořádně nespala, protože pytel šustil, ráno jsem musela vyprat obě osušky, co jsem měla na polštáři, ale to je fuk, kvůli vším jsme stejně každý den prali všechno, ale každopádně vešky pochcípaly.
Obě dvě...
Majolku jsem krásně vymyla a vlasy se po ozdravné kůře cítily skvěle...
A za dva dny znovu.
A pro jistotu ještě dvakrát.
A mezi tím pořád a pořád vyčesávat.

Od té doby už nekupujem veškové šampony.
I když se obávám, že předražený Paranit ještě koupím, k němu je přibalený ten šikovný kovový hřebínek, který jsme my už zase někomu půjčili...
A já si čas od času udělám olejový zábal.
Takový ten, co mi uzdraví pokožku, posílí vlasy a varuje vešky...

Takže až jednou budete řešit takovýhle problém (a že to aspoň jednou řeší snad všichni rodiče), pamatujte na olej, na majolku a na praní.
Opravdu je dobré vyprat všechno, co se nějak dotkne hlavy.
Povlečení na postel, prostěradlo, pyžámko, oblečení, čepice, čály, plyšáky, polštářky...
Prostě všechno...
A bateriové plyšáčky můžete strčit do pytle a pytel dát na týden do mrazáku, to by prý mělo taky pomoct...

Nebojte se majolkového zábalu. Třeba moje sousedka se bála, že tu mastnotu už nikdy nevymyje, ale jde to a navíc to vlasům vážně prospívá...
Nemluvě o tom, že to je nejlacinější řešení a až na to nevyspání i nejpříjemnější.

Šlapej dál

15. ledna 2017 v 19:52 |  Téma týdne
Kdysi dávno, asi tak před čtvrt stoletím, jsem se naučila báječnou věc.
Na puťáku.
Naučila jsem se chodit.
Tedy, ne chodit jako chodit, to je jasný, ale naučila jsem se chodit dlouhý štreky.
Ono hodit si ve čtrnácti na ramena dvacetikilovou krosnu a vydat se na dvacetikilometrovej pochod a tohle vydržet týden, to není sranda.
Jednou jsme ve čtyřicetistupňových vedrech došli nějakých patnáct kilometrů do kempu a potom, co jsme popadali do trávy, aniž bychom sundali krosny, přišel vedoucí s tím, že mají plno a musíme jít dál.
Ale dovolili nám něco jako oběd.

Náš vedoucí měl báječný zvyk.
Vždycky nám tvrdil, že cíl je za tímhle kopcem a vydržel to říkat celou cestu. A my se všichni tvářili, že mu to věříme.
No, nebo jsme možná doufali, že vážně třeba projednou nekecá...

Takže jsme po jídle zase nahodili krosny a šli jsme se podívat, jestli za tím kopcem...
No jo, byl tam další kopec.
Sedmnáct dalších kilometrů byl další kopec, na osmnáctém kilometru byl konečně ten poslední.

Byli jsme skvělá parta, ale od kempu, kde jsme nezůstali, jsme se nesmáli.
Reptali jsme.
A po pěti kilometrech reptání ustalo a my jen tupě šlapali.
Jedna noha, druhá noha...
A tam jsem se naučila vycházet ten každý poslední kopec.
Kdepak, nekouká se dopředu.
Žádný "hlavu vzhůru".
Kdepak. Hlavu sklopit a koukat si jen a jen pod nohy.
Bezmyšlenkovitě šlapat krok za krokem a než se nadějete, šup, jste nahoře.
Pravda, většinou jsme nahoře viděli jen další "poslední" kopec, ale i tak...

Člověk už pak necítí tu tíhu na zádech, necítí bolest v lýtkách, necítí vedro, necítí prakticky nic.
A jediné, co člověka táhne dopředu, je vůle.

Přišla jsem na to, že tohle skvěle funguje i mimo puťáky.
Ono to fungovalo i v práci.
Když jsem celý týden chodila na šestnáctky s tím, že si o víkendu trošku odpočinu, protože v sobotu i v neděli jdu jen na dvanáctky, než zas nastoupím další šestnáctkový týden, koukala jsem si v práci prostě jen pod ruce.
Nekoukala jsem z okna, jestli je ještě tma, nekoukala jsem na hodinky, jestli už třeba není sváča a vlastně jsem ani neposlouchala, jestli jedou ostatní mašiny...
A najednou šup, konec směny...

