Svatá trpělivost

Pátek v 16:44
Když si synek pořídil toho čoklíka, měla jsem strach...
Přeci jen, pes je středně velký, možná dokonce spíš větší než menší, černý jako ďábel a prostě cizí a já mám ještě dítko mladší deseti let a na dvorku nám takových běhá dalších pět.
A k tomu sem tam sousedka přinese miminko...
No, už strach nemám...
Ten pes je svatej.
Né že by mě neštval, to neříkám...
Ty jeho tvrdý černý chlupy jsou všude.
Kdepak, žádné hedvábně jemné chuchvalce, ale normální štětiny...
Mám je na podlaze, mám je na křesle, mám je v posteli, mám je v prádle, mám je v mýdlech a koneckonců i v jídle...
Jsou prostě opravdově všude...
A právě jsou to mrchy tvrdé, co se zapíchnou a šlověk je neomete, nevyluxuje, nesklepe...
Zapíchané do mikiny je ještě přežiju, ale tuhle jsem sebrala prádlo, odložila škopek venku na lavičku, usedla jsem a za svitu slunečních paprsků jsem se jala vytahovat jeden chlup po druhém ze spoďárů...
Z vypraných spoďárů, aby někdo nemyslel, že se svlíkám na dvorku...
A že je z čeho vybírat, když preferuju mamakalhotky...
(Kdyby někdo nevěděl, tak mamakalhotky jsou přesně ty, ze kterých se stříhají padáky parašutistům a ty, které stačí dvoje na horkovzdušný balón. A v mé velikosti ještě zbyde...)
Taky mě vytáčí to sbírání hovínek...
Na ulici do pytlíčku, proč ne, ale vždycky, když ho sbírám na dvorku, tak se mi ta hnusná hnědá hromádka rozmázne a já musím splachovat dvorek několika kyblíkama, aby se v tom neválely děti...
A to ještě to menší zlo...
On ten pes je stýskavej a jak tady není synek, tak ten pes má průjem...
Teda, ne vždycky, to uznávám, ale vlastně zatím pokaždé, když měl průjem, tak byl synek někde mimo...
Možná to synek ví a raději zmizí, aby to nemusel uklízet on.
V předsíni, v koupelně, v kuchyni...
A taky ten pes štěká...
Pravda, většinou ho za to chválím, ale on mi štěká i na pošťačku a to je děsněj kravál.
Je to báječnej hlídač, já si ho nemůžu vynachválit, ale když on hlídá i ve chvíli, kdy s ním stojím u toho okna a všechny příchozí vidím.
A nejčastěji štěká ve chvíli, kdy se sousedka snaží uhoupat ke spánku to mimino, zrovna na podoknovém chodíčku...
Mimochodem, to mimino...
Já se bála, vážně jo.
Prý se ho předchozí majitelé zbavili proto, že na miminko vyjížděl.
No, tak na tohle nevyjíždí.
Tohle hlídá.
Pravda, trošku žárlivě se vždycky nacpe mezi člena naší rodiny a to miminko, ale zas dává pozor.
Aby nespadlo z postele, aby se moc nekoulelo...
Když se prcek koulí, šťouchá do něj čumákem, hezky zpátky.
Když prckovi uteče hračka, čumákem jí přistrká.
Dneska měl prcek naděláno do plínky a psovi to asi neskutečně vonělo...
Lehl si těsně k miminu, čumák mu strčil pod nožičky a ani se nehnul, když třičtvrtěroční mimino kopalo a kopalo.
Přímo do čumáčku, do očí, prostě všude.
Jak říkám, je svatej...
Jo, pořád mám strach. Je to pes, ví prd, jakou má sílu, tuhle šlápne, támhle škrábne...
Ale minule jsem miminu v kuchyni rozložila peřinku, ať si vesele leží a kouká na okno a pes si zrovna usmyslel, že už se na sluníčku upekl dost a že chce dolů, obhlídnout plínku...
A byl v pytli...
Třikrát se na okně otočil, pohledem přeměřil doskok a pak si nešťastně sedl a seděl...
Není blbej a počítat umí.
Spočítal si dráhu skoku a místo pravděpodobného dopadu a vyšlo mu, že by to mimino mohl trošku šmrncnout...
A tak čekal.
No jo, jsem milující panička, takže jsem mu na tu chvilku to mimino zvedla.
V tu ránu byl dole, vrtěl radostně celým zadkem a to mimino prostě chtěl...

