Slečinka

Včera v 18:26
No jo, je to tu, konečně článek o slečince.

Dneska jsme mojí pubertální dcerku vezli do školy.
Já vím, škola začíná až ve čtvrtek, ale slečince už dnes.
Nastupovala totiž na seznamovací tábor.

Lidi, kdybych já věděla to, co vím teď, na intr bych jí neposlala.
A jsem ráda, že jsem to nevěděla.
Slečinka si plní svůj sen, bude moct trávit spoustu času v lese a já ty čtyři roky nějak přežiju.

Jen mi nedošlo, jaká to bude díra do rozpočtu.
Možná jsem trošku počítala s finanční pomocí slečinčina otce, která ovšem zřejmě nebude a hlavně jsem si říkala, že se to nějak vyřeší.
Copak o to, ono se to nějak vyřeší.
To, co dám za intr aspoň slečinka doma neprožere.

Taky mám najednou strach, jak to tam zvládne.
Jo, je dost velká a odjíždí mi poměrně často, k tátovi, k babičce, na výpravy...
Ale vždycky s někým.
A najednou jsem jí postavila do naprosto neznámého prostředí, mezi úplně cizí lidi.
A jen doufám, že se smíří s její odlišností.
Ona není typická puberťačka, u které fakt nevíte, jak vlastně vypadá pod nánosem barviček.
Taky není dívčina posedlá módou a klukama.
Poslouchá metal a čte.
Jednou v životě použila řasenku, na rady kamarádek (fakt výraznou černou, což na mé bledé modrooké blondýnce vypadalo děsně) a to je vše.
Móda jde taky úplně někde mimo.
Slečinka preferuje černou, kalhoty kapsáče a všude má karabiny a zavírací špendlíky.
Protože je používá.

Na školním dvoře vypadala, že tam je omylem.
Většina dítek totiž byla v zeleném.
Zelená trička a maskáče.
A kanady.
I holky.
Kanady, maskáče, zelená tílka a oči rámované černou tužkou...

Nás, rodiče, nahnali do jídelny a moje dcerka tam stála, opuštěná, jiná a pro spoustu děcek asi divná.

Nevadí.
Ona se s tím srovná.
Zvládá to slušně už od čtvrté třídy.
Nemluvě o tom, že zatímco já dostávala křeče do břicha už včera, nemohla jsem spát a pořád jsem plašila, ona byla naprosto klidná a chvilkama dokonce slušně vysmátá.
A myslím, že bude děsně nadšená z toho, že dostane kanady.

Protože...
Ty zelený děti, to nebyla náhoda.
I slečince budem muset pořídit zelená trička a maskáče, neboť to je jejich školní oděv.
Což je fajn, nikdo nevyčuhuje...
A všichni budou vědět, kam patří.
A slečince se uleví, že jí nikdo nebude cpát letní šatičky a ještě hůř, lodičky.

A já mám teď před sebou pár dnů klidu, protože synek odjel k babičce a já mám doma jen princezničku.
Ve středu večer mi začnou další přípravy, jako co si mají zbylí smrádci vzít na sebe (když si spočítám, kolik jsem toho nakoupila slečince a většinu zbytečně...) a kolik si musím nastavit budíků, abychom po prázdninách nezaspali...
A v pátek budu sedět v kuchyni a nervovat se, jestlipak ta moje slečinka zvládne dojet domů (já vím, že zvládne, ale ten mateřskej pud je mrcha) a všechny ty přestupy a jestli si nestihne promlsat prachy na cestu a...
A v neděli mi to začne znovu.
Ovšem počítám, že tak v únoru už bych mohla být klidnější, ne? :-)
A nebo taky ne...

Asi se nějak nemůžu smířit s tím, že děti tolik rostou.
Synek by měl maturovat za dva roky, nastoupit do práce a vlastně opravdově dospět.
Slečinka dostuduje a já abych začala hlídat princezničky vysvědčení a přemýšlet, na jakou školu by šla ona.
Někdy mám pocit, že si jen dvakrát zavážu tkaničky (ono to tak možná bude, jsem lenoch líný a boty mám zavázané stále, dokonce i zimní) a budu babička.

A vlastně si to užívám.
Starosti, nervy i těžkou hlavu.

Já totiž žiju.
Žiju svůj život, život matky a do něj starosti prostě patří.
Stejně, jako radosti, hrdost a pubertální fórky...
 

Povinná

Středa v 18:34
Jestli jsem to dobře pochopila, začíná období povinné školkové docházky.
A já jsem pro.

Třeba moje děti jsou z těch, pro které byla školka nejlepší řešení.
Přestože jsem si je mohla nechat doma, když jsem stejně nechodila do práce.
Mohla jsem je naučit barvičky, tvary, písničky, základy stolování a hygieny, respektování příkazů a tak vůbec...
Ale nemohla jsem je naučit jednání v kolektivu, s vrstevníky.
Nemohla jsem je naučit spolupráci, vlastně ani samostatné práci vedle stejně zaměstnaných dětí.
Nemohla jsem je naučit tolerovat odlišnosti a nemohla jsem je naučit čelit posměškům.
To umí jen kolektiv a to nejlépe školkový.

