Bedna blbá

Úterý v 13:21 |  Téma týdne
Televize řve a řve. Venku nikdo není, děti jsou zalezlé doma a moje princeznička z nudy sedí a čumí.
Mohla by si venku skákat panáka, házet balónkem a nebo třeba jen ležet v houpací síti a číst si.
A místo toho se její očička stávají hranatějšími a hranatějšími.

Já neříkám, že je televize strašné zlo, jsou večery, kdy si k ní sama sednu. A jsou večery, kdy si k ní sedneme s drahým.
A pak jsou večery, kdy bych si k televizi sedla, ale oni nic nedávají. Tedy, nic koukatelného.
Pak si čtu.
Jenže ve chvíli, kdy si čtu, jsem sama a drahý taky sám.
Zavedli jsme herní večery, ale ty má princeznička za odměnu. A ne každý večer si odměnu zaslouží.
Ještě by v úvahu připadaly romantické noční procházky se psem, ale pak je princeznička doma sama a poněkud hysterická...

Mám ráda katastrofické filmy. A některé detektivky. Fakt nemusím romantiku, tu si raději přečtu. Ale úplně nejvíc nesnáším poměrně nové pořady s jistou soudkyní, pořady o propírání vztahů v televizi a umírám smíchy u naprosto reálných policistů.
A neskutečně trpím, když tohle probírají lidi na zastávce. S očima vykulenýma, přesvědčeni o tom, že tohle všechno je realita.
"A vidělas, jak ho chytili? Utíkal jim, ale chytli ho... Fakt, doopravdy. Vždyť oni říkaj, že to jsou reální policisté."
No a co, že kameraman tam byl dřív. Je fuk, že kameraman čeká pod balkónem, kudy ten padouch utíká.
Někteří lidé už nějak odvykli realitě.

Takže přestože občas vnímám televizi jako největší zlo, jindy je přece jenom spása.
Ale myslím, že tak je to v životě se vším.
Když se cokoliv přehání, je to zlo. Když se to však užívá s mírou, může to být přínosem.
 

Tady to žije

11. srpna 2018 v 19:46
Nepíšu.
Není to proto, že bych nechtěla. A není to proto, že bych neměla co psát. Zažívám tady toho až až.
Momentálně něco, co kdosi nazval rockovým koncertem.
Prdlačku...
Tedy, písničky asi jsou původně krásný rock, ale interpreti mi prijdou jak vypuštění z pavilónu nějakého podivného zvířectva.
Celé mi to přijde podivné. Každý rok (rok, jakože dvanáct měsíců, fakt ne rock).
U hospody teráska jako dlaň a na té dlani obrovské bedny.
Tak veliké, že doma, za zavřenými dveřmi a okny, slyším naprosto zřetelně všechno. Slyším tolik, že zvonění mého telefonu poznám jen podle světla a to ho normálně slyším z kuchyně až ven.
A venku to cítím i v nohách, protože se nám tak trochu otřásá dvoreček. Jako tady by si fakt užil i hluchý...
Tohle taky píšu v pauzách, protože jinak neslyším nejen cvakání klávesnice, ale ani vlastní myšlenky.
Takže tenhle článek asi nebude míti valného smyslu.

Zažívám poslední dobou hodně.
Do kalendáře si začínám zapisovat zvláštní události z baráku. Přesněji události, které kdysi byly zvláštními, ale posledních pár měsíců začínají být obvyklé.
Píšu si hádky, sanitky, policajty... A hasiče.
Třeba ty hasiče, kteří vyprošťovali dva opilce z lešení ve výši šestého nadzemního podlaží. Někdy kolem půlnoci, v naprostém srdci našeho města.
Jednoho z těch opilců zas jiný den policisté vykázali z domu. Tohoto.
Píšu si dny, kdy soused po hádce leze domů chodbovým oknem, po stříšce nad vchodovými dveřmi, protože mu hrdost nedovolí zaťukat nám na okno, abychom odemkli vchod. A to, že potom na svého opilého kolegu lije ze třetího patra kýbly vody, to je jen třešinka na dortu.
Mimochodem, hádka vznikla proto, že jsme si dovolili mu sdělit, že je v kraji zákaz rozdělávání ohňů, i malých, a že jeho na stojáka spálená skříň v suché trávě a pod suchým stromem znamená další pokutu, k těm dvěma tisícům za každého opilce na lešení.
Taky jsem se dozvěděla, že saniťáci vozí prckům plyšáky, takže se určitě vyplatí si je zavolat, když opilcova holčička pláče.
No, plakala bych taky.