Jo a Martinka se ptala, co pes a bouřka...
Marti, nic.
Vůbec ho to nevzrušovalo.
Vesele žebral rohlík s jahodovou marmeládou, pak vesele žebral granule a nešťastně koukal na okno.
On by si tam moc rád lehl, ale jak bylo otevřené, pršelo na něj.
A jak mu nevadí hromy a blesky, tak mu vadí voda...
Ale je zlatej, když na to přijde, vykoupat se nechá.
Nerad, ale pokorně...

Jestli platí, že jaký pán, takový pes, pak není synkův.
Pak si za pánečka vybral mého drahého...
Páč tam to pak sedí...

(Výhledově ještě dodám fotečku s miminem, ale musím si to nechat schválit od miminovo maminky...)
 

Letní lásky

Čtvrtek v 9:24 |  Téma týdne
Pravidelně, na každém táboře, jsem se zamilovávala.
Až po uši.
A když ten dotyčný neměl zájem, neměla jsem problém se hbitě zamilovat do jiného.
Když jsem povyrostla tak akorát na puťáky, takže jsem byla patnáctiletá žába, už mi stačil jeden na léto.
A navíc ta láska ještě tak trochu vydržela do dalšího puťáku, další rok...

Mám veliké srdíčko, takže moje období zamilovanosti, navíc čistě platonické, mi nijak nenarušovalo tu úžasnou, hlubokou a trvalou dětskou lásku.
Navíc se moje dětská láska měnila v absolutní zamilovanost, kdykoliv jsem dotyčnou osobu viděla.
Bez ohledu na roční období.
Takže to vlastně s letními láskami nesouvisí, že?

Ale co s nimi souvisí...
Ono mi to období, to letní zamilovávací období, zůstalo.

Já se totiž zamiluju pravidelně každé léto.
Naprosto euforicky mi s vysokými teplotami stoupne i hladina všech možných hormonů štěstí a já se vznáším na obláčku.
A čím čistší nebe, tím větší obláček mám pod zadkem.

Ono to vlastně není těmi vysokými teplotami, protože tyhle pocity mám pravidelně i s prvním sněhem a okolo Vánoc všeobecně...

Šťouralové můžou namítat, že jak si asi můžu dovolit se zamilovávat, když jsem zadaná matka od dětí, ale šťouraly můžu uklidnit.
Třeba zrovna dneska jsem zamilovaná do našeho psa, který odtáhl chcípnout na východní okno, kde mu sluníčko svými skoro čtyřiceti stupni praží do kožichu... Černého...


A včera jsem byla zamilovaná do úžasně teplé vody v dětském bazénku.
A už tři dny jsem zamilovaná do něžně růžové barvy mýdel z mé nové várky...


Týden jsem zamilovaná do vůně jahod a třeba i pokropených šlehačkou.
A už druhý týden jsem neskutečně zamilovaná do svého drahého, který je prostě úžasný.
Ne že by jindy nebyl, ale teď mi při těch teplotách asi měkne mozek.
A jestli mi neměkne mozek, pak mi ty teploty prostě podlamují kolena.

Nevím čím to je, ale drahý mi přijde pozornější, milejší a ještě úžasnější, než jindy...
Co si budem povídat, po dvanácti letech vztahu je ta první zamilovanost dávno v tahu, vidíme jeden na druhém všechny chyby a chybičky, dávno jsme si zevšedněli, ale stejně...
Ale stejně jsem zase v té prvotní euforii.
Stejně se mi rozzáří oči, kdykoliv vejde do dveří.
Stejně mám potřebu se ho dotknout, jen tak, když jdu okolo.
Stejně mě přepadne to bušení srdíčka, když udělá něco milého.
A že toho milého dělá hromady.
Jako tuhle, když přišel po dvanácti hodinách z práce a šel mi péct hraběnčin štrůdl.
Přiznám se, že já si jako hraběnka připadala.
A když tuhle řekl, že to je hrůza, jak mám chlupaté nohy a že mi je snad oholí sám, připadala jsem si jako princezna, když jsem ho k tomu opravdu donutila.