Princeznička první třídu absolvovala vedle neškolkových dětí a věřte, že to bylo znát.
Tyhle děti často nejen neumí barvičky a čísla a podobně, ale taky nechápou, proč se mají hlásit a proč mají sdělovat, že chtějí jít na záchod.
Nechápou, proč mají být potichu a proč mají pracovat jen proto, že to řekne učitelka.
Leckdy nemají základní hygienické, ani sociální návyky.
Perou se, zlobí...
Neznají řád.
A věřte, že tohle hodně zdržuje.
1. A už znala všechna písmenka, slabikář měla přečtený už v půlce května a jen se věnovala opakování a zdokonalování.
Princezničky Béčko to táhlo do dvaadvacátého června...

Takže jo, já jsem pro...

Ale...

Vždycky je nějaké ale, že?
Lituju ty učitelky.
Co bydlím tady, poznala jsem dost matek a dost dětí.
Třeba Ondráš a jeho máma.
Jeho nadšená máma, že Ondrášek na třech letech konečně rozeznává mužský a ženský rod.
Jo, perfektně i anatomicky...
Maminka ho poprosila, aby za sebou zavřel dveře a on jí odsekl: "Zavři si je sama, ty pí*o"
Já bych ho asi zabila, ale ona byla šťastná, že už jí neříká čů*áku...

A tohle pustit do školky?
Doufala jsem, že si na paní učitelky netroufne a mám pocit, že jsem doufala marně.
Taky ze školky zdrhal.
Přelézal plot a silnice nesilnice, běžel domů.
A co jeho máma?
Opravdu si někdo myslí, že ho seřvala?
Kdepak, šla seřvat ty učitelky.
Tedy, poprvé ne, to jí totiž ani nedošlo, že kluk doma nemá co dělat, to si počkala, až jí zavolá vystresovaná ředitelka...
Pak jí seřvala.
Potom už chodila do školky a vyhrožovala žalobou a podobně.

Jo, já vím, že ty učitelky za děti zodpovídají, vím, že to je jejich práce a že jsou za to placené, ale řekněte mi, jak to mají dělat, když mají takové smrady ve třídě třeba dva?
Smrady, kteří absolutně nerespektují jakýkoliv příkaz.
Dokážete si představit třídu na vycházce, kdy nějaký takový smrádek šoupne nevinné dítko třeba do silnice?
Pod auto?
A nebo když takový smrádek ochotně podrazí paní učitelce nohu?

Tohle byla bílá rodina a Ondráš do školky dlouho nechodil.
Byl opravdu nezvládnutelný.
Ale představte si, že do školky povinně nastoupí dítko z nepřizpůsobivé romské rodiny a cokoliv proti dítěti bude rasová diskriminace?
A navíc, když bude školková docházka povinná, jak takového nepřizpůsobivého předškoláčka (jakékoliv barvy pleti) vyrazí?
Ze základky taky nemůžou někoho jen tak vyrazit...

Nezávidím učitelkám.
Ani trošku.
Nezávidím jim, že si nemůžou postěžovat, že Pepík smrká Terezce do polívky, protože by to byla pomluva.
Nemůže roztrhnout dva rvoucí se kluky, protože by to bylo napadení.
Nezávidím jim, že když malé dítko neudrží stolici a paní učitelka ho vysprchuje, že jí můžou rodiče (a věřte, že i takoví se najdou) zažalovat za sexuální obtěžování dítka.
A když se chce takovému obvinění vyhnout a nechá dítko ve sprše samotné, může to dítko uklouznout, rozbít si hlavu, utopit se a další žaloba je na krku, neboť učitelka je za něj zodpovědná.

Celá tahle doba je pomotaná.
Divná.

Jo, jsem pro povinnou předškolní výchovu a připadá mi správná, ale taky jsem pro fyzický tresty.
A nejlíp pro fyzický tresty pro rodiče, co neumí vlastní dítě naučit, co je správné a co ne.

Tak dávno...

22. srpna 2016 v 19:46 |  Téma týdne
Vždycky se pro něco nadchnu a pak mě to drží a drží...
Časem to povolí, ale pokud vím, nikdy ne úplně.
Když jsem byla maličká, točil se můj život okolo her, rodičů a sourozenců.
Později okolo knih a prvních lásek.
V pubertě to byly pořád knihy a už jen jedna láska.
Po škole to byly knihy, puzzle a práce...
No a pak přišlo mateřství a můj život se točil okolo knih a dětí.
Tak před čtyřmi, možná pěti lety jsem naplno propadla kouzlu internetu, takže to byly knihy, děti, internet...
Před rokem jsem propadla blogu a okolo něj se teď točí můj život.
Naštěstí...
Naučila jsem se psát o svých zážitcích, myšlenkách a trablích a ejhle, život je najednou plný smíchu a radosti.
Chudák moje rodina taky žije blogem.
Skoro každé pondělí se ptají, jaké je téma týdne a dodávají mi nové nápady.
Nad "první vzpomínkou" jsem se dnes zamýšlela se slečinkou.
Je jasné, že moje vzpomínky sahají o mnoho dál, než její a tak jsme si povídaly "od začátku".
Od začátku mých dětí.
Se svojí patnáctiletou dcerou jsem dnes do detailů probírala moje tři porody.
A hledala jsem první okamžik v životě mých dětí, který se mi zapsal do paměti.