Ale zažívám i milé věci, jako rozkvetlé gladioly, ibišky i mučenku.
Rašící trávníček na vypálených kusech trávníku (je to magor, no).
Úžasně rychle schnoucí prádlo.
Batikování.
A nemůžu zapomenout na proklatě horký týden u rodičů.
A výlety. Pravda, trošku nucené, jako byl výlet do Šluknova pro slečinku, ale skvělé.
A nejlepší výlet byl za Simi, která líp než já viděla, že princeznička je na pokraji smrti žízní a zachránila ji. Díky Simi.
Vlastně výlet za Simčou byl středobod pobytu u našich pro mě a druhý středobod pro princezničku a rozhodně to byl zážitek daleko před návštěvou zámku.
Princezniččiným středobodem byl nenadálý rychlokurz potápění s přístrojem, který absolvovala u nejbližších sousedů mých rodičů, asi kilometr od baráku.
Šla se jen tak smočit do bazénu a skončila na dně s přístrojem a soused zodpovědně počítal bublinky.

(Teď jsem se strašně lekla, co se mi to děje na monitoru s písmenky... A ona mi tam přeběhla moucha, kterou lákalo světlo v tomhle tmavém koutě.)

Horko u našich bylo vražedné. A bylo vražedné tolik, že jsem ani v noci nemohla spát. A vlastně to nebylo tím, že bych umírala vedrem. Tedy, to jsem umírala, před barákem nefouká, je tam ničím nekrytý výhled na jih a tak se teplota šplhala vesele k šedesáti stupňům a jen u baráku projít bylo o zdraví.
Ale vedrem jsme netrpěli jen my, lidé, ale i zvířátka. A nejhlasitěji to dávaly najevo krávy na pastvině vedle pozemku.
A pak taky ty na pastvině za barákem.
Řvaly žízní a řvaly ve dne i v noci.
Víkendový soused si asi chtěl stěžovat na přístup jejich majitele, ale co si budem povídat, majitel dělal, co mohl.
Ale ze suché trávy fakt šťavnatou neudělá...
A suchá tráva byla všude.
A stromy na kopcích kolem Labe se barvily do podzimu a Labe samo rozhodně nebylo tou impozantní řekou.
Ale prostě máme léto, no.
Vlastně to je skoro léto z mých představ, plné slunce a teplých koupališť.
No, už vím, že ne všechny představy jsou v reálu skvělé...

(Tak už zase hrajou a já jsem hrozně ráda, že nejsem kamarádka s angličtinou. Protože tohle by asi měla být angličtina, alespoň soudím podle originálu, ale slova zní tak nějak úplně jinak... Tedy, zní podobně, ale je to jak rozhovor s dvouletým dítětem, které ještě neumí všechny hlásky...)


Jsem nějaká otrávená. Nečtu, málo spím, peru s radostí a nežeru sladký.
Možná to je vedrem.
Rozepsala a vymazala jsem asi čtyři články, ať už tady nebo na druhém blogu, protože jsem nebyla schopná je dopsat.
Spálila jsem si ramena a záda a dekolt, jen u jednoho ranního kafe. Normálně na sluníčko nelezu na tak dlouho, abych se stihla spálit, ale tohle ranní kafe se nějak protáhlo. Přesněji od půl deváté ráno do čtyř odpoledne. S malou pauzou. Kruci a to se mi podařilo se nespálit za týden u našich na zahradě, na které není kousek stínu. A pak se připeču hned první den u nás u baráku.
Prostě je to všechno nějaké podivné.
Někdy podivně krásné, jindy podivně hrůzyplné a děsivé.