Ach jo, už nejsem hloupá šestnáctka (omlouvám se všem šestnáctiletým děvčatům, ono "hloupá" znamená spíš nepolíbená lety zkušeností, než nedostatek inteligence) a je mi jasné, že všechno má svůj důvod.
Úplně hnusný a všední důvod.
I ta zamilovanost...

Já se prostě těším.
Normálně se těším na dovolenou.
Ne dovolenou u moře, žádné poznávací zájezdy, žádné lezení po skalách...
Těším se na to, že s drahým budem spolu, celé dny...
Ráno se probudíme s tím, že nemusíme nikam spěchat, že nám nic neuteče, že prádlo se může vyprat zítra a práce si nějaký den počká.
A hlavně, probudíme se s tím, že za rohem nečeká hladové dítě jakéhokoliv věku, protože děti krmí babička, popřípadě táborové vedení.
Taky se probudíme s tím, že celý byt je jen náš a že během dne na nás nebafne naše dítko s tím, že "fůůůj, voni se zas líbaj"...

Ale je mi fuk, že moje euforie má blbý důvody.
Nenechám se tím zdeptat a téhle nálady se nevzdám.
Tohle je nálada, kterou si chci užívat, kterou si budu hýčkat a ze které vytěžím co nejvíc...

Bez stresu

Středa v 15:43 |  Téma týdne
Tak jsem si vyzkoušela zdravou a vyváženou stravu.
Jako jo, určitě to je tak prospěšný mýmu tělu, až se toho lekám.

K snídani piliny.
No vážně, tvarem i chutí to připomínalo dřevěné piliny.
Myslím. Nikdy jsem piliny nejedla, ale vypadalo rozhodně úplně stejně, jako potkaní podestýlka.
Ale jo, zasytilo to... Rychle...

K svačině kus sololitu.
Možná překližky, kdo ví.
Tedy, ne že bych někdy kousala sololit nebo překližku, ale vypadalo to stejně.
A zasytilo. Taky rychle...

K obědu plastové kousky čehosi a k tomu kus gumy.
Jo, přiznávám, ani plast jsem nikdy nejedla, ale voňavý gumy na gumování za mého mlada frčely a chutnaly snad i líp.
Prej to byla zelenina na páře a kus kuřecích prsou taky na páře...
Ale sytý to bylo.
Přežrala jsem se po druhém soustu.
Radši...

K další sváče zase překližka a k teprv na večeři jsem si pochutnala.
Syrová zelenina, ta je prostě nej.

Uznávám, že po takovémhle jídelníčku jsem měla tolik sil, že bych mohla skály lámat.
Ovšem nejradši bych ty skály lámala hlavou toho kreténa, co mi to všechno nacpal.
Ráno jsem do akce vstupovala plná nadšení a elánu, nadopovaná nočním výletem do ledničky, v poledne už jsem mátla drahého, který měl pocit, že mu nějak divně vrčí motor u auta...

Večer už jsem regulérně vrčela já.
A štěkala.
Odnesl to drahý, odnesla to princeznička a nakonec i synek.
Takhle vzteklou maminku neznají.

Jo, jsem tlustá.
Jakože fakt.
A jo, jsem ta, které to je vlastně skoro jedno.
Vím, že moje nadváha je nejen neestetická, ale taky šíleně nezdravá.
Je mi jasné, že ohrožuju svoje vnitřní orgány, že nadměrně zatěžuju klouby a prostě tak všeobecně.
Ale popravdě...
Jsem tlustá, ale šťastná.

Nechci si svojí tloušťku hýčkat, to v žádném případě, ale dobrovolně se nevzdám toho, co mi chutná.
Raděj si posnídám vajíčka na slanině, než piliny.
Raděj posvačím misku jahod se šlehačkou, než kus sololitu.
A k obědu si maso raději ogriluju, než abych ho napařovala.

Jsem ochotná si odpustit odpolední dortík a večerní čokoládu, už nějaký čas nevím, jak chutnají brambůrky a místo limonád piju bezovou šťávu.
Ale nevzdám se dobrovolně jídla, které má chuť.
Kuřecího prakticky uvařeného v rajčatech s tymiánem, ochuceného česnekem a jen s troškou soli...
Hmmm a čerstvého chleba s máslem a troškou jahodové marmelády...
A hermelínu, který kdosi zapomněl dát do ledničky a po dvou hodinách na lince je prostě nej...
Buřtíka, opečeného nad ohněm do správné křupavé a hnědé kůrčičky...
A bramborových knedlíků se špenátem a vepřovým!
A svíčkové na smetaně bez smetany...

