Ten dům

Středa v 14:09 |  Téma týdne
Ten dům stojí v divné ulici. A je to divný dům.
A tak není divu, že v něm asi odjakživa bydlí divní lidé.
Třeba my, že jo...
Jen za posledních 12 let jsem tu zažila kolem třiceti rodin. Tedy, na třicet jsem si vzpomněla. Ono je těžké vzpomínat na přesný počet, když to za ty roky dělá minimálně 130 (slovy stotřicet) lidí a asi dvacet zvířátek.
Zažila jsem tu pár narození, spousty rozchodů a až příliš nových partnerů a partnerek.
Někdy mám pocit, že tenhle dům si žije vlastním životem a nad životy nás, jeho obyvatel, se jen škodolibě pochechtává.
Přiznávám, někdy mi přijde, že nad námi pláče. A jindy zas, že pláče sám nad sebou...
Promlouvá k nám, někdy tiše šeptá, jindy zas křičí.
Má dny, kdy voní a dny, kdy neskutečně zapáchá.
Někdy je přívětivě vyhřátý a jindy mokrý a vlhký.
Tmavý a hrozivý i světlý a vítající.
Jsou dny, kdy je to normální zanedbaný barák a pak jsou dny, kdy se po schodech nesou tajuplné hlasy.
"Nechoď tam", nese se domem.
"Pojď sem", slyším jindy...
"Co děláš?", ozve se...

Skoro to vypadá, jako vnitřní hlas domu, ale jsou to hlasy lidí, kteří ten dům obývají.
Naštěstí už tady neslyším věty, které se domem nesly často: "neser mě, ty hajzle, nebo ti rozbiju hubu" a "za tohle tě zavřou, ty kreténe".
Teď se sice domem taky nese křik, ale je to radostný křik dětí, výskot a smích.

Jo, každé soužití má něco a já nejčastěji slýchávám věty: "jé, kdybych věděla, tak bych ti pomohla" a "tak to nech na potom, já Ti pak pomůžu", popřípadě "jo, jasně, udělám to o víkendu".
Už jsem poučená a vím, že ty věty znamenají "udělej to a postarej se", jako o dřevo.

Když vzpomínám na lidi, co tímhle domem prošli, napadá mě, že ten barák je začarovaný, prokletý...
Ze všech rodin, které se tu vystřídaly, byla jen jedna bezproblémová. Rodina... Párek důchodců.
A jedni tu byli už předem na přechodnou dobu, ti byli také v pohodě...
A ostatní?
Feťáci, dealeři, ti jsou kapitolka sama pro sebe.
Ukrajinci. Budiž. Tři páry, někteří s dětmi, v jednom bytě...
Babičky s vnoučaty v péči. To taky nepochopím. Nejsou schopné si vychovat svoje dítě natolik dobře, aby se uplatnilo v životě a dostanou do péče vnoučata? Jak ta dopadnou? Co si vezmou do života? Jakože druhá šance???
19 nájemníků, co odcházeli nedobrovolně, po tom, co dlužili minimálně šest nájmů...
Alkoholici a alkoholičky...
Kriminálníci, ať už neplatiči alimentů, nebo násilníci, mlátící své ženy či družky...

Ale není to prokletí.
Stejně jako vnitřní hlas domu, i tohle má své vysvětlení.
Jednoduché vysvětlení, které mě dlouho, fakt dlouho nenapadlo, protože se mě netýká...
To vysvětlení je KAUCE.

Pokud člověk nemá v ruce padesát, sedmdesát tisíc, jen tak se nenastěhuje.
Tři nájmy jako kauci, jeden nájem dopředu, poplatek realitce...
Ovšem takhle to tady nechodí.
Majitel chce jeden nájem dopředu a další k dvacátému.
Za deset tisíc se nastěhujete a dalších deset počká do výplaty.
Dostupné bydlení. Kousek od centra, stometrová plocha, se "zahradou"...
Jo dobře, oprýskaná omítka, hnědí sousedé, ale kdo to vidí z fotek?

