Zbytečná ztráta

Dnes v 12:59 |  Téma týdne
Kdysi jsem měla kamaráda.
Jo, měla...
Báječnej, úžasnej kluk a já po něm pěknou chvíli pokukovala.
Marně.
Líbil se mi na pohled a když jsem ho poznala trošku líp, líbil se mi jeho smysl pro humor a jeho vřelost.
Býval chvilkama trochu smutný, ale byl to takový vnitřní smutek, který jen občas prosákl na povrch.
Já toho kluka měla fakt ráda.
Dalo se s ním bavit o všem a měl vždycky pro všechno a všechny pochopení.
Vtipkovala jsem s ním pokaždé, když šel kolem našeho okna a vždycky jsme si se smíchem zanadávali na zimu (vedro, déšť, sucho) a na to nadávání.

Neměla jsem u něj šanci.
Měl mě rád, já jeho, ale to bylo vše.
Byl totiž na kluky.
A já mu strašně fandila.
Fandila jsem mu, když si našel přítele, fandila jsem mu, když se rozešli i když si našel nového.
Fandila jsem mu v lásce i v životě, doma i v práci.

A pak přišla doba, kdy kolem mého okna nechodil.
Zabil se.

A proč?

To je totiž tak...
Bojíme se neznámého a bojíme se strachu a někdy se bojíme všeho.
Jeho rodiče se báli pomluv.
Co prý tomu řeknou lidi?
Tatínek se s jeho orientací smířit nedokázal.
Nedokázal se na syna dívat, nedokázal ho pozdravit, když se potkali na ulici a už vůbec se ho nedokázal dotknout.
Maminka tak tvrdá nebyla, ale zas po synovi chtěla, aby na rodinné sešlosti vodil nějakou slečnu, aby sousedi nevěděli, jak to je doopravdy.
Vždyť přece stačilo, že pokud přišel tenhle synek, odešel tatík, protože s ním nedokázal být v jednom baráku...

A můj kamarád tohle nezvládl.
Tolikrát doufal a tolikrát byl zklamán, až s celou rodinou komunikoval vždycky se strachem.
Se strachem z jejich slov, které dokážou ubližovat.
Tolikrát mu táta říkal, že se raděj neměl narodit a tolikrát po něm maminka chtěla, aby zapřel sám sebe, až se rozhodl, že smrt bude nejlepší.

Tenhle článek ale neměl být o mém kamarádovi.
Měl být o jeho rodičích.
Měl být o tom, že to strach nás nutí k předsudkům a k zabíjení.
Tihle rodiče svého syna k sebevraždě dohnali.
Mělo by se jim pak ulevit, že?
Jenže neulevilo.
Sestra mého kamaráda se od rodičů odstěhovala, na druhý konec republiky a nějak jim neřekla kam.
Není s nimi v kontaktu.
A oni tak ztratili obě svoje děti.

Milí rodičové všech "jiných", stojí to za to?
Tohle chcete?
Než "jiného", raděj mrtvého?
Tak si to představujete?
Je to opravdu to, co chcete?
Jste si jistí?

I "jiní" lidé potřebují oporu svých nejbližších.
Nikdo si sexuální orientaci nevybírá, nikdo si nevybírá svojí "jinakost".

Tak je, prosím, tolerujte, podporujte a hlavně milujte.
Milujte své děti i s jejich chybami.
Protože by se taky mohlo stát, že nebudete mít koho milovat a zbyde vám jen hořká vzpomínka...
 

Flákač a flink

Pátek v 13:56 |  Téma týdne
Jo jo, to jsem přeci já.
Já jsem přeci ta, co celý dny sedí doma na zadku a nedělá vůbec nic.
Ta, co je celý den doma a stejně neumyje nádobí a nechá to na dětech.
Ta, co nevytáhne prdel a sedí a nejenže se nudí, ale zabíjí svůj potenciál.
Ta, co by se mohla učit, studovat, jen tak, pro vlastní pocit...
Taková ta k ničemu...

Panečku, kolikrát a z kolika různých stran jsem si tohle a spoustu podobného vyslechla.
Od lidí, kteří mi jsou naprosto ukradení i od lidí, na kterých mi záleží...

Jo, jsem doma, na zadku, ale zas to znamená, že se můžu věnovat dětem.
Že je synek problémový, to už jsem psala. Nic s tím neudělám, ale mám ho aspoň tak nějak pod dozorem.
Slečinka je na intru prvním rokem, takže jo, na to prázdno po ní si teprve zvykám, stejně jako na to, že jsem nafasovala její službu na nádobí.
Pomalu to nádobí šoupu princezničce.
Ne proto, že bych ho myla nerada, ale proto, že v osmi letech už si nemůže jen hrát a do chodu rodiny by se měla zapojit i jinak, než děláním neskutečnýho bordelu...
No a vlastně, to je ono...
Princeznička.
Ta, co třikrát za týden zapomene klíče a vlastně ani neví kde.
Ano, tady jsem tu chybu udělala.
Co se týká výchovy téhle "malé", nebyla jsem dostatečně důsledná a teď už mi to není moc platný...
Úspěšně prošla první třídou, přinesla samé jedničky, ale popravdě, já ani nic moc jiného nečekala. Možná dvojku ze psaní...
Psaní, to je v naší rodině mrcha.
Já jsem vždycky byla psací a rýsovací prase a jak koukám, je to dědičný...
Ale samý jedničky v první třídě, to není samozřejmost, kdepak...
Ono se totiž v první třídě i propadá.
To když se rodiče svému dítku dostatečně nevěnují.

