Kdyby...

Včera v 19:01 |  Téma týdne
Kdyby je taaaaaak úžasné slovíčko, že?

Třeba tenhle týden...

Kdyby nám (ne)hořelo auto...
To jsme totiž vezli princezničku a sousedskou dcerku a vesnického chlapečka k mým rodičům.
Týden u babičky, co si přát víc, že?
Tak nejdřív nás odklonili kvůli dopravní nehodě a my jeli děsnými pr vesničkami a stěžovali si, jak ti silničáři při těch opravách zamořují okolí pachem těžké práce.
Pak jsme se (bez bloudění, heč) dostali zase na starou známou cestu a nějak nám došlo, že ona těžká práce smrdí i tam a silničáři nikde.
A tak drahý zastavil...
I vyvalily se vlny dýmy zdola a neroztáhly se v šírá kola, naopak, táhly se od kola...
Drahý nás vyhnal z auta a zjišťoval, cože se to vlastně děje...

Kdyby naši nechtěli ten nákup...
To jsme pak totiž hledali hever v naloženém kufru...
Samozřejmě, kde je hever? No přece pod rezervou.
A kde je rezerva? Samozřejmě, ve dně kufru...
Vypadali jsme jak pojízdná prodejna, jak jsme vyložili mouky, cukry, oleje, octy, kolínka, vločky, minerálky...
No a všechny věci dětiček a táhlo se to za autem pěkných pár metrů, protože jsme se snažili vejít na krajnici.

Kdyby šlo jen o naše dítě...
Ale dvě cizí děti? Panečku, to je zodpovědnost...

Ale dovezli jsme je celé a neponičené, dokonce nadšené, aktivní a rozjásané.

Tři trpaslíci, všichni stejný rok narození. 2008.
Tichoučká sousedovic, oprásklá moje a hyperaktivní kluk.
Já věděla už po dvaceti kilometrech, že to je vražedná kombinace.

Ale moje mamka by nebyla ta správná babička, kdyby si s nima nedokázala poradit.

Kdyby jim jen nepostavila ty stany na zahradě...


Copak stany, ty jsou v pohodě, ale ty děti ve stanech, to už taková pohoda nebyla.
Babička takhle večer posadila dědu na pumpu, dva metry od stanů, že se jde umýt.
Pak se trošku zakecala u telefonu a chudák dědeček si odkašlal.
Problém byl v tom, že princeznička, nemaje tušení, že je děda hlídá, propadla hysterii, že to je divočák.
Samozřejmě, zhysterčila všechny.
A chudák dědeček, nemaje naslouchátko, netušil, že jeho odkašlání způsobilo takové pozdvižení...
Takže prd, tahle noc se ve stanu trávit nedala.

A taky kdyby princeznička nespadla z průlezky...
To je totiž babička vzala na výlet na Větruši a princeznička prostě neodhadla své síly.
Mamka mi pak volala a říkala "vždyť jí znáš..."
No jo, znám. To je to moje nesmírně statečné dítě, co si natrhne řiť stehno, jakože fakt pořádně, jizvy už jí zůstanou, a jen prohodí, že se trochu odřela...
Prdlačku. Prý řvala tak, že byla slyšet na druhém břehu Labe...
Tak to už jsem u toho telefonu trochu znejistěla.
To musí být minimálně zlomená ruka...
Ale ne, není, je to vážně jen modřina od lokte až na rameno. A pořádná...

A kdyby nebyla další noc pod stanem...
Chudák mamka je každé dvě hodiny kontrolovala a když konečně ulehla a pořádně usnula, vzbudilo ji děsivé vytí.
Strašně se lekla, že se divočáci dobývají do stanu, ale kdepak, to se jen vesnický chlapec dobýval ze stanu a vesele si u toho pěl na celé kolo...

Ale jinak si dítka ten týden užila.
Srnka se jim zjevila, i bachyně ukázala selátka a prostě to bylo úžasné.

Maminčino bramborové pole. Fakt nechápu, co to je za prasata. U baráku se nedá pro smrad sedět, ale prasata asi nepochopila, že to smrdí PRASESTOP a vesele ničí úrodu. a kdyby jen to, ale ti hajzlíci si vybírají jen ty vypleté části, protože se přeci nebudou probírat lebedou a žabincem...