Používám to i u našich, když mám za úkol kosit tátovo tužebníkové pole.
Koukám si pod kosu a nesnažím se přehlédnout vršky tužebníků, abych našla světlejší konec a nevnímám strniště, které se mi snaží prodrat skrz podrážky...
Používám to v bramborách.
Soustředím se vždycky na jeden kus plevele, nevnímám spálená záda a zadní část nohou, nevnímám hnusný slimáky, který se v políčku schovávají, nezvedám hlavu, abych dohlédla na konec řádku a ignoruju pálení ve svalech, protože v tom debilním poli se pleje čistě v předklonu, protože v podřepu bych lámala keříčky brambor...

Je to čistě jen vůle, co člověka v takovém případě žene kupředu.
To vůle posunuje hranice možností...

Svinskej plevel...


V půlce řádku?


Aspoň takhle aby to vypadalo...

Silničáři

14. ledna 2017 v 22:48
Já mám silničáře ráda a celou zimu je lituju.
Snaží se, jezdí a lidi na ně neustále nadávají.
Třeba jako já.
Nevadí mi, že nestíhají.
Ono odjet si svůj úsek, to není sranda.
A třeba to sněžení tenhle týden.
Projeli a sto metrů za nimi už to nebylo vidět.
Tak to se nezlobte, ale to by nestíhal ani Superman...
Někteří nevděčníci nadávají, že sněžilo, silnice zavátá a okolo projel pluh, aniž by zasolil, nebo třeba jen něco stáhl radlicí.
No jo, ale když on si jede na svůj úsek.
Pokud zasolí tady, kde to má kolega, nezbyde mu na jeho úsek.
A radlice?
Lidi, víte vůbec kolik to pak žere?

Takže ne, za tohle fakt nenadávám.

Trošku nadávám za náš kanál.
Třeba včera jsme ho se slečinkou a s milou sousedkou z protějšího baráku hledaly asi hodinu...
On totiž projel pluh a protože na naší straně holt stojí auta, jen to prostě přihrnul na volné místo.
A volné místo tam bylo díky tomu, že ta pipka, co nám tam běžně stojí, zrovna odjela.
Tak jsme musely odházet všechno, co tam z celé ulice přistálo.
Na blbým kanálu...
Myslela jsem, že nám pomůže voda, bylo nad nulou, ale spíš ne...
Ono totiž na té vodě se vezou ty prosolené s*ačky a ty ten kanál okamžitě ucpávají.
Tak jsme tenhle hnus musely filtrovat skrz sníh, protože nás to nebavilo nosit do potoka. Ono to z toho hrabla teče...

Dneska koukám a kanál nikde...
Na kanálovém místě zas hromada...
A tak jsem dneska hledala znovu.
A když jsme šly se slečinkou odpoledne nakoupit, smála se mi, že jsem se venku vykecávala, protože místo kanálu je na ulici zase jen hromada...

Takže jo, dneska jsem na silničáře nadávala.

Taky jsem nadávala cestou do krámu.

Kruci, lidi silničářský, nesolte ty chodníky.
Stáhněte to radlicí, to jo, ale nesolte to.
Nikdy to nestáhnete až dolů a z prosoleného sněhu se stává past na chodce.
Třeba u nás je 15 (slovy patnáct) centimetrů slané s*ačky, která rozhodně neudrží lidskou nohu na jednom místě, ale posunuje ji do různých stran, zasypává a podráží...
Copak o to, já ještě chodím jistě, ale co malé děti a důchodci?
Nedokážu si představit, jak se tímhle dopravuje moje maminka, s bolavými zády, odoperovanými kyčlemi a s holí...

A pokud už to fakt musíte prosolit, vezměte to za hodinku znovu tou radlicí a stáhněte tu s*ačku aspoň ke krajům...

Já vím, že kluci silničářský za to nemůžou.
Je mi jasný, že jen dělají, co jim šéf nařídí.
A ten zas nařizuje to, co chce jeho šéf.

A já jsem mrcha a pevně doufám, že tomu nejvyššímu šéfovi nějaký silničář zahrne auto a tenhle nejvyšší šéf bude muset do práce pěšky. Po chodníku, kde se bude aspoň po kotníky brodit v sypkém a slaném hnusu, který mu na luxusních (a pokud možno pořádně klouzavých) botách udělá ošklivý mapy...
A taky někdy doufám, že tenhle šéf bydlí v malém ďolíku, obklopený kopci, ze kterých se valí voda do blbýho kanálu, na který se vlastně ti stejní silničáři aspoň jednou ročně vybodnou a tomuhle šéfovi tak nateče do ložnice úplně stejně, jako teče do tý mojí...