U všech svých dětí jsem v první třídě trpěla nejvíc.
Vždyť oni nevědí takové ty základní a samozřejmé věci, jako 2+3 = 5 a nebo že M a A je dohromady MA.
A když zvládnou MA, tak stejně nevědí, že D a E je DE.
Něco tak přirozeného pro dospělé a dětem trvá měsíce, než na to přijdou...
Když si představím, že bych šla do práce na směny a s tím mrnětem ty slabiky neprocvičovala, jímá mě hrůza a strach...
A když bych šla někam na zkrácený úvazek, se svým (ne)vzděláním, brala "na přilepšenou" nějakých pět tisíc a za tu práci měsíčně stejně zaplatila, protože doprava, svačina, družina, obědy...
A navíc se o tu práci musela strachovat, když mi dítko onemocní...
Kdepak.
Jsem prostě flákač a flink.

Jsem ta, co je doma.
Ta, co ségře odchytí odpočty vody, elektřiny, ta, co odchytí pošťačku, ať už pro ségru, či pro sousedy, jsem ta, co poprosí popeláře, aby počkali, až nacpu ten sousední bordel do čerstvě vysypané popelnice a oni jí tam vyklopí znovu, jsem ta, co pohlídá sousedovic dítko, jsem ta, za kterou přijedou přátelé na kafe, protože měli cestu do našeho města, ta, co je na telefonu, kdyby někdo něco, Ta, co skočí k doktorce pro recept a pak do lékárny, ta, co vyhání hromádkující psy a nepřizpůsobivé "okoukávatele domu a přilehlých prostor", ta, co pověsí prádlo hned dopoledne, aby měli pracující sousedé odpoledne volné šňůry, ta, co posbírá větve, které se po bouřce válí i na silnici, ta, co sjedná vyčištění ucpaných kanálů, ta, co je tady pro každého, bez ohledu na denní či noční hodinu...
Ale taky ta, co si vyrobí pár svíčiček a mýdel, protože to je sranda, ta, co si na internetu fakt vyhledá rady, jak vyrobit krém z domácích surovin, jsem ta, co nakoupí korpusy na věnečky, aby byl ten podzim zas o něco hezčí a aby i adventní čas lépe ubíhal...

Ale jo, když to sečtu, fakt jsem flákač a fakt jsem flink.
A přestože to je spoustě lidí trnem v oku, stejně toho ochotně využijí.
A víte co?
Nevadí mi to.
Možná jednou, až nebudu flákač a až nebudu flink, možná, až moje děti nebudou potřebovat mámu za zadkem nějakých 20 hodin denně, pak možná i někteří přijdou na to, že dokud jsem se flákala, bylo to lepší...

Zázrak

19. září 2016 v 12:03
Potkala jsem zázrak.
Je něžně žlutý, jemňoučký a hedvábně jemný.
Jeho dotek není skoro ani cítit a při sebemenším doteku hrozí roztrhnutím.
Je jako pavučinka...
Ta hedvábná měkkost je úchvatná.

A ještě úchvatnější je drzost výrobců a prodejců.
Prý inovovaný.
Prý lepší.
Jo, dvouvrstvý, to on je, jen ani jedna z těch vrstev samotná vidět není, jsou vidět pouze pohromadě.

Tak tenhle toaleťák už si nekoupím.
Ještě tu mám tři a třičtvrtě role a asi si z nich udělám...
Vlastně nevím co...

No, jedno musím říct, ten papír je skvělý a ani při nejlepší vůli o něm nemůžu říct, že je na hovno!
 


Sviňa bolavá

18. září 2016 v 18:22
Rodíme se s nějakými dispozicemi.
Někdo umí rychle běhat, jiný má talent na jazyky a třeba já mám migrény.
Taky mám předkus a křečový žíly...

Kdysi se kdesi zkřížily blbý geny.
Gen mojí prababičky, kterou jsem sice nezažila, ale moje maminka si jí pamatuje jen "s hadrem na hlavě".
Taky si maminka pamatuje, že se jí za to smáli.
A pak gen mojí babičky z tátovo strany, které se nikdo nesmál, ale která na migrény trpěla taky.

No, mohla jsem dopadnout hůř, protože třeba táta dostal do vínku epilepsii...

Migréna je ale mrcha.
Oběhala jsem si kvůli ní pár doktorů a všechno jen proto, aby mi nejlepší diagnostik-neurolog v okolí řekl, že je to migréna.
Tak fajn, to jsem věděla taky...
A doporučení?
"Žerte brufen!"
Doslova.
Pak jsem si obíhala doktory znovu, to když jsem omdlévala.
A závěr?
"Jiný druh migrény"
Tak zase fajn...

Nenávidím svoje migrénový stavy a ještě víc nenávidím, že si do hlavy nevidím.
Protože já si totiž myslím, že ne každá moje bolest hlavy je migréna.
Žeru brufen.
Mám si jeden vzít ve chvíli, kdy cítím, že přijde bolest hlavy...
No copak jsem blázen?
To bych nežrala nic jinýho...
Někdy jo, někdy to vím.
Začne to vzadu na krku a stoupá.
To si beru brufen hned, ale popravdě, vlastně už je pozdě.
Jindy se probudím a hlava bolí.
Jsou tři možnosti...
Buď jsem spala málo a bolí z nevyspání, nebo jsem spala moc a bolí z přespání a nebo si prostě bolí jen tak.
Vlastně, ještě je čtvrtá možnost a to kocovina.
Jenže po alkoholu mě bolí hlava skoro vždy a tak skoro nepiju.

