Tátové

Včera v 13:22
Původně jsem chtěla psát blog plný veselých historek, ale nějak se s toho stal blog přemýšlecí a sem tam vážný.
Všechno se to zlomilo článkem o maminkách, tak bude fér, když napíšu i o otcích.

V životě jsem potkala spoustu otců a většinou byli skvělí.
Třeba ten můj, to je Táta. Ano, s velkým T.

Je to táta, co se nestyděl mýt nádobí a vařit.
Táta, co mi ušil nádhernou oteplovací soupravu a ještě se patlal se strojní výšivkou, abych byla nejhezčí.
Ale není to takový ten táta do kuchyně.
Je to ten táta, co vymaluje byt, přestěhuje nábytek, vyrobí lampičku a když bude potřeba, postaví i barák.
Můj táta totiž umí všechno.
A taky se poctivě snažil mě většinu naučit.
A všechno mě učil tak samozřejmě a tak nenásilně, že jsem před dvěma lety nechápala, že synek neví, jaké jsou druhy šroubů...
Což je vlastně špatně.
Někdy se přistihnu, že se děsím, jak můžou být lidi tak hloupí, když neznají samozřejmosti.
Jako třeba ty šrouby...

To ale není tátova chyba, jen moje, že jsem zrovna nad tímhle nikdy moc nepřemýšlela a tím pádem svoje děti neučila stejně...

Můj táta peče nejlepší koláče (blogerky, bacha, i kynuté a fakt super) a zvládne i svíčkovou.
A dokáže vyštukovat pokojíček.
Okna nevozí ke sklenáři a umí kácet stromy.

Táta je ten, co mě nosil, když mě bolela i "bolela" nožička a taky to je vypravěč báječných historek.
Můj táta má smysl pro humor, ale pro každý humor, i ten černý, takže si největší záchvat smíchu pamatuju z pohřbu, kde jsme byli spolu...
Ale hlavně si pamatuju, že můj táta kdysi dávno míval obrovské ruce, tvrdé a přitom něžné.

Teď už mám ruku jako táta, ale on má pořád tvrdé dlaně. I teď, pěknou chvilku v důchodu, dokáže můj táta se stejnou lehkostí kácet stromy, jako hladit kočku.
A i teď je můj táta chodec.
Je to člověk, který dokáže chodit jen proto, aby chodil.
Ujede mu autobus, tak holt půjde pěšky, no...
A že to je dvacet kilometrů?
Ale co, třeba ho někdo sveze.

Můj táta byl vždycky tak nějak můj hrdina a já to pokládala za samozřejmé.
Teď mi táta stárne a i když chodí s radostí, někdy u toho má sehnutá ramena.
Mnohem víc, než když na nich nesl tu šestiletou příšeru, která simulovala...
Ale jindy se narovná, zvedne hlavu a já zas vidím toho nevysokého chlapíka s pevným tělem a silou obrů...


Mám v životě štěstí a našla jsem dalšího Tátu, dalšího s velkým T.

Je to můj drahý a je minimálně princezničce tím nejlepším tátou.
Je to ten s velikou a drsnou dlaní.
Je to ten obr, co má strašnou sílu a je to ten, co všechno umí.
Peče kynutou pizzu a úžasný rebarborový koláč.
A hraběnčin štrůdl.
A vaří. Vaří tak nějak od boku, tak, jak mu suroviny padnou pod ruku a vždycky to je strašně dobré.
A co víc, on si po tom vaření umyje nádobí, utře linku a zamete pod linkou...
A taky vymaluje a přestěhuje a navíc, tenhle Táta už domečky stavěl.
Umí nahodit omítku a strom pokácí taky.

Ale není to jen princezničky táta.
Dokáže dělat tátu i mým velkým dětem.
Se slečinkou se honil v parku, synka vozil na kolečku...
Nikdy nedělal rozdíly a pomůže s úkolem kterémukoliv z nich.
Stejně, jako zaplatí slečinky intr a přidá na synkovu autoškolu.
On byl ten, co stříhal proužky látky na jejich kostýmy.
A ten, co zdobil synkův dort.
A co víc, je ten, co dokáže dát synkovi pohlavek, když už synek opravdu přestřelí...
Je to ten, který bude dětem malovat pokojíčky barvou, jakou si smrádci vymyslí...
A je to ten, co kterékoliv dítko odveze na vlak, protože jim ujel autobus.