Jednu březnovou sobotu jsem seděla u kamarádky a v poměrně pravidelných intervalech jsem sebou vždycky škubla.
Jí to bylo divné, takže ty intervaly začala pomalu měřit.
Holčina o dva roky mladší, jak já, ale už zkušená matka.
Zjistila, že sebou škubu tak po pěti minutách.
Seděla jsem u ní i v neděli a interval poškubávání se zkrátil na tři minuty.
To už neměřila nenápadně, vzala si na to stopky.
Ale bolest nebyla nijak extra výrazná, nebo silná.
Jen pravidelná.
V pondělí už byla silnější, takže v úterý ráno jsem jela do porodnice, pro jistotu.
Doktoři řekli, že se neotvírám a kontrakce byly slabé, takže šup, jela jsem zas domů.
Totálně unavená, vyčerpaná jsem zalezla do postele.
Ale neusnula jsem. Nešlo to.
Bolest byla silnější a intezivnější.
Vlastně jsem pořádně nespala od té soboty.
Ve středu, v půl čtvrté ráno, jsme volali taxíka.
Do porodnice.
A celou cestu taxíkem nic, ani záchvěv bolesti.
Ale byla jsem noční příjem a tak si mě nechali.
Ráno váhali, jestli mám jet domů a nebo jestli vyvolají porod.
Naštěstí zvolili to vyvolání.
Na sál jsem šla kolem třetí odpoledne, po půldni stráveném na gymnastickém míči.
A slyšela jsem pořád to samé.
"Kdepak porod, ještě se neotvíráte."
Neotevírala jsem se ještě ani ve třičtvtě na šest, ve chvíli, kdy jsem cítila snad nejhorší možnou bolest.
Ve chvíli, kdy sestřička hystericky volala doktora.
No, neotvírala jsem se a tak si synek otevřel sám.
Ležela jsem tam na lůžku, totálně vyčerpaná a roztrhaná a otravný doktor chtěl, abych se podívala na svoje dítě.
Popravdě, v tu chvíli mi nějaký dítě bylo úplně ukradený.
Můj budoucí manžel mi zvedl hlavu, abych synka viděla. Teď jsem za to vděčná, ale tenkrát jsem si pomyslela, že prostě dítě, no...
V mojí první vzpomínce na mého syna je nejvýraznější modrá pupeční šňůra.
A další vzpomínku mám až z noci, kdy mi ho donesli na kojení a on mě poblinkal.
Ale i bez blinkání by se mi ten okamžik zapsal do paměti, tím nejkrásnějším a nejsladším obličejem.
Tohle dítě bych si poznala mezi tisícem jiných novorozeňat.

O dva roky později, pro změnu dubnovou neděli, jsem zaregistrovala, že to divný poškubávání se opakuje.
Co pět minut.
Neplašila jsem.
Neplašila jsem ani v pondělí, při škubání po třech minutách.
Plašit jsem začala v úterý večer, kdy se bolestivé škubání změnilo v mučivou bolest, trvající pět minut a opakující se tak po dvou minutách.
V jednu ráno už jsem to psychicky nevydržela a zavolala ségře, že budu asi potřebovat hlídání.
Během deseti minut byla u nás.
Skvělý výkon, když vezmu v úvahu, že ve chvíli, kdy jsem volala, byla ségra bezpečně a klidně spící ve své posteli, na druhém konci města.
Stihla si zavolat taxíka, obléknout se, přinutit řidiče překročit rychlost a nakonec zaplatit.
Díky ségra :-)
Můj manžel spokojeně usoudil, že když mám ségru, tak ho nepotřebuju a šel spát.
A já si vlezla do vany.
Na zbytek noci.
Moje ségra seděla na stoličce vedle vany, celou noc a povídala si se mnou.
A ráno sbalila mého dvouletého synka, aby si ho mohla vzít do práce.
Ještě zavolala kolegu, aby mě s manželem odvezl do porodnice.
A ejhle, cestou mě přešly bolesti, takže nás poslali zase domů s tím, že pokud budu mít zase bolesti, mám přijít v poledne.
Bolesti začaly ve dveřích od porodnice, ale já hrdě kráčela dál.
Další, silnější bolest, přišla ve chvíli, kdy nám na zastávku přijel autobus.
A další bolest ve chvíli, kdy ten autobus zastavil na naší zastávce, když jsem měla vystupovat.
Taky si pamatuju, jak šel manžel napřed a já objímala sloup pouličního osvětlení, v dalším návalu bolesti.
Doma jsem pak seděla obkročmo na židli, před sebou polštář a koukala jsem, jak se mažel cpe kotletkami.
Ségra si vzala dovolenou, aby odvezla synka k našim, tak mu přišla sbalit.
A po poledni jsem byla zas na cestě do porodnice a na druhou šel můj manžel do práce.
Ve tři ho volali, že budu rodit, takže pokud chce být u porodu, má si pospíšit.
Spěchal zbytečně.