Jo a taky se mi podařilo dát dárek k ségřiným narozeninám na nějaké místo, kde ho zaručeně najdu, až přijde čas a když ten čas přišel, nenašla jsem ani dárek, ani místo.
Prohledala jsem snad celý byt, všechna místa, kam šperky obvykle dávám a dárek nikde.
Prohledala jsem knihovnu, šuplíky psacího stolu, celý psací stůl, kuchyňskou linku a všechny poličky.
A teď, zatímco čekám na pauzu, se pootočím na židli a ejhle, na hromadě mýdlovacích krabic, vedle PC stolu, jsou dva fialové sáčky. Větší s náhrdelníčkem, menší s náramkem...
Naštěstí mě ségra zná a ví, že jsem se na ní nevybodla, alebrž jsem bordelář a tak tady není těžké něco ztratit.
Jako se mi podařilo záhadně ztratit dvoje brýle...

Jo, vlastně mám nové brýle, dvoje, ale ty jsem neztratila.
Na ty si zvykám. Jedny mám, abych viděla na cestu, protože bez brýlí nepoznám ani schody, druhé mám na čtení, ale nejsou to brýle na blízko, jak by člověk u brýlí na čtení čekal, ale brýle na dálku, jen prostě na menší.
Takže jedny jsou hospoidské popelníky a druhé dna od půllitrů.
Ale co, vidím a to je hlavní.
Teď mi dochází, že možná proto nečtu, protože si na ty čtecí ne a ne zvyknout...

No nic, asi to pro dnešek stačí, už se zase chystají hrát a moje myšlenky už se zase rozbíhají do všech možných směrů...

Tak zas někdy...

Dospělost

16. července 2018 v 23:38 |  Téma týdne
V sobotu si na dvorku stěžovaly děti, že dětství je na prd.
Pořád něco musí, něco nesmí, na něco jsou malé, na něco velké...
Mezi nimi nechyběla samozřejmě ani princeznička. A že už by si přála být dospělá, aby si mohla dělat co chce a nemusela dělat to, co nechce...

Pověsila jsem na bidlo kolíčky, sebrala škopek (protože jsem máma a tím pádem stojím často u šňůry na prádlo...) a došla k dětem.
Povzdechla jsem si, jak mě to strašně, ale fakt strašně nebaví a nikdo to za mě neudělá...
Sedla jsem si u nich na lavičku a pokoušela se jim vysvětlit, že dospělost není o tom, že si člověk může dělat cokoliv.
Princeznička mi omylem nahrála, protože se ptala, jestli už bude oběd.

"Oběd? Já mám uvařit oběd? Ale ono se mi nechce.... A nechce se mi proto, že na lince stojí neumytý nádobí a je ho víc, než obvykle, protože jsi měla na noc a na snídani hosty, pokud vím... A já nemám kde vařit. A mejt nádobí se mi taky nechce. A vůbec, stejně vařím nerada, nebaví mě, jak řekneš, že támhle mají něco lepšího a že by sis dala hranolky a jánevímco... Nechce se mi a jsem dospělá, tak vařit nemusím!"

Stály tam všechny dvorkové děti, pusinky otevřené a skoro to vypadalo, že jim to pomalu začíná docházet.
Vlastně jsem tam seděla půl hodinky, dala jim lekci o odpovědnosti a pokračovala jsem lekcí finanční gramotnosti pro začátečníky.
Protože ti smrádci samozřejmě argumentovali tím, že si můžu koupit co chci, že jo...
Domeček se zahrádkou za patnáct mega jim moc nenapověděl.
Tak jsem jim musela vysvětlit, že nejdřív se platí nájem, elektřina a tyhle důležité věci, pak placení do školy a do školky, potom jídlo, drogerie, možná oblečení a boty a pak je nutné si dát aspoň něco malinko na stranu, i kdyby jen proto, že se může rozbít třeba pračka, bojler, sporák...
A teprve když něco zbyde, můžem si koupit to, co by se nám líbilo.
A že třeba my většinou končíme tím "drogerie". A když se zadaří, pak oblečení nebo boty, ale skoro nikdy ne obojí najednou.

