Prevence

Pátek v 14:23 |  Téma týdne
Jestli je v každém z nás nějaká barva, já mám oranžovou. Jásavou, jasnou, zářící.
A zelenou. Tmavou, uklidňující...
A pampeliškově žlutou.
A poslední dobou se do mých barviček vkrádají tmavší a tmavší odstíny.
To je tak, jednou jsem si došla na prevenci...
Z maličké trombózičky se vyklubal zánět žil. I s tou sraženinou, jasně. Cccc, léčí se to stejně, jako moje minibebí, ale je u toho papírování a strašení...
Ona ani krev se paní doktorce nelíbila, takže jsem musela znovu...
A prej štítná, mrcha...
Na gyndě mi řekli, že mám zvětšenou dělohu...

Takže jsem bez antikoncepčního tělíska, vlastně díky žilám i bez jakékoliv hormonální antikoncepce, ale zato si vesele žeru Detralex a Lethrox.
V sobotu jsem nějak nezvládla pití, protože fakt nejsem trénovaná a ožrala jsem se jak to prasátko. A taky jsem blinkala. V sobotu, v neděli...
A od té doby nemůžu pít kafe. Pak mě prostě bolí žaludek.
A normálně se bojím si s tím dojít k doktorce, abych nedostala zas nějaké nové léky, neběžela na nějaké další vyšetření, či cokoliv podobného.
V mém zdravě obézním těle je najednou minimálně padesát odstínů nějakých nemocí.
V mých jasných a jásavých barvičkách se objevují temnější stíny a stírají onu jasnost.
Do zářivosti oranžové se vlévá černota mého ranního turka, do jasu žluté lógr z odpoledního. Jasnou zeleň ředí hnědá barva čaje.
A sem tam se táhne tenká bílá žilka, kterou mé barvy protkávají léky.

Ale co si budem povídat. Barvičky stejně vyhrají.
On ten čaj je taky dobrej. A když mi to kafe holt nedělá dobře...
A Lethrox se postará o to, aby mi nebyla pořád zima, abych byla výkonnější a více soustředěná.
A navíc zaručeně zhubnu a tím pádem budu krásná a geniální k tomu.

A se smyslem pro humor...
 

Psíčkové

6. října 2018 v 23:46
Máme nové sousedy a ti mají báječně vychovaného psa.
A tam je jádro pudla.

Je tu šest partají, z toho čtyři máme čoklíka.
Náš je blbec. Jakmile cítí, že ho vodítko netáhne k noze venčitele, rozbíhá se.
Momentálně máme pružné vodítko, takže někdy si namelu držku já a někdy on. Já pokaždé, když venčím, on pokaždé, když venčí někdo z mých chlapů.
Nepouštíme ho volně, protože to bere čáru a na pískání a volání reagují jen v okolí tím, že zavírají okna a dveře. On ovšem reaguje taky a podle zvuku se orientuje, jak moc jsme blízko a jak rychle má zdrhat, či kam se schovat.
Nakonec ale vždycky přijde. Ví, kde ho mají rádi.
Takže nakonec je pořád na vodítku. I na dvorku.

Sousedi vedle nás mají Kuličku. Je to Kulička proto, že je kulička. Malá koule černých chlupů s bílou náprsenkou. Barevně stejná, jako náš blbounek.
Ještě nevíme, co z toho vyroste a ještě si počkáme. Je sotva odstavená.
Ta chodí bez vodítka. Na takové mrně nemá nikdo v baráku ani obojek, natož kšíry. A je prdlá, takže pokaždé, když je venku, má za sebou stín. Paničku, páníčka, jejich děti, zdejší děti nebo zdejší dospělé.
Nehne se na dva metry bez doprovodu. A poslouchá, hodná holka to je.

