Nakopnutá

Včera v 10:16
Jsem nakopnutá. Nakopnutá jedním komentářem a ať se snažím jakkoliv, ne a ne se toho zbavit.
Už pěknou chvilku čekám, jestli vychladnu a ono ne.
A přitom o nic nejde.
Blbý slavíci...
Nekoukala jsem. Koukali jsme na Sedmero krkavců a stálo to za to.
Mám ráda pohádky.
A druhý den jsem žasla, co všechno se událo.
První místa nepřekvapila...
A ač hudbu neposlouchám, dokážu ocenit píli, vůli, talent a tak.
Pan Karel talent má. A úžasný hlas. Oceňuju to, přestože nejsem jeho fanynka. Přijde mi, místy, poněkud přeslazený. Ten hlas...
A Lucka Bílá má taky talent a hlas. Přiznávám, tu si i doposlechnu, pokud jí náhodou zaslechnu.
Oba tyhle interprety rozpoznám. Většinou...
No a Kabáty mám ráda.
Začalo to Coloradem...

Tak jo. No a tam to prý začalo. To veselo...
Protože my, hloupí lidé (no jo, tipla bych, že většina z nás nehlasovala, stejně, jako já, ale hlas lidu...), jsme si dovolili na druhé místo dosadit někoho, kdo má lebku na košili...
A romskému zpěvákovi se to nelíbilo.
No jéje...
Je to jen obrázek.
Já všem svým dětem pořídila lebkové šátečky...
A co si budem povídat, hákovej kříž je svastika. Náboženská!
To jako potom, co si nějaký pan Hitler dovoloval, tak přestanem používat všechno, co použil on?
Tak zavřete pár krámů s hadrama, protože jejich otočné věšáky mají taky tvar hákového kříže.
A odsuďte toho chlapa odvedle, protože má vlasy na patku a pod nosem malý knírek...
A odsuďte zpěváka, protože má na košili lebku...

Argument, že má někdo lebku na košili, mě teda nadzdvihl...
A kecy o tom, co jsme za národ, že pro někoho takového hlasujem, ty mě nadzdvihly taky.
Ne proto, že většina národa nehlasovala. Ne proto, že většina hlasujících hlasovala pro Karla, ale proto, že Ortel holt vsadil na jistotu.
Bojíme se islámistů? Tak fajn, něco o nich zazpíváme a budou fanoušci...
Je mi celkem fuk, za jakým účelem a vlastně i kdy vypustili tuhle písničku, ale byl to od nich skvělý tah.
Zpívaj to, co chtěj lidi slyšet.

Co si budem povídat, teroristického útoku se bojí každý normální člověk.
Pokud mi někdo řekne, že je jistý, že v sobotu se bude bouchat tam a tam, tak tam přece nepůjdu, ne?
Leda že bych se šla podívat, abych mohla říct, že jsem tam byla a viděla to na vlastní oči. To totiž máme taky tak trošku v povaze.

Já nejsem fanynka. Nejsem ničí fanynka.
Zajímaj mě texty, co dávaj smysl, co mi něco řeknou.
A mám ráda humor i v písničkách. (Proto Colorado. Mimochodem, taky je v něm rasistická zmínka, nevadí?)
Popravdě, Ortel mi moc neřekne, ale rozhodně to jsou lepší slova, než slova pana Bangy...
A co si budem povídat, vulgarity v jeho písničkách si taky našly svou cílovou skupinu, je to zas jeho dobrej tah...

A strašně ráda bych řekla, že nejsem rasistka, ale asi fakt jsem.
Nějak se nám to mínění dělí už jen na dva pruhy a pak sem tam pěšáka...
Jeden pruh jsou "rasisti a náckové" a druhej pruh "zas*aný sluníčkáři" (to ne já, tak se opravdu mezi sebou nazývaj).
A vlastně jsme rasisti všichni.
Nějak ubývaj lidi, co jim to je fuk.
I já jsem doufala, že noví sousedé, co přijdou, jsou bílí. Takže ano, jsem rasista.
Odsoudila jsem druhé na základě barvy pleti. I když je neznám. Vlastně, i když jsou imaginární.
Majitelka protějšího domu rasistka fakt nebyla.
Dokonce si vzala dvě romské dámy na byt.
A když je po čtyřech měsících neplacení jemně upozornila na narůstající dluh, sebraly se a zdrhly neznámo kam...
I tahle paní už uvažuje jinak...
Kruci, já to tady vidím, mám to z první ruky. Zlodějinu, násilí, rvačky, drogy, sex...
Jen mám to štěstí, že jsem si s "hnědými" dětmi hrála na stejném písečku, když jsem byla malá.
A nikdy mi lopatičku neukradli...

My lidi totiž jdeme do prdele všichni.
Romové odjakživa žili venku, protože jsou prorodinné typy a doma je pak narváno. A jsou tím pádem víc vidět.
Ale kradou i bílí...
A mlátěj manželky a děti. A řvou na sebe. Jen za zavřenými dveřmi, ne na ulici a ne na dvorečku...
A já to všechno vím a stejně doufám, že sem přijdou bílí sousedé.