Pro představu: prasátka jsou v krásně zrytém kousku na levé straně, stany stojí vedle zrytého záhonu na pravé straně...
Já osobně bych tam ve stanu nespala.

Obávám se, že kdybychom změnili cokoliv z toho, co se událo, tyhle prázdniny by si nikdo z nich (nás) nepamatoval.
Tohle jsou okamžiky, události, které se zapíšou a díky kterým je náš život bohatší.
Takže si zase stojím za tím, že měnit život jinak, než plyne, je nesmysl...
 

Takhle jsem to já

Středa v 13:21 |  Téma týdne
Kdybych měla možnost měnit svůj život zpětně, asi bych o to nestála.
Všechny karamboly na mé cestě mě dovedly do stavu nejen spokojeného, ale navíc i šťastného.
Možná bych před devatenácti lety byla opatrnější, zodpovědnější a nepočala bych problémového synka, ale pak bych nejen neměla tuhle "oporu na stáří", ale asi bych se pak nedala dohromady s mým bývalým manželem.
Popravdě, kdybych věděla, jaké bude moje manželství, byla bych do toho bývala nešla.

No a neměla bych slečinku, kterou sice častěji proklínám, než chválím, ale stejně jí bezmezně miluju a jsem na ní hrdá.

A co víc, neměla bych svého drahého, se kterým jsem se seznámila právě díky mému (teď už bývalému) manželovi.

A kdybych nepotkala drahého, logicky bych neměla ani princezničku, na kterou sice pořád nadávám, že má nepořádek, nechce doma pomáhat a jí kdy nemá, ale na kterou jsem snad nejhrdější z mých dětí, protože ač tlusťoučká, přesto neskutečně pružná, vážně šikovná a na svůj věk až příliš disciplinovaná, co se týká toho jídla.
No řekněte, které dítě, bezmezně milující čokoládu, si z Kinder vajíčka vezme hračku a čokoládu dá někomu jinému?
Které dítko odmítne kousek čokolády po obědě, protože ví, že nesmí?

Takže přestože jsem si prožila pár nesnází, v konečném výsledku to vážně stojí za to.
Jo, kdybych mohla něco měnit, možná bych nebyla líná a víc bych se učila, ale obávám se, že by to zas vedlo k tomu, že bych to nebyla já a neměla svoje zlatíčka...

Ale tohle všechno je zpětně...

Ještě pořád mám asi půlku života před sebou a tu měnit můžu.
Je toho tolik, co bych změnit mohla a kdybych jo měla někde začít, začala bych bydlením.
Jenže tohle všechno má nějaký ALE.
Bydlím v podivné čtvrti, kde většina lidí každý měsíc čeká na dávky, ale zas mám všechno co by kamenem dohodil.
Mám dvě skvělé sousedky, dvoreček, kde se vyřádí děti...
A když jsme u těch dětí...
Moje děti tu mají kamarády, některé i na celý život...
Vlastně i já tady mám kamarádku z dětství.
Tady mám kořeny a ty se špatně tahají...

Kdybych mohla měnit svůj život, asi bych nakonec neměnila.
Můj život plyne poklidně, pokojně a lehce.
Sem tam škobrtne, ale komu ne, že?

Vím, že můj život asi není dokonalý, ale vyhovuje mi.
Vyhovuje mému drahému a nakonec i mým dětem a mému okolí.
Moje děti si budou jednou tvořit vlastní život a já jen doufám, že i u nich přijde chvíle, kdy ho nebudou chtít měnit...

Večeře ve dvou

16. července 2017 v 0:55 |  Téma týdne
Minule jsem psala o tom, že velcí smrádci jedou na tábor.
Jo, nakonec si snad vzali všechno a ještě něco navíc a jsou pryč.
A princezničku si půjčila sousedovic holčička na spinkání.
A drahý je na noční...

Pohodička, co?

Kdyby mi tu nezůstal ten čokl...
Že ho musím venčit, to není až takový problém.
Pravda, v noci se bojím courat naší čtvrtí, ale od čeho máme dvoreček?

