Pozastavení

Včera v 15:56 |  Téma týdne
Tak mi zítra končí platnost občanky...
Jako jó, já věděla, že tak nějak na podzim, ale že hned takhle zkraje?
No a tak obíhám, snažím se a u toho se kochám.
Kochám se tím nejkrásnějším a nejčervenějším javorem, kochám se vřesem vystaveným u květinářství a kochám se knihama ve výlohách.
A užívám si lidi.
A dochází mi milión věcí...

Třeba ta nádherná dětská radost.
Přesněji radost těch úžasně nevinných dítek.
A ještě přesněji, ta jejich radost z cizího neštěstí.
Jasně, ten dnešní chlapeček si to určitě neuvědomoval, ale fakt se nepokrytě radoval z neštěstí druhých...
"Mami, sanitka, ale nehouká..."
"Jůůůů, mami, ale koukej, tahle houká a bliká, jéééé..."
Maj to skoro všechny děti, takže až jednou třeba budete na dně z úrazu, nemoci, požáru, věřte, že je někde nedaleko určitě bytost, která z toho má radost, přestože nikomu nic špatného nepřeje...

No a pak mi do myšlenek a do ucha skočila ta motivace...
Seděla jsem v MHD a nešlo přeslechnout rozhovor dvou holčin přede mnou.
"Hele, já včera cvičila tři hodiny v kuse a pak jsem se za to odměnila tím, že jsem prospala celý zbytek dne. A jak to máš ty s tou dietou?"
"Ale jo, držím. Celý den jsem na zelenině, vlastně už od začátku září."
"A jak to vydržíš, jíst jen zeleninu?"
"No hele, já jsem si řekla, že se za každý zeleninový den odměním, takže po každém dni, co se mi povede, si dám tabulku Milky..."
Myslela jsem, že slečnu přede mnou poprskám...
Jo, jasně, Milka, to je nejlepší motivace...

Když jsem pak jela domů, sedla si na vedlejší sedačku upovídaná důchodkyně.
Vyprávěla mi o dětech a o vnoučatech a já se zájmem poslouchala.
No co, lidi mám fakt ráda...
Paní se trošku zlobila na snachu, že je utrácivá, nespořivá...
Říkala: "No, kdyby si ona třeba trošku šetřila, já jsem jí říkala, že když bude šetřit, může si za to pak něco koupit..."

Co je tohle za dobu?
Cvičíme, abychom se odměnili odpočinkem, jíme zdravě, abychom si za odměnu mohli dát něco nezdravého, šetříme, abychom mohli utrácet a co víc, půjčujem si, abychom mohli vracet, jezdíme autem na výlety, abychom se mohli projít, projet na bruslích, na kole, koloběžce...
Někde je prostě něco špatně...
Kde je rovnováha, uvážlivost, zdravý lidský rozum?
 

Podzimní...

Neděle v 15:24 |  Téma týdne
Září... Půlka září za námi...
Jo, je to děs.
Můžu vyjmenovat třeba tisíc důvodů, proč nemít ráda podzim.
Třeba proto, že prší.
Teda, zrovna teď ne, ale než to dopíšu, tak určitě začne.
A náš dvoreček je už po včerejším dešti jen jedna obrovská blátivá louže...
A prádlo už jsem potřetí máchala, protože jsem, já blbka, věřila v babí léto.
A fouká.
Předevčírem jsem z potoka tahala dvě větve, silné jak moje předloktí.
Blbá vrba...
A taky pomalu začíná padat listí.
A moje kytky se tváří fakt odkvetle a vypadají, že chtějí ostříhat.
A na záchodě mi hučí prastarý elektrokotel a elektroměr láme rekordy v otáčení.
A já pořád a pořád peru, protože malá smradka se věčně někde válí a vlhkou špínu z tepláků neoklepu.
No, ona jo, velice nedisciplinovaně na koberci, na obývákovém křesle a sem tam i v posteli...
Ta postel by mě asi strašně štvala, ale je to synkova postel a přestože všichni po každé vycházce poctivě otíráme psí tlapičky, synkovi je to fuk... Ten na to peče, páč pes to přece otře v té posteli, ne?
Proto si synek taky pořídil černá prostěradla.
Tedy, původně to byly nějaké závěsy, ale když to jemu nevadí...