V šest se mi setřičky smály, že se ptám na cévkování.
Po půl sedmé, už zoufalá, že se neotvírám, jsem se soustředila na kraviny a zaregistrovala jsem nové sestřičky.
(Kdyby se mě chtěl někdo zeptat, co si představím pod pojmem "svěží", byla by to zdravotní sestra při nástupu na směnu. Ty sestřičky, co nastoupily, voněly. Ne že by tamty smrděly, to fakt ne, jen ty nové byly prostě svěží.)
Staré sestřičky nešly domů, chtěly počkat, jak to dopadne.
Hmmm, taky se ptaly, jak jsem věděla, že mě budou cévkovat...
Opět jsem se neotevřela a tak šla slečinka ve stopách synka.
Tenhle pan doktor mi ale mimino neukázal.
Slečinku jsem dostala až umytou, zváženou, zabalenou...
A bylo mi to fuk.
Bylo mi to fuk proto, že pan doktor se asi přihlásil do kurzu vyšívání a trénoval zrovna křížkový steh, či co...
Šil mě minimálně třičtvrtě hodiny. Vlastně mě šil dávno potom, co přestalo fungovat jakékoliv umrtvení.
Na slečinku vlastně nemám žádnou první určitou vzpomínku.
Neměla synkův sladký obličejík, byla prostě normální mimino. Nepoznala bych jí ani mezi třemi novorozenci.
Ale reagovala jsem na jakýkoliv její pohyb.
Druhé miminko v našem pokoji řvalo a řvalo a já nic. Slečinka se zavrtěla a já byla okamžitě vzhůru.
Mateřský instinkt je kouzlo.

Naposled, skoro před osmi lety, to bylo mnohem rychlejší.
To jsem takhle jeden čtvrtek vypravovala děti do školy, můj drahý ještě spal a moje maminka zrovna přemýšlela, co uvaří k obědu.
Přijela z chalupy jen proto, aby se mohla postarat o děti, zatímco budu v porodnici.
Jen se za dětmi zavřely dveře, začala jsem vnímat ono podivné mokro...
A pak jsem šla vzbudit drahého, že mi praskla voda a taky jsem zavolala kamarádce, jestli mi půjčí manžela s autem.
V osm ráno, v absolutní špičce, už jsem byla na cestě do porodnice.
Cesta trvala dvacet minut, ale bylo mi to fuk. Nic mě nebolelo a všechno bylo fajn.
Tentokrát mě z porodnice nikdo domů neposlal. Jen drahého. Protože jsem se neotvírala, bylo jasné, že ještě dlouho rodit nebudu.
V porodnici se mi věnovaly dvě sestřičky. Jedna z povinnosti a druhá proto, že byla těsně po rozchodu s mým skorošvagrem.
A obě mi říkaly, že mám spoustu času, když se neotvírám.
Chudák drahý, došel do práce, převlékl se a než začal pracovat, už mu volali, že má přijet.
Seděl mi u hlavy a voněl cigaretami. Normálností.
A já trpěla.
Řecký pan doktor byl poněkud zděšený, když viděl tu spoušť.
Tenhle porod byl fakt rychlý, alespoň oproti těm mým předchozím, ale ani u princezničky jsem se neotevřela.
Tenhle pan doktor to šít nechtěl. Doufal, že by to mohla spravit příroda sama, ale po hodině doufat přestal a poslal paní doktorku, že má jemnější ruce a hezčí stehy.
Je to zvláštní.
Šití bolelo, strašně, ale já byla užaslá nad princezničkou.
Nevím, jak dlouho paní doktorka šila, ale já záviděla drahému, že si chová miminko.
Ani na princezničku nemám určitou první vzpomínku a když jsem asi po měsíci viděla její první fotku, nepoznala jsem jí.
Co bylo nejvýraznější, to byla její žravost.
Zbourala novorezenecké tabulky při odchodu z porodnice.
Její propouštěcí váha byla znatelně vyšší, než porodní.
No, obvyklé to vážně není.

U všech dětí jsem prošla nezapomenutelnými chvilkami i chvilkami, které jsem dávno zapomněla.
U všech tří dětí jsem měla za to, že si budu pamatovat první zoubek, první krůček, první slovo...
Kdepak, nepamatuju si nic, co jsem si nezapsala.

Ono to je fuk.
Sice nevím, která vzpomínka je první, ale zato vím, že svoje děti miluju.
A taky vím, že všechna ta bolest za to stála.
Koneckonců, ono to nebylo tak hrozný :-)
 


Cuketa je blaf...

18. srpna 2016 v 16:21 |  Téma týdne
Kdysi dávno, předávno, donesla maminka domů první cuketu.
Na ten zelený zázrak se přišla podívat celá rodina.
Už ani nevím, odkud ji maminka měla, ale už za dva dny jsem doufala, že je to cuketa poslední.
Byla obrovská.
Díky tomu byla pečená, smažená, v bramborákách a nakonec v perníku. Tedy cuperníku.
Vlastně úplně nakonec byla v bramborovém salátu na Vánoce. Naložená jako okurka. Brrrr...

Nějaký rok potom je maminka začala sama pěstovat.
Cuketa je takový zázrak...
Mezi obrovitým listím nejsou mladé cuketky vidět, takže tyhle přerostlé nestvůry se pak válí po celém baráku.
A pak jsou pečené, smažené...
Lidi, jak mně to nechutnalo...

Ovšem postupem času se i táta naučil hledat ty maličké a já trošku otočila.
Takové cuketové zelí, k tomu kus vepřového a bramborový knedlík...
A nebo cuketový špenát...
A nebo plněné papriky pečené s rajčátky, cibulí a cuketkou...
A nebo cuketová pomazánka na topinky, se spoustou česneku...
A tu já dávám do všeho, třeba do omáčky na špagety.