Nad námi mají něco, co má tělíčko jak jezevčík a obě ouška na jednu stranu. Jacka. Taky štěně. Našli ho uvázané u přehrady...
Ty uši vypadají komicky a on asi nemá rád, když se mu někdo posmívá a proto kouše.
Pomalu si zvyká a tak se smí sem tam proběhnout po dvorku volně. Je dětí, takže taky není chvilku bez dozoru. Běhá pro klacík, který nikdy nevrátí. Normálně ho sežere.
Ale volně bývá tak dvakrát do týdne, jen když je venku někdo dospělý.
Jinak je na dloooouuuhém vodítku.

Ti noví mají křížence s jezevčíkem a už pár let. Naprosto přesně ví, kam smí a kam nesmí, je trpělivý a hodný, takže se ani nezlobí, když mu děti šťouchají do očí a nebo ho tahají za ocas.
Nevrčí ani na dospělé, je to prostě zlato.
Na vodítku je minimálně. Proč by taky měl vodítko, když nezdrhá?

No a ejhle, čtyři psi a pár psích hromádek. Kde se berou?

Náš to nedělá. Jeho hromádky jsou úměrné jeho velikosti a někdy dokonce až takřka neúměrné, skoro sloní...
Tohle jsou hromádky od menšího psa.
Teoreticky bych podle velikosti vyškrtla Kuličku, ale všichni víme, jak velkou hromádku umí udělat štěně...
Jenže Kulička není bez dozoru.
Ani Jack není bez dozoru.
Žádný z těchto tří není tak vychovaný, abychom si nevšimli hromádkování.
Takže zbývá ten nový.
Ten, který je vychovaný natolik, že se smí spustit z očí...

Ale aby to nevypadalo, že nevítám nováčky, že jsem zaujatá...
Už byl třikrát přistižen v nahrbeném postoji a panička zakecaná, takže nic neviděla...
A kdo ví, kolikrát přistižen nebyl.
Zatím to dávám. Holt se seberu a hromádku uklidím. Než vypustím princezničku, oběhnu dvorek, nejpříhodnější místa, seberu co najdu a děti upozorním, ať dávají pozor.
Paní sousedku jsem upozornila, ale, popravdě, asi desetminut po tom, co jsem to oznámila, už byl zase přikrčený za autem, aby ho nikdo neviděl.
No, je dobře vychovaný...

Z toho plyne, že mám mnohem radši psy nevychované. Nedisciplinované a zdrhavé hajzlíky, kteří se venčí na vodítku, pánovi na očích.

Příště...

4. října 2018 v 23:18 |  Téma týdne
Na popisku u hry mám napsáno, že až se příště narodím, tak jako tatínek, protože narodit se jako maminka je děsně náročné.
Mám pocit, že už jsem to tady někdy zmiňovala.
Ale projíždět čtyři stovky článků se mi nechce, jsem až moc umaminkovaná. Ale jo, pořád mám ten pocit, že už to tady někde je a tak nějak mi to začíná vrtat hlavou, že se opakuju, že jo... Jenže ono to je pořád dokola.
Prostě příště budu tatínek a hotovo.
Mají to jednodušší...