Jako migrenik se mám vyhnout třeba citrusům.
Někdy sežeru dvě kila mandarinek a nic, jindy jednu a vím, že to byl blbý nápad.
Ovšem, po čem mě bolí hlava vždycky, to jsou třešně.
Ne každé, ale vždycky ty báječné, s plnou chutí.
Taky bych se měla vyhýbat čokoládě, ale ta mi, jako na potvoru, nevadí.
Kdyby jo, snáz by se mi hublo...
A červený maso je prý taky špatný.
A taky drahý, takže to mi nevadí.

Taky nemůžu nosit a zvedat nic těžkýho.
Vlastně mi zakázali všechno nad tři kila, což je blbý, když ani jedno z mých dětí nikdy pod tři kila nemělo...
Takže tohle nedodržuju.
Běžně můj batoh s nákupem dělá něco kolem osmi kil...

Jo a taky občas najdu migrénu v autě.
Někdy dáme těch 100 km k našim a nic, jindy 10 km k bráchovi a je zle...

A pokud neudělám nikde žádnou chybu a hlava začne bolet, jak mám vědět, že to je migréna?
Někdy mám "auru", mlží se mi zrak, nemůžu se soustředit, jsem podrážděná, pak jo, vím, že to je migréna, ale ne vždycky mám tyhle "doprovodné jevy".
A co když mě někdy prostě jen bolí hlava z toho, že žeru moc prášků?

A tak si většinou ten blbej brufen beru ve chvíli, kdy už bolest není k vydržení.
Takže pozdě.

Víte, jak vypadá migréna?
Že to začne permoníkem, to je ještě dobrý...
Ale že ten blbej permoník v tý hlavě kutá tolik, že to člověka donutí zvracet bolestí, to je horší.
A navíc, ten permoník nedá pokoj a člověk se snaží ho umlčet. Třeba zabít.
Nejlíp hlavou o zeď...
A co si budem povídat, pokud lidi v okolí nemaj pochopení, máme my, migrenici, chuť pozabíjet i to okolí...
Já samozřejmě rodinu, protože nějak nerespektuje, že by měla tři dny mlčet a po bytě se potichoučku vznášet. A kávu prosím jen do plyšového nádobí, protože každý jiný dělá kravál.
A vlastně kávu ne, protože káva voní a vůně bolí.
Taky bolí světlo a vzduch a prostě všechno.
Někdy mám chuť zabít všechny sousedy, protože vrtají do zdi jen ve chvílích, kdy to nejmíň potřebuju... A splachují...
Jo a pak taky zabíjím romské skupiny, co se nám slézají u okna. Ale ty mám chuť zabít běžně, tak to není nic nového...
Taky bolí pohyb.
Bolí i myšlenka na pohyb...
A nikdo mi nevěří, že i blbý vyčůrání bolí až k počůrání...

A jako na potvoru mívám migrény ve chvíli, kdy je drahý v práci a po návratu čeká teplou večeři a hodné děti.

Ale zas musím poctivě přiznat, že mám i jiné migrény.
Prostě "jen" bolest hlavy. Dlouhotrvající, občas pulzující a rozhodně nevítanou.
Někdy na ní zabírá horká vana a studený hadr, jako nosila prababička.
Jo, většinou zabírá i ten brufen, ale kombinace je nejlepší.
A úplně nejlepší je brufen, vana a pak sex...

No a pak mívám tu bolest hlavy, která brufenem ani vanou zahnat nejde a o které si myslím, že je z prášků...
A sex na ní funguje jen někdy.
Někdy to zabere, jindy je hůř...

Vlastně migrénu jako takovou poznám spolehlivě až ve chvíli, kdy je po ní.
Je to den, kdy mě hlava nebolí a nebo bolí jen mírně, ale já nejsem schopná udržet ani lžíci, klepou se mi ruce, nohy, všechno...
Připadám si slaboučká, jako po týdnu vysokých teplot a nebo jako při horečkách...
Ale je to vždycky krásný den :-)

Pokud jsem "hodná", nic nezvedám, nejím co nemám a správně spím, přijde si taková migréna jen jednou, dvakrát do měsíce.
Pokud jsem kravka, ráno se mi nechce z postele a nebo si dám kilo třešní, moje chyba...

Třeba minulý týden jsem na návštěvě dostala decku bílého.
A zdvořile jsem jí vypila.
Jo, tři dny, tři dny bolavé hlavy...
Pak dva dny klidu, bez bolesti a šup, najednou to přišlo. Ráno jsem se vzbudila bolestí.
Kolem osmé, takže spánkem to nebylo.
Takže pro brufen a zase do postele.
Pro ten den to sice nepomohlo, ale z obvyklé třídenní migrény byla jen jednodenní.

A tak nepiju, raduju se z toho, že třešně jsou jen jeden měsíc v roce, nejím červený maso a nakupuju tak, abych to unesla.
Raděj chodím pěšky, než autem, do devíti vstávám i o víkendech a spokojeně si žiju po většinu roku.