A cuketová polévka taky není špatná, pokud máte rádi třeba dýňovou.
Koneckonců, už jsem přišla na chuť i tomu cuperníku, pokud se to s cuketkou nepřežene. On je takový vláčnější.

Loni jsem v marmeládovém opojení zneužila i tu cuketu a vyrobila z ní ananasovou marmeládu.
Právě tu, kterou ochotně přidávám do těsta, abych upekla buchtu snů.

Byly doby, kdy jsem skoro nenáviděla prázdniny, protože od půlky července se vařily první cukety a končilo se s podzimem.
Teď se na léto těším zas o něco víc.
O ty cuketky.
Už vím, že jsme to prostě jen neuměli a co si budem povídat, oni i ty chuťový buňky otupují a víc snesou.
A já už vím, že cuketka dokáže navázat snad všechny chutě, které se jí nabídnou.
Proto v pomazánce chutná jemně po česneku a proto v marmeládě napodobí cokoliv, pokud máte správné aroma.

Taky mám v plánu uvařit karamelovou marmeládu.
Jenže letos už většina cuket skončila v leču a podobných směsích a z dýně to nějak není ono.
Mimochodem, dýně jsem si letos přivezla čtyři.
Taky slušný macky :-)
Je to zvláštní, ale synek je celkem uvítal.

Momentálně je ve věku odmítání cuket, zhruba ve stejném věku, jako jsem byla já u první cukety :-)
Pro jistotu nejí nic, o čem si myslí, že by to mohlo kolem cukety třeba jen proběhnout.
Třeba dýňovou polívku.
Nebo kuřecí na pórku.
Prostě je to tam zelený, tak to je nejedlý.
Kdybych po něm chtěla ochutnat tu dýňovou marmeládu, mám taky smůlu.

No co, jednou přijde doba, kdy změní názor.
A do té doby mu budu cuketku podstrkovat úplně nenápadně do špagetové omáčky, do směsi s kuřecím masem, sem tam do nějaké buchty, do omáčky na pizzu a kdybych nebyla úplně líná, tak i do bramborových knedlíků :-)

Bleskově

14. srpna 2016 v 22:09
Ufff, jsem ráda, že je tenhle týden za námi.
Však taky co všechno se událo, že?
Domalovali jsme, nastěhovali jsme, stihli nás vykrást, oběhali jsme všechny nové doklady, ukradená ledvinka s peněženkou se našla v naší ulici, našim umřel pes za asistence mých dcerek, dojeli jsme k našim akorát na víkend, stihli sobotní výlet, dovezli holčičky domů a abych toho neměla málo, tak se ještě stihla princeznička pořádně zeblít.

Tak, o malování jsem psala, o zlodějích taky.

O nalezení ukradené ledvinky jsem se zmínila jen v komentáři, takže můžu připojit, že u nás asi městská a státní policie nekomunikuje.
Ledvinku u nás ukradli a o dva domy dál jí hodili za plot. Zřejmě.
A nějaký obyvatel ji našel a položil dovnitř do vchodu na oknu, že bude někoho z baráku (To usuzuju podle toho, že byla zmoklá, ale podle protokolu se našla v domě.). Nějaká paní si jí všimla a zavolala měšťáky. Ti ji zajistili a druhý den se pokusili ji předat majiteli.
Nakonec se zadařilo.
Jen ten měšťák divně koukal, když jsme mu řekli, že byla ukradená a je to nahlášené.
Myslela jsem, že když se jméno z ukradených dokladů zadá do policejního systému, naběhne nějaký záznam o krádeži.
No, tak asi ne...

Co máme dál? Asi toho pejska.
Prožil s našima asi půlku života. Kdo ví...
Měli jsme ho asi sedm let.
Byla to nějaká směska z útulku, ale zlatý pes, vážně.
Poslední dobou kašlal, veterinář říkal, že nějaký nádor u srdíčka a voda na plicích...
Ani prášky moc nepomohly.
Kašlal víc a špatně dýchal.
Ve středu už kašlal krev a bylo vidět, že trpí.
Nechat ho uspat bylo asi jediné řešení, takže po injekci dodýchal.
Právě teď spí na našem psím hřbitůvku, s Viktorem, Darinkou a jedním vlčákem od jedné rodiny ze vsi.
No a když už to tam bagr tak hezky prokypřil, zasadila tam slečinka ořech.

My, po vyřízení všech potřebných dokladů, jsme sedli do auta v pátek a hurá za děvčaty.
Synka mi domů přivezl brácha už ve středu, protože synek měl nějakou brigádu.
Tak jsme ho nechali doma. Pokud vím, za celý víkend ani jednou nevyvětral.
Zato my se vyvětrali.
Třeba v sobotu jsme byli na výletě.
Že si vyjedem na Hazmburk, první vrch Českého středohoří a všechny kopečky odtamtud nafotíme.
Všechno dobrý, jen jsme si zapomněli objednat počasí.
Copak o to, sluníčko svítilo, ale všechny kopečky byly v podivném oparu... No co, smůla.
I tak ten výlet stál za to :-)
Taky jsme se stavili v Třebenicích, je tam muzeum českého granátu, ale hlavně je tam hromada granátového písku, to znamená písek, ve kterém můžete najít sem tam maličký granátek.
Většinou nemají ani půl milimetru a náš největší nalezený má skoro jeden a půl milimetru :-)
Ale zážitek je to skvělý.

