Natěšená

Středa v 16:00 |  Vyrobeno
Je půlka listopadu...
Do Vánoc zbývá hromada času, ale co si budem povídat, Vánoce jako takové nejsou to, na co se těším.
Já se těším na advent.
Na světýlka, zamrzlé kaluže, vůni jehličí a vanilky a skořice...
Zatím čichám červené bobule, konkrétně umělou malinu, chemickou jahodu a výraznou brusinku.
A zelené jablíčko, sem tam říznuté hruškou.
A pomeranč s čokoládou.
A skořici, mátu kadeřavou, černý rybíz, bergamot, mátu peprnou, pomeranč, mléčnou čokoládu, banán, tutti frutti, chemickou vanilku, mléčnou vanilku, vanilku s kokosem, ovocně květinovou vůni a geranium...

Moje kamarádky už mají dárky pro kolegyně, kamarádky, maminky, babičky a děti a já mám jen byt plný vůní...
A dobrý pocit.
Minule jsem se chlubila svojí dobou mýdlovou, která už se krásně prolnula s dobou svíčkovou.
Na sporáku střídám mýdlový hrnec se svíčkovým, na lince se potkávají mýdlové formy s těmi svíčkovými...
Nůžky, které normálně sídlí v lince mezi dezertními a mělkými talíři, se nachází všude možně, podle toho, jestli stříhám knoty, nebo mašličky na zavázání balíčků.
Experimentuji s barvami, abych dosáhla co nejefektivnějšího výsledku, míchám vůně a štvu celou rodinu.
Už vím, že vysypaný vosk v hrnci s bramborami až tolik nevadí, ale mýdlová hmota ukápnutá do omáčky je fakt průšvih.
Taky vím, že voňavou rukou není radno sahat na jídlo a už vůbec ne do oka...
A ten kousek knotu jsem z pekáče s kuřetem vylovila dřív, než si toho někdo stihl všimnout.
Jediné, co se mojí rodině líbí, je umyté nádobí.
No co, tak máme linku jen stopadesátku, no, moc se sem toho nevejde...

Ale celé tohle tvoření skvěle ubíjí ten čas, než se rozsvítí první okna v našem okolí, než i my dáme do oken svoje hvězdičkové a vločkové řetězy a než budu mýt nádobí proto, abych měla kde vyválet těsto na perníčky.
Tedy, jestli to stihnu, protože ještě pořád se najde sem tam kamarádka, která potřebuje tu svíčku pro babičku, tu mýdlo pro paní učitelku...

Dneska jsem si udělala chvilku focení, abych se mohla zase chlubit...

Na svíčky jsem obzvlášť pyšná, povedla se mi úžasná barvička, jen tady je víc do modra...
A medvídci asi pojedou na výlet až na Moravu.

Tenhle by měl vonět po bobulích...

Tyhle vílové svíčky mám vážně ráda. Pravda, forma nebyla z nejlevnějších, ale vždycky, když nějakou vyrobím, tak si říkám, že to stálo za to...
Mimochodem, vílová je fialová a kytičková růžová, jen to prostě nějak neumím vyfotit, no...


No a když už jsem byla u toho focení, rovnou jsem přišoupla svojí adventní "lampičku".


Ano, je to obyčejná pětilitrová sklenice od okurek.

To jsem zas neodolala a koupila si světýlkový řetěz na dvě tužkové baterky. Miniaturní světýlka se dají strčit kamkoliv a 40 LED světýlek celkem bezpečně září a září.
Původní světýlka ze stromku mi tuhle sklenici zahřívala už po deseti minutách.
Tak moc jsem koumala, čím tu sklenici omotat, aby bylo světlo zlatavé a rozptýlené, až mi můj drahý řekl, že moc přemýšlím a že mám světýlka jen zamotat do organzy a nacpat dovnitř.
A fakt jo, výsledek je kouzelný...
Ještě mám veliký kus červené organzy se zlatým a mám v plánu tam nacpat světýlka a celé to rozložit nad okno na konzoli.
V našem miniaturním obýváčku to určitě krásně doplní vánoční stromek.
No dobře, možná to bude trošku kýčovité, ale to už Vánoce bývají, ne?

A to už zase předbíhám...
To proto, že už se vážně těším.
Drahý se popadá za hlavu, ale já si trošku zoufám.
Jsem bez dárků, ale na ty mám ještě dost času.
Co je horší, jsem bez adventního kalendáře.
Letos rozhodně nebudu péct perníkový. Ten chtěl v téhle rodině každý, nějaký jsem pekla pro sousedy, jeden pro ségru a nakonec to byly stovky perníčků...
Ne ne, už ne...
Ale vyrábět pro princezničku jeden budu.
Velice nepoeticky z roliček od toaletního papíru...
Jenže to znamená 24 malých dárečků, ať už sladkých a nebo tvořivých.
Zatím mám třináct sladkých a dvoje gumičky do vlasů...
A jen dva týdny na pořízení devíti věcí do devíti okýnek...
Ale já už něco vymyslím...