A sem tam toužím po doktorovi, který mi opravdově pomůže.

Jdeme na střední

16. září 2016 v 20:43 |  Lesárna
Někteří z Vás vědí, jak jsem přemýšlela, na jakou školu dát slečinku.
Obor pro kluka, to je bez problémů, ale najít obor pro holku a zvlášť pro tu mojí, to žádná sranda není.
Chtěla jsem jí poslat na uměleckoprůmyslovou školu, když už si vytáhla vysvědčení ze čtyřek na trojky...
A nebo na textilní průmyslovku...
No jo, jenže to jí nebaví.
"Mami, to je blbý, nějaký šperky, hadry, to není nic pro mě..."
No jo, pravda. Na to ona není.
Ona metal, černý hadry...
A když šperk, tak kožený a s ostnama...
V kuchyni taky spíš překáží a lidi obecně nemusí, takže nějaká sociální či pedagogická nepřichází v úvahu.
A moje mateřská fantazie byla v koncích.
Nějaký bludný kořen mi dohodil spásný nápad.
Tak co třeba rostlinolékařství a nebo veterina?
A tak jo, to by prý šlo.
Ta veterina.
A druhou školu tu textilní průmku...

A pak si jednou klidně přikráčí moje slečinka s tím, že půjde na lesnickou.
A já žasnu...
Proč tenhle nápad neproletěl mojí hlavou?
Vždyť je to přece logický...
Pravda, o něco dál, ale co. Intr, to člověku dá mnohdy víc, než škola. (Třeba já z intru vylezla se všemi vlastnostmi několikanásobně posílenými. Třeba strach z neznámých prostor a lidí a podobně... Taky jsem tam posílila lásku ke čtení...)
Viděla jsem najednou celou její budoucnost v růžových barvách.
No, vlastně v černých, slečinčina oblíbená, že?
Přece moje slečinka kromě zvířátek miluje i les.
To ticho, klid a vlastně i samotu. (Je to zvláštní, tu já nemiluju...)

Přijímačky udělala jak na lesnictví, tak na veterinářství. Pro jistotu...
Ale ta Lesárna, to byla jasná volba.
S nadšením jsme se pustili do nakupování.
Já objednala učebnice, slečinka si vybrala černé kapsáče a dvoje sportovní boty.
Společně jsme spočítaly, že tři tisíce za intr dohromady nějak dáme a hurá...
Trošku navíc byl povinný seznamovák a konečná cena učebnic...
No, nikdo z rodiny nepočítal se zálohou na intr a na "vandalství".
Ale co. (Mimo jiné taky nikdo nepočítal s tím, že já nechám klíče zvenku a naše prachy si někdo odnese... No, když jsem blbá...)

A pak přišel ten den, kdy jsme vezli slečinku.
Narvanou tašku na intr, narvanou krosnu na seznamovák a já děsný nervy...
Jak asi ta moje slečinka zapadne?
Ale to už jsem psala... V černém tedy zrovna nezapadla.
Hmmm, tak jo, zelený hadry jsou lepší, než růžový, že?

V pátek jsem trošku trnula, jestli dojede domů, ale pohoda...
A my vyrazili na nákupy...
Takže jo, celkem nás slečinka vyšla na desítku během jednoho měsíce.
Když jsem to sečetla, padala jsem do mdlob.

Ale už máme za sebou dva a kus týdne a já padám do mdlob dál...
Copak řidičák ve třeťáku, to máme trochu času našetřit, ale tenhle školní rok by to chtělo taky lesnickou uniformu...
A protože z uniformy už jsem se vzpamatovala, přišla slečinka s další zprávou.
"Mami, ty kroužky jsou skvělý a jsou zadarmo, jen to troubení máme povinný a na borlici nějak nemám vlohy, takže mi máš koupit lesnici."
Ha...
No jo, musela jsem se podívat, co je vlastně lesnice.
A šup, málem jsem ležela pod stolem...
Skoro čtyřicet tisíc???

No, už to slečinka uvedla na pravou míru...
Když bude, bude dobře, když nebude, tak holt nebude, no...
Ufff...

Taky už má slečinka první známky.
Jak jedničku, tak kuli.
Prý z učiva, co má znát ze základky.
Nezná.
A já vlastně taky ne.
Ale to nevadí, bude hůř.

A jinak?
Jinak je slečinka strašně šťastná.
Lesárna je škola přímo pro ní.
Už teď je natěšená na další učení, už teď se těší, jak bude s dědou kácet stromy a už teď se těší, jak pomůže babičce od divočáka, co našim chodí na brambory.
Těší se na poznávačky rostlin a zvířat a těší se na pobyt venku.
A její nadšení z učitelů nezná mezí.
Stejně tak je nadšená z jídelny.

Takže u nás je Lesárna ta nejlepší škola.
Jo, určitě se najdou školy, které vyjdou levněji, ale popravdě, každá koruna, kterou na slečinku dáme, se vyplatí trojnásobně.
Momentálně studuje obor svých snů.
Miluje přírodu, ale teď jí bude milovat tak nějak profesionálně.
Bude jí milovat pořád, jen bude vědět proč.
A bude vědět jak.
Jak přírodě neuškodit a jak přírodě pomoct...

Takže díky duchu lesa za nápad, který jsi slečince pošeptal do ucha.