Strašná sociální bublina, ale víte co?
Stejně to tady miluju. Ti lidé, co tu žijí, jsou milí, srdeční a svým způsobem bezstarostní.
Na nich vidím, že vlastně nežiju špatně, že mám obrovské štěstí a spolu děláme všechno proto, aby jednou mohli být šťastní i oni...
Jsme různí, ale my tady máme něco společného.
Jednomu místu, jednomu divnému a tajuplnému domu říkáme domov.
Milujem ho a nenávidíme...
 

Budeme prát

12. ledna 2018 v 0:26 |  Téma týdne
Teda, peru tak třikrát týdně, ale asi budu muset začít s velkým prádlem.

V minulém článku jsem si stěžovala na slečinku, dneska budu pomlouvat synka...
Lidi, ten mě zas vytočil.
Má psa.
Budiž, s tím už jsem se trošku smířila.
Ale má taky slečnu.
Jo, to je taky fajn holka, ta mi nevadí.
Jenže slečna bydlí 30 km daleko a v paneláku a s rodičema a jejich psem.
Tím pádem se o našeho blbečka starám o víkendech já.
Aby toho nebylo málo, tak má synek praxi jen asi 10 km od bydliště své slečny, souvislou praxi, takže pak je u slečny na víkend už od úterka. Každý druhý týden.
Přežiju v pohodě to, že pes je blbej a na vodítku tahá tak, že si vždycky odřu kolena a lokty o silniční štěrk (a někdy taky bradu). Tak chodíme na dvorek.
Takové klouzání v blátě, jaké předvádím za psem, to jste ještě neviděli.
Ale co mě dožralo teď, doslova, to je prostě moc.

Sedíme si tak s drahým a princezničkou u televize, pes na gauči, protože, bez ohledu na původní sportovní rasu, je to gaučák a najednou HOP.
Blecha jako kráva...
Na tom černým ďáblíkovi prostě vidět nejsou.
No jo, mazal do vany.
Ne, fakt si nemyslím, že by byl po koupeli odblešený. Tak naivní opravdu nejsem...
Ale v té vaně těch blech zbylo tolik, že by to uživilo psí útulek...
Takže milá Míšo, co bych dala za koberec na poblití...
Když se tak rozhlédnu, mám tady tak 80 metrů čtverečných kobercové plochy, na některých místech i ve dvou vrstvách, protože tenhle byt není vybaven podlahami...
Synka jsem odvolala jak od slečny, tak z praxe, zítra maže k veterináři pro něco na odblešení psa a pak ať se kouká starat taky o odblešení bytu.
A že to bude asi na dlouho...
A že to asi nebude zadarmo.
Vlastně na to padnou úspory na drahého nový telefon a holt bude muset vydržet s tím starým a špatně fungujícím.
Je mi fuk, že drahého telefon má nějaký mouchy, když můj kvartýr má nějaký blechy...
Tady nebude žádná. Nebude tu ani jedna.
Žádaný počet blech v tomto bytě je NULA.
Absolutní nula...

No nic, jdu se na to praní a odblešování vyspat.
Dobrou noc, drazí moji a ať vás blešky štípou celou noc!!!

Jak vykřesat činnost?

10. ledna 2018 v 17:22 |  Téma týdne
Kule.
Kule.
Kule...

Kule kam se podívám, pokud ovšem koukám na známky mé slečinky...

"Slečinko, nemáš dělat plakáty?"
"Slečinko, udělalas ty plakáty?"
"Slečinko, ty jsi neodevzdala ty plakáty???"

"A udělalas úkol z angličtiny? A obtěžovala ses ho odevzdat?"

"A co čtenářský deník?"

Jak se kontroluje dítě na intru? To tam mám dojet a vodit jí za ruku? Nebo jí mám každé ráno telefonovat, že si musí vzít tohle a tohle a ještě přidat kontrolní telefonát o přestávce?
Plakáty s ní dělá celá rodina. Herbář dělala celá rodina. Kukuřici na zákrm, do praxe, odzrňovala celá rodina.
Jo, vida, kukuřice. Tu měla odevzdat do patnáctého prosince...

Chvilku to vypadalo na šest kulí v pololetí.
A její zájem?
Nic.
Nula.
Absolutní nula...

