Tipy dvorka

Sobota v 20:54
Tak jsem se vrátila ze dvorečku a docela ráda jsem tam nechala princezničku.
Dala přednost hře s míčem, před televizí a Pánem prstenů.
Je to tak tři měsíce, co jsem prcky naučila hrát "na třetího".
Má to podobná pravidla, jako klasická vybíjená, jen se to hraje ve třech (popřípadě ve čtyřech na čtvrtého).
Dva na krajích si musí třikrát přehodit a pak už jim stačí jen jedno přehození před každým vybíjením.
No, chudák ten uprostřed.
Jakmile je vybitý, mění se s tím, kdo ho vybil a celé to začíná znovu. Tři přehození...

Líbí se mi pozorovat, jak se mláďátka zdokonalují.
Sousedovic osmileťák už v pohodě přehodí dvorek a naše princeznička chytí skoro každou ránu a je takřka nevybitelná.
Dneska synek poměrně trefně poznamenal, že je jako Metráček. Myslím, že na tuhle přezdívku by mohla být hrdá, protože z Metráčka se vyvinula krásná holka.


Než jsem šla domů, přifoukla jsem bazén.
Bazén je to krásný, veliký, asi třímetrový, nahoře s nafukovacím prstencem.
Nějak jsme ještě nepřišli na to, kde nám utíká.
Ale už nám aspoň neutíká voda.
Když jsme napouštěli, varoval mě drahý, že musím zkontrolovat špunty. Zkontrolovala jsem, zašlápla, zašroubovala a druhý den přijdu, spodní koberec úplně mokrý a voda z bazénu pryč. Tedy, jen pár litrů.
Někdo nám ho v noci povolil. Povyšrouboval víčko zvenku.
Utáhla jsem ho, dofoukla a pomyslela si, že byl někdo dvojnásobný hajzl, když nejen povolil špunt, ale ještě bazén povyfoukl.
Někomu jsem křivdila, jen ten špunt byl jeho práce, pokud tedy prstenec nepíchl.
Ale dirku jsme vážně nenašli.
Ovšem stejně nemám strach si dát na dvorek bazén.
Vlastně pořád čekám, kdy nám ten prstenec prokousne nějaký pes. A nebo někdo ze závistivců vezme nožem.
A až to někdo udělá, já se budu sice chvilku zlobit, ale nakonec budu ráda, že mi odpadne dofukování dvakrát denně.

To je tak, podobný bazén měli naši, jenže jim ho sežrala fena Darka. No jasně, jen prokousla, zato na několika místech.
A nenafouknutý prstenec pak na bazénu neplave, tudíž v bazénu nedrží voda.
Našich bazén teď slouží na přikrývání kupek sena, na přikrytí uhlí a podobně.
A další podobný bazén měla kamarádka a podobně blbého psa taky.
A kamarádky úžasný manžel šel a prstenec na pár místech rozřízl a vycpal polysterenem a místy trochu zapěnil.
A víte co?
Samozřejmě to funguje, protože polystyren, stejně jako vzduch, i s prstencem plave.


Takže, až nebudete vědět, co s dětmi, ať už vlastními či půjčenými, zahrajte si na třetího. Nebo na čtvrtého, pátého, šestého...
Naučte je to a pak můžete třeba v klidu vycpávat prstenec od bazénu a oni budou hrát sami...
A ano, ten bazén už pak nikdy nenarvete do původní krabice, ale vyhazovat ho nemusíte.
No není to fajn?
 

Zvesela

Čtvrtek v 18:22 |  Téma týdne
Nějak mám potřebu napsat něco veselého.
Ne proto, že bych byla smutná, to totiž nejsem, ale prostě proto, že všechno, co jsem poslední dobou napsala, zní jako stesk. A fakt to tak znít nemělo.
Potkávají mě pohromy a katastrofy na každém rohu a já se jim směju.
Uznávám, ukradené květinky mě nejdřív rozplakaly a zároveň vytočily do běla, ale pak jsem se smála.
Blbá pravopisná chyba nás málem rozeštvala s drahým, protože jen kvůli ní jsem se trucla a odmítla si, byť jen prohlédnout, ojeté auto, nabízené ke koupi v autobazaru. Ccc, stejně bylo starý a drahý...
Slečinky odjezd k moři mi taky nepřidal a synkovo pokažená maturita pro mě byla vlastně jen záminkou ke zlobě na systém.
Na další systém se zlobím každé ráno, kdy si princeznička odstojí svojí desetiminutovku na kraji chodníku, ve snaze přejít. No co, tak na hlavní budují křižovatku a nejlepší objízdná trasa vede naší ulicí.