Všichni jsme rasisti. I sluníčkáři jsou rasisti, jenže naruby.
Ve chvíli, kdy je někdo utlačovám na základě rasy, je to rasismus.
A ve chvíli, kdy je někdo upřednostňován na základě rasy, to není rasismus?
Je to divný, protože pokud je jeden upřednostňován, je druhý zákonitě upozaděn, utlačován...

Ovšem co mě nakoplo asi nejvíc (ano, už se mi podařilo vychladnout a neklepou se mi ruce vzteky), to byla hláška o "průměrné české rodině na podpoře, která šetří na slevu na salámy v Kauflandu".
Pokud vím, tohle už nepatřilo k odpovědi na můj komentář, takže se mě to vlastně netýká.
Ale neznamená to, že mě to nevytočilo.
Třeba proto, že v Kauflandu nakupuje hodně lidí a to prostě proto, že ho mají blízko.
A že si někdo koupí něco, co je zrovna v akci... Tak tomu se nevyhnem, pořád je něco v akci.
Nemluvě o tom, že bych byla debil, kdybych nakupovala něco dražšího, ve stejné nebo horší kvalitě, jen proto, že na just v akci kupovat nebudu...
Popravdě, já do Kauflandu jezdím pro našich velký nákup a to hlavně proto, že našich zvířátka milují kauflandové psí konzervy...

Kruci, pořád chodím okolo...
Prostě mě ten komentář nadzdvihl tím, že vlastně jen odsuzuje dospělost, odpovědnost a podobně. A pokud takhle smýšlí víc mladých lidí, pak se máme na co těšit...

Vím, že jsem si v tomhle článku jen vytáhla některé věci z celku, ale jsou to věci, které na světlo tahají ostatní a vykládají je jinak. Já udělala to stejné a ty vytažené jsem vyložila po svém. Ze svého pohledu...
A pokud někdo ví o čem mluví, dokáže argumentovat a ne jen křičet, můžem si o tom povídat.
Můžem to probrat ze všech stran, porovnat zkušenosti i názory.
Ale pokud mi někdo řekne, že pomeranče rostou v bedýnkách v obchoďáku, protože je v životě neviděl na stromě, pak se omlouvám, ale je to blbý argument. (vůbec nechápu, proč jsem vymyslela tak debilní příklad, ale straší mi v hlavě už hezkou chvíli)

A vůbec, už jsem se uklidnila skoro úplně a mám spoustu práce, takže končím.
Jdu na ta další mýdla...
 

Adventní i neadventní

Čtvrtek v 14:40 |  Vyrobeno
Tak si tvořím.
Tedy, vlastně ne "si", já tvořím tak všeobecně.
Ale i když se u toho vztekám, dělá mi to radost.
Začalo to prvním plechem perníčků.
Pak byla dlouhá pauza, než přišly na řadu věnce.
Jeden můj, jeden pro maminku drahého a nově jeden pro bráchu.
Nakonec jsem je odevzdala a zapomněla vyfotit. Tak jen ten náš...


Jenže věncem to nekončí.
Jak už jsem psala, jsem světýlková.
A tak jsem si musela vyrobit něco, co svítí. A když už nastává ta zima, chtělo to něco zimního, ne?

Ne ne, na druhém obrázku nejsou ledajaké šmouhy, to jsou "vitrážová okna" v kostele.

No a jakoby to nestačilo, musel si brácha ještě pořídit padesáté narozeniny.
My už si tedy pár let dárky nedáváme, ale přeci jen, půl století, to už by asi chtělo ocenit, ne?
A tak jsme mu doma vyrobili dortík.
Nějak se to sešlo, že vypadá spíš jako dámský klobouk, ale co, důležitá je ta snaha, ne?


Z přední strany je opravdu víc motýlků... V barvách, co mi zbyly po princezniččině dortu...

A ne, od tvoření si teď neodpočinu.
Budu mýdlovat a svíčkovat a cukrovat. Tedy, péct cukroví.
A taky jsem si, já hloupá, vymyslela voňavé pytlíčky pro naše babičky, takže budu ještě stříhat a šít a plnit...
A čím víc toho je, tím míň se mi do toho chce.
Třeba včera jsem od všeho odbíhala, abych se podívala na silnici, jestli stále ještě sněží...
Dneska zas chodím, koukám a vzdychám a pořád doufám, že začne mrznout dřív, než všechno roztaje.
Najednou je ten advent nějak kouzelnější.