No a dneska jsem jeli domů a cesta byla skoro i příjemná. Holčičky se vzadu nehádaly, šílence jsme potkali jen jednoho, na motorce, silnici opravovali jen asi na třech místech, prostě pohoda. A nikomu nebylo špatně.
To až doma.
Princeznička dostala večeři, ale do chleba si kousla jen jednou.
Nevím, co jí nesedlo, jestli oběd, odpolední meloun a nebo třeba cesta.
Vtipné bylo, že minimálně posledních pět let nezvracela, takže vlastně vůbec netušila, co se to děje...
Ale musím pochválit synka.
Zatímco já držela zvracející dítko a škopík, který jsem příhodně popadla, synek popadl kyblík a hadr a šel uklidit poblitou předsíň.
A že jsem ten škopík chytla pozdě...
Princeznička už má za sebou i druhé zvracení, protože je neposlušná a tvrdohlavá a vůbec a toho hořkého černého čaje se napila normálně, protože asi neví, co to je "po lžičkách a vždycky počkej"...
Ale už spinká, tak snad bude líp.

Já si drbu všechny štípance od otravného hmyzu a šla bych taky spát, ale trošku se bojím, co to moje dítko, aby se mi v noci neudusilo...
Ale jak jí znám, tak stejně přijde spát k nám a já jí budu moct ohlídat...

Pojď se mnou do ložnice...

11. srpna 2016 v 20:52
... a já Ti něco ukážu :-)

Fakt jsem na sebe hrdá.
Natolik hrdá, že to přetluče i ty klíče zapomenuté zvenčí...
Tedy, během dne ani tolik ne, ale ve chvíli, kdy vlezu do ložnice a vidím to veledílo, tak to jo, to se vlastní hrdostí skoro dusím :-)
Z toho plesnivého skladiště, ve kterém jsme spali, je ložnice.
Jako fakt ložnice :-)

Tohle je asi jediná fotka, na které je ta plíseň fakt vidět. Tenhle roh je teď dokonale bílý. Aspoň na chvilku...


Na plísni si právě pochutnává chytrá houba a my doufáme, že se nabaští pořádně.
Jen si nejsem jistá, jestli jí nepřekrmíme.
Přeci jen, je to roh baráku, okapy nefunkční a naše podlaha pod úrovní chodníku...

Drahý krásně vybílil celou ložnici a bylo to fakt znát na první máznutí. Ale aby ne, skoro po devíti letech...
No a pak jsem nastoupila já.
Jasně jsem řekla, že chci obraz a že si ho namaluju.
Jenže já nejsem žádný umělec a o mém výtvarném nadání nikdy nikdo neslyšel. Možná to bude tím, že mi asi trošku chybí.
A jak asi namalovat veledílo bez talentu?

Snadno :-)

To se takhle vezme páska a nalepí na zeď.
Na suchou. Nechcem jí pak přece oloupat i s barvou, že?
My jsme to měřili poměrně dlouho...
Ono totiž naměřit to rovně, když je podlaha křivá úplně jinak, než strop, to je hodně měření...

No a pak lepit a lepit a lepit a lepit. A pečlivě stříhat a pečlivě uhlazovat...
A pak vybarvovat...

Takhle jsme začali. Od nejtmavších.


Nejvíc práce a času mě stálo vymýšlení a míchání barev.
Chtěla jsem dominantní žlutou a oranžovou. Mám je ráda, jsou jasné a vlastně je mám ve většině místností.
A taky jsem chtěla světloučkou fialovou.
Oranžová a žlutá nám zbyly z malování kuchyně a zbytek jsem řešila míchacími lahvičkami.
Limetková, malinová a fialková.
Panečku,, co všechno se dá namíchat...

Problém byl v té fialové. Nejdřív byla tmavá, pak zase světlá, pak zase tmavá...
A nejhorší bylo malování těmi neředěnými, protože pak byla zeď samá čmouha.
Ale namíchané s bílou, to už se malovalo jedna radost :-)

Tady jsem byla v pytli. Najednou jsem nevěděla, čím vyplnit prázdná místa, aby byl výsledek aspoň trošku koukatelný.

Chtěla jsem to trošku vyvážit, aby nebyl spodek jen žlutý a trochu rozhodit barvičky, aby se dohromady příliš netloukly, ale taky neztrácely vedle sebe...
A tak jsem šla zase míchat.

Růžovou jsem původně nechtěla, ale nakonec jí to sluší :-)

A bylo domalováno.
Jo, ještě nic moc.
Sama jsem si neuměla představit, jaký bude výsledek, až strhnem pásky...

Kostky jsou vrženy a pásky strženy...

Ještě poopravit barvu zateklou pod pásku a hotovo.
A ejhle, není to tak zlé.
Teď ještě nastěhovat...

Já jsem spokojená.

Vypadá to dobře, ne?