Ovšem pořádná Jobova zvěst přišla dnes.
Bylo mi, samozřejmě písemnou formou, sděleno, že moje slečinka nemá v příštím školním roce nárok na ubytování na domově mládeže.
Copak o to, ono se to nějak vyřeší...
Jenže já díky této špatné zprávě měla nádherně vysmáté ráno.

To bylo tak...
Vykecávám z okna se sousedkou, když šla naše úžasná pošťačka.
Vděčná, že napůl visím z okna a ona nemusí šlapat těch pět schodů navíc, mi podala dopis, potvrzení i tužku do okna.
Možná bych to neměla psát, mám pocit, že to nesmí. Ale i ona ví, jak náročné je přebírání pošty ve dveřích, když máme blbýho psa...
Když jsem viděla dopis ze školy, měla jsem za to, že mi sdělují, že slečinka propadá. No, jako bych to nevěděla...
A ono ne. Byl to internátní dopis.
Trošku v šoku sděluju sousedce, že slečinka bude příští rok na privátě...

No a v tu chvíli jsme slečinky budoucnost viděly každá jinak.
Zatímco já viděla, jak moje slečinka umírá hlady, protože nedostane najíst a jak je chuděrka ztracená, protože na ni nikdo nedohlíží a jak je nešťastná, protože nemá připojení na net, moje sousedka viděla něco úplně jiného.

Moje sousedka se zděsila, že slečinka ve svých sedmnácti sekne se školou, aby se mohla živit nejstarším řemeslem, protože jiný význam slova "privát" ji nenapadl.
Dokonce se ptala, jak je možné, že nám něco tak hrozného nabízí škola.

Pobavila jsem se.
Najednou mi ta slečinky budoucnost nepřišla tak hrozná. Je jasně vidět, že by mohla být mnohem horší. Třeba taková, jakou ji chvilku viděla moje sousedka...

Mimochodem, zrovna si ani nechci představovat moji budoucnost, protože mi synek donesl košík třešní od bývalé tchyně a já tady píšu, z košíku bezmyšlenkovitě ujídám a sem tam si srknu bílé kávy...

A co je horší, můj článek opět vypadá ustýskaně, přestože já se usmívám. Ona totiž ta budoucnost nějak dopadne. A i kdyby to vypadalo, že špatně, nakonec to stejně bude dobré, jako všechno zlé, ne?

Krásný sen

11. června 2018 v 22:46 |  Téma týdne
Tak a je to minulost. Ten pohled do budoucnosti. A přitom jsem to viděla tak jasně, měla jsem naplánováno a ono ejhle.

Milý synku, naprosto jasně jsem viděla Tvou budoucnost.
Čtyři roky školy, kdy Tě budu muset živit a šatit a platit Ti elektřinu a internet, kde je napojený Tvůj počítač.
Čtyři roky, kdy budeš doma pomáhat, mýt nádobí, vynášet koš, měnit žárovky, nosit těžké nákupy, sekat trávník, odhrabovat sníh...
Naprosto jasně jsem ve Tvé budoucnosti viděla, jak už na začátku července, hned po maturitě, nastoupíš do fabriky a na tábor pojedeš o celozávodní dovolené, ovšem v Tvém případě neplacené.
Ve Tvé budoucnosti jsem viděla krásný byteček na druhém konci města, ve kterém bydlíš od září se svou přítelkyní a hlavně se svým psem.
Viděla jsem Tvé malé autíčko zaparkované před Tvým novým bydlištěm.
Viděla jsem Tvé kamarády, jak čekají, až jim uvaříš čaj k snídani a usmažíš palačinky, popřípadě upečeš bábovku.

Ve své budoucnosti jsem viděla čtyři roky školy, náročného učení, díky kterému Tě budu muset vystřídat u mytí nádobí.
Ve své budoucnosti jsem viděla stěhovací auto, odvážející si Tvé šílené letiště, všechen Tvůj bordel, oslintané psí hračky a smradlavé ponožky do Tvého nového domova ještě dřív, než půjdou holčičky zase v září do školy.
Taky jsem viděla tu úchvatnou malou šatnu, vytvořenou z Tvého pokojíčku. Viděla jsem uspořené tisíce za elektřinu, kterou do té doby Tvůj pořítač žral po kilech. Viděla jsem sebe v letadle, za ušetřené prachy a konečně bez čtyřnohého závazku...