Teda, zrovna teď mi neteče, protože já dneska dvakrát našla kanál a sníh z celé naší strany jsem odházela na tu mega hromadu v potoce.
Trošku se děsím, protože má zas mrznout a jestli nám zamrzne ten jediný čůrek, co se pod tou namraženou hromadou ještě protáhne, tak budem v pytli, až to bude tát.
Vypadá to na pěknou ledovou přehradu.
A do toho potoka se mi fakt nechce.
Nechce se mi proto, že vím, co tam teče.
Ale zas je fakt, že když vím, co tam teče, nebojím se toho zamrzání.
A jak jsem se přesvědčila u nepřizpůsobivých sousedů, močka nezamrzá...


Tohle má být jímka na vodu z okapů. Jímka je pro jistotu, protože na dně jímky je trubka, která vede od nepřizpůsobivých pod naším dvorečkem až do potoka.
Tenhle potůček se tam vine od půlky prosince. A nezamrzl ani v těch největších mrazech...
Nu což, to je jejich dvoreček, náš je o metr a půl níž, směrem vlevo.
Jenže tam, kde mají být ty trubky, tam to prosakuje do našeho průjezdu a odtamtud teče naším dvorkem.
O tom jsem psala tady.
A za kůlnami na fotce je pro změnu smeťák, vtom smeťáku rybníček a v tom rybníčku...
Ne, to jsem jinde.
A ten rybníček nikam neodtéká, jen se tiše vsakuje do sklepa mé sestry...

A lidi, fakt to není voda z okapů...
Voda z okapů takhle nesmrdí...

No nic, to jsem trochu odbočila od těch silničářů, když já jsem si jen vzpomněla na to, že z našeho potoka se občas line stejný zápach...
A to už jsem vlastně taky nějak daleko od silničářů.

Každopádně, i když mi zasypávaj kanál a z chodníků dělaj pasti, děkuju jim.
Děkuju, že se starají o naši bezpečnost a o naše pohodlí.
Děkuju i za ty, co jim nadávaj, co se jim posmívaj a co si jich nevážej.
Tihle kluci statečně vyjížděj i do počasí, kam si normální člověk netroufne. Silnici hledaj po paměti, protože občas se ztratí v závějích. Jezdí hodiny a hodiny navíc, protože to je potřeba a tipla bych, že si naježděné přesčasy vybírají, když sleze sníh a když uklidí štěrk z vedlejších silnic.

Díky kluci.

Ach jo...

10. ledna 2017 v 18:50
Není to tak dávno, co jsem tady psala, že házím sníh.


Takhle teď vypadá koryto našeho potoka...

To jsme taky s princezničkou stavěly sněhuláky.


Pana "domovníka" jsem stavěla já, paní "domovníkovou" princeznička...


Na dvorku má princeznička velikou hromadu sněhu, většinu ze střechy domečku mé sestry, která sníh aktivně hází na dvůr, pro děti.
Z hromady vede skvělá pytlová dráha a princeznička je na ní rychlejší, než blesk.

A teď máme utrum...

V neděli byla princeznička s tetou na našem megakopci (no dobře, je to hora, víc jak 1000 metrů nad mořem, ale když se to sjíždí na bobu, uteče to stejně rychle, jako kopeček) a přijela částečně vyřáděná, ale šťastná.
Zbytek řádění si nechala na hromadu.
A večer v sedm přitáhla ze dvorka s tím, že už je tak unavená, že na hromadě málem usnula.

Jo, prdlačku unavená...
S devětatřicítkou teplotou to asi nebude jen únava, že?

Doufala jsem, že to bude jen jednodenní virózka, jako pokaždé...
No, asi nebude.
Teplotu už má sice nižší, ale má...

To je pech, lidi...
Takhle jsme sněhové dny promarnily loni a obávám se, že letos to nebude jiné.
Na virózku to nevypadá a tak nějak mám skoro pocit, že chřipková epidemie zaklepala i na naše dveře.

No co, tak si aspoň odpočinem a nemusíme do mrazu.
Ono na všem se dá najít nějaký sněhově světlý bod, že?

Rozlučkový...