Ale pořád je moje ložnice především skladiště. Vyhodili jsme deset šedesátilitrových pytlů s hadrama, vyházeli asi tunu papíru, ale moc to nepomohlo...
Takže zrovna teď mi v kuchyni schnou banánovky, abych je mohla otočit a natřít i z druhé strany.
Použila jsem zbylé barvy a tak budou ladit.
Ale naštěstí se mi většina beden vešla do skříně na fotce...

A aby toho nebylo málo, ještě jsem si "ušila" nové závěsy na ložnicové okno. Jasně oranžové.

Chodím spát s radostí, s úsměvem a s hřejivým pocitem.

Chválím se moc?
To bude tím, že se mi konečně zas něco povedlo.
Myslím.
Třeba mému synkovi se to až tolik nelíbí, on radši hladkou malbu.
A určitě je spousta lidí, kteří zas raději oblé tvary.

Ale ložnici to oživilo, upoutává to pozornost, takže si člověk ani nevšimne, že je okolo skladišťový bordel.

A stejně jsem to dobře vymyslela, co? :-)

Náhody ne, zloději ano

9. srpna 2016 v 12:33 |  Téma týdne
Kdyby mě chtěl někdo zabít, tak asi pomalou a bolestivou smrtí, protože právě teď mám pocit, že si to zasloužím.

Tak jsem včera večer nějak NÁHODOU zapomněla klíče zvenku v zámku.
Nesla jsem plnou náruč prádla, ruce plné a na klíče jsem ani nevzdechla.
Pořád lítám ven a dovnitř, takže je mám v zámku obvykle každý slunný den.
Už asi dvakrát se mi stalo, že byly zvenčí v noci a nic...
Až teď.
Ráno mě z postele vytáhla pošťačka a já vlastně ani nezpozorovala nic divného, když jsem jí viděla ve dveřích.
Až později mi došlo, že ona si ty dveře neotevřela...
A já taky ne.
Až za chvilku jsem si uvědomila, že jsem sklerotická blbka a až za chvilku jsem se šla podívat, jestli drahého ledvinka leží na svém místě v předsíni.
No, neleží.
Neleží tam ledvinka s klíčema od auta, od bytu, od práce, s papírama od auta a samozřejmě s peněženkou s dokladama...
A se vsazenou sportkou...
Vzhledem k tomu, že jsme měli jet zítra za dětmi, ještě drahý vybral prachy, aby natankoval a abychom našim nakoupili.

Ale co si budem povídat, prachy vzal čert, o blbý tři tisíce zas tolik nejde, i když tedy zrovna tenhle měsíc počítáme každou korunu...
Ale nový zámek tady, u rodičů, u auta...
Nové doklady...
Obíhačka v práci, kvůli čipu...
A tolik času, který teď nějak nemáme.

No, karta už je zablokovaná a navíc, je před výplatou, tam strach nemáme, máme strach, aby někdo hbitě nevykradl rodiče a nebo nás, až tu nebudem.
Momentálně drahý objíždí zámečnictví, bez dokladů a já sedím doma a hlídám.
Ale aspoň už nemusím sedět v kuchyni u okna a hlídat, jestli nám někdo nekrade auto, jako jsem seděla celé dopoledne, když drahý seděl u policajtů.

Stejně je to zvláštní a podivná shoda okolností, že?
Zrovna tuhle noc jsem zapomněla klíče v zámku.
Zrovna tuhle noc někdo z nájemníků nezamknul vchodové dveře.
A zrovna tuhle noc se někdo vydal hledat, co by kde ukradl...

Co to je, když ne náhoda?
Osud?
Ale proč? Abych se poučila?
A nebo odplata?
A za co? Nikomu jsme nic neprovedli.

Prostě jen byly naše klíče ve špatnou dobu na špatném místě...

A to není náhoda?
Náhody doopravdy neexistují?
Opravdu existuje jen lidská vůle a vůle přírody?
A lidská blbost, jako v mém případě?



No nic, jdu zase likvidovat ten bordel po malování a když budu mít čas, konečně nahraju fotky a přidám článeček o tom, jak to malování vlastně dopadlo...

Dokonalá dovolená

4. srpna 2016 v 13:25
Právě prožívám dokonalou dovolenou.
Vlastně doslova.
Já vím, že jsem doma celé dny, ale s harantama na krku...
To ať mi nikdo netvrdí, že to je dovča...

Harantíky jsme odvezli k našim s tím, že my budem malovat.
Už jsem to tu někde psala, pokud máte někdo pocit, že Vám to něco připomíná...
Malujeme každý rok jednu místnost. Více méně...
Třeba loni to, pokud vím, byla kuchyň a k tomu koupelna...
Nebo to bylo předloni?
A že by loni byl holčičí pokojíček?
Vlastně už sama nevím.
Musela bych kouknout na fotky a pak třeba dohledat.
A to se mi nechce, protože to stejně zrovna není podstatné.