Odpovědi

13. září 2016 v 17:02 |  Téma týdne
Tímto článkem bych chtěla odpovědět na některé komentáře k minulému článku.

Ne, nejsem politolog, popravdě politice nerozumím vůbec.
Jsem jen občan.
Nemůžu napsat, co kdo dělá dobře a co kdo dělá špatně, můžu napsat jen o svém pocitu a o své zkušenosti.

Jsem ročník 1976, takže ano, zažila jsem komunisty.
Nepamatuji se na doby tvrdé totality, co já vím, vyrůstala jsem ve volnějším režimu.
Ano, jeden z našich příbuzných emigroval a ano,možná to naši rodinu nějak postihlo.
Já tedy nevím jak.
Pokud vím, nikdo z naší rodiny nebyl ve straně.
Na dovolenou jsme jezdili do Tater a do Beskyd a na chalupu a moře nám nechybělo.

Takže já si nijak zvlášť stěžovat nemůžu.

Ano, Alexandře, správně jsi četl mezi řádky.
Dnešní uvolněná doba se mi nelíbí.
Nechci psát o tom, co všechno se mi nelíbí, spíš bych velice ráda napsala o tom, co se mi líbilo a už to není.

Můj minulý článek byl o pochopení rasistického chování mého syna.
Takže bych tady navázala.

Moje maminka pracovala ve školce.
Nevím, jak moc byla školka povinná, ale když některému z dětí přijela babička (teta, prababička), nemuselo do školky.
Ovšem romských dětí se to netýkalo.
Rasismus?
Já si to nemyslím.
Romské děti by pak byly doma pořád, přeci jen, je to spousta příbuzných...
Mimochodem, maminka měla v "třídní knize" u romských dětí červené C.
Povinně, to nebyla vlastní iniciativa.
No vida a jak to fungovalo...
Teď se nadělá s integrací a je z toho víc škody, než užitku.
Samozřejmě byla pracovní povinnost a kdo nepracoval a nedoložil jiný příjem byl příživník (tak nějak jsem to pochopila) a za příživnictví se šlo sedět.
Netýkalo se to žen v domácnosti, pokud vím.
Jak jsem psala minule, většina výkopových prací byla čistě romská.
A věřte, že uměli makat.
A vlastně ještě k té integraci...
Ono bylo tak nějak hlídané, kdo kde bydlí a romské rodiny byly zařazené mezi "bílé" obyvatele tak nějak rovnoměrně.
Aby nikde nevznikla příliš velká koncentrace.
A jedna romská rodina v baráku moc bordelu nenadělá.
Zvlášť, když děti musí do školy (a že se to nějak hlídalo) a dospělí do práce.

Normální plat byl kolem dvou tisíc a bydlení (komplet i s poplatky) vyšlo tak na dvě stovky.
Desetina platu.
Nechci psát o tom, kolik stál rohlík a co si mohl člověk tenkrát dovolit. Doba je jiná.
Jde mi o to, že dnes berou lidi tak kolem dvaceti tisíc a bydlení vyjde na nějakých 14 tisíc.
Tři čtvrtiny platu.
Ano, nelíbí se nám to, můžem se přestěhovat, všude kolem je spousta volných bytů.
Jenže za stejnou cenu a dvě kauce.

A co mají dělat samoživitelky?
Ženská s dětma nemá moc pracovních příležitostí, natož když je na ty děti sama.
Je ráda, když chytí pomocnou kuchařku, úklid, dělnici...
Ono totiž pracovat na směny a starat se o děti, moc nejde.
A za práci, kde si odmaká svých osm hodin, dostane tak 12 000 čistého.
15 000, když má štěstí.
To dá tak na ten nájem.
A když jí omarodí dítě a ona s ním musí zůstat doma, je to na platu znát.
Ona je totiž znát každá koruna.

Já neříkám, že jsou nízký platy, to ne. Já říkám, že jsou vysoký nájmy.
Na elektřině může člověk šetřit, na plynu, na vodě, ale na nájmu ne.
A navíc, co mě štve hodně, že prachy na nájem jdou do soukromé kapsy.
Majitel si pak do daní napíše, že barák vymaloval, vyměnil okna a podobně a nikdo to kontrolovat stejně nebude. Je toho hodně, opravdově kontrolovat se to nedá.
Dřív byly ty domy státní, městské, či co já vím a odvedený nájem šel nějakým způsobem do státní kasy.

Kitty, na sociální dávky musí člověk splňovat pár podmínek.
Předně mít míň, než je životní minimum.
A pokud splňuje podmínky, má nárok na 1,6 životního minima.
Pokud má samoživitelka třeba 1,1 životního minima, nemá nárok skoro na nic.
Pokud vím, tak snad ani na přídavky na děti. (Ale to opravdu nevím jistě)
A životní minimum pro matku samoživitelku a tři děti starší šesti let, je necelých deset tisíc.
Což ženská v práci dostane.
A už se nikdo neptá, kolik má nájem a jestli to jde zvládnout.
Pracující žena musí dětem platit obědy ve škole, školní družinu a možná, pro jistotu nebo u větších dětí, nějaký kroužek.
Když nepůjde do práce, dostane příspěvek na bydlení, přídavky na děti, doplatek na bydlení a hmotnou nouzi.
Dohromady víc, než je její plat.