No nic, jdu umýt nádobí a vyrobit si zas nějakou tu svíčku.
A jdu se zas těšit...
Však ono to uteče rychle, zvlášť pokud mi ještě párkrát zasněží, jako o víkendu...
 

Soulad

11. listopadu 2017 v 21:05 |  Téma týdne
Jsme s drahým už nějaký ten pátek.
Nebo jinak, letos to budou už několikáté Vánoce.
A přesněji to letos budou třinácté (tudíž jednoznačně šťastné) Vánoce, které strávím s drahým a určitě aspoň částí mých dětí.
Není to věčnost a ani mi to tak nepřipadá.
Pořád mám pocit, že jsme spolu jen nějaký ten pátek.
Strašně to uteklo. Dvanáct let společného života, dvanáct nádherných let.
Za tu dobu jsme měli jen jediný vztahový problém a vlastně to ani problém nebyl.
Naše vzájemné hádky bych spočítala na prstech jedné ruky.

Ne, pozor, zas aby nevznikla mýlka...
Nějaké názory máme různé, jen je drahý vlastně neskutečně tichý a tak prostě není možné se hádat.
Hádky jsou hlasitý dialog a ne uplakaný monolog...
Těch monologů si drahý vyslechl o trošku víc, ale pořád to jsou prstové počty.

Nejsem dokonalá a mám tolik chyb, že jejich vypočítávání by trvalo aspoň týden.
A drahý asi taky není dokonalý, jen jeho chyby bych vypočetla do tří minut.
Fakt, má víc kladů.
Ten klad, který tvoří základ našeho vztahu, to je tolerance.
Drahý je neskutečně tolerantní a taky neskutečně trpělivý.
Což je fajn, protože já trpělivá nejsem.
Já jsem ta komunikativní, na což jeho trpělivost potřebuju.
Trpělivě sedí a poslouchá.

Asi nejvíc nás ale spojuje smysl pro humor.
Oba jsme veselí a možná i vtipní, ale dohromady jsme občas až neskutečně jiskřivá dvojka.
Jak říkám, drahý toho moc nenakecá, ale když už něco řekne, stojí to za to...

Pevně věřím tomu, že ho budu milovat a obdivovat pořád.
Kdyby pro nic, je to otec mé dcery...
Doufám, že budem spolu napořád, ale člověk nikdy neví...
Navždy a napořád a nikdy, to jsou strašně silná slova.
Jenže já se je stejně nebojím použít v souvislosti s mým drahým...

Předzimní mix

10. listopadu 2017 v 15:44 |  Vyrobeno
Předzima je období mezi srpnem a prosincem.
Vlastně mi začíná tak druhý zářijový týden a končí v čase adventním.
Předzima je prostě tahle doba, bez ohledu na počasí.

No a tuhle předzimu je nějak rušno.

První byl problém.
Můj úžasný telefon Lenoch (jo, fakt trefné označení pro super dělo Lenovo) si postavil procesor a že jako makat nebude.
Rozhodl se vypnout a odpočívat den a noc.
Po znovuspuštění přišel na to, že moje super velká a super rychlá paměťovka ho nebaví a rozhodl se jí neakceptovat.
Výsledkem byla jedna vyhozená paměťovka asi za pětikilo a tovární nastavení.

A tak jsem přišla o většinu telefonních čísel, takže tímto žádám své přátele z reálného světa, aby mi svá čísla zaslali znovu.
Pak budu moct přát svým drahým k narozeninám a svátkům, což teď nemůžu, protože na ně prostě nemám kontakt.

Pak byla doba běžných starostí, než nastala doba mýdlová.
Dobou mýdlovou se ochotně chlubím, protože jsem prostě děsně šikovná.




Vypadá to dobře, že?
A to je jen fotka...
Ve skutečnosti jsou černé tečičky zlaté třpytky a navíc všechna mýdla krásně voní.
A úplně nejkrásnější jsou tahle mýdla přímo pod proudem vody, kdy má člověk pocit, že se myje teplým kouskem ledu.

Doba mýdlová se potáhne určitě z předzimy do zimy, ale to mi nevadí.
Chvilku se bude prolínat s dobou svíčkovou a později i s dobou cukrovou.
Lidi, jak já se těším na vanilkové rohlíčky, rozplývající se na jazyku v úžasné ořechové sladkosti...
Úplně se vidím, jak je zas budu naštvaně péct ještě o půlnoci.

