Ponocování

16. ledna 2019 v 14:42 |  Téma týdne
Takhle se večer vykecávám z okna se sousedkou venčitelkou, koukám, jak čoklíci pobíhají okolo, zoufám si, že hromádku zaručeně udělají až budou z dohledu a najednou slyším podivný zvuk.
Tedy, zvuk obvyklý, copak o to, ale v tu chvíli a na tomhle místě až děsivý.
Zvuk crčící vody.
Zacrčela a ztichla.
Tohle si pamatuju z loňska. To taky takhle sem tam zacrčela, pak chvíle ticha, pak mohutný proud.
To podle toho, na co narazil ten pramínek ze sousedovic žumpy.
No fakt jsem nelenila a vyběhla ven. Baterku, gumáky, bundu...
Klepala jsem se jak ratlík, protože mi vážně byla zima, ale s velkým ulehčením jsem zaznamenala, že od sousedů nic neteče, že to asi přeci jen byla tající břečka ze střechy, zrovna si našla kanálek.

Tohle všechno by bylo v pohodě. Jenže já něco zahlédla.
Zahlédla jsem něco, o čem vím, co znám, ale prostě jsem si nemohla vzpomenout, jak se to jmenuje.
Znáte ten pocit, že vám vypadne slovo, které i třeba běžně používáte a ne a ne si vzpomenout? Je to jedno, dá se nahradit jiným slovem, třemi slovy, souvětím, ale ten červík v té hlavě pořád hlodá, protože tohle slovo, to přeci zrovna potřebujem, že?
A v tu chvíli je jasné, že tohle slovo na nás vykoukne taky třeba až za týden. A aniž bychom věděli, během toho týdne ho mnohokrát použijem a vůbec nám nedojde, že ho hledáme.
Nebo se jménem je to to stejné.
Jak on se jmenuje ten herec?
Pěkná byla otázka mojí maminky, když si nemohla vzpomenout.
"Jak on se vlastně jmenuje ten Pepa, jak sem jezdí na víkendy?"
A my na to s tátou svorně: "Pepa?"
" No jó, vidíš a já si nemohla vzpomenout."

A já si včera taky nemohla vzpomenout.
Jak se, kruci, jmenujou takový ty porcelánový věci na elektrickým vedení?
Ty nevodivý, že jo...
Chudák Google, trošku nechápal, co po něm chci.
Zadala jsem asi dvacet dotazů, prohlédla si stovku obrázků sloupů vysokého napětí.
Dotaz jsem různě měnila, upřesňovala a teprve, když jsem se zeptala, co to napětí vlastně izoluje, došlo mi to.
Ano, izolanty.
A že mi to trvalo.

Jsou naházené u našeho plotu, takové nějaké větší, než vidím u drátů, ale to bude tím, že jsou najednou blíž, vlastně jsou úplně přesně ve výšce mých očí, stejně, jako ta žumpa.
Dobrých deset kousků...
Samozřejmě mi hlavou okamžitě prolétlo, že žádná sněhová kalamita nezpůsobila výpadky proudu, že to zvládli sousedi.
Jen malý vtípek...

Blbý izolanty. Blbý crčení.
Viděla jsem je v jedenáct večer. O půlnoci mi volal drahý a já mu nedokázala říct, co za plotem leží.
V půl jedné ráno jsem začala googlit.
A kvůli svojí debilní zvědavosti jsem usínala kolem druhé ráno, abych se v půl sedmé zase probudila.
Jen zvědavost a jedno vypadnuté slovíčko...
A já jsem zase katastrofálně nevyspalá.
Uznávám, že to není jen tou zvědavostí.
Taky jsem si včera všimla, že to tekoucí topení od sousedky nad námi konečně překonalo parkety i rákos a vytvořilo nám krásný flek pod tím debilním plesnivým polystyrénem, co máme nalepený na stropě a aby toho nebylo málo, tak se mi ve zbytku noci zdálo o tom, jak se ony polystyrénové dlaždice pomalu odchlipují a vyvalují a já v noci byla dvakrát kontrolovat, jestli to tak náhodou není, protože pak bych asi raději přestěhovala televizi, nejdražší věc v našem bytě...
Ale když to tak vezmu, ona to byla taky zvědavost...
 