Není chyba v těch lidech, co čerpají dávky. Je chyba někde jinde.
Chyba je v systému, který tohle umožní.
Já vidím největší chybu v deregulaci nájemného.
Kdyby byl nájem pořád desetina jednoho platu, nebyly by dávky tak vysoký a vyplatilo by se chodit do práce.
Jak romským spoluobčanům, tak bílým vyžírkům.
Přijde mi to jako nejpodstatnější článek dlouhého řetězu chyb dnešní doby.


Článek jsem přiřadila k TT Strážce naší doby.
Přiřadila jsem ho proto, že za dob mého dětství byl strážcem doby ten tolik nenáviděný a proklínaný režim.
Dnes žijem podle internetu a já si nemyslím, že vždycky správně.
Neříkám, že dřív se žilo naprosto správně, ale žilo se tak nějak správněji.
Možná proto, že lidi měli z něčeho strach.
Vlastně asi strach je nejlepší strážce všeho.
A dnes už se lidi nějak ničeho nebojí...

Jak se stát rasistou

13. září 2016 v 12:16
Milá Klávesničko, tady máš odpověď.
Tedy, asi ne na vše, ale rozhodně na začátek synkovi nenávisti ke všemu.

V dobách dávných, předávných (asi před třiceti lety) v naší ulici bydlely tak dvě, možná tři cikánské rodiny.
Kdepak, žádní Romové, ale úplně normální cikáni.
Tedy, pro nás byli cikáni, oni sami si říkali cigáni.
Nepatrný rozdíl.
Tátové těchto rodin chodili do práce.
Co si budem povídat, za čistotu v ulicích celé město vděčilo jim a podobným otcům rodin.
Za kanalizaci.
Prakticky za všechny výkopové práce.
Neříká se náhodou ještě dnes, že člověk maká jak barevnej/černej?
Jen jeden ze zdejších cikánských otců se po večerech opíjel.
Jen v jedné rodině byl bugr...
Pár let po revoluci se zdejší ulice rozprodala.
Domy už nepatřily městu, ale soukromníkům a nájmy šly nahoru.
A stěhování bylo jednodušší.
Do cikánských rodin se přistěhovala další větev, protože ve dvou se to lépe táhne.
Z klidných rodin tmavších spoluobčanů byly najednou hlučnější rodiny a původní nájemníci v dalších bytech to brali jako poslední kapku.
Najednou to byl vyšší nájem za hlučnější byt.
A tak ti původní bílí odešli a zdejší cikánské rodiny pozvaly další příbuzné do volných bytů.
Ti noví neměli práci a tak i ti staří zůstali doma, protože ono to jde.
Navaří se v jednom bytě pro všechny a na nájem stačí dávky.
V roce 2010, po povodních, přitáhlo najednou dalších strašně moc lidí.
Původní pracující po čase zjistili, že nepracování není tak skvělé a že to leze do peněz a že vlastně v okolí není chvilka klidu.
Pořád někde někdo něco řeže, bourá, křičí...
A tak se odstěhovali.
A přišli jiní.
Takoví, kteří nikde dlouho nezůstali proto, že už všude všechno zničili...
A najednou jsou v naší ulici tři domy plné (fakt plné, je tu asi osm lidí na místnost) Romů.
Tři domy plné nepřizpůsobivých.
Opravdově...
Odpadky se tu hází z oken, psi dělají hromádky úplně všude, děti se cákají v potoce, do kterého tečou žumpy z okolí a na dvorkách jsou skládky.
Všechny kůlny už jsou zbourané a rozebrané na topení.
Višeň je pokácená, třicetimetrový smrk sežral oheň a na švestce už nebyly větve, na kterých by mohlo něco růst.
Na dveřích tam nejsou kliky, šly do sběru a ve sklepě jsou vytrhaná okna, na topení.
Pořád je tu hluk a policejní hlídka projíždí ulicí i pětkrát za den a nevím, kolikrát v noci.
Na ulici potkávám desetileté děti, dopoledne, když mají být ve škole, jak se prochází s cigaretou a občas i s kradenou flaškou vodky.
Stejně, jako sotva patnáctileté nastávající maminky. S flaškou...

Já pamatuju cikány jako lidi, co umí makat, co mají smysl pro rodinu, co si udrží vlastní pořádek ve vlastní komunitě.
Můj syn je nezná.
Slyší desítky sprostých slov, vidí nepořádek, zlodějinu a podobně.
Vidí potkany, co nám probíhají dvorkem s kusem rohlíku ze sousední zahrady.
A taky občas na vlastní kůži pociťuje různé drobné i méně drobné krádeže.
A dvakrát na vlastní kůži pocítil i násilí.

A pak se stal rasistou.
Nedivím se mu.
Mrzí mě to, ale naprosto to chápu.

Možná, že jeho nenávist i k ostatním menšinám plyne odsud.
Je mi to vážně líto, ale nedokážu ho za to odsoudit.
Nedokážu úplně v klidu říct, že můj syn je kretén, protože je netolerantní.
Jen doufám, že v životě přijde na to, že ne všichni jiní jsou špatní...

Trošku zoufale...

5. září 2016 v 15:58 |  Téma týdne
Tohle je jen jeden z výkřiků zoufalé matky.
Jen takové povzdechnutí, protože obvykle zoufalá nejsem.