8. ledna 2017 v 14:51 |  Téma týdne
Už je to tady.
Vánoce jsou za námi a i rok se přehoupl a připsal si novou číslici.
Tři králové předali své dary a nadešel okamžik rozloučení.
Nechce se mi.
Nerada se loučím a už vůbec ne na dlouhou dobu.
Ale nedá se nic dělat.
Už to slyším i já.
Ten tichý a něžný a trošku vyčítavý zvuk.
To dopadání jehličí na lino v obýváku.
Nedá se nic dělat, stromek prostě musí z domu.
Z Vánoc zbyla jen vzpomínka a pár fotek.

Takhle mi moje holčičky prostřely stůl...


A náš úžasný "malý" stromeček zářil do poslední chvíle.



Teple bílá světýlka svádivě blikala. Ne nijak hrozně, jen postupně zhasínala a postupně se rozsvěcela.
A maličká barevná světýlka svítila pořád, tajemným a něžným světlem.
Nikdy, žádný rok mi to nejde vyfotit tak, jak to opravdu vypadá.
A každý rok mě to mrzí.

Včera jsem se konečně odhodlala k sundání ozdob. Stromeček ztratil svůj třpytivý kabátek, ale tajemná zář světel jen o to víc vynikla.
A tak jsem si dopřála ještě jeden večer tajemného svitu.
Dopřála jsem si ještě pár fotek.
Se slzou v oku a roztřesenou rukou jsem se pokoušela zaostřit, až jsem to vzdala.
Kdepak ostřit.
Co takhle stromeček v pohybu?

Chvilka, kdy bílá světýlka pomalu zhasínají...

A kdy se pomalu rozsvěcejí...


A kdy fakt svítí...


A ještě pohyb vážně shora dolů...

Nakonec to jsou ty nejkrásnější stromečkové fotky.
A vypadá líp, než ozdobený.

Asi bych mohla napsat, že to jsou poslední fotky našeho stromku a že už nám víc radosti nepřinese, ale není to tak.
Doufám...
Obvykle nám další radost přináší na čarodějnice.
To naše stromky s velkou slávou upalujeme, tak nějak na oslavu jejich života. Každému stromku speciální poděkování za to, že po dva týdny zdobil náš domov a provoněl obývák.

Když jsem dnes uklízela světýlka do krabice, došlo mi, že se zase těším.
Těším se na chvíli, kdy se v oknech rozsvítí první elektrická světýlka a kuchyní zavoní vanilka a skořice...
Těším se tak nějak uvnitř, napůl tajně, ale rozhodně vytrvale.
Tohle tiché těšení zastíní spousta jiných těšení.
Na ranní zpěv kosů, na první pampelišku, na květy třešní (i když teď mi zrovna jedna kvete v obýváku), na první jahůdky, na vůni sena, na koupání, na hledání hub, na čerstvě utržená jablíčka, na barevné listí, na první ledový povlak na loužích, na první sněhové vločky...
Aby pak propuklo plnou silou a zas mě vyslalo do výšin nadšení.

Dnes se loučím s naším stromečkem, menším, než míváme obvykle, ale přesto dostatečně velikým, aby mi jeho jehličí popíchalo celé ruce, menším, ale o to krásnějším.

Tak zase v prosinci...

Předzahrádka

5. ledna 2017 v 14:25 |  Téma týdne
Tak si tak v klidu v koupelně věším prádlo, zatímco venku hustě chumelí.
Můj synek týrá vlastní počítač, když se z jeho pokojíčka ozve: "Mámo, mááámo, mámooo!" (Znáte pohádku o Otesánkovi? Jak Otesánek hlubokým hlasem říká "mámo, já mám hlad"? Tak synek většinou zachytí podobný tón...)
Odhazuji ponožku, ke které jsem konečně našla kamarádku, abych zjistila, co se tomu synkovi děje...
Smrádek sedí, ruce na klávesnici a ptá se: "Slyšíš to?"
Napínám uši, abych zachytila ten praskot lámající se větve, sršení elektřiny (to už znám, to jsme měli před Vánoci), popřípadě hučení hořícího baráku, ale kdepak, slyším jen projíždějící auta, lopatu odnaproti, jak sousedka vyhazuje sníh a utahování šroubů z pneuservisu.
"Neslyším nic divnýho, co mám slyšet?"
Synek spustí ruce z klávesnice, podívá se mi do očí a zašeptá: "Poslouchej..."
No, stejně neslyším nic zvláštního, možná ještě tak zurčení potoka, když se hodně soustředím...
"Mámo, ty neslyšíš to hrablo? Hele jak je to divný, stojíš tu v bačkorách a já stejně slyším hrablo..."