Jo, půlnoc...
To by jeden neuhodl, co tak dělám o půlnoci. Minimálně tuhle poslední půlnoc.
Synek byl venčit naše černé zlatíčko a přišel s tím, že ztratil klíč od auta.
V půl dvanácté v noci...
A tak jsem od půl dvanácté až do čtvrt na jednu chodila tady po sídlišti a hledala klíč...
Svítila jsem si opět stávkujícím mobilem, kopala jsem do listí a snažila se vsugerovat opilcům, že mi vlastně vůbec nic nechtějí.
Pak už jsem se docela bála, takže jsem si šla domů pro psa.
Jen chvilečku přede mnou přišel krvácející synek s tím, že klíč už má.
Takže tímto bych chtěla poděkovat tmavovlasému a tmavookému pánovi, jistě notně unavenému po celodenní dřině, který našel synkův klíč a určitě chtěl počkat před synkovým autem do rána, dokud si synek k autu nedojde.
Pán určitě neměl v plánu nic jiného, když chodil od jednoho auta zaparkovaného v naší ulici k druhému a zkoušel, do kterého klíč padne.
Také se mu tímto omlouvám za rasistického synka, který byl neopatrný a když mu pán klíč podával, začal synek z ničeho nic krvácet a v šoku z mírně rozříznuté dlaně, jak pán držel klíč pevně, mu ani nepoděkoval...
Tak už to tady holt chodí...

No a v mezičase řeším kapku bolesti, provázenou výbuchy smíchu.
Bolí mě ruka.
Bolí tak nějak od palce až po loket a sem tam bolest vystřelí do ramene.
Bolest je jemná, jakoby unavené svaly. Ozývá se při mytí nádobí, při zametání, na nákupu i v klidu.
Takřka nepřetržitě už týden.
Jestli se naštvu, tak si svojí mírnou a furtovní bolest odnesu k doktorovi a on už s ní třeba zatočí.
Jen se bojím, abych nedostala zase sádru, když jsem se jedné sotva vyhnula.

Tolik k bolesti, teď ty výbuchy...
Včera si tak pozoruju svoje ruce, svlékla jsem se do tílka a jdu za drahým, aby se podíval, že mám tu ruku mírně nateklou.
Fakt mírně, proto jsem se chtěla ujistit.
Drahý kouká, prohlíží a vidí prd.
Při trošku naštvaném a zklamaném odchodu do koupelny jsem utrousila, že "Jo, MÁM jí napuchlou..."
A drahý na to: "Bolí tě?"
A já: "No jo, bolí, vždyť to říkám už týden..."
"No, tak když bolí, tak je napuchlá, ne?" odsekl drahý.

Když jsem lezla do vany a koukala jsem, jak se mi natřásaj špeky, došlo mi to a volám z koupelny:
"Zlato a taky mě strašně bolí břicho a prdel a stehna..."
A jako vždy, drahý hned pochopil a hbitě se ptal, jestli tím myslím, že jsem napuchlá celá...
No, na to byla jen jedna odpověď...
"Ne, miláčku, prsa mě nebolí..."

Tímto se budu bavit asi ještě dlouho...
Zbytek doby předzimní, po čas adventní a pak ještě nějakou část doby zimní...
Přeji všem také veselý předadventní čas.
 


Letáky

7. listopadu 2017 v 21:48
Jsem čtenářka (prohlížečka?) letáků.
Vždycky jsem letáky házela rovnou do sběru, už cestou ze schránky.
Jenže najednou jsou letáky nedostatkové zboží a tak se k nim i jinak chovám.
Tedy, ne že by byl letáků nedostatek, jen se nějak nedostanou k nám...

To ta naše ulice...
Na pravou stranu hází letáky normálně do všech schránek, ovšem na naší levé straně se letáky prostě neobjevují.
Na naší straně jsme jediný přizpůsobivý barák, všechny nad námi už jsou těžce nepřizpůsobivé.
Ale hází nás do jednoho pytle.
Na letáky prostě nemáme nárok.

Sem tam někde nějaký ten leták vyžebrám a pak s ním nakládám jak se svátostí.
Prohlížím je položku po položce a nejraděj mám nepotravinářské zboží.
A zvlášť teď, kdy jsou letáky plné andílků, sněhuláků, zvonečků, svícínků a prostě dalších vánočních dekorací.