Nějak mi ta budoucnost nevyšla. Budoucnost se každý den převtělovala do přítomnosti a představa do reality.
V přítomné realitě jsem myla každé nádobí, prala haldy prádla, sešlapávala Tvoje petky od piva a limonád, abych mohla vynést koš, po zahradě jsem lezla se srpem, hezky po čtyřech, aby to mělo efekt, sníh jsem odhazovala sama, abys třeba náhodou nenastydl (to je zajímavý, teprve teď mi dochází, že měl synek teplotku vždycky, když napadl sníh), nákupy jsem si tahala sama na zádech, protože Ty sis nadiktoval dvoulitrovou limču a k obědu brambory. Vyvářela jsem Ti masíčko, protože nejsi králík, abys žral zeleninu, nekřičela jsem, abych Tě nerušila, ovšem ne u učení, ale u hry, protože kromě týdne před maturitou ses snad nikdy neučil.

A jak se budoucnost měnila v přítomnost, tak se taky přítomnost měnila v minulost a ta, jak známo, nejde měnit.
A tak ani Ty teď momentálně nemůžeš změnit tu nehotovou maturitu a moje sny o Tvé budoucnosti jsou v prdeli troskách.
I nadále očekáváš, že Tě budu obsluhovat, prát Ti, vařit, uklízet po Tobě, platit Tvoje skvělé večeře i tu elektřinu a net.

A já už vidím, že ještě pár měsíců budu nadávat na Tvoje auto na dvorku, na štěkot StAlíka, na mokrou osušku, na smrad z ponožek, na rozházené boty v předsíni, na neumyté nádobí, na zvuky střelby, na Tvojí lenost a nejvíc se bojím toho, že budu nadávat na Tvojí ignoraci veškerého učení a tohle všechno budu mít doma ještě rok navíc.

Fuj, raději na to nechci ani pomyslet. Takovou naší společnou budoucnost vidět nechci. Nechci si ji raději ani představovat...
 


MOJE

10. června 2018 v 19:55 |  Téma týdne
Dostala jsem k narozeninám gerbery. V květináči, abych z nich měla radost déle.
První tři květy už opadaly, tak jsem je ostříhala a každý den hypnotizovala poupátka.
Gerbera prý chce vyvětrat.
A tak mi, chuděrka, vlastně stála v průvanu na západním okně. A asi jí to svědčilo, protože poupátka rostla a rostla, až se rozvinula do čtyř krásných růžových květů.
Každé ráno, když jsem jí otevírala okno a zajišťovala ho řetízkem, protože je to okno do ulice, říkala jsem si, že si jí asi ostříhám a dám do vázy, protože do ložnice během dne skoro nechodím a tak si květy neužiju.
Ale zas jsem si říkala, že takhle potěší každého, kdo prochází ulicí hrůzy a kdo má dostatek odvahy jít po naší straně ulice.
Bylo by sobecké si vyzdobit kuchyň a na ostatní se vybodnout. A jen ať vidí, že i tady bydlí lidé normálnější, než ta sběř nahoře...

Nevím, kde měl srdce ten hajzl, který si dovolil narušit mé soukromí tím nejhorším způsobem.
Zaručeně neměl srdce nejen na pravém místě, ale rozhodně ani v kalhotách. Protože kdyby měl srdce v kalhotách, tak mi oknem do ložnice tu ruku nestrčí a kytku mi neoláme...
A já dneska seřvala psa, chudáka.
Na co máme doma hlídače?
A kde ten měl srdce, když mi nějaká ruka šmátralka rvala kytku v ložnici, škvírou v zajištěném okně?

Moje srdce krvácelo, když jsem šla okno zavírat a místo růžových květů mi z květináče trčely čtyři zelené šťopky.
Já měla srdce až v krku, soudě podle velikosti knedlíku, který se mi tam vytvořil...
Nejen proto, že mi někdo orval kytky, na to jsem koneckonců zvyklá, ale i proto, že se někdo neštítil krást zevnitř, z domu, z mého domova.
To je to, co mě deptá nejvíc.
Můžu já si ještě otevřít okno do ulice? Můžu já si dovolit mít na tom parapetu cokoliv položeného?
A co když příště někdo půjde a ten řetízek přeštípne? Co když někomu nebude stačit můj vnitřní parapet a bude chtít za každou cenu dovnitř?

Před lety byla doba, kdy mi uvnitř na parapetu zanechávali "dárečky", jako třeba kopřivy, celý drn, jednou nablito a jednou injekční stříkačku, použitou... O odpadcích ani nemluvím.
Tihle se odstěhovali a místo nich tu jsou ti, co se neštítí krást.

A my jsme ti, co je diskriminují???
To jako vážně?
Oni škodí, kradou, ubližují, ale my jsme ti špatní???