A už se pomalu chystám.
V neděli budem dávat princezničce světýlka na okna a já si budu moct vzít svůj sklenicový svícen.
Jenže jsem jí koupila světýlka k Mikuláši (když ona, chuděrka, kvůli své dietě nemůže moc mlsat) a ten chodí až v pondělí.
A zase má slíbeno na každou adventní neděli něco, jinak už by jí v pokojíčku stál stromek. No a teď to jsou právě světýlka.
A tak jí je nadělí do botičky Barbora. Ta u nás totiž chodí v noci z třetího na čtvrtého a naděluje.
A chodí odjakživa. I do mých bot kdysi nadělovala...
A je to zvláštní, tenhle zvyk moc lidí nezná.

No nic...
Jdeme odvézt bráchovi to veledílo, tak doufám, že to cestou nevyklopíme...

Začíná advent

Pondělí v 9:59
Včera jsme si zapálili první svíčku. Bez synka a bez slečinky.
Bez synka proto, že "nějaký blbý Vánoce, advent a podobně, mě nezajímá", bez slečinky proto, že odjela na intr.
No jo, mohli jsme zapálit dřív, ale když drahý přijel z práce až v půl sedmé...
A malá princeznička prostě bez tatínka nechtěla a slečinka už stejně měla naspěch...
Vlastně jsem se s ní ani nestihla rozloučit, protože jsem ještě narychlo běžela nakoupit večeři a na dnešek svačiny...
Aspoň jsem jí poslala fotku, aby byla s námi aspoň virtuálně.
No, teď si jí užiju.
Zrovna je na cestě domů, protože prozvracela celou noc...
Chuděra moje...
Zas na druhou stranu, kdo ví, čím se přežrala Mrkající

Ono ani Vánoce asi nebudou v obvyklém kruhu rodinném, protože negáč synek se rozhodl trávit Štědrý den u babičky a dědy.
Na jednu stranu si trošku oddechnu, na druhou stranu mi to bude děsně líto.
Každý rok je negáč, to jo, ale jak dojde tvrdý na tvrdý, je ten nejdokonalejší.
Diví se při pohledu na rozsvícený stromek a na hromadu dárků, jásá nad každými ponožkami, které vybalí...
Je první, který si uklidí dárky a zajímá se o to, co dostali ostatní.
I letos už má pro nás pár dárků připravených a jestli tady nebude, tak moje jásání nad jeho nápaditostí a naše radost z jeho výběru (a podle toho, co vybral slečince, je to velice nápaditý výběr, prozrazující jeho zájem o ostatní) bude tak nějak ... No, prostě to nebude ono...
Ale za necelé čtyři měsíce bude plnoletý, tak je jasné, že si už trénuje roztahování křídel...
A nakonec, jak to vidím v okolí, třeba za takových deset let zas přijdou Vánoce, které bude chtít trávit s námi a třeba i ubulený, že je sám...

A kdo ví, třeba si to ještě rozmyslí...

No a já se jdu zvednout a vrhnu se na nádobí (večer už ho mýt nemůžu, co nám zlobí bojler, není dost vody a pak se nemáme v čem umýt my) a na nějaký oběd a vzhledem k tomu, že všechno je možné, tak možná dneska konečně začnu to cukroví...
Už jsem umyla okno v pokojíčku, to já nerada, musím sundavat kytky a u princezničky není kam, ale když mám lepit nálepky, tak na špinavé okno to není ono.
Ještě obývákové, ložnicové a asi i synkovo, pokud mě tam pustí...
Ach jo...
Začíná advent...
Zrovna teď vůbec nechápu, na co jsem se to těšila...
 


Můj drahý

Neděle v 12:27 |  Téma týdne
Tak jsem se tady patlala s adventníma věncema.
Jeden náš, jeden pro tchýni a nově jeden pro brášku.
Normálně to dělám s radostí, ale tentokrát to nějak nebylo ono.

Zajeli jsme k bráchovi pro nějaké tůje (teda, možná, že tůje tomu říkám jen já, ale něco podobného to bude). Bráchův soused má krásné, měkoučké a dlouhými větvemi krásně prorůstají na bráškův pozemek.
Zakázala jsem mu, aby je ostříhal.
No a když už jsme je tam štípali, zeptal se brácha, jestli taky udělám nějaký věnec pro něj.
No proč ne, že?

Jenže...
Na tři věnce mi rozhodně nemohla stačit ta drátková špulka, přeci jen, už jsem kus spotřebovala...
A tak jsem ten první věnec, pro nás, omotávala drátkem z loňského.
A on se mi zamotal.
Obvykle bych položila věneček a drátek v klidu rozmotala, ale tentokrát jsem věncem mrskla o zem s tím, že se na to můžu vys*rat...
PMS, to je mrcha.
Ano, prostě jsem pár dnů v měsíci fakt protivná.
Natolik protivná a vzteklá, že to na sobě pozoruju.
A můj drahý se jen v klidu zeptal, jestli mi může nějak pomoct.
A já mu odsekla.
Odešla jsem od věnců, od větvičkového bordelu, aspoň na chvilku.
A když jsem se vrátila, začala jsem vztekle rozmotávat drátek, který mi pak drahý beze slov namotal na kus větvičky, aby se mi líp motalo.