Dospělost a odpovědnost

7. ledna 2019 v 21:58
Kdysi jsem řešila vlastně nakonec hypotetickou situaci.
Až synka budou chtít vykopnout ze školy, dají mi předem vědět a já budu mít možnost ho z té školy vzít dřív, než získá nálepku nezvladatelného mladíka. Tím pádem si bude moct zvolit jinou školu, na kterou ho, takřka bez problémů, vezmou.
A nebo budu "zlá" matka a na to vykopnutí si počkám s tím, že pak už ho vezmou jen do jediné školy, do té s nejhorší pověstí a bez maturitních oborů.
Bylo mi řečeno, že většina matek volí první způsob, ale já musím mít přece vždycky něco extra.
Jakože "zlá" matka, co ho nechá vykopnout a absolutně se nepostará o jeho blaho.
Tedy, úplně popravdě, rozhodně jsem si nebyla jistá, kterou cestu bych zvolila, protože obě měly své.
Můžu se za něj postavit, podepřít ho a ukázat mu, že nepostradatelná maminka najde vždycky nějaký švindl, který mu vyvlékne krk z oprátky.
A nebo jsem mohla být ta matka, která ho ještě kopne do vody a možná i chvilku přidrží pod hladinou a to by bylo, aby se plavat nenaučil.
Mohla jsem mu zachránit kůži, poslat ho na jinou super školu a co by se pak naučil? Že může dělat průšvihy dál, že máma to zařídí.
A nebo jsem ho mohla nechat vykopnout, aby věděl, že za blbost se platí a pokud v životě něco chce, musí se o to taky trošku starat sám.

Tak dlouho jsem váhala mezi těmito možnostmi, jak dlouho synek dodělával ročník. Pak byl konečně konec podmínečného vyloučení a já jsem si oddechla.
Vzhledem k tomu, že jsem jako moudrá matka doma vysvětlila, že se rozhodně přikláním k jednoznačnému vyhazovu, synek pro jistotu sekal latinu.

Je to asi tři roky a já najednou stojím před další podobnou otázkou.
"Mámo a je ti jasný, že když se budu stěhovat, nechám tady psa, že jo?"
Ha, no neříkala jsem to, když si ho pořizoval? Že bude dělat dvanáctky a kdo se o psa jako bude starat?
A co já teď?
Psa na krku...

Jo, jasně, až bude pryč, budu bulet úplně nejvíc, bude se mi stýskat.
To úžasné psí tělíčko, co se mi uprostřed noci vkrádá do postele, protože je mu v pokojíčku smutno. Holt je to sociální pes, no...
Ten obrovský obranář, který žádnému z cizích psů nedovolí blíž, než na délku vodítka.
Ten jeho hluboký štěkot, kterým zahání všechny nepřizpůsobivé z našeho dvorka...

Ale taky ten debil, co se někam rozběhne a já jedu za ním. Při trošce štěstí po nohách, jindy po hubě.
Ten kretén, který si stoupne vedle mojí postele a začne strašlivě štěkat, protože co kdybych si ho náhodou nevšimla, že jo...
Ten hajzl, co mi sežere koláč, protože ho maminka přiveze v krabici a ta se odloží v předsíni, než na ni dojde řada při vybalování...

A tohle mám mít na krku? Vždyť jsem mohla být něco jako babička...
Sem tam by ho synek přivedl na návštěvu a nebo bych se za ním zajela podívat já. A ano, třeba bych ho mohla hlídat občas o víkendech, ne?

A najednou mám rozhodnout. Mám vrhnou synka do dospělosti pomalu a nebo po hlavě?
Mám si nechat psíka a dovolit synkovi, aby si znovu uspořádal život tak, jak se mu to hodí a nebo mám být ta odporná matka, co si psa prostě nenechá?
Co si budem povídat, se svojí leností, kombinovanou s praktičností, se kloním k druhé variantě.
K synkovo hodně rychlé dospělosti.
Mám pomalu připravený proslov, ale, popravdě, nejdřív svoje stanovisko asi vysvětlím rodině, abych nebyla za mrchu...

Jo, synku, pes, to je jako dítě. Pořídil sis ho, prosadil, tak se starej.
Buď si plať hlídání a ano, jsem ochotná se o něj za poplatek starat v době, kdy jsi v práci a nebo si sežeň jinou práci.
Tak, jak jsem to musela udělat já, Tebou opovrhovaná, když jsem si pořídila Tebe.

Jsou tady...