Jenže kdybych tady měla jmenovat ty podzimní hnusy, nebyla bych to já.
A já jsem se rozhodla napsat něco pro Míšu, protože ona si tady stěžuje...

Podzim je krásnej.
Fakt.
Hele...


A prší, což je nádhera, půda po létě tu vláhu prostě potřebuje a co si budem povídat, vody je žalostně málo.
A to bláto na dvorku...
Jo, pravidelně v něm nechávám boty, popřípadě mi sem tam ujede noha a já se do toho bláta naplácnu, ale zas to skoro nebolí, je to jak pád do peřinky.
A děti se v něm vyřádí. Šťastně kopou cestičky pro potůčky a nehádají se a hlavně nejezdí na těch plasťácích...
A co jsem to ještě...
Jo, to prádlo...
Já ho venku strašně ráda věším, ale taky nerada sbírám.
Většinou si ně nej vzpomenu večer, kdy už je zase vlhké rosou a já ho fakt nechci sundavat od doby, co mi v prostěradle seděl pavouk.
Takže fajn, je hnusně a já si můžu pověsit prádlo v koupelně a nikdo nemůže nic namítat.
No a sundám ho až se mi bude chtít, ono nezmokne...
A ty popadaný větve...
Jsou prostě nejlepší na dvorkové táboráky. A že se na ty táboráky fakt těším.
Naštěstí spadly do potoka a ne na nějaké dítě. Musím je vyfotit a ukázat majiteli, třeba nám pak ty vrby nechá ořezat...
A kvetou mi listopadky, moje nejoblíbenější.
A topím...
Na radiátor dávám vlhký hadr, pokapaný pár kapkami vůně do aromalampy.
Voní mi celý byt.
Vlastně zapaluji i tu svíčičku, v šeré kuchyni mi nádherně a tajemně svítí v solné lampě.
A pes spí.
Pořád a pořád spí, protože nesnáší déšť a sotva ho vezmem na dvoreček, už chce zas domů, takže mi odpadají dlouhé procházky.

A i jinak je podzim fajn.
Vážně mám ráda to tajemno.
Do dušiček je ještě daleko a do Vánoc ještě dál, ale už to cítím.
To kouzlo se vždycky vynoří z mlhy, tajemně dýchne a zase zmizí.
Včera jsem zakopla o krabici.
Není to jen tak nějaká krabice.
Je to bedna, kde mám uložené korpusy na věnce, mám tam stuhy, drátky, slámu, zápichy na svíčky, pozlacené šišky a ořechy a nějaké ozdobičky.
Asi abych si zas nějakou tu podzimní radost vyrobila...

Začíná nám to tajemné období, plné mlh a svitu svíček.
Období sladkosti a šťávy čerstvě utržených jablíček, období ořechů a vůně tlejícího listí.
Období barev, které se plynule přehoupne do období šedi a pak do bíla...

No a pak, po bílém období, nastane zase období čerstvé zeleně a po něm zase žhavé léto, které si budem fakt užívat, protože přesně víme, jaké to je, když nám chybí.
Takže já se jdu na to příští léto připravit...

Maličkosti

13. září 2017 v 21:47
Maličkosti a malichernosti jsou mrchy zákeřné.
Normálně nám diktují, jak budem žít.

Fakt, naprosto vážně...

Úplná maličkost...
Ráno se probudím s bloklým krkem.
Nic nenormálního, nic světoborného, maličkost...
Není to prvně, není to naposled, neumírá se na to.
Jen to pekelně bolí...
Bolí to tak, že když chci popohnat princezničku do školy, tak s krkem pohnu, projede mi tělem šílená bolest a já začnu řvát.
Ať sebou hodí, ať pohne, že škola čekat nebude...
Princeznička začne bulet, že na ní křičím a bulí a bulí a nestíhá a přijde pozdě do školy...
A já jsem vzteklá, třeba natolik, že si normálně zapomenu uvařit kafe...
A jak já si ráno nedám kafe, tak byste mě raději neznali...
Takže mi to ovlivní i odpoledne a chudáci moje děti, když se vrátí ze školy.
Jen doufám, že to jejich psychiku nepoznamená na celý život.
Což asi poznamená, protože já si jako dítě taky kolikrát říkala, že až já budu máma, nikdy nebudu dělat tohleto a támhleto...