Všichni tátové i Tátové mají své mouchy.
Většinou štvou maminky a vždycky prudí své potomky.
Ale když se pak člověk ohlédne, vidí to kolikrát i jinak.

Vždyť ten táta měl tenkrát pravdu.
On to ten táta s námi neměl lehké.
Táta odvedl skvělou práci.

Takhle to teď vidím já.

Oba mí Tátové přišli k něčím dětem a teprv pak měli vlastní a oba mí Tátové museli být lepší, než ten předchozí, ten vlastní.
A oba si museli ty velké smrádky zamilovat, aby jednou neupřednostňovali to vlastní dítko.

Mám v životě dva muže, ty nejlepší na světě.
Muže, co dokážou všechno.
Muže co odloží zástěru proto, aby jí neušpinili o sekeru.

Moc bych všem přála stejného tátu.
Tátu pro sebe, své děti i vnoučata...


Díky tátové. Že jste.
 

Práce pro radost...

Pondělí v 19:11
Ufff, tak už u nás začalo pršet.
Já se toho deště bála, protože nám odtává sníh a dvorek je plný bláta.
Jo, máme krásný odtokový kanálek uprostřed dvorka, ale na kanálku je hromada.
Vlastně spíš HROMADA.
Přestože už většina odtála, pořád má hromada metr a půl do výšky a široká je, no hrůza...
Aby ne, mají ji děti na sáňkování.
Ještě dnes se tam klouzaly.
A zátimco smrádci řádili, já držela v ruce na střídačku motyku, lopatu a hrábě.
Prokopávala jsem se do délky skoro čtyř metrů a do hloubky nějakých 160 centimetrů.
Ale jo, dvě hodinky práce a hotovka, kanál prokopán.
Dokonce i ty zledovatělé části...
Ale věřte mi, jak jsem došla domů, první jsem si šla mýt ruce a obličej a házela jsem oblečení do pračky.
Stále ještě nám na dvůr prosakuje močka od nepřizpůsobivých, ale na jaře už se snad někdo vrhne na opravu...
Ovšem při kopání do ledu to cáká. Fakt hodně... Naštěstí nosím brýle...

A když jsem dokopala, ještě jsem si ostříhala kytičky, co jsem nestihla ostříhat před zimou.
Hlavně astřičky a listopadky.
Taky jsem sebrala další hovínka a odpadky, ono nám to sem lítá od popelnic a od sousedů.

Teď máme dvorek jak ze škatulky.
Zabahněné škatulky.
Ale jsme tak trošku připraveni na to jaro.

Sněženky už povyrostly a sklopily hlavičky, narcisky jsou na dva centimetry venku a listopadky obrážejí.
Šeříky mají nalité pupeny a i hortenzie vypadají, že přežily zimu.

Mám pocit, že do středy zmizí i poslední ledové škraloupy na dvorku a zbyde jen bláto.
A touhle dobou já bláto ráda.
Je prostě jarní.
Stejně, jako ten déšť.

Příští středu už bude březen.
Děsně to uteklo, přestože se to poslední dny vleklo...

Už i moje princeznička chodí dobrovolně na procházky, aby se podívala, jestli nelezou nějaké kytičky v zahrádkách.
Ptáčci už zpívají a svět je nějak krásnější.
Jo, teď je "posraným navrch", jak slezl sníh, ale je fakt hezčí.
Jak vylezu ven, jsem obklopena nadějí a očekáváním.
A tak očekávám taky.
Netrpělivě, nedočkavě, ale poslušně.
Ono mi nic jiného ani nezbývá...

Cifry od boku?

Pátek v 17:17
Nějak to nechápu.
Tedy, jako jo, chápu, ale můj mozek to nějak nepobírá.
V matice jsem byla celkem dobrá, ale co si budem povídat, na našem učňáku byla matika tak na úrovni sedmé třídy této doby...
Ale pořád jsou tohle základní počty. Větší / menší, to znám už z první třídy...