Takže jsem vypakovala princezničku, pokecala se sousedama a úderem desáté už jsem byla doma.
Ještě vyvenčit čoklíka na dvorečku...
A přepadl mě pravý noční hlad.
No aby ne.
V době večeře tu byla na návštěvě Rajdička a pak jsem pakovala to dítě a seděla u sousedů, venčila psa...
A tak jsem si strčila do mikrovlnky dva toustíky.
Není to úplně obvyklé.
Sama jsem zvyklá jíst na tajňáka maximálně čokoládu, sušenku nebo brambůrky (a ani jedno už dlouho ne) a ne večeři...
Normálně se mi zastesklo po společnosti a třeba i některého ze smrádečků.
A tu najednou ťuk ťuk ťuk na okýnko a druhá sousedka, že nemá klíče od vchodu a jestli jí odemknu.
A já, hloupatavá a důvěřivá, odložila talíř s večeří na linku a šla jsem otevřít.
U dveří jsem si ještě postěžovala, jak mi vadí jíst sama, jak toho sežeru moc, když mi nikdo nepomůže a jak to prostě není ono, posvítila jsem jí na cestu, vrátila se do kuchyně a ...
Jo, přesně, tousty byly v pr u psa v břiše...

No co, děti tu nemám, tak se rozčiluju i na psa...

Takže mi během chvilky přišla sms, jestli to vážně byl můj hlas, rozléhající se nejen domem a dvorečkem, ale určitě celou touhle zaplivanou čtvrtí...

Popřela jsem to.
To rozhodně nemohl být můj hlas...
Přece jsem si zavřela oknu, ne? Tak jak bych asi mohla být slyšet o dvě patra výš?
No, ale asi jo...
Sousedka jasně slyšela "ty hajzle, tys mi sežral večeři a ještě vrtíš ocasem?" a neváhala mi to napsat...

A pak si ten drzej pes ještě v klidu přikráčí a začne mi čumákem šťouchat do ruky, protože něco chce.
No jasně, ven chce, když si napral pupek...
Takže už mám za sebou i půlnoční venčení, opět pro jistotu jen na dvorku a vlastně opět jen na označkování sousedovy kůlny a mého sudu na dešťovku...
Jsem docela zvědavá, kde ráno najdu hromádku...
Loužičky to ne, to on nedělá, ale jak někde něco sežere, hromádku neudrží...

Ale jinak jsem při dobré náladě.
Nepřežrala jsem se (vlastně jsem si stihla jen maličko kousnout) a ještě jsem vyvenčená...
 


Balíme, smráďata...

14. července 2017 v 23:58 |  Téma týdne
Ještě je pátek.
Zrovna v tuhle chvíli koukám, že bude pátek ještě skoro půl hodiny.
A pak bude sobotička sobota...
Jo, jasně, obvykle po pátku přichází sobota, ale tahle sobota, ta je kouzelná.
A pátek hnusný...
Tuhle sobotičku mi totiž mizí velcí smrádci někam na tábor.
Jupííí.

Tedy, jupí až ráno, až budu vstávat a oni tu nebudou.
Fakt dřív vstávat nehodlám. Po dnešku je vidět nechci a loučit se už vůbec ne.
Ještě by mi ten nádherný den zkazili...

Je mi jasný, že než vypadnou, vzbudí mě tak dvanáctkrát.
Přesně ve stylu dneška, tedy pátku.

"Mamí, kde mám botasky?"
"Mamí a on mi nikdo nekoupil tu prádelní šňůru? A kde seženu to víčko od ešusu?"

Mají prázdniny, takže jim už od pondělka říkám, ať si zabalí.
Že nebudu prát na poslední chvíli a že v pátek jim na nákup nepoběžím.
A ejhle, synek nemá ponožky.
Tedy má, ale jen jedny, což je na devět dnů docela málo.
No co, má být teplo.
A jak jsem měla tušit, že ten chumel pod jeho postelí je na vyprání?
A kdyby si o ty malý tužkový baterky řekl dřív, než v půl desátý večer, možná by si pak mohl na táboře i svítit.