No, naštěstí už se mi nic z toho dlouho nestalo a já doufám, že to tímhle nepřivolám.
Nechci přivolat ani bloklý krk, ani absenci ranní kávy, ani nesmyslné křičení na děti...

Naštěstí jsou i maličkosti, které ovlivní život i na druhou stranu.
Jen si jich všimnout...
To je totiž tak, bolavého bloklého krku si všimnete hned...
Ale takový kosák, ťukající na parapet, ten může naší pozornosti klidně uniknout.
A přitom je to zrovna ta maličkost, která nám může vykouzlit úsměv na tváři.
Stejně jako vůně kytek, vnikající oknem do kuchyně.
A nebo pes, vrtící ocasem ve chvíli, kdy otevřete dveře od ložnice...
Drobnost, malichernost...
Objetí dítěte, kytička na stole, vůně čerstvě uvařené kávy, sluníčko za oknem, poletující listí, tajemná mlha...

Ono záleží i na tom, jak se na kterou situaci či věc podíváme.
Třeba ta mlha...
Jo, mlha umí být protivná, vlhká, vlezlá...
Ale taky slibující, tajuplná, halící...
Nebo podzim...
Umí být deštivý, sychravý a úplně nevítaný, ale stejně tak umí být plný radosti z pouštění draků, z nálezu hříbků, z jasu barevného listí...

Tak lidi, koukejte na svět s úsměvem a vezměte si ze všeho to nejlepší, protože jinak si spoustou protivných maličkostí ovlivníte celý život a dost často i život svých blízkých.
 


A je to tu...

6. září 2017 v 11:35 |  Téma týdne
Tak nám zase začala škola...
S příchodem školního roku mi nastává období klidných dopolední.
No a taky období rušných odpolední...

Poslední dny nestíhám.
Trošku kvetu, maličko si zoufám a dneska se tlemím.
Protože jsem se konečně dostala taky na blog a stihla jsem si povšimnout, co je momentální TT.
Téma týdne totiž naprosto přesně vystihuje odpolední situaci u nás...

Už se nám přistěhovali noví sousedé.
A jo, jsou fajn, určitě spolu budem vycházet.
Kdo už spolu perfektně vychází, jsou děti.
A je to za trest...

Ve výbavě zdejších smrádků se nachází dva plastové šlapací traktory, oba s přívěsným vozíkem a tři plastová odrážedla.
Samozřejmě, máme tu dost kol a tři koloběžky, ale to jsou velice tichoučká vozítka.
Narozdíl od těch plasťáků...
Na plasťácích jezdí všichni...
Jedno větší dítko na traktor, malé na vozík a největší tlačí... Jako blázen a co nejrychleji...
Tohle dvakrát a k tomu ta plastová odrážedla...
A všichni, ale naprosto všichni ječí.
Ječí princeznička od nás, ječí pětiletý kluk a devítiletá holčička, co bydlí nad námi, ječí čtyřletý a osmiletý z horního patra a do toho fňuká čtyřletá holčička a ječí osmiletý kluk a dvanáctiletý, trošku pomalejší kluk od nových sousedů.
No a pomalejší kluk není pomalejší jen tak, má nějakou poruchu a to se nelíbí našemu StAlíkovi, takže vyštěkává.
A že to je štěkot...
No a na tohle reaguje to roční mimino a střídavě buď řve, nebo si co nejhlasitěji brouká.

Už tři dny mám pocit, že mi vybuchne hlava.

Říkala jsem si, že takhle nějak vypadá peklo.
No a vida, přijdu sem a zjistím, že "peklo je prázdné, démoni jsou tady" :-)

Pokud tuhle myšlenku rozvedu, pak peklo je škola a školka a jakmile se vyprázdní, démoni se přestěhují na náš dvoreček...
Všichni.

Ještě pořád si nestěžuju.
Jen povzdychávám a těším se na deštivé dny.
Těším se na podzimní plískanice a letos půjdu pouštět draka dobrovolně a s radostí.
I na nákup budu chodit ráda.
A se psem na procházky.
A rozhodně plánuju výlet na houby...