Nadávala jsem ještě u zdobení, když mi nešly uvázat mašličky, ale drahý opět bez problémů a s naprostým klidem, že mi pomůže.
On má nervy ze železa.
Je úžasný.

Taky jsem tady měla v týdnu maminku a zase jsme probraly všechno.
Třeba to, že já prý drahého přehnaně chráním.
Třeba v tom, že mu před noční nedovolím jet k našim.
Co nedovolím, já ani neumožním mamce, aby se ho zeptala sama.
Protože on by neodmítl.
Sice by se nevyspal, ale prostě by jel.
I s tím rizikem, že by ráno, po cestě z práce, po čtyřiadvaceti hodinách bez spánku a dvanácti v práci, ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu...
Jenže proč by jezdil, když to není nutné a můžem to o týden odložit?
Protože pak bude mít volno...
Něco jiného je totálně namazaný soused astmatik a důchodce, kterého v noci, ve dvaceti pod nulou okradli u bankomatu, on to řešil s policií a ti ho zavezli na služebnu na druhém konci města a po výslechu vykopli ven. Nevěděl pořádně kde je, neměl žádné prachy a ve tři ráno se neměl jak dostat domů.
Tak toho asi nenecháme týden čekat, že?
Přeci jen, sedmdesátka už mu minula...
Stejně, jako drahý ochotně vstával jinou noc, kdy se kamarádka potřebovala dostat domů z noční v pekárně, za dětmi, ve dvě ráno a umřelo jí auto...

On prostě neodmítá.
On tedy má nejen nervy ze železa, ale má i srdce ze zlata.

Z nádherně ryzího červeného zlata.
V tom srdci je vyryté moje jméno i jméno naší dcery.
A zaručeně jsou tam vyrytá i jména mých velkých dětí.
Jména mých sourozenců i mé rodiny...
A samozřejmě jména jeho rodiny.
Když o něm řeknu, že je zlatíčko, nejsem daleko od pravdy.

Dnes je můj drahý v práci. Na celých dvanáct hodin,
Zítra a pozítří jde znovu, ale dnešek je přesčas.
Vím, že se mu nechtělo a já ho chtěla mít doma, ale on šel.
Trošku se obávám, že šel proto, že jsme zase přetáhli rozpočet.
Můj drahý zaplatil 2 500,- zálohu za lyžák mojí slečinky, výdaj navíc v už tak napjatém rozpočtu, aby se druhý den dozvěděl, že bude muset zaplatit taky školu v přírodě naší princezničce. Nemluvě o doplatku dvou tisíc toho lyžáku a kdo ví, kam a za kolik pojede synek...
Slečinka a synek jsou moji, ne jeho, ale on rozdíly nedělá.
Chová se k nim jako k vlastním a finance nerozděluje na "moje dítě" a "tvoje děti"...

Nevím, jak jsem přišla k takovému štěstí, čím jsem si to zasloužila, ale věřte, že si to hodlám užívat.
S láskou a pokorou.
Ono totiž zlaté srdce nemá každý...

Přiznejte se...

22. listopadu 2016 v 19:23
Lidi, takhle to nejde.
Někdo prostě žere za nás.
Taky za nás někdo utrácí, takže se koukejte přiznat...

K dnešnímu psaní a vlastně i počítání, mě přivedl článeček na Seznamu.
Vlastně se tam píše o tom, co tak nejčastěji kupujeme teď, před Vánoci, na netu.
Ale taky se tam píše o tom, kolik za dárky utratíme v průměru na rodinu a kolik stojí štědrovečerní večeře...

Prý nás největší překvapení čeká na výpisu a jestli jsem to dobře pochopila, pak průměrná česká rodina v pohodě utratí za dárky krásných dvacet táců...
Pardon, překoná hranici dvaceti tisíc.
Nemluvě o tom, že jedna sváteční večeře vyjde při běžných cenách na 2 230 korun, ve slevách pak asi o 700 korun méně.

Tak a teď to vybalte...

Kdo má naše řízky?
Vlastně ne, řízky máme. Už jsme to spočítali.
Dvě kila řízků každé Vánoce. Jen lehce nad dvě stovky.

Tak náš salát... Ze tří kil brambor...
Ale ten vlastně taky máme. Vejdem se v pohodě do dvou stovek. I kdybychom si museli všechny suroviny kupovat.

Možná za nás někdo chlastá...
Takže na nás zbyde jen jedna lahvinka šampusu a dětský šáňo a džus...
Hmmm, zase jedna dvoustovka...

Jo, uznávám, že kapřík se u nás moc nepěstuje, kousek dostává drahý od rodičů i s rybí polévkou, na tu jsme my ostatní taky příliš zmlsaní.

Vlastně toho na Štědrý den na stole moc nemáme.
Tedy, máme ještě svíčky.
Čtyři čajovky. Víte, že jedna vyjde zhruba na korunu?