No, tak si toho holt nedám tolik, no...

Ale nebudu nervní, že bych měla na něco chuť a nesměla si to dát.
Nebudu se vztekat na všechny kolem a budu se sluníčkově usmívat ve své kulaté tváři.

Já se totiž nevzdám svojí dobré nálady jen pro krásnou postavu.
Co si budem povídat, po takovém jídle bych byla sice krásnější a zdravější, ale zaručeně bych měla žaludeční vředy ze stresu a rozpadlou rodinu, protože by se mnou nikdo nevydržel...
 


Zůstat vzhůru celou noc

15. června 2017 v 12:43 |  Téma týdne
Jsem sova, křížená se skřivanem.
Kdysi dávno jsem dokázala dělat celé odpoledne a pak ještě celou noc, klasické "šestnáctky" a když jsem ráno přišla domů, místo postele čekalo puzzle.
Do pelíšku jsem se pak dostávala až kolem desáté dopolední s tím, že ve dvě zas musím být v práci.
Takže tak na dvě hodinky.
Jo, vím to, trošku to nesedělo se zákoníkem práce, nejen nedostatečnou pauzou na odpočinek, ale i počtem přesčasových hodin.
Vlastně jsem si během měsíce odpracovala maximum přesčasových hodin povolených v roce.
Ale co, ono se to vždycky dalo nějak napsat, že?
Tenkrát jsem dokázala dělat tři týdny šestnáctek a k tomu dva víkendy dvanáctkových směn.
A složit třítisícové puzzle.
Mohla jsem jako sova chodit pozdě spát a byla jsem schopná jako skřivan i ráno brzy vstávat.
Uznávám, že ono "zůstat vzhůru celou noc" jsem si představovala jinak.

Zestárla jsem a stále jsem sova křížená se skřivanem.
Jen obráceně, no...
Jako skřivan bych ráda chodila spát brzo a jako sova bych se ráno nejraděj neprobouzela.
Už mě neláká to "zůstat vzhůru celou noc".

Ale v meziobdobí sov a skřivanů se mi několikrát podařilo v noci nespat a bavit se.
Ne že bych zrovna tančila, to ne, jsem poněkud arytmická, ale rozhodně se mi zadařilo noc prochlastat.
A nebo promilovat.
A propovídat.
I prohádat.

Je snad jen jedna noc, o které bych řekla, že byla v mém životě protančená.
Moje svatební noc.
I tu jsem si představovala jinak.

Měla jsem malou svatbu.
Obřad na radnici, v poledne, pak doma pozdní oběd v kruhu rodinném.
Nic velkého, vážně.
Vždyť jsem nebyla jen nevěsta, ale taky matka půlročního synka (pane jo, vdávala jsem se před osmnácti lety a to manželství vydrželo šest let).
A byly kremrole.
Nejlepší, jaké jsem kdy jedla.
Od manželovy babičky.
Mňam.
Ještě dnes se olizuju, když si na ně vzpomenu.
Vlastně ta svatba byla celkem veselá, když se k ní vracím po letech.
Moje maminka měla opařené nohy, poměrně dost, tchán zas nabourané auto.
Maminka si nohy opařila asi dva dny před svatbou, tchán naboural auto jen den před svatbou. Umyté, naleštěné, připravené.
Tenkrát to byla vlastně hrůza, dnes už jen úsměvná vzpomínka.
Neměla jsem na svatbě ani jednu kamarádku, svědčila mi ségra a přísahala, že už to nikdy nikomu neudělá.

Jak moje svatba dopadla, to vlastně pořádně nevím.
Rodina se totiž veselila, zatímco my, novomanželé se synkem, jsme jeli domů.
Vlastně už si ani nepamatuju, jestli nás někdo vezl a nebo jestli jsme využili přímého spoje MHD.
Těšila jsem se na romantickou svatební noc.
Ale kde je romantika, když vám v náručí řve neztišitelné dítě?
Jo, moje svatební noc byla protančená.
Do čtyř do rána jsem tančila sólo se synkem v náručí, tišila jsem, šeptala jsem, zpívala jsem i křičela.
Smála jsem se, plakala jsem a nakonec už jsem jen unaveně supěla, protože těch osm kilo se pronese.