Nějak se nemohu smířit s myšlenkou, že daleko mezi mými předky je jen Adam a s ním Eva.
Vůbec mi nevadí, že bychom pak vlastně byli všichni příbuzní, spíš mi to na jeden pár přijde trochu moc.

Přikláním se k teorii, že jsme z opic.
A dost často to okolo sebe vidím. Ještě jsme z toho všichni tak úplně nevyrostli.
Takže jo, evoluce zní skvěle.

Taky se nějak pořád stavím do pozice, že jsme si všichni rovni, i když ne vždycky si to myslím.
Co si budem povídat, všichni jsme si rovni, jen já jsem třeba tak nějak rovnější, než můj puberťák.
Ano, cítím se jako něco víc.

Ne proto, že je můj syn a já jsem matka. To teď stranou.
Spíš proto, že já jsem člověk tolerantní a taky jsem toho prožila přeci jen o trochu víc, než on.
On je rasista.
Taky homofob.
A xenofob.
A antifeminista.
A kdoví co všechno ještě.

Jeden můj bývalý romský známý má za sebou teologickou fakultu.
Tak to asi nebude úplně blbej, ne?
A moje romská kamarádka dělá u policajtů a ještě k tomu brigádně po nocích myje autobusy, protože její bílý přítel jí nasekal dluhy a zdrhnul...
Tak to tahle holčina asi nebude líná, že?
Ano, přiznávám, že to, co teď bydlí v naší ulici opravdu připomíná spíš ty opice, než lidi, ale to je zdejší problém, ne problém všeobecný.
Všichni slušní cikáni odtud odešli, protože s tím, co se sem táhne, bydlet nemohli.
A já se teď bojím, až se na dvorku objeví romský švagr mé nové sousedky, jestli to on i můj syn přežijí bez zranění.

A ta synkova nechuť přijmout jinou sexuální orentaci u kohokoliv, ta mi dělá snad ještě větší starosti...
Jako by nebylo fuk, kdo s kým spí.
Já ještě vyrůstala v tom, že sexualita je věc soukromá a myslím, že to byla tak nějak lepší výchova...
Teď abych se bála, až si slečinka přiveze jednou domů svou lesbickou spolužačku, aby jí synek nezmlátil ve dveřích.
No, snad ne, ale ani urážet by jí nemusel, že?
Je fakt, že synkovo poznámky snad nikdo normální nemůže brát vážně, ale berou...

Tohle měl synek rasistické a xenofobní průpovídky v tramvaji a chuděra nějaká paní se mu to snažila vysvětlit.
A narazila na jeden blbý rys synkovo poruchy.
Synek má vždycky pravdu a pokud ne, tak má prostě pravdu. Konec.

Synek je takový blb, že by ženy nejraděj odeslal do harému.
Ovšem to se kříží s jeho xenofobií, takže by pro harém vymyslel jiný název.
Možná kuchyň :-)
A všechny menstruující ženy by měly být zalezlé v koutě a neukazovat se a pokud ano, pak by jejich stav měl být označen.

Já sice doufám, že z toho jednou vyroste, že nabere víc zkušeností a poučí se, ale nejsem si jistá, jestli nedoufám marně.

Protože co si budem povídat, tímhle článkem jsem vlastně dala najevo, že já jsem víc, než můj syn.
Nadřazená rasa.
Po kom to dítě vlastně je?

Vypli proud...

2. září 2016 v 15:20 |  Téma týdne
Stává se to.
Tady u nás tak jednou do roka, u našich častěji.
V pohodě, vypínání jako takové je hlášené, píšou od šesti ráno, vypnou v devět, píšou do šesti večer, zapnou ve tři...
Vypínají začátkem léta, takže je teplo...
U našich nejen vypínají, ale občas to prostě vypadne. Bez hlášení, samozřejmě...

Když vidím ceduli a vím, že vypnou, tak fajn...
Předem si nabiju telefon, na dveře od záchoda pověsím čelovku, nebudu prát a nebudu patlat teplou vodu, protože vím, že se mi nestačí ohřát.
(Letos, první den prázdnin, jsem myslela, že přerazím synka, který si v klidu dopoledne vstal a pak se na dvě hodinky naložil do vany. Připouštěl si teplou, kdykoliv měl pocit, že mu vana chladne a když vylezl, tak mi velice udiveně hlásil, že ta teplá už nějak není teplá a že se, chudáček, musel osprchovat vlažnou...)
Sporák mám plynový, takže si můžu uvařit i kafe a bez počítače se pár hodin obejdu.
Však mám přece telefon, ne?
Ale ejhle, jak že mě nemůže připojit? Co se děje?
Jo, vlastně nejde proud...
Aha, Wi-Fi...
Tak nic, přece nebudu patlat data...
A na co zapomínám, to je zvonek.
Přijdu domů, zvoním na děti a nic...
Jako fakt nic...
No, asi když nejde proud?

O něco hůř jsou na tom sousedi, protože mají elektrický sporák...
Katastrofa...
Den bez kafe?

A ještě hůř naši.

Když našim nejde proud, nečekaně, je to (z mého pohledu) vtipná situace.
Ráno vstane táta a zapne rychlovarku.
A ticho...
Jenže táta moc neslyší.
Když má štěstí, tak si všimne, ale jinak se stane, že si zaleje kafe studenou :-)
Ovšem, jen v případě, že je v rychlovarce voda.
Pokud není, chce si jí ve dřezu natočit, ale nekápne ani kapka.
Ono totiž našim neběží čerpadlo, když není proud...
Sporák mají kombinovaný, takže i když si kdokoliv z našich všimne, že nejde proud, stejně po otočení čudlíkem automaticky mačkají pitomý knoflík a čekají, až hodí jiskru. Nehodí...