Ten smrádek měl fakt štěstí, že jsem tu lopatu v ruce neměla. Zatloukla bych ho pod ten stůl a přidala bych, kdykoliv by se odvážil vystrčit hlavu...
Sníh u nás odhazuju já.
Dílem proto, že kdykoliv napadne, má můj drahý směnu (jo, fakt si určitě objednává počasí podle směnování) a dílem proto, že všem okolo přijde to odhazování tak nějak zbytečné.
Vždyť to přece brzo roztaje.
No jo, přijdou mi moji hoši někdy úplně blbí.
Nepolíbení zkušenostmi.
Jo, jasně, že to roztaje. Jenže do mojí ložnice. A do pokojíčka. Co neodházím, to budu sušit doma.

A kdykoliv odhazuji sníh, závidím.
Závidím lidem, co bydlí na druhé straně ulice, tam, co je zákaz stání a tam, co mají mezi domem a ulicí krásnou a velikou předzahrádku.
Já když odklízím sníh z našeho chodníku (ne, není to moje povinnost, měl by to zajistit majitel, popřípadě rozdělit odklízení mezi jednotlivé partaje), nemůžu si dovolit nahrnout sníh na jednu stranu chodníku.
Buď bych si tu mokrou hmotu nahrnula na barák, o krok blíž ke své ložnici a nebo k silnici, kde bych si jednoznačně ucpala jediný odtokový kanál.
Ten kanál, co je už tak plný prosolené s*ačky a já jak debil ten slaný hnus odklízím, protože tohle teda neodtéká.
Taky bych vytvořila mantinel, u kterého se blbě parkuje a ještě hůř vystupuje z auta...

A tak každou lopatu nosím (po hodině odhazování už tahám) až k potoku, kde se snažím sníh prolisovat skrz drátěný plot, popřípadě přehodit vrchem.
A prohodit jde jen čerstvý sníh, takže ty ušlapané kusy už většinou přehazuji.
Vlastně toho neházím tak moc, na délku ubohých dvacet metrů, chodník má tak metr a půl, ale když beru i hnus ze silnice, který se pod vlivem soli valí z obou kopců, je toho na množství prostě hodně.
Hodně na kila.
Včera tady napadalo dobrých čtyřicet cenťáků a možná víc, bylo nad nulou, tak ten spodní sníh krásně lehnul.
A začít musím od potoka, abych si vytvořila cestičku a pak teprve se hrablem pomalu prokousávám k baráku.
Když jsem včera konečně hrábla první sníh od zdi, už byla jsem vyčerpaná.
Jo, podepisuje se to nicnedělání, lenost a pohodlnost.
Ale dala jsem to.
To, co jsem chtěla. Neobtěžuju se s odhazováním podél celé zdi domu, na sousední byt kašlu, to mi nikam nenateče a jestli vedle jo, je mi fuk, je to prázdné, tak ať si to řeší majitel.
Když tam bydlela invalidní důchodkyně, brala jsem to celé, ale proč bych to teď dělala?

Toužím po té předzahrádce, po proužku trávníku, který by oddělil dům od silnice.
A nebo aspoň toužím po žlutém pruhu podél kanálu, po pruhu, který té krávě odnaproti (i těm idiotům, co bydlí taky tam někde) vysvětlí, že na kanálu se prostě neparkuje.

Ta předzahrádka mě deptá.
Zasela bych tam orlíčky a zasadila listopadky, možná hortenzie, pokud by přežily jižní stranu, pěstovala bych slunečnice a zaručeně by se tam líbilo mým ibiškům...
A neštval by mě synek, že sedí u počítače, zatímco chuděrka ubohá stárnoucí matinka musí odhazovat sníh...

On synek umí makat. A odházel by to za chvilku, kdyby se mu chtělo, ale nějak mu chybí motivace.
Nemá se před kým předvádět.
Tady u nás už všichni vědí, co je za hajzlíka, takže mu na pracovitost neskočí a darmo by plýtval komediálním talentem.
Zato u babičky, tam se to předvádí. A ve škole a na praxi a u rodičů momentální přítelkyně a na táboře...

Ze všech stran slyším, jak je můj synek skvělý, jak umí pracovat, jak pracuje rychle a přitom pečlivě...

Zvláštní, že?
Já ho mám doma, skoro pořád, a on se tak vůbec neprojevuje...