A můj novomanžel?
Spal.
Sladce si pochrupoval v ložnici a nevzbudil ho ani miminčí křik. A že miminko křičelo.
A že křičelo v ložnici, protože já nejsem sobecká a o děsný řev se ochotně podělím.

Možná to byl náhled do budoucnosti, do našeho manželství, kdo ví...

Byla to jedna protančená noc s tím nejkrásnějším partnerem.
Uřvaným, uslintaným, ale už tenkrát s člověkem, kterého budu vždycky milovat.
A kdo ví, možná jednou protančím noc na jeho svatbě.
Možná budu báječná babička a protančím nějakou noc s jeho synem, svým vnoučetem...
A nebo si řeknu, že mi troje tlačící se zoubky stačily a vybodnu se na ně.
Noci prospím a bude mi skvěle.

Třeba...

Nůžky

6. června 2017 v 20:25 |  Profil
Tak jsem do toho praštila.
Už mám asi moc dlouho dlouhé vlasy.
Tedy, dlouhé...
Ono jak se to bere.
Moje vlasy nikdy neměly schopnost dlouhého růstu.
Většinou mi dorostou k ramenům a konec. Prostě dál ani prd.
Já považuju svoje vlasy za dlouhé v tu chvíli, kdy je musím vytáhnout z trička.
Což je vlastně dost, protože dřív byly dlouhé, když jsem je vzadu tahala z roláku.
Po třetím dítěti se nějak rozhodly a rostly a rostly.
Mrchy vlnitý, když jsem je natáhla ve svém nejdelším období, roztřepené a polámané, dal se jeden pramen natáhnout až k pasu. Jinak celek vesele visel až někam k zapínání od podprsenky. Mokrý a natažený...
Už pár let mi jde do culíku i ofina, což je neskutečně pohodlné.
Ráno vstát, chytit všechny vlasy, přetáhnout gumičku a hotovo. No a když je čas, stačí rozčesat a zase šoupnout gumičku.

V mém životě se různě střídala období. Období "dlouhých" a krátkých vlasů.
Sotva jsem se naučila zaplétaný cop, zkrátila jsem vlasy.
A většinou je to "zkrátila" naprosto přesné.
Vlasy si totiž krátím sama.
A teď nastalo další období krátkého účesu.
Už nad tím přemýšlím delší dobu.
Po víkendovém zápase s horečkou jsem si řekla, že nastal čas.

Dneska.
Dneska jsem si umyla hlavu, popadla jsem kartáč, hřeben, nůžky, gumičku a sponky a šla ven.
Mezi lidi. Na takovýhle krok potřebuju podporu...
A fotografa.


Protože sama si to "před" nevyfotím, že?

A už vůbec si nevyfotím to "při".


Ani to "těsně po".


Pak mi ještě kamarádka zastříhala nejhorší zuby u krku a zbytek doladíme výhledově, protože se hnala bouřka.

Na stole mi zůstala jen malá památka.


U hlavy mám vlásky o délce tak dvou centimetrů. Tam, kde býval culík.
Vzhledem k tomu, že jsou moje vlasy tak nějak přirozeně vlnité, nejsou vlastně vidět ani nějaké výrazné zuby.
A můj účes se dá momentálně opatrně popsat jen jako "zajímavý".


Na můj vkus je to vlastně ještě dlouhé, ale svoje okolí musím zvykat postupně.
Z ofiny si pletu dva malé copánky, aby mi nepadaly vlasy do očí, nosu, pusy...
Ale vzadu mám nádherně volně.

Uznávám, že chvilkama mi je skoro do breku, ale pak si sáhnu na hlavu a uvnitř jásám.

Pár lidí mi říká, že jsem asi blázen, ale podle všeho šťastný blázen.
Ono to totiž vlastně vůbec nevypadá špatně.
Je to nadýchané, rozvlněné a příjemné.
Prostě super účes. Takový, jaký kadeřnice prostě nevytvoří.
Je to účes, který si člověk vytvoří jedině sám, protože nenajde dobrovolníka, který by chytil culík a prostě ho u hlavy surově ustříhl.
A co kdyby se to nepovedlo?
Ale no tak, jsou to jen vlasy, ty dorostou...

A já už se na to dorůstání zase začínám těšit.
Tak hurá, jdu dorůstat...

Další články


Kam dál