Já vím, asi jsou rodiny, kde toho jedí víc, ale u nás to nějak nepěstujeme.
I tímhle jsem se loni dokázala tak neskutečně přežrat, že jsem se málem nedovalila ke stromečku...

Takže když to všechno sečtu, jsme někde na sedmi stovkách i s cenou energií.
A zbytky dojídáme ještě na Štěpána... To znamená ještě dva obědy a jedna večeře.
Já vím, mohla bych připočítat nějaké to cukroví, ale co si budem povídat, my to do sebe už opravdu nenarvem.
Chlebíčky u nás neděláme ze stejného důvodu...

A o dárcích ani nemluvím. Logicky za dárky nejvíc utratí drahý. A většinu těch peněz za moje knížky.
Nemáme potřebu drahých dárků.
Co potřebujem, to máme a co nepotřebujem, za to utrácet nebudem.
Rok co rok se vejdem do pěti tisíc za dárky pro nás pět a taky pro babičky, dědečky, tetičky, strýčky a kamarády...
Důležitá není cena, ale nápad...

Letos to bude zas o něco míň.
Nebo víc, jak se to bere.
Slečince už jsme koupili nějaké to oblečení do školy a stálo nás to čtyřku. Už dostane opravdu jen drobnosti, má vybráno.
Taky se nám zvedly rodinné výdaje o trojku za intr a tenhle měsíc i dva a půl tisíce za lyžák.
No a na dárky nám zbývají tak dva tisíce.
A my se vejdem.

Ale pořád by mě zajímalo, kdo utratí za nás, když se tohle počítání průměruje. Na dvacet...
Kdo za nás letos dostane dárky za osmnáct tisíc?
A kdo za nás prožere minimálně osm stovek?

Protože mě by to zajímalo.
A nebo jste na tom stejně?

Hloupě chytrá

21. listopadu 2016 v 14:19
Jsem blbá.
Nebo ne.
Vlastně nevím.

Když se před časem řešily maturitní otázky z češtiny, řešil se hlavně Jidáš.
Jidáš Iškariotský.
Prý si s touhle otázkou neporadilo až příliš mnoho studentů.
A já to nechápala.
Můj synek se vztekal, že jako proč se v češtině řeší Bible, když on přeci v Boha nevěří, tak proč mu to někdo vnucuje...
Snažila jsem se mu vysvětlit, že Bible je vlastně základní literatura a něco by vědět měl.
Protože třeba já to vím taky. A maturitu nemám. A Bibli jsme nečetla...
Tuhle jsme se slečinkou dávaly dohromady desatero.
Dostaly jsme se na devět přikázání, protože "...nebudeš mít jiného boha mimo mne..." nám někde uteklo.
Ono zrovna pro naši "nevěřící" rodinu tohle podstatné není.
Ale budiž, desatero po smrádcích nechci, jen chci, aby se podle většiny přikázání chovali.
Cti otce svého a matku svou.
Nepokradeš.
Nezabiješ.
A koneckonců i nesesmilníš.
No, třeba...

Ale jsme obyčejná rodinka, která samozřejmě slaví Vánoce.
A Vánoce, to je Ježíškův svátek.
A Ježíš je historická postava.
Nakolik jsou jeho skutky pravdivé a nakolik je to mýtus, o tom asi nikomu není známo.
Ale ano, já uznávám, že Ježíš existoval.
Ten zbytek, to může a nemusí být davová hysterie...
A ano, je to postava z Bible. Z Nového zákona.

Nikdy mi nedošlo, že spousta rodičů svým dětem nevypráví "pohádku" o Ježíšově narození i životě.
Protože já to vím.
A ani nevím odkud.
Prostě to vím už dávno.
A jak právě zjišťuju, asi to nebudou vrozené vědomosti, protože třeba moje princeznička ví prd.

Měla jsem štěstí.
Měla jsem štěstí na rodiče, kteří se mnou mluvili, kteří mi poskytli velkou knihovnu k prozkoumání a tak vůbec.
U nás se vždycky mluvilo o tom, co kdo četl...
Hodně mluvilo.
O všem možném.
Vlastně jsem docela chytrá a na to, že mám jen blbej výučák, tak i poměrně vzdělaná.

Ale teprve teď mi došlo, jak jsem vlastně blbá a omezená.

Když si v pohádce Anděl Páně běžel malý Ježíšek hrát s Jidášem, byl to vtípek. Tak nějak.
Ale vůbec mi nedošlo, že ten vtípek nepochopí každý...
Nedošlo mi, že každý neví, že Jidáš byl ten, kdo zradil Ježíše.
Za třicet stříbrných a polibkem.

Nedošlo mi, jak jsem omezená, když tyhle a podobné vědomosti považuju za samozřejmé.
Mělo mě to napadnout ve chvíli, kdy se synek v první třídě učil slabikovat...
Ta samozřejmost, s jakou hlásky spojujeme do slabik, ta nám přeci není dána s narozením...
Naši mi sice dali schopnost uvažovat a já díky nim vím, že když si půjčím prachy, tak je taky někdy nějak musím vrátit, ale vůbec mi nedošlo, že spousta lidí s něčím takovým nepočítá.
Nedošlo mi, že ne všichni uvažují jako já.
A nedošlo mi, že ne všichni měli takové štěstí na rodinu s rozhledem.