7. ledna 2019 v 11:29 |  Téma týdne
... mezi námi.
Žijí si svým vlastním životem, pohybují se mezi námi po bytě, neviditelní, tiší a o to strašidelnější...

Jako dneska ráno.
Náhodou jsme se se sousedkou sešly už u ranní kávičky. Nadáváme na svoje děti, místy i na svoje muže, protože nic nepotěší jinou ženu tolik, jako to, že i ta sousedka od vedle má stejné trable. Rozebíráme svoje zdravotní problémy, pak ty stovky knížek, které mám na přečtení, spolu nakouknem do blogu a najednou bác.
Z pytle suchého pečiva, co mi visí na topení, vypadl kus chleba.
Utěšujem se, že to je normální, ty igelitové pytle nic nevydrží, suchý chleba je ostrý, udělal tam díru a vypadl. Však je to na cestě do koupelny, každý do toho kope, kdepak, tohle není nadpřirozené, tohle má vysvětlení.
Společně se zasmějeme tomu pocitu chladu, který nás obě obestřel.
V klidu dál popíjíme kávičku, smějeme se vlastním nezdarům i pocitům a najednou podivný zvuk.
Z pytle se vysypalo o trochu víc pečiva.
Společně jsme se zasmály tomu, jak jsme bláznivé, jak v nás hrklo, ale, popravdě, ani jsem se neobtěžovala jít to pečivo sebrat.
Řešíme jaké bude počasí, nadáváme na to, že má přijít zase déšť a ejhle. Kdesi za mnou se ozval další podivný zvuk.
Pátraly jsme, co to mohlo být, protože za mnou žádné suché pečivo není.
Za mnou stál jen sporák, klidně, jako by se žádný zvuk nikdy neozval.
A na zvednutém víku od sporáku naprosto nevinně leží neleží zápalky. Jsou vedle na lince, jako by tam patřily. Ale my všichni víme, že tam rozhodně nepatří, patří nahoru, na hranu zvednutého víka, aby byly vždycky po ruce...
Tak to ne, tohle už přirozené vysvětlení nemá. Ty zápalky nejsou ostré, aby se prořezaly skrz kovové víko, nejsou ve své krabičce tak rozdováděné, aby jen tak seskočily...
Bojím se ke sporáku opět otočit zády, co kdyby mi najednou nějaká ruka poklepala po rameni? I sousedka je nějaká bledší a pomalu vysvětluje, že půjde přeci jen domů, že svoje zdravotní trable má ze stresu a jak by asi mohla nebýt stresovaná, když to vidí sama a na vlastní oči.
Sousedku jsem vyprovodila a velice neochotně jsem se vracela do kuchyně.
Nechtělo se mi, ale když není zbytí...

Vím, že tu jsou, ale obvykle o sobě nedávají tolik vědět.
Vím, že tu žijí mezi námi, svým vlastním životem.
I ten náš pes to ví.
Leží ve svém pelíšku (v synkovo posteli, přestože se synek fakt snažil, poslední dva dny...), hlavu na tlapkách, uši sklopené, srst na krku zježenou... Bojí se? Kdo ví... On mi to jen tak neřekne, ale vím, že je rád, když za ním přijdu.
Najednou je celý byt plný podivných zvuků, najednou i vidím ten tichý stín.

Kdepak, nedá se nic dělat. Dneska ty pastičky prostě natáhnem.
Já těm myším ukážu, takhle mi děsit sousedky...
Kdyby se držely někde v koutě, aspoň když jsou okolo lidi, ale ne, ty mrchy si v klidu trajdají po kuchyni a je jim úplně fuk, že se na ně dívám. Ještě se ta potvora na půl cesty zastaví, sedne si, otočí se na mě a těma svýma krásnýma očičkama mi sděluje, že jsem jí zase zklamala, když jsem zametla drobky...
 


To byly časy...