O čem melu?
Tak zrovna teď o financích.
Poslední dobou mi okolo hlavy lítaj cifry, který mi do té hlavy ne a ne zalézt.
Nebo se spíš někam zapasovat...
Třeba ten článek o minimální mzdě...
Jo, že je ta naše nižší, to vím, vím to dávno a nějak mě to netrápilo.
Dokud jsem se nedozvěděla, o kolik nižší...
A taky dokud jsem se nedozvěděla, které všechny státy mají vyšší...
A našich jedenáct tisíc se může jít bodnout proti Lucembursku, kde maj čtyřiapadesát...
Jsme pátí nejhorší z dvaadvaceti států?
To jako fakt?

Ne, to musí bejt kec, vždyť my se máme přece dobře...

Ale co, to je jen minimální mzda, co si budem povídat, v platech snad takový rozdíly být nemůžou, ne? Když člověk něco umí, má na to školy, tak je hodnocen všude zhruba stejně, ne?
NE.
Co třeba učitelé?
Ti naši si stěžují na malé platy.
Ale mají víc, než minimální mzdu, že?
Pokud vím, stále ještě mají tabulkové platy, takže se nemůžou mít hůř, než jinde...
OMYL.
Další článek, který mě (velice mírně řečeno) překvapil.
Když z něj vyberu to podstatné, tak má učitelka na německé základce nějakých 117 000 měsíčně...
To jako fakt?

Ne, to musí bejt blbost, to se někdo přepsal, překlepl, hodil cifru jen tak, od boku...

Já takový věci obvykle nečtu, páč se u toho pak rozčiluju...
Zas jsem ta, co si čte třeba krimi články...
Jako tenhle, co mě taky dostal do kolen...
Jo, že někoho napadnou opilci, to chápu. A dokonce i pochopím opilce, co tomu někomu sebere upadnuvší telefon a hodí ho do řeky.
Ale co jsem nepobrala, že měl ten šestnáctiletý klučík telefon za osmadvacet táců...
To jako fakt?
Nemohl se někdo přepsat?
To má jako kluk v kapse něco dražšího, než je náš dokonalý rodinný vůz?
Kdybych sečetla veškerý nábytek a vybavení bytu, tak se na stejnou cifru asi nedostanu...
Ani součet pořizovacích hodnot našich telefonů a počítačů nedá takovou částku...
Pro zpřesnění to jsou čtyři chytré telefony, jeden blbý telefon, slečinky noťas, drahého netbook a dva počítače, jeden s novým monitorem a druhý s televizí místo monitoru...

Začínám litovat, že jsem se kdy učila počítat...

A tohle jen maličký zlomek článků, které mě tak trošku šokují.
Někdy přemýšlím, že zruším internet.
Jenže to bych pak zase nemohla na blog.
Na místo, kde si připadám tak nějak normálně...

Já vím, že mě nikdo nenutí to číst, ale když už na to koukám...

Přemýšlím, kde to žijem...
Tedy, kde žiju já a moje rodina.
Co to je za svět, za zem, za část země, co to je za skupinu...
A co to je okolo, ten divný svět, kde se maj lidi dobře, ale stejně se trápí.
Ten svět, kde si můžou koupit spoustu věcí, ale žádné štěstí, žádnou lásku a koneckonců ani bezpečí...

Budu si podobné články číst dál, budu nad nimi žasnou, čumět jak čestvě vyvoraná myš...
Nebudu chápat, ale ani závidět...

Ale jako fakt to nepobírám...
Jsem hodně divná? Hodně mimo?
 