A už chápu, že se našli studenti, kteří se nezabývali Biblí a o nějvětší světové zradě nemají ani potuchy.
Tímto se omlouvám všem, o kterých jsem si řekla, že jsou blbí, když tohle nevědí.
On to asi opravdu není základ.
To jen u nás to tak vypadá.
Asi jsme prostě jen rodina s vyššími nároky...

Problém a zkouška

20. listopadu 2016 v 19:34
Někde je problémek.
Asi je nějaká závada na mém PC či co, ale já nemůžu komentovat.
Prostě to nefunguje.
Napíšu komentář, dám komentovat a komentář nikde.
Už mi to ani neukazuje červenou varovnou tabulku...
A už mě to ani nevrací na napsaný a nefungující komentář.
Prostě nic.
A tak teď zkouším, jestli mi jde aspoň napsat článek.

Takže... Zkouška...
A teď jdu kliknout na " hned zveřejnit"...
Bude tam článek? Nebude?

Jen se tak trochu ožrat

15. listopadu 2016 v 20:08
Tak jsem ten pokojíček podcenila.
Asi jsem to odkládala až příliš dlouho.
A jak to vypadá, taky to budu dost dlouho dávat do kupy...

Musím si to přiznat.
Ona ta moje nejmladší je děsný bordelář.
Ona i ta starší, ale nemá toho tolik, takže to taky tolik nebije do očí.
A já nejsem důsledná, což je dohromady absolutně šílená kombinace.

Zatímco jsem fungovala tak napůl, díky šílenému kašli a horečkám, princeznička využívala toho, že nikdo neprudí.
Když jsem pak, konečně jasným zrakem, nahlédla do pokojíčka (tedy, já pokojíčkem procházím do ložnice, ale večer už je tma a ráno fakt nevidím...), zhrozila jsem se.

Ono totiž princeznička se při své obezitě vejde do málokterých kalhot.
Copak doma, to má větší klučičí tepláky (ať mi někdo vysvětlí, proč jsou dívčí tepláky bokové a úzké), ale školu musíme řešit elasťáčkama.
A máme jich spoustu.
Od krátkých po dlouhé a vyteplené.
A jak někde nějaké vidím, prostě je kupuju.
Tak nějak selžou na zadečku a mezi stehny... Pak jsou na doma...
A s tričkama to je podobné.
Rukávy ke kolenům, ale tričko sotva do pasu a ještě napnuté okolo pupíku.
No a ta moje treperenda tahala tričko a sem tam u toho nějaké vypadlo. A tahala kalhoty a ejhle, vypadly všechny z poličky...
Tak to kopla pod skříňku...
Vyprané prádlo se ani neobtěžovala uklízet. Kam padlo, tam chvilku leželo, než se pošlapalo, odkopalo a podobně...
A do toho hračky a pastelky a fixy a omalovánky a drátky z výrobní sady a korálky a ...
A všechno...

Už druhý týden "uklízí".
A prý už jen oblečení a "mámo, ukliď to"...
A já blbá šla...
No to byl nápad, přerazit takového smrádka, přerazit sebe a jít se zastřelit...
Já jsem věděla, proč se mi do toho nechce...

Tohle budu likvidovat asi až do Vánoc...
A co víc, pracně jsem si udělala hromádky, prádlo naskládala, roztřídila (třeba na vyprání to, co leželo v jednom chumlu s tou otevřenou fixou, má štěstí, že to bylo jen pyžamo, to ať je klidně flekaté) a šla jsem nandat oběd.
A když jsem se vrátila, prádlo bylo zase všude. Prý zakopla...
Problém je, že jsem se díky jejímu bordelu nedostala do skříně.
On teda drahý tvrdil, že má uklizeno, až na to oblečení, ale drahý netušil, že pod skříňkou má být jen složený domeček a že pod postýlkou pro panenku opravdu nemá být hromada. Taky si nevšiml bordelu za postelí, pod kobercem a pod polštářem...
Na to mají oči maminky.

A vrchol všeho byl, když jsem v pokojíčku v hromadě našla rozházené duhové gelovky, které ještě předevčírem byly schované v mojí skříni v ložnici, že je dostane smráďátko pod stromeček.
Poslední kapka byla, že po odstranění bordelu upadly dveře od skříně...
Ona se totiž princeznička stále po něčem válí a věší, takže se pověsila na dveře...

Zařekla jsem se, že už budu jen zlá maminka.
Žádná televize, žádné kamarádky, nic...
Dokud ten pokojíček nebude a nezůstane luxusní.

A byla jsem fakt hodně vytočená.