Původně jsem na houby chtěla vyrazit už dneska, odpoledne s princezničkou.
Na klidnou a tichou procházku lesem, který jen trošku šumí a hučí...
Ale neklapne to.
Během psaní tohoto článku jsem musela odběhnout do školky pro sousedovic blinkajícího pětileťáka, jehož maminka je v práci pěkný kus za městem a dorazit by mohla nejdřív za hodinu a půl.
No, nemá smysl, aby jezdila z práce dřív, jednoho ublinkánka zvládnu. Je tu sám, je tichoučký a kouká na pohádku.

A jak to tak vidím, sednu si k němu a budu koukat taky...
Aspoň chvilka klidu.
Aspoň ještě chvilečka, než domů přijdou démoni a nastane klasické odpolední peklo...

Co je vhodnější?

30. srpna 2017 v 23:47 |  Téma týdne
Sešli jsme se v našem baráku celkem dobrá parta.
Děcka si hrají, mají s kým a my dospělí dost často krafem na dvorku, abychom na děti viděli.
No, většinou viděly, protože ti muži přeci jen nejsou tak družní.
Tedy, ne že by nechodili ven, jen oni neumí jen sedět a koukat a pít kávičku a krafat o tmavých sousedech, akcích v supermarketu, lacích na nehty od Avonu, učitelkách našich dětí, hračkách, co chtějí děti k Vánocům a podobně.
Jo, to kafe si daj a taky zdrbnou bagry, co bourají barák na druhé straně ulice.
Ale my ženské jsme v tomhle prostě přebornice, no...
Zdrbnem ty bagry, vlastní děti a když na to přijde, tak i jedna druhou...
Samozřejmě víme, co ty ostatní dělaj špatně, to je přirozené.

No, nějak mě to přestává bavit.
Mám obě sousedky moc ráda a rozhodla jsem se, že mlčet nebudu.
Jsem tady ta zlá.
Zlá na děti a nakonec zlá i na ty maminky...
Až moc dlouho jsem seděla, poslouchala stížnosti a účastně pokyvovala.
Už ne.
Jo, jasně, někdy člověku pomůže, že ho někdo vyslechne, ale obávám se, že obě holky dospěly do stádia, kdy nepotřebují ani tolik vyslechnout, jako nakopnout...
Sprdnout.
Ono se mi to sice nelíbí, ale zas jsem já ta, co kamarádce řekne do očí, že je úplně blbá.
Že ze sebe dělá rohožku pro bývalého a nakonec i pro děti.
Chci jí pomoct a nemlčím.
Mlčela jsem už moc a moc dlouho, dusila to v sobě, ale už to prostě nedávám.
Riskuju, že přijdu o kamarádku, kterou mám ráda, ale raději o ní přijdu s tím, že bude šťastná a třeba poučená, než abych jí nechala trpět a tvářila se jako nejúčastnější člověk na planetě...

Je to můj obvyklý problém.
Už jsem takhle o pár kamarádek přišla, aby mi po pár letech řekly, že jsem pro ně udělala ze všech lidí nejvíc, tím nejlepším způsobem.
Ale ten pokažený vztah už to stejně nenapraví.
Vlastně, můžu na sebe být hrdá.
Já si svoje kamarádky postavím na vlastní nohy a pak už nepotřebují svojí berličku a já zas hledám nějakou tu bolavou dušičku...
Někoho nešťastného, kdo potřebuje vyslechnout, utěšit a po čase sprdnout a nakopnout...

Ale popravdě, stejně pořád mlčím.
Někdy mám chuť křičet, řvát...
Někdy mám chuť tu kamarádku chytit a zatřepat s ní, nafackovat jí...
To pak radši mlčím.
Mlčím, protože jinak bych toho prostě řekla moc.
Řekla bych víc, než jen to, že je blbá, že takhle se sebou nesmí nechat orat.

A někdy už to nezvládám.
Pak nejsou chvilky u kafíčka a na zavolání nepřiběhnu k oknu s připraveným ramenem na vyplakání...
Jsou chvilky, kdy si říkám, že dobře jí tak, vždyť já jí to říkala...
Jenže to bych nebyla já, aby mi to vydrželo dlouho.
Zas podám kapesník a řeknu "si blbá, co?"

A ne, nemylím si, že bych měla radši mlčet...
Mlčet, kývat a utěšovat...

Další články


Kam dál