Ale ne, já jsem jim přece nic neřekla.
Já jsem jim určitě neříkala, že si mají zabalit.
Já na svý děti peču, nestarám se a tak vůbec...
Ona to dneska psala už Míša, něco podobného...
Když se totiž na moje děti neřve, jako bych nic neřekla.
Ten tichý a klidný hlas, ten rozhodně není můj.
Moje děti jsou zvyklé na to, že ječím, řvu a pak kašlu a plivu plíce...
Pokud neřvu, jako bych nic neřekla, že?

Ale já na to přišla...
Sem tam zařvu, aby měli pocit, že pro ně chci to nejlepší, ale důležité věci budu pronášet tichoučkým šepotem.
Jen tiše zašeptám, že plavky by se mohly hodit.
Jen tichoučce zaševelím, že svačina je v lednici.
Co svačina...
Jídlo na půl tábora...
No co, je nízkorozpočtový, no...

A zítra to všechno sežeru.
Všechno.
Šišku lovečáku, balení párků, nějaké ty sladkosti a taky vypiju všechno pití, co jsem jim nakoupila na cestu.

Však maj poslouchat, ne?
A vůbec, synek je dospělý, slečince je šestnáct...
Měli by to zvládnout sami, ne?

A budou prááááázdniny... MOJE!!!

Vlny

7. července 2017 v 19:22 |  Téma týdne
Musíme být informovaní, že?
A tak jsem se dozvěděla, že prďousek Adámek vypadl z okna...
Protože informace jsou přeci to nejdůležitější.
A šťavnaté informace jsou úplně nej.
A že nejsou úplné?
Napadne někdy někoho z novinářů a reportérů a jejich šéfů, že pak u televizí sedí tisíce lidí, kteří trnou, pláčou, nadávají a nakonec to pustí z hlavy, protože vědí, že víc už se stejně nedozvědí?
Nějak nás to zatvrzuje...

Adámka jsem poznala někdy začátkem zimy.
Ještě nechodil a jeho bráška byl absolutní drobeček. Pár dnů na světě.
Když jsem Áďu viděla potom, už se uměl schovávat, protože já pro něj byla cizí.
I dneska jsem pro něj cizí. Celkem jsem ho viděla asi pětkrát.
Neznamená to, že bych ho jen tak pustila z hlavy...

Dneska o něm a o celé situaci hledám každou zmínku.
A vlastně nacházím jen to, co už vím a nadávky na maminku.
Prej "co to je za mámu?"

Neříkám, že já na ní nenadávám.
Kdybych měla někde hlasovat, tak jedině za to, aby jí děti odebrali.
Aspoň na čas.
Než se dá do kupy.
Protože tahle holka je tak nějak na dně.

Vždycky jsem jí považovala za takovou nějakou pomalejší.
Pomalejší po všech stránkách.
Vlastně i oba kluci mi přišli pomalejší...
Ale to asi není ničí vina, že?

Maličký se sotva narodil, když se stěhovali.
Bylo mu sotva půl roku, když se stěhoval pryč tatínek.
Za jinou.
Nechal je prakticky bez peněz, ať se starají, jak umí.
A že ta maminka tak nějak asi neumí.
Uplakaná maminka se vybodla na všechno. Na úklid, na jídlo pro děti...
Takže to netrvalo dlouho a měla se stěhovat znova.
Než se stěhovala, tak týden předtím, byla u ní sociálka.
Asi přehlédli plesnivé nádobí, koberec znečištěný tím, jak byli kluci bez plen, hromady odpadků a maminčičn stav.
Jo, všechno jak má být, ne?

Takže Adámkova máma skončila opuštěná, bez přístřeší a prakticky bez peněz.
Naštvaná na celý svět a s pusou plnou sprostých slov.
Prověřená sociálkou...

Jo, přerazila bych jí.

Ale na druhou stranu...
Není to jen její vina, je to i vina okolností.
Je to i vina tatínka, je to i vina úřadů...

Takže co to je za mámu, lidi?
Není to třeba jen holka v depresi?

Čekám, jestli se někde nevynoří nějaká zmínka o tom, jak na tom Adámek je.
Jestli nevyplave, co bude s maminkou.
A co všechno se to vlastně semlelo...

Ale to chci moc, že?
To už nám média asi nesdělí...
Oni jen udělají vlny...

Další články


Kam dál