Nejsem z těch, co by svoje nářky, stesky a vzteky řešily alkoholem, ale tohle?
Tohle si žádalo speciální antistresový likér.

Nejjednodušší sladké krémové pití, jaké znám.

Jo, tak přesně tohle potřebujete...
Nebo ne úplně přesně, ale tak nějak...

A "vaří" se to takhle...

Prostě se jen trochu rozšlehá smetana ke šlehání, přihodí se tam nějaká nugeta (normálně kupujem zdejší značku, ale vyšla cenově stejně, tak proč si nedopřát trochu luxusu) a podle chuti se tam nalije alkohol. Já preferuju rumík. Ale příště vezmem nějaký kvalitnější, tenhle má ocásek... Ale třeba se rozleží.

Dneska nám na flašku tuzemského padl litr šlehačky a asi půl kila Nutelly.
Ale je to vážně jen podle chuti.

Ještě jsem si nenalila, ale celá výroba je o ochutnávání.
A já už se opravuju u každého třetího slova (tak mi ty překlepy hlašte a já je zítra třeba opravím).
A jsem v klidu.
Nerozčiluju se, netrápím se, nezoufám si...
No jo, cukr a alkohol...

Mám ve špajzu dva litry a pocit, že mi bude dobře ještě dlouho.
No, do Vánoc asi ne, ale vím, že likérek by vydržel, rumík konzervuje.


Dodatek pro Doktorku: Doktorko, fotky budou, zatím mám dvě "před". Jen nevím kdy budou ty "po".

Odkladač

15. listopadu 2016 v 10:38
No, to jsem prostě já.
Prostě odkladač.
Milá Ilko, Ty jsi se zarazila v komentáři nad mým popíráním a probíráním vlastní lenosti...

Leckdo by asi řekl, a tak nějak právem, že jsem líná.
Kdo mě pořádně nezná, ten o mé lenosti nepochybuje.
No, vlastně kdo mě zná úplně pořádně, je o mé lenosti přesvědčen.

Někdo tomu říká prokrastinace.
Já osobně tomu říkám odkládání.
Zrovna teď na mě čeká plný pokojíček hadrů na přebrání (Kdepak, žádné třídění na malé a velké a na čisté a špinavé, to jen princeznička tahá tričko a vytáhne čtyři. No a já to odkládala a odkládala...) a já už vlastně jdu...
(Jen co to dopíšu a dám péct kuře...)
Tak nějak jsem si to srovnala v hlavě při ranní sprše.
Ono totiž nemusím hned, já mám času dost. Ono to počká. Třeba do zítra, do pozítří...
A tak je to se vším.
Jsem tlustá a měla bych cvičit...
No, tak až domyju nádobí (dopiju kafe, dopíšu článek, vytřídím ty hadry, dovařím oběd, dočtu kapitolu...), udělám si pět dřepů.
A než dokončím započatou činnost (u které ty dřepy v pohodě můžu udělat), tak na to zapomenu.
Ale když já už se k nějaké činnosti dokopu, pak jedu jak drak, dokud to není hotové (no, ne vždycky).
Zvlášť pokud musím, pokud mě tlačí něco. Cokoliv...
Jsem flink i dříč.

Jsem líná chodit, ale mám ráda procházky a výlety.
A když na to přijde, ujdu dvacet kilometrů na jeden zátah. Bez problémů.

Nejsem uklízecí hospodyňka (vždyť ono to počká), ale pískem drbu zahnědlé rantly na hrnkách.
Tuhle se zlobil brácha, kdysi jsem mu půjčila skleněnou zapékací mísu a on jí rozbil.
Ono by se nic nedělo, sice jsem jí potřebovala, ale co, pekáč je taky řešení.
On mi ale koupil novou.
A pak, asi po roce, jí viděl a byl naštvaný, proč jí vlastně kupoval, když jí nepoužívám.
Ale jo, používám, pečem v ní v podstatě asi jednou týdně, ale ukládám jí do krabice a drbu všechny stopy připeklé hnědé jedlou sodou...
Teď, po pěti letech a po několikerém mytí mými dětmi, je stejně krásná, jako když jí donesl.
Jak se mi dostane do ruky, odmyju všechny připečeniny, které tam moji smrádci zanechali...

Já vlastně vážně nejsem tak líná, já mám prostě jen tolik času, že nic nestihnu.
Než mi to došlo, obdivovala jsem všechny ženský, co stihly chodit do práce a ještě měly byteček jak ze škatulky.
Teď obdivuju všechny ženský, co stíhaj uklízet, zatímco na pár let sedí doma...

Třeba než jsem se dokopala k těm perníčkům, které slibuju rodině už dva týdny...
No, dokopala, upekla jsem jeden plech, zkušební a zbytek těsta odpočívá v lednici...

Ale zas je venku pěkná hromádka listí...