Kdyby to byla jiná škola, chápala bych to. Ale tuhle školu si vybrala, tohle chce dělat, to jí baví...
No, nechtěla bych vidět, kdyby jí to nebavilo.

Sedla jsem si s ní a vysvětlovala, že půjde na kuchařku, na zahradnici, na kadeřnici, že skončí školu ve dvaceti, nastoupí někam za dvanáct tisíc měsíčně a nevydělá si ani na chleba, pokud u toho bude chtít i bydlet...
Nemluvě o desetitisících, které jsme za ty dva roky vlastně vyhodili...
A co?
Nic.

Jsem kvůli ní pohádaná s rodinou. Mají pocit, že JÁ se snažím málo.
A možná jo. Možná bych opravdu mohla volat dvakrát denně, ale tý holce je skoro sedmnáct, už by měla být samostatná.
Nemluvě o tom, že slečinka není moje jediná starost.
Vlastně mám těch starostí teď zrovna nějak moc.
Jakých?
Tady o nich píšu...
 


Nové začátky

31. prosince 2017 v 17:47
Končí starý rok, začne nový.
A co ho začít třeba trošku jinak?
Za střízliva, ale stejně vesele?
Třeba já do toho jdu.
Trošku mě zklamalo, že jsem nesehnala dětské šampaňské, ale holt budu na jablečné šťávě.
A kdo ví, možná se k přípitku kapkou alkoholu ukecat nechám...
Ale rozhodně nemám v plánu se ožrat jako to prasátko, to ne...

Jinak já starý rok zakončila snad úplně nejlíp, jak to šlo.
Můj nový web je ve fázi "hotovo", až na občasné doladění některých maličkostí.
Moje mozkové závity jsou rozvařené na kaši a já přemýšlím, jak se vlastně píšou velká písmena...

V rámci zachování svých virtuálních přátel jsem dnes oslovila svého dobrého anděla a ten to vzal se stejným humorem, jaký jsem u něj vypozorovala za spousty hodin tvorby veledíla s názvem Baruschka.cz.
Ani jsem nic jiného nečekala.

Takže to vypadá, že nový rok bude prost rýpavých komentářů, které jsem si už stihla i oblíbit a já jen doufám, že mi to vy ostatní vynahradíte.
(Ha, takhle se to dělá... takhle se úplně nenápadně říká o pochvalné komentáře...)
Všechno, co bych vám i komukoliv jinému chtěla popřát, jsem popřála tam.
Tam, kde se tvoří můj domov, který se asi časem stane mým domovem jediným.

Jo a miláčkové moji, mám snad jen jediné přání:
ÚSMĚV, PROSÍM...


(No, ale kdyby mi chtěl ještě někdo nějak udělat radost, pak na levé straně mých nových stránek najde nové ikonky, s jejichž pomocí se má genialita rozšíří do více koutů. Nuž, směle klikejte...)

Asi jsem rozjetá

29. prosince 2017 v 16:29
A tak píšu...
To já vždycky, když poctivě vyfouknutou bublinu mého ideálního světa něco naruší.
Dneska to byla rachejtle, hozená mi takřka pod nohy.
To věřte, že pak taková bublina praskne...
Takže o rachejtlích jsem psala jinde.
Přeci jen, mám tam nové koště a tak s ním pečlivě umetám...
Kde?
No přece tady.
A jak si mohli mnozí všimnout, nepíšu tam jen já, ale mám i velice kontrastního hosta, který je vlastně takový nehost a je tam domácím pánem vlastně víc, než já, protože já se sice naučila otvírat dveře návštěvám, ale on umí obsluhovat i okna a světla a prostě všechno.
Mimo jiné umí i taková kouzla, jako je odběr novinek.
Jak se tam dostat k mým novinkám, to se dočtete pro změnu zde.
A já jen smekám...

Hmmm, když to tak po sobě čtu, můj pan host je vlastně takový realiťák a s mým novým bydlením mě teprve seznamuje.
Nebo líp, je to pan domácí a až se mi po*ere voda, topení, něco, pak ho budu volat...

No nic, jdu někam na nákupy, prý to ženu uklidní ještě líp, než tabulka čokolády.
Beru svý poslední tři stovky a hurá na to...

Další články


Kam dál