Sněženky jsou machři

Čtvrtek v 14:35
Je půlka února.
Tak nějak.
Ovšem já už mám jaro.
Ráno jsem vyběhla s prádlem ven, dvě pračky mi to dalo.
Porozhlédla jsem se, kolik je tam nových hovínek a zanadávala jsem na uledovatělý sníh, který mi záhadným způsobem ujížděl pod nohama.
Před chvilkou jsem vedla princezničku na kroužek a venku bylo tak nádherně, že jsem se ani neobtěžovala s šálou a čepicí a zapínáním bundy.
A abych si to sluníčko trochu užila, šla jsem posbírat ty hovínka na trávníčku...
Jsem pilná, dneska jich bylo jen dvanáct.
Oproti těm dvaašedesáti z minulého týdne (To jsem si, já debil, myslela, že už je jaro a že ze sněhu leze hnědá hlína... A ono hovno...), kdy jsem byla na dvorku asi po čtrnácti dnech...

A pak jsem se šla podívat, jestli mi náhodou nepřežila hortenzie (asi ne, princeznička nějak zapomněla, že i pod sněhem jsou záhony), jestli u plotu ještě stojí loni sázené šeříky, jestli půjde zachránit broskev, na kterou spadla zahradní houpačka a zapadala sněhem (tak ta asi nepřežije, což mě mrzí, dostala jsem jí ke čtyřicetinám) a co to je divného pod keříkem, který mi přistěhovala ségra...


A ejhle, to divné, to je jaro.
Jsou to moje letos první sněženky, derou se ven, pod ochranou keře, statečně vystrkují hlavičky a nebojí se mrazu...

Moje sněženky jsou machři.

Z lásky

14. února 2017 v 22:54 |  Vyrobeno
Jsem já to ale hospodyňka...
Chudák drahý si musel vařit oběd do práce (no co, to on si je zapomněl objednat..) a já tvořila dáreček.

Každý rok dávám drahému nějakou maličkost a nečekám nic na oplátku.
Nepotřebuji nutně valentýnské dárečky (ale potěší, to zas jo, kecat nebudu), drahý je dáreček sám o sobě, ale protože já jsem flink, prostě musím drahému ukázat, že na něj myslím.
Většinou je to čokoláda, kterou si drahý odloží na jindy a já jí tak po dvou letech z nouze sežeru...

Letos to byla zas čokoláda.
Jenže tak trochu jinak.
Začalo to loupáním mandlí na vlastní marcipán.
Jo, je hrubý a měkoučký, ne moc sladký a fakt chutná mandlemi.
Do marcipánu jsem balila opražené a oloupané lískové oříšky.


Jenže nejdřív jsm musela nalít čokoládu na dno formiček.
A samotná čokoláda mi nějak byla málo, takže na tmavou vrstvu jsem lila ještě světlou vrstvu.
Nugátovou.


Je to jen bílá čokoláda a arašídové máslo. Podle chuti.

Na tyhle dvě vrstvičky jsem pokládala oříšky v marcipánu, zalila troškou "nugátu" a po zatuhnutí dolila zase tmavou čokoládou.
Původně jsem chtěla klasické plněné pralinky, jenže silikonová formička mi sice krásně vymrzla, ale taky se strašně rychle zahřála, takže mi nešla čokoláda správně rozlévat po bocích...

Drahému jsem vyráběla srdíčka, princezničce Kittynky...
A stejně měli oba oboje.

Takhle vypadala drahého krabička.


Takhle nějak vypadá hotová "pralinka".

Asi jsem si to představovala hezčí, ale na první pokus to ujde.
A chuťově jsou taky výborné.
Tři oříškové chutě v čokoládě.

Příště dám místo arašídového másla jen rozemleté arašídy, popřípadě lískové oříšky.
A na čokoládě taky nebudu šetřit...

Teď jsem použila většinou nezpracované vánoční zásoby, jen to arašídové máslo jsem musela dokoupit.

Takže drahý tu bonbošku vlastně nakonec dostal.
Vypadal trošku provinile, protože mi zase nestihl nic pořídit a navíc šel do práce a nechal mě tu dnešní noc samotnou.
Vůbec nevím, proč z toho měl tak provinilý pocit.
Nechal mě tu se svojí pralinkovou krabičkou...
A taky jsem našla jeho loňské a předloňské zásoby čokolád, co dostává od každého a ke všemu...

Krásnou valentýnskou noc, přátelé...

Další články


Kam dál