A že tohle je na dospělosti nejotravnější.
A druhý nejotravnější je vymýšlení jídel.

Snažila jsem se jim vysvětlit, že dospělost je o odpovědnosti a o povinnostech.
A rodičovství dvojnásob.
Každá máma má tisíce denních povinností a jediné, co může, je si je rozvrhnout tak, jak by jí to mohlo vyhovovat.
Nemusím vařit teď, protože jsem si navařila už včera...
Dneska bude pařák, vyperu všechno, abych zítra nemusela...
Už jsem fakt unavená, nechám si to nádobí na zítra. Sice budu nadávat, ale s úsměvem, protože budu aspoň trošku vyspalá...
A pak do toho vlítne mlá proměnná a všechen ten guláš mi dítko kydne na podlahu, ve snaze pomoci (vlastní zkušenost).
A pokud nekydne, nechá ho stát na kraji linky a v nestřeženém okamžiku ho sežere pes (další zkušenost).
Nebo se na dvorku vyválí v blátě, protože leje jak z konve (tuhle zkušenost má asi každá máma).
(Je zvláštní, že to nádobí se v noci nějak samo neumyje, to je spolehlivé, to počká, až přijdu.)

Ovšem nejdůležitější z mateřských povinností je výchova a láska.
Když na to přijde, je fuk, jestli je plný dřez. Mnohem důležitější, než nějaké nádobí, je ta půlhodinka venku s dětmi, po pověšení prádla. A další fuk je, jestli to je moje dítě a nebo moje a pět dalších.

Některé maminky mají pocit, že tu půlhodinku jim (a třeba jen svým) věnovat můžou.
Já mám pocit, že půlhodina je málo.
A "můžu" je taky málo.
Vychovávám i ve chvíli, kdy prostě nechci.
Vychovávám, když mě bolí hlava. Když věším prádlo. Když si čtu. Vychovávám i z vany...
Vychovávám, protože jsem si je pořídila. Dala jsem se na vojnu a tak musím bojovat i kdyby mi bylo sebehůř a nebo sebelíněji.
A když už jsem v tom, vychovávám i cizí, aby princezničce nebylo líto, že ona musí (třeba uklidit dvorek) a oni nemusí...

Vychovávám a přitom vzpomínám, jak moc na prd bylo dětství, jak jsem musela, zatímco dospělí si dělali co chtěli...

Je hloupé, jak si teprve zpětně uvědomíme, co jsme měli a nechtěli. Třeba spinkání dopoledne a odpoledne a v noci. Nebo jen to po obědě.
To, co jsme museli a dospělí nemuseli...
Kdybychom tenkrát věděli, že?


Mimochodem, oběd z výchovné lekce se pekl v troubě, nádobí bylo umyté, utřené a blýskalo se v lince a ta pračka, ta byla ten den třetí. V jedenáct dopoledne, to jest v hodinu, kdy bych jako puberťák a později čerstvý dospělý možná pomalu začínala rozlepovat jedno oko...
 


Jsem jiná

8. července 2018 v 23:20 |  Téma týdne
Ptala se mě maminka, proč nejedu někam na dovolenou.
Že jsem přeci ještě mladá a ze světa jsem viděla prd.
Taky se často ptá, proč si s drahým nezajdem někam na večeři. Na ples. Na zábavu. Do kina. Do divadla...