Tak jakože od začátku...
Z toho, aby byl tatínek, má většinou požitek.
Tedy, mám na mysli samozřejmě úplně normální plození, ne umělé oplodnění...
Ovšem maminka z toho požitek rozhodně mít nemusí.
Jakmile je z maminky maminka nejen fyzicky, ale i emocionálně, už prakticky nemá na výběr. Je máma a konec. Nemůže se sebrat a odejít. Tedy, může, ale rozhodně ne od rodičovství. Pokud ovšem není krkavčí matka a miminko po porodu neodloží. Pokud to udělá, okolí jí to dá pořádně sežrat.
Tatínek, ten může odejít už ve chvíli, kdy se o otcovství dozví. A kdykoliv potom taky. A okolí mu to dá možná sem tam taky sežrat, ale rozhodně bude okolo spousta chlapů, pro které bude hrdina roku.
A když tatínek neodejde, pořád je ve výhodě.
Je přece úplně normální, že velké taťkovo ruce neumí takového drobečka ani podržet, natož přebalit nebo vykoupat.
Ovšem maminka, i když se pro to třeba nenarodila, tak proto porodila a tím jí matka příroda nadělila ten úžasný dar. Dar péče. Maminka umí přebalit, i kdyby měla pracky jak dřevorubec...
Zkušenější tatínek, když se naučí mimino chovat, ho plynule podá mamince, jakmile začne řvát, protože maminka má taky dar mléka a je fuk, jestli z prsou nebo z flašky. Ono u maminky se vždycky líp papá.
Ve chvíli, kdy miminko trápí prdíky, rostoucí zoubky či jiný problém, se v tátovo práci najednou všechno posere pokazí a chudáček tatínek musí být v práci přesčas.
Popřípadě musí na poradu do hospody.
A máma chová.
Máma je ta, koho bolí záda, když mrně začne chodit nebo když se ještě později učí na kole a ona běhá za ním a drží sedlo bicyklu.
Máma je ta, která do dítka hustí vyjmenovaná slova, násobilku, slovní druhy, vzory podstatných jmen a vzory přídavných jmen.
Máma hledá, co jsou symboly naší země, protože symbol na p se jako blbě vymýšlí...
Máma vybírá knížky do čtenářského deníku, kope kytky do herbáře a cestou z nákupu sbírá kila přírodnin.
Táta je v práci...
Táta je v práci i ve chvíli, kdy je dcerce potřeba vysvětlit menstruaci a synkovi poluce.
Je také zvláštní, že první cigáro pozná spíš máma, než táta.
Mámy své děti znají mnohem líp, takže mají větší strach. Není to o tom, že by maminky něco tajily tatínkům, je to prostě jen pocit, souznění, pouto...

To je fuk...
To nejhorší, co je na maminkování, to je to, že máma tak nějak musí a táta se může sebrat a zmizet. Pryč od rodiny, jenom do práce, do garáže k autu, do dílny nebo na dvě pivka.
A já fakt neříkám, že to dělají. To bych jim křivdila.
Podstatné je, že můžou.
Ta možnost volby...
Já strašně nerada něco musím. Nerada jsem pod tlakem. Ale jsem máma.

A vážně bych asi mnohem radši byla táta.
Já být táta, asi bych stejně nešel na dvě pivka a už vůbec ne od rodiny, ale věděl bych, že můžu. Že můžu vypnout, protože u dětí je máma. Ten tvor, co prostě musí.
Takže už to mám naplánované.
Až se příště narodím, tak jako tatínek.
No, při mojí smůle možná tatínek budu, ale tatínek tučňák...
 


Rychlovka

4. října 2018 v 15:32
Lidi, jak píšete svoje články?
Já jsem se dozvěděla, že to celou dobu píšu blbě.
Já totiž sednu a píšu. Rovnou do zdejšího editoru.
Nic neukládám, nic nerozepisuji a nic nepitvám.
Většinou.
Řekla bych to asi tak, že mé nejlepší články, tedy, z mého pohledu nejlepší, jsou naprosto spontánní.
Od první myšlenky po poslední tečku a zmáčknutí tlačítka "hned zveřejnit" je to tak čtvrthodinka.
Někdy si to po sobě i přečtu, ale většinou až potom, co článek zveřejním.
Pokud se nad psaním moc zamýšlím, je neuspořádané a chaotické a celkově tak nějak na prd.
A nebo když mě z psaní něco vytrhne, jako třeba zrovna teď sousedovic dítko.
Zapomenu původní myšlenku a všechno je v pytli.
No a je to v pytli znovu, protože jsem zase nějakou tu myšlenku popadla, ale děti jsou děti a myšlenky letí kamsi.
Nejsem puntičkář. Nejsem pedant. A nejsem ani pečlivka.
Jsem flink.
Třeba dneska jsem zachytila kouzelnou myšlenku a naprosto přesně jsem viděla úžasný článek. Trošku vtipu, trošku kousavosti, spoustu optimismu...
A protože jsem flink, nenapsala jsem si ani tu základní myšlenku a vím houbelec.