No vida, zas něco...
Venku...
Taky si to občas poslechnu.
Venku uklidím listí, ale abych doma sebrala ty hadry...
Zametu schody a chodbu (což už v tomhle baráku nikdo jiný nedělá), ale nesmetu drobečky okolo koše a našlapané bláto v předsíni...
Prostříhám záhonky, vyberu bordel, nadávám u toho, ale abych si oštípala odkvetlé fialky na okně, to ne...

Říkám, že jsem bordelář, já jo.
Ale proč by tím měl trpět každý, kdo do tohodle baráku vleze? Nechodí jen za mnou a moje bordelářství je moje věc, ne jejich a ne sousedů.

Ach jo, tak konec odkládání, jde se na to kuře a na ten pokojíček...
A jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží...
A cestou si třeba udělám těch pět dřepů Mrkající

Pětadvacet

12. listopadu 2016 v 15:04 |  Lesárna
Tak jsem si včera užila vlastně moc krásné odpoledne.
Na třídních schůzkách.
Je to divný, ale schůzky na Lesárně jsem si užila mnohem víc, než jakékoliv jiné.
Hlavně jsem si užila tu cestu.
Princezničku jsme odstavili u babičky a vyjeli s drahým směr Šluknov.
Uznávám, že ten úžasný dojem z čarokrásné krajiny mi trochu kazily bloklý záda a následná migréna, ale i tak to bylo fajn.
Vyhřátý auto a zlatý stromy...
Jednu chvilku jsme přemýšlela o tom, jak marnotratné březové víly rozhazují své dukátky a najednou se hned za zlatými břízkami objevily smrky.
Ale jaké...
Bílé a jiskřivé a zasněžené a ojíněné...
Fakt pohádka.
A já se začala těšit na Lužické hory. Rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Musím říct, že z vytopeného auta se na sníh opravdu dobře kouká.

Ale všechno krásné musí skončit a proto máme třídní schůzky, že?

Když nám vyšla slečinka naproti, dostala jsem záchvat smíchu.
Moje úžasná dcerka vyběhla z intru na poslední chvíli, popadla svůj krásný veliký kabát, boty a vůbec jí nedošlo, že běží v kraťasech.
Vypadala úplně přesně, jako úchyl z parku.
Dlouhý kabát a holé nohy...
Jen roztáhnout klopy.

Zavedla nás do třídy, usadila, zmizela a než jsme se stihli rozhlédnout, přišla učitelka.
Sympatická a milá.
Seznámila nás se vším možným, uklidnila nás, že ano, opravdu i chytří žáci mají v prváku čtyřky a rozdala papírky se známkami.
A ejhle, s námi, slečinkovými, chtěla mluvit.
No, aby nechtěla.
Součet pěti známek s nejvyšší hodnotou opravdu dělal pětadvacet.
A vzhledem k tomu, že ani na středních školách nedávají šestky, je zcela evidentní, že mojí slečince hrozí pět kulí.
Pochopila bych ty z odborných předmětů, přeci jen, je to něco úplně nového, ale překvapila mě ta kule z češtiny.
Tak tu ne, tu jí neodpustím...

Možná budu vypadat jako nezodpovědná matka, ale přiznávám, že mi to celkový dojem z výletu a ani ze školy nezkazilo.
I po pěti kulích jsem byla v radostné náladě, pořád nadšená.

Ano, zabavujem notebook, ale věřím tomu, že to slečinka dožene.
Když bude chtít.
A ona bude chtít, protože tohle je škola jejích snů.
Paní učitelka nám připomněla starou a známou pravdu.
Na základce byli, protože museli, na střední jsou jen proto, že chtějí.
A když chtějí, musí se snažit.
A protože nechce jen ona, ale i já, budem se snažit obě.

Je fakt, že jsem si tu školu představovala poněkud naivně.
Naučí se něco o lese, o přírodě a o zvířátkách a bude maturovat.
Ono teda jo, copak o to, ale to "něco" je asi něco mnohem víc.
Třeba stavby.
Proč já nikdy nepřemýšlela nad tím, kdo staví krmelce a posedy?
No, pokud slečinka zabere, jednou to bude umět.
A já se třeba dozvím, jestli tam patří i přehrady, pomníčky a podobně.

Panečku, tolik zajímavých věcí...

A musí zabrat.
Musí zabrat už proto, že já si chci užít ještě pár takových výletů.
Musí zabrat proto, že ta škola je úžasná.
A taky proto, že já se chci dozvědět ještě spoustu věcí.
Věcí, o kterých ani netuším, že existují.

Lidi, koukala jsem do té jejich češtiny a zase mi došlo, jak moc jsem vlastně nevzdělaná.
Tak nějak ovládám pravopis, znám pádové otázky a vyjmenovaná slova, ale třeba romantismus mi nic neříká...
Nevím, kde vzniklo první písmo a ze světové literatury znám tak možná Malého prince...
Já vím, že to v životě stejně nepoužiju, ale už ten pocit...
Momentálně pocit, že to neznám.
Asi se dám na samostudium.

A nebo ne.
Ona ta slečinka totiž má být po kom líná...

Další články


Kam dál