Asi jsme se s drahým hledali.
Já nemám nic proti lidem, co jsou každý druhý večer mimo domov a na dovolenou létají pokaždé do jiné země.
Nemám nic proti lidem, kteří na tu dovolenou celý rok šetří.
Ale já jsem prostě jiná.
No, moc jsem toho neviděla a drahý ještě míň.
A co?
Nepotřebuju ke štěstí moře, jeviště, plátno...
Nepotřebuju obsluhu a dokonalý stejk.

Maminka má strach, že svůj život žiju neuspořádaně, chaoticky a hlavně usedle.
Že přijde doba, kdy budu bulet, že jsem nic nezažila.
A že nemám cíl.
Ono mamince ta absence cíle přijde asi nejtragičtější.
Ale kdybych si za cíl dala domeček se zahrádkou, co potom?
První půlku života, popřípadě celý život, budu plakat, že domeček nemám a kdybych se k němu náhodou někdy dostala, budu plakat, že jsem dosáhla cíle a... co?
Na další cíl budu stará.
A po letech v očekávání budu vlastně zklamaná.
Po letech s cílem najednou bez něj?
Bez cíle, zmatená...
A kolik pro to budu muset obětovat?

A dávat si malé cíle? Takové ty, co člověk překročí a jde dál?

Nedávno se mi snad podařilo mamince vysvětlit, že cíl mám.
A nejen cíl. Já mám i své vítězství.
Jsem ta, která proběhla cílovou páskou jako první a přesto za mnou nejsou poražení.

Já chtěla v životě úplně nejvíc.
Chtěla jsem to nejdůležitější a nejcennější.
Já prostě chtěla být šťastná.
A ve chvíli, kdy jsem našla svého drahého jsem dosáhla svého cíle.

Teď jsme dva šťastní, protože spolu prožíváme tisíce drobných radostí a sem tam nějakou tu starost.
Jsme na stejné vlně. Nepotřebujem kino, dovolenou, luxusní restaurace...
Jsme každý jiný.
Já prosedím dny u knížky, on si klidně sedne k televizi.
Já budu do noci drbat chodbu, on, po dvanáctihodinové směně, vezme druhý kyblík a půjde drbat taky.
Zahrajem si venku dvorečkovou plácanou. Se stádem dětí.
Upečem sušenky a budem se motat jeden druhému v kuchyni.
A budem se smát.
Prolenošíme dopoledne a v deset večer budem umývat chodbové vypínače, protože je po malování nikdo neumyl.

Nejsme líní.
Jen prostě nemáme potřebu něco podnikat.
Protože my jsme šťastní takhle.
Ta cílová páska vlaje za námi už pěkných pár let.
A myslím, že s takovým přístupem k životu ještě dlouho vlát bude.

Někdy je jednodušší a lepší si nepřát nic a vším se nechat překvapit.
On ten život ta překvapení umí přinášet.

Malé sny

1. července 2018 v 13:59 |  Téma týdne
Ptala jsem se slečinky, kým by chtěla být, kdyby nebyla slečinkou.
Chtěla by být bubeníkem...
A princeznička by chtěla být ladnou a štíhlou baletkou.
Ale obě mi svorně tvrdí, že jsou rády, že jsou slečinkou a princezničkou. Kdyby ne, asi bych se bála, že jsem jako matka někde uělala nějakou zvlášť velkou chybu.
Bývala bych se zeptala i synka, ale ten by zrovna teď chtěl být ranařem, co sejme toho hajzla, který ho obral o deset tisíc, o čas a o spoustu sil. A o iluze...
Ale o tom jinde...