Spousta lidí už by byla v pytli jen z té vody.
Naši ne.
Ani já ne.
Ještě pořád všichni pamatujem dobu, kdy se na chaloupce voda pumpovala a nosila v kyblíkách.
Dokážem tam bez proudu normálně žít.
Na teplo stačí sekerka a pila. Obejdem se nejen bez ústředního topení, ale i bez cirkulárky a štípačky na dřevo.
Voda je ve studni a při trošce pumpování teče průzračně čistá.
A obejdem se vlastně i bez plynu, protože taková svíčková na kamnech, to je teprve svíčková...
A vida, svíčk...
Jo, ještě pořád pamatujem dobu, kdy jsme svítili svíčkama.
Praní v ruce s mamkou taky zvládáme obě a v tamní vodě to pere samo.
A místo počítače, televize a dalších elektrických vymožeností máme okolo překrásnou přírodu.
Ale to jen pro případ nudy.
Ovšem, kdo by se nudil, když je potřeba naštípat to dříví?
A vyplejt záhonky...
A posekat louku (traktůrek a křoviňák jsou fajn, motorový, ale když je nejhůř, pořád tam máme minimálně dvě připravený kosy)...
A večer můžem koukat na hvězdičky, jasné a zářivé, bez světelného znečištění.
A nebo, pokud je zataženo, můžem hrát karty.
A nebo si povídat duchařské historky...

Lidi, nebylo by nám bez proudu líp?
Možná by byl život o maličko složitější, ale byli bychom si blíž...

Ale fuj...

31. srpna 2016 v 22:41 |  Téma týdne
Jo jo, holka, pokrok nezastavíš...
Copak o to, s počítačem okolo sebe opatrně kroužíme.
Já mu neubližuju (doufám), on neprotestuje (aspoň ne hlasitě).
Paradoxně si mnohem líp rozumím s chytrým telefonem.
Trochu mi dělal problémy digitální foťák asi před sedmi lety, ale už je to dobrý.
No, dobrý...
Už se po...rozbil úplně...

Moje maminka říká, že její technika končí u žehličky a papiňáku.
Cccc, já došla k remosce a žehličku mám napařovací.
Ne že bych byla zrovna žehlící typ...
Raděj to pěkně pověsím a ještě líp složím...

Můj tatínek má už třetí notebook a asi čtvrtý počítač.
Jo jo, táta, ten se vyzná.

Ovšem první na počítači řádila má sestra. Aby ne, je sekretářka (vlastně je inventář firmy, pravá ruka, taky levá ruka a sem tam hlava i krk, prostě nepostradatelná) a na počítači prostě pracovat musí.
A tak ho měla první doma a taky měla jako jediná intrnetové připojení. Vytáčené.
V tomhle případě je superrychlý a neomezený internet požehnání.

Brácha má taky noťas, vždycky, když k němu přijedu, běží mu tam nějaká pohádka, jako kulisa.
Ale s omezenou hybností rukou ho zas o moc víc nevyužije.

Tohle všechno je tak nějak v pohodě.
Počítače, chytré telefony...

Ale jinak mi pokrok občas zvedá žaludek.

To když vidím synka s chytrým telefonem.
Vlastně spíš to, co je v tom telefonu.
Ano, synkovi je sedmnáct a jeho momentálně největším zájmem jsou holky.
Ne, holky ne. Sex.
A ty holky mu ho nabízej.
Posílaj mu fotky prsou a já jen doufám, že je těm holkám aspoň patnáct.
Děsím se, když synek třikrát a někdy i pětkrát do týdne přijde s tím, že má rande.
Pokaždé s jinou dívčinou.
Co si budem povídat, na kino nemá.
Kino už totiž není za kačku, jako za mého mládí.
Chodí za sexem.
Někdy mám chuť ho přerazit, ale popravdě, kde je nabídka, tam je poptávka...

Tohle je pokrok, ve kterém já nejsem a nechci být.
Blog patnáctileté dívčiny, holky staré, jako moje dcera, která si v klidu do popisu napíše, že její největší koníček je chlast...
Blog čtrnáctileté dívky, která v pohodě přizná dvacet sexuálních partnerů...
Blog kohokoliv, zaměřený na užívání drog...

Jestli pokrok je mluvení o sexu, ať už normálním, orálním, nebo análním, o chlastu a drogách, o týrání jiných, úplně přirozeně, jako by ti mladičcí lidé popisovali, jak si zavazují tkaničky, pak jsem ztracená.

A co si budem povídat, taky je pokrokové mít dluhy.
Kdo totiž nemá dluhy, ten ještě nevyužil všechny ty pokrokové půjčky a je sto let za opicema.
Ale v pohodě, vypadá to, že celý stát je až nechutně pokrokový.
A většina obyvatel taky...

Jo, založila jsem si blog a v kuchyni mám mikrovlnku, rozumím si s vlastním telefonem a zvládám zapnout pračku snad na všechny programy.
Ale jinak jsem pozadu.
Zbloudilá ovečka, která ten hnusný pokrok jen opatrně sleduje zpovzdálí...

Další články


Kam dál