No a teď mi pes sežral kus buchty...
Můžu já fakt sednout a psát?
Zas je z toho chaos a původní myšlenka v trapu.
Jo, prý bych měla napsat něco jako osnovu.
Potom tu osnovu jakože zaobalit a obléct a trošku vyšňořit.
No a pak bych si měla udělat chvilkový odstup, znovu si to přečíst a místy doopravit.

Tak teď ten odstup mám.
Začala jsem psát zhruba před hodinou. Třikrát jsem seřvala děti, jednou psa a ještě jsem stihla telefonát s maminkou...

Ach jo, budu se muset naučit psát...

Deficit

26. září 2018 v 21:41
V honbě za lepší postavou a zdravějším já jsem přestala sladit i rozpustný kafe.

Turka nesladím už dávno, ale to rozpustné jsem si užívala.
Pak jsem přešla na silné "kapůčo" z pytlíku, sladké, až běda a trošku řízlé smetanou ke šlehání.
Obvykle to byl ranní turek, jednu rozpustnou slaďárnu během dopoledne, turek po obědě a mezi třetí a sedmou ještě jedno rozpustné potěšení. Nebo dvě...
A pak taky čaj. Večerní posezení s hrnkem horkého ovocňáku, hezky oslazeného sirupem.
Čaj se šťávou, no, to nám vaříval táta, když jsme byli děti.
I tady to vařívá můj drahý...
Neovocné čaje jsem ale vždycky držela jen s trošku cukru.

No, jak říkám, rozpustné už nesladím, čaj si vychutnávám naprosto přirozený (no, co si člověk vychutná na nejlevnějším pytlíkáči) a piju víc vody.
A jo, jde to.
Jen čas od času mě to popadne.
Zezačátku to byla celá čokoláda, chuť mě přepadala i dvakrát do měsíce, postupem času stačily dvě kostičky a stačilo to na měsíc.

Ovšem dneska mě přepadl deficit.
Takový deficit, že jsem sežrala dva pytlíky prošlých karamelek.
Takové ty klasické, co si lidi vozí z Polska. Krémové a slaďoučké...
Ty karamelky, kterým neodolám nikdy...
Krásných dvacet deka.

Takže už tady jakou dobu nesladím, do všeho, co vařím nebo peču, dávám jen část cukru, co tam patří, snažím se nežrat po sedmé večer a i tu večeři před sedmou si dávám nějakou lehčí a pak tady v devět večer vesele seřeru dvacet deka cukru.
A dvacet deka cukru se do rána určitě změní na deset kilo tuku.

Jenže...
Jenže já se z toho nesložím.
Celé roky jsem byla tlustá, ale šťastná, posledních půl roku jsem byla pořád šťastná a o trošku míň tlustá (ono se to nezdá, ale mám dole krásných deset kilo) a od zítra asi začnu znova.
Nebo od pozítří. Ještě tady mám dva pytlíky...
Momentálně mám odřené patro, protože krémové karamelky trochu zcukernatěly, na jazyku dozvuk sladkosti a koš plný papírků, ale náladu mám skvělou.
Protože co?
Protože moje nadváha je moje.
Nelíbí se mi, to ani náhodou, ale netrápí mě tolik, abych kvůli tomu držela hladovku.
Kilo sem, kilo tam, pořád to jsem já.
A navíc, teď jsem to já, celá slaďoučká a rozzářená.

A jak si to po sobě čtu, tak i nějaká míň soustředěná.
Ale to se srovná. Jen co se cukr přemění na tuk...

Další články


Kam dál