Ach jo, mít tak předzahrádku, všechno by bylo jinak. I ten synek, určitě Mrkající

Kde je vůle...

4. ledna 2017 v 11:40
... tam jsou výsledky.

Tuhle větu znám a nevím odkud.
Možná mi jí vpravovali do hlavy rodiče a možná spíš ne.
Oni vůli mají a kdyby mi to cpali do hlavy, možná by uspěli, ale já vůli nějak nemám. A nemůžu říct, že bych jí ztratila. Já jí asi nikdy ani nenašla...
Že jsem tak nějak flink, to už jsem psala.
A že to možná bude nedostatkem vůle, to je celkem logické.

Baruschko, zhubni, Baruschko, dojdi si k doktorovi, Baruschko, udrž v bytě pořádek...

To, co díky své nevůli nedělám, by dalo pěkných pár řádků...
Třeba tuhle jsem byla sama na sebe hrdá, když jsem se objednala k lékaři s křečákama.
Ovšem pan doktor tam nebyl a ta hrdost nebyla dost velká, abych se objednala znovu...
A ta vůle už vůbec nebyla dost velká.

Byla jsem na sebe hrdá, když jsem dokázala cvičit celý týden.
Ovšem ani tady nebyla hrdost a vůle dostatečná na druhý a třetí a každý další týden...
To stejné s pitím.
No co, tak piju hlavně kafe, dva malé turečky a sem tam jednu rozpustnou "kávu" s mlékem...
A občas i hrnek čaje.

Teď se už nějakou dobu přemlouvám k návštěvě lékaře, protože mě bodá v břiše.
No jo, já vím, určitě si letos dojdu...

No, taková jsem já...
Tuhle mi došlo, že já jsem člověk, co potřebuje výsledky.
A hned...
Pokud mi jakákoliv vědomá aktivita nepřinese výsledek v rekordně krátké době, je najednou ubíjející, jakkoliv je příjemná.
(Jako zjednodušený, ale naprosto vystihující příklad mohu uvést, že jsem vlastně milovnicí rychlého sexu.)


Takže když ráno vstanu a vyčístím si zuby, není to vědomá aktivita a nemusím se přemlouvat, přestože mi to křivý chrup na místě nevyrovná. To dělám automaticky.
Ale kdybych neměla tenhle návyk, musela bych se k čištění zubů přemlouvat a odkládala bych to...
Stejně, jako odkládám ranní vstávání.

A to všechno, dokud se to "nepřepne".
Jo, to je přesně to slovo, které se mi rozsvítilo v hlavě tady u Blondýnky a které mě inspirovalo k tomuto článku.

Ta chvíle, kdy se něco změní.
Moje ségra tvrdí, že cizí jazyk umí (a moje ségra umí, to musím říct) ve chvíli, kdy se jí v mozku změní přemýšlení o něčem z češtiny na ten který jazyk...
Je to o změně v hlavě.
Já třeba nejnověji přepnula na "nepij víno" a už mi nechutná ani Bohemka...
Brala bych to jako pozitivní změnu, kdyby mi to zároveň nepřeplo na "to je dobrej rum".

On mi ten hlavovej přepínač občas zlobí, když jsem z nenávisti k mytí nádobí přešla až k zálibě a nádobí myla pár let s radostí, než se to přeplo zpět k nenávisti...
Takže se už zase musím přemlouvat a takže zase píšu, místo abych ho umyla rovnou a měla to z krku...

A taky vím, že to zas přepne. Ať už půjde o nádobí, o pití a nebo o to pitomý cvičení.
Ono to přepne a půjde to samo, nebudu se do té činnosti nutit, nebudu se přemlouvat a budu to dělat automaticky.

Takže se vlastně momentálně netrápím tím, že bych se do něčeho hnala jen proto, že je zase další rok, že je leden a že je v módě nějaký nový začátek.

Ono to přijde. No co, tak třeba v červnu.

Zatím budu pozitivně myslet a on mi ten mozek zas přepne.
A nebo ne. On se svět nezboří, když nepřestanu žrát čokoládu (A vida, asi přeplo, páč čokoládu jsem měla naposled začátkem prosince a ani jsem jí nesežrala celou a vůbec mi nechybí... Ono to přepnutí někdy není poznat hned a někdy není poznat vůbec.) a nebo když nebudu denně venku...

A teď už fakt jdu na to nádobí i když se mi nechce. Ale musím...

Další články


Kam dál