Zabaleno

3. června 2018 v 20:50 |  Téma týdne
Tak mi slečinka odjela. Na intr, samozřejmě.
A tam si pobude do pátku, jako každý týden už druhým rokem.
Ale změna. V pátek nejede domů, ale nasedá do autobusu trochu jiným směrem a rozhodně na delší cestu.
Na Elbu.
Jejich škola pořádá turistický kurz a já jen tiše vzpomínám na svůj školní pobyt v Krkonoších.
A vzpomínám se závistí, protože se to vážně nedá srovnat s tím nádherným ostrovem.
Ale momentálně se neutápím ve vzpomínkách, momentálně svojí dcerku lituju. A trochu mám vztek.
Mám vztek proto, že zrovna ona si jede do teplých krajů. Ta, co to ani nedokáže po všech stránkách ocenit, protože v životě neochutnala tepelně neupravené rajčátko, pomerančovou dužinu a dokonce ani obyčejnou českou švestku.
Moje dcera z veškerého ovoce sní maximálně jablíčko a to jí ještě musím prosit. Se zeleninou je na tom přeci jen o trošičku líp, zvládne brambory, mrkev, kedlubnu, celer, květák, brokolici a ujíždí na hrášku.
A kdyby jen to, ale je v citlivém věku a s kily navíc, tudíž poměrně neochotná se svlékat do plavek.
A zrovna ona si jede k moři...

Byly jsme postaveny před otázku, co do tašky.
Dostaly jsme sice nějaké instrukce, ale tak nějak vražedné...

Povlečení, budiž.
Boty na výšlap na nejvyšší horu, dobře.
I boty do vody, fajn.
Opalovací krém, něco po opalování. I to by šlo, i tohle chápu.
Samozřejmě hygienické potřeby, oblečení, osušku na pláž, malý batůžek a tak podobně.
Pořád to tak nějak pobírám.
Tohle všechno je v pohodě a krásně se vejdem do dvacetikilového limitu.
Co se nám do limitu vešlo hůř, to bylo jídlo na deset dnů.
Jak mám k tomu všemu narvat jídlo na deset dnů?
Podle toho, co bylo v seznamu, bylo toho jídla krásných patnáct kilo.

Nedalo se nic dělat, prostě jsem to někde musela šidit.
Takže moje top pětka jídel na cesty je zde:

Nudle do čínské polévky, to velké balení.
Dětské piškoty.
Kakaové kuličky, ovšem bez mléka.
Bramborová kaše v prášku, ta s mlékem.
Rodinná hrachová polévka v prášku.

Co se mi nelíbilo nejvíc, to bylo balení rýže. A přitom rýže je potravina, kterou jsem se v Itálii kdysi cpala já.
Asi jsem měla podobnou potravinovou nouzi a týden jsem byla o rýži, Pikau a nektarinkách po záruce.

No a samozřejmě, co jsme nacpaly v jídle, to jsme musely šidit na oblečení a ostatním.
Kus mýdla na praní, dvě cestovní tubičky zubní pasty, moje mýdlo se spoustou výživných látek, kus plátna místo žínky, půl deci šamponu, ručníček sotva na obličej, nejtenčí osuška na pláž a na tělo ručník, co máme obvykle na ruce.
Dostalo mě to povlečení. Jen prostěradlo, to nejtenčí ze tří domácností, má půl kila.
A top pětka hadrů na cesty tady:

Košile. Je variabilní.
Plavky jednodílné. Moje. Ty, co jsem slečince koupila jsou nejen těžší, ale asi taky menší. Neobleče je.
Bílé tričko s malým výstřihem do V.
Harémky. Kalhoty, které umí hřát i chladit. A slečince navíc sluší. Takže dvoje.
A úplně nejlepší je veliký kus látky, který má suplovat šátek, pareo. Takže to je sukně, šaty, košile, tričko a nakonec i plážová taška či lehátko.

Co mi u slečinky chybí, to jsou šaty. Něco lehkého, volného, rozevlátého.
Jenže jak asi donutím holku, která nosí černá trička s potiskem a černé kraťasy se spoustou kapes a na kraťasech ostnatý opasek a řetězy, aby si oblékla něco něžného a ženského?
Taky mi chybí něco teplého, nějaká mikina na večer, ale to už by ten váhový limit překročila o moc.
Co bych vyřadila, to jsou aspoň jedny kraťasy.
A kdo ví, třeba je vyřadí...

Ještě musí něco pořídit, ale to zvládne na intru.
A stejně, mají to blbě vymyšlené.
Vlastně vezla věci na tři týdny, takže kromě elbové tašky ještě obvyklé oblečení na týden a pak taky na ten třetí týden, protože po Elbě se mi domů nevrací, zůstává na intru.

Asi bych tomu nikdy nevěřila, ale bude se mi stýskat.

Další články


Kam dál