A snad nejraději mám letáky s nábytkem.
Těch dekorací tam je dost a dost a navíc ještě takové ty úžasné "drobnosti", jako je povlečení, utěrky, sem tam nádobí...
A sedačky...
Lidi, jak já bych chtěla novou sedačku.
Vlastně, chtěla...
Asi spíš nechtěla.
Je mi jasné, že pořídit si k nám sedací soupravu, to by pro ní byl trest.
Chuděrka by u nás trpěla.
Když pominu celkovou váhu naší rodiny, pořád musím počítat s nezvedenou princezničkou, která si v obýváku stříhá, kreslí, lepí a nekouká okolo, co všechno zničí.
No a kdybych se mohla spolehnout na to, že princeznička bude kreativní jen v pokojíčku, stejně bych musela počítat s vlhkostí našeho bytu a splísní.
Takže ne, sedačce takhle ubližovat nemíním.
Stejně jako úžasné posteli, kterou bych už asi fakt potřebovala, abych se konečně pořádně vyspala...

A tak sedávám v kuchyni, prohlížím letáky s nábytkem, oblečením, drogerií, jídlem a koukám, kde nejvíc ušetřím.

No, nejvíc ušetřím v tom nábytku, jednoznačně.
V každém letáku si vyberu minimálně jeden kousek, ať už tu sedačku, postel, komodu a nebo třeba jen botník či povlečení.
No a to si nekoupím...
Stejně jako si nekoupím kabát pro boubelky, plavky pro modelky, boty na podpatku, kašmírovou šálu a kouzelnou kabelku.
A stejně jako si nekoupím meloun v březnu, pomeranč v červenci, jahody v prosinci...

A tak si doma prohlížím každý ukořistěný leták a raduju se z vlastní spořivosti.
Miluju letáky.

Flegmouš

29. října 2017 v 14:42 |  Téma týdne
Jsem flegmatik.
Tak nějak povětšinou.
U nás se říká, že jsem splachovací...
Taky se u nás říká, že si nechám s*át na hlavu.
Jo, vlastně je to fakt.
Beru to, co přijde a hlavu si tím nelámu.
Nějak bylo, nějak bude a ať už líp, nebo hůř, moc s tím nenadělám.

Ale takhle to věčně nejde a jsou chvilky, kdy i kliďas vybuchne...
A pak je to o strach.
Já třeba nemlátím svý děti.
Tedy, jo, malý záhlavec za drzost a dokud byli malí, tak mírné plesknutí po zadečku...
Ale výprask?
Zkusila jsem to.
Na synka.
Za vykradenou domácí kasičku, za zmlácenou ségru těsně po napomenutí...
Nemá se to, vím to, ale někdy tak do člověka vjede vztek...

Už nebiju.
Ne proto, že by moje děti byly zlatíčka, pořád zastávám názor, že škoda rány, která padne vedle...
Ale když mě synek naposled vytočil do běla, uvědomila jsem si hned po první ráně, že už bych taky třeba nemusela zastavit.

Za flegmatickou fasádou se schovává pořádná hysterka a ta může být nezvladatelná.
Nemůžu bít své děti, když mám vztek, protože se bojím toho, že bych byla schopná je zabít.
Afekt je svině...

Měla jsem sousedku, co v návalu vzteku zmlátila dvanáctiletou dceru bytelným kuchyňským prkýnkem. Kdepak, žádný "plochou na zadek", ale nasurovo hranou do páteře...
Vlastně jí podobným způsobem třískala tak pětkrát do týdne a malá slečna mě denně prosila, abych tu sociálku nevolala, že máma zas vychladne a ona určitě nechce do děcáku...

Moje hysterka už se projevuje jen křikem, jednou za čas, když už je všeho vážně moc.
A protože podobný křik tady slýchám z dalších tří bytů, začínám si uvědomovat, jak moc je zbytečný.
A jak stejně není nic platný, snad jediné, na co je dobrý, je upuštění páry, vypuštění té vnitřní agresivní mrchy, aby člověk zas nějakou dobu nebyl v pokušení někomu jednu ubalit a nebo dokonce tlouct a tlouct do úplného zemdlení...

Ale nezměnila jsem se.
Už ani nemám chuť svý děti bít, ale je to tím, že synek vyrostl a holčičky jsou proti němu slabý odvar.
Zato sousedovic synek...
Lidi, držím se.
Držím se proto, že kdybych jeho popadla, za to, jak ubližuje mladšímu bráchovi, jak to udělá těsně potom, co mu někdo z dospělých řekne, že to dělat nesmí, jak je drzý na dědu, na mámu, na všechny, tak bych tu ruku už vážně nezastavila...
Je schopný strčit brášku ze schodů, kopnout ho do obličeje, zamknout v tmavé kůlně...
Je mu osm a v tomto případě je můj synek slabým odvarem.
Bojím se.
Bojím se, že jednou se neudržím a třeba udělám něco z toho, co on dělá bráškovi.
Jenže já, narozdíl od něj, mám svědomí.
Ne, není to o tom, že vím, co se může stát.
On to totiž ví taky...
Ano, bojím se sebe, ale osmiletého smrádka se bojím tak nějak víc...

Další články


Kam dál