5. ledna 2019 v 22:15 |  Téma týdne
Ještě pořád si živě pamatuju, jak mi děti odjížděly k babičce.
Jak moje tehdejší švagrová popadla mého synka a svého synka, do golfáčů narvala slečinku, za ruku chytila svojí prvorozenou a za soustavného mávání procházela vlakem až k takřka volnému kupé...
A mávala dál a dál, když se vlak rozjel a já si cestou domů z nádraží říkala, že určitě ještě mává.
Vůbec nechápu, jak asi dokázala mávat, když před sebou tlačila kočár a ještě hlídala tu havěť.
Její dcerce bylo asi osm, mému synkovi tři, jejímu skoro taky a slečince rok a půl...
A ta odvaha...
Jenže tenkrát jsem na nic takového nemyslela.
Viděla jsem prostě jen odjíždět svoje děti, bytosti, které ve svém životě miluju nejvíc.
Jejich první, vlastně bezdůvodný odjezd.
Já vím, už mi odjížděl synek, když jsem rodila slečinku, ale to mělo důvod a já neměla dost času na nějaký sentiment.
Ale odjezd k babičce? Jen tak, protože je léto?
To se srovnat nedá.
Bolelo to a svíralo.
Vlastně jsem nedokázala ani brečet, to až doma.

Už dávno jsem si zvykla na to, že mi děti někam zmizí.
Možná pocítím stín podobné bolesti, až si synek napakuje svůj pokojíček do svého malinkého autíčka a naposledy zamává...
Stejně, jako jsem to slabé svírání cítla asi tak první měsíc slečinčina života na internátě.

Po pravdě, je tam třetím rokem a po nějaké bolesti ani stopy...
Vlastně naopak.
Podobnou bolest cítím ve chvíli, kdy jsou všechny děti doma, hádají se a občas se skoro rvou. Ve chvíli, kdy z jednoho počítače slyším zvuky střelby, z telefonu metal a z rádia kdovíco a to všechno dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni a ve všech koutech bytu.
Stýská se mi po dobách, kdy se mi po dětech stýskalo...

Já vím, že to ještě přijde, ale zrovna teď to tak fakt není.

Byl tu Ježíšek

4. ledna 2019 v 13:10
Lidi, já jsem prostě musela být strašně hodná, jinak si to nedovedu vysvětlit.
Každopádně teď jsem hodná, pro jistotu, co kdyby se to vážně vyplácelo...

I když já si nějak zvlášť hodná nepřišla, zvlášť proto, že jsem se už při balení dárků chovala jak obrovská mrcha.
Velké děti v pohodě, s nimi už nejsou malé starosti, ale princeznička, to jsou denodenní boje.
Aby si připravila do školy, aby se převlékla, aby si dala špinavé prádlo do koupelny a čisté do skříně, aby si uklidila ten neskutečný bordel, který dokáže nadělat během deseti minut, aby si odnosila svoje věci ze společných prostor...
Já jí zabalila spoustu úžasných dárečků a ty jsem dala do jedné krabice.
A ty méně úžasné dárky, jako třeba skvělou novou teleskopickou prachovku, jsem jí dala zvlášť.
Už při rozdělování dárků tak nějak nevěřila vlastním počtům, protože jak synek, tak slečinka, měli dárky v početní převaze. A dokonce i já a drahý...
Letos jsme rozbalovali od nejmenšího dárku. To my si tak nějak každý rok zvolíme...
Bambulky na tvoření, onu prachovku, kalhoty, co si sama vybrala...
A ve chvíli, kdy synek vybaloval druhou krabici se slizem do vany, už měla princeznička slzy v očích, protože ona žádný takový úžasný dárek neměla.
Dokonce to i vypadalo, že se zamyslela nad tím, proč to tak asi je, vypadala, jako by v ní uzrálo nějaké rozhodnutí...
Ovšem ono rozhodnutí se asi rozplynulo, jakmile otevřela největší dárek, plný dalších balíčků. I ten vlastní sliz.
Nakonec měla ty Vánoce zase úžasné. A i velké děti vypadaly spokojeně. A ani drahý nenašel důvod ke stížnostem...

Zato já, já si stěžovala.
Že dostanu vůni, co jsem si sama koupila, to mi bylo jasné. Se sprcháčem jsem taky počítala a puzzle jsem měla na seznamu.
Myš k počítači mi byla taky jasná. A s tím, že nedostanu knížku jsem byla taky smířená, protože jsem si žádnou konkrétní neobjednala.
Ale že najdu pod stromečkem čtečku, to bylo překvapení. A bylo mi do breku. Protože já drahému žádný takový úžasný dárek nedala... Ani náznakem...

Takže ano, čtu. Asi ne hodnotnou literaturu, nic moc světoborného, ale čtu proto, abych se bavila.
A tak se bavím.

Díky, Ježíšku...

Další články


Kam dál