Já osobně v dětském věku chtěla být učitelkou. Učitelkou ve školce.
A je to přesně povolání, jaké by mi sedělo, kdybych nebyla líná se učit.
I teď vykazuji všechny známky dobré učitelky.
S cizími dětmi mám nezměrnou trpělivost.
Jo, deptaj mě, ale nejsou moje, takže jim všechno vysvětluju potichu, v klidu a mírným hlasem.
Občas.
Někdy je taky seřvu, to když mají doma maminky a stejně otravují. Ale jak je mám na starost, jsem vtělená dobrota.
Na ty cizí.
Pořád mám v živé paměti, jak přišla domů moje maminka, mateřina, po šesti hodinách v práci, mezi malými draky a preventivně mě seřvala hned ve dveřích.
Jo, už ji chápu.
Dokážu děti zabavit. Zapojit je do práce, přestože pak lituju, protože po jednom mytí nádobí musím vytírat (a bydlet v patře, tak i malovat u sousedů).
Dokážu je i správně motivovat. Kdepak, žádné "za lízátko", ale pro dobrý pocit.
Vymýšlím a vyprávím spousty pohádek, většinou výchovných.
Jo, byla bych dobrá úča k dětem. Cizím...

Jsem bordelář, ale stejně jsem si myslela, že bych mohla být i dobrou uklízečkou.
Můj bordel je můj bordel, když někdo potřebuje pořádek k tomu, aby fungoval, chápu to a jsem schopná takové prostředí vytvořit. A snadno.
Po včerejšku mám pocit, že bych ukízečkou být nemohla, protože jsem až příliš dobrá.
Precizní...
To si totiž sousedka usmyslela, že vymalujem chodbu. Majitel dodal barvu a my, obyvatelé, že dodáme práci.
Po včerejšku už vím, že by sousedka asi nemohla profesionálně malovat.
Dokonce (promiň, beruško) by neměla malovat ani rekreačně.
Ale byla v baráku jediná ochotná a za to jí patří veliký dík. A uznání.
Je to fakt fuška vymalovat pětimetrové stropy... A balancovat, s válečkem na dlouhé tyči, na schodech.
No a tak nacintala, no...
Nějakou úchvatnou, dokonalou, otěruvzdornou a po zaschnutí i částečně omyvatelnou barvu.
Prakticky na schodech vytvořila souvislou vrstvu.
Na neleštěných, přírodních žulových schodech. Na schodech, co jsou samý dolíček, kamínek, prohlubeň a podobně.
Prvních deset schodů jsem drbala dvě hodiny. Samozřejmě to stihlo zaschnout. Jo, věřte mi, ta barva drží... Na těch schodech.
Pak jsem si odběhla hodit do trouby koláč a druhých deset schodů jsem přenechala sousedům.
Jeden se vrhnul na tu desítku, druhý na pět dalších. Z těch pěti vydrbal čtyři a ještě blbě, nacákal na tu krásně bílou zeď a odešel. Asi čekal, že se to umyje samo.
Třináct zatočených schodů přepadla princeznička a já měla pauzu, protože mi zabavila kartáč.
Pak byla princeznička vyhozena, že to má blbě a mokrý (cccc, líp, než ten soused) a já šla na řadu.
Těch pět po sousedovi, těch třináct po princezničce.
Zajet rejžákem do každé direčky, na každém bílém flíčku zakroužit, přejet ho pořádně vyždímaným hadrem a šup na další dírku, kapku, dolíček...
A na konec naše patro.
S vytíráním jsem začala kolem druhé. Pauzu jsem měla od pěti do půl šesté. Tu koláčovou.
Končila jsem v jedenáct, kartáč asi přirostlý do ruky, křeč úplně všude, kolena otlačená, ruce napuchlé až po lokty...
Ještě to nemám.
Nemůžu být uklízečka, protože i sebemenší bílá skvrnka mě vytáčí a já ji prostě musím sundat.
Nemůžu být uklízečka, protože po jednom vytírání schodů se nemůžu hýbat.
Neudržím v ruce telefon a co hůř, neudržím ani lžíci.
Ale to, co jsem stihla umýt, vypadá líp, než kdykoliv předtím...

Po včerejšku přemýšlím, že bych chtěla být mým sousedem.
Tím, co sliboval pomoc a nakonec pomalu víc zkazil, než pomohl.
Tím, co si pěkně odpočinul, zatímco my makali. Tím sousedem, který se zaručeně výborně bavil.
Nu což, taky už jsem se párkrát bavila na jeho účet...

Další články


Kam dál