Rodina a přátelé se ptají, proč nevezmem rovnou celý byt, že pak budem mít pár let pokoj...
Tak to bych jako hlavní důvod rozhodně nebrala.
Ještě bych možná brala to, že by byl celý byt krásně čistý, ale co si budem povídat, ne nadlouho.
Princeznička už sice ví, že nemá malovat na zdi, ale v tom jejím vymalovaném pokojíčku se jí stejně povedlo na zeď napatlat lesk na rty, co jí nějaký blázen dal.
(Já ne. Já to totiž nemám ráda a nechápu, proč by se měla líčit holčička tak asi před plnoletostí. Pro pedofily?)
A kdyby jen ona...
Před kuchyní máme místo dveří oblouk.
Žlutý. Slunečnicově. Nádherná barva...
Ovšem moje děti asi neznají nic lepšího, než si stoupnout v oblouku a hezky se rukama chytit na obou stranách.
Popřípadě ho drhnout zadkem, když se plíží do kuchyně...
No nic, tuhle jsem se přistihla, že dělám to samé :-)
A taky moje děti nemilují mateřské přednášky, takže v předtuše rychlého úprku si na přednášku nesednou, nýbrž se znuděně opírají o zeď...
No a jak dlouho má ta zeď pak vydržet krásná, co?

A navíc, my malujem a děti překáží, takže dát je na týden k babičce je ideální.
Synek poseká louku (on ten hektar dá trochu zabrat), slečinka naštípe dřevo a princeznička potěší babičku a třeba jí pomůže i na zahradě.
A nebo, což je přesnější, synek se konečně pořádně nažere, slečinka se uleje u špalku, kde opravdu štípe dřevo, ale hlavně proto, aby nemusela vyklízet kůlnu, makat na zahradě, tahat větve, hrabat trávu, mýt nádobí a podobně...
No a princeznička bude celou dobu fňukat, protože má pocit, že to někoho zajímá.

A my malujem.
Znáte to, když není kam spěchat...
V pondělí jsme vezli děti, přijeli jsme večer. Je blbost dělat ještě něco jiného, než večeři, že?
V úterý jsme pomalu začali s vyklízením.
Nejdřív tu plesnivou půlku, abychom mohli aplikovat chytrou houbu (díky moji rádcové), jenže k tomu jsme se nějak nedostali.
Ovšem jak taky, když jsme vstávali takřka za poledne, že?
Ve středu jsme společnými silami vyklidili tu takřka neplesnivou půlku (můj bordel) a užili si pár hlavolamů, jako třeba jak dostat zbývající nábytek do předsíně, když jsme si oooobrovský psací stůl a velkou skříň odložili hned vedle v pokojíčku a pak drahý napatlal tu houbu.
Potom jsme sjeli dokoupit tu fialovou barvičku, co minule neměli a pak hurá, vařit oběd. No co, tak jsme jedli skoro ve tři, no :-)
Někde v mezičase stihl drahý ještě vymalovat strop a večer jsme vezli tchyni cuketku a okurky od mojí maminky.

Zjistili jsme, že stěhovat tam na jednu noc válendy je asi blbost a tak jsme si ležení rozložili v obýváku. Jedna válenda tu je a ono se to nějak udělá.
Ta jedna válenda je vyšší.
Chvilku jsem se radovala, protože to znamenalo, že se mi tam drahý nebude během noci koulet a že já budu mít konečně postel sama pro sebe.
Zapomněla jsem ale na to, že je ta válenda nejen o dost tvrdší, ale navíc je "proskočená".
No jo, někdo z harantíků na ní skákal a zlomil uvnitř nějaké prkno.
Vzhledem k tomu, že v našem obýváku slouží na válení se u televize a sem tam jako dočasný azyl některého z mých rodičů, netrápilo mě to. Až dnes. Zvlášť ráno.
To ráno, kdy mě vzbudil intenzivní jas, jak ranní sluníčko svítilo na kuchyňský stůl a žluté gladioly to světlo předávaly dál, až do obýváku a mojí postele.
V půl sedmý ráno...
Tak a dost, otočila jsem se a spala dál, protože mám dovolenou.
Před devátou mě ale vzbudil telefon. A řeknu Vám, dostat se z postele v miniaturním obýváku, když máte před postelí konferenční stolek, na vedlejší válendě spí drahý a za ním, na cestě k tomu telefonu, stojí dvě veliká křesla...
No, dobrodružství.
A pak jsem dala prát prádlo a uvařila si kafe.
Horký. Tedy, jasně, že vařím horký, ale já horký i pila...
Lidi, já už málem zapomněla, jak chutná horký turek.
To bylo blaho...
Teď mám vypranou třetí pračku, v troubě se pečou kuřecí rolky a drahý domalovává poslední zbytky první vrstvy.
A tak to vypadá, že dneska začnu malovat i já.
To, co si představuju, že bude nad postelí.
Ovšem moje představa je poněkud neurčitá a zřejmě i divoká.

A zítra asi budem domalovávat co bude potřeba a pak bude ta ložnice schnout a má pršet, tak bude schnout i v sobotu a pak, možná v neděli, bychom mohli začít stěhovat zpět.
A toho se bojím nejvíc.
Ono totiž s ložnicí nebylo pořádně hnuto po celých devět let, krom toho, že se nastěhovala a vystěhovala dětská postýlka a protože to je nejzazší místnost a poměrně veliká, slouží jako skladiště.
Návštěvy tam nechodí, vlastně se tam jen spí.
Krom mého a drahého oblečení tam je taky všechno zimní oblečení.
A všechny ručníky, osušky, utěrky, ubrusy, pár kousků povlečení, záclony, věci na zašití, oblečení, ze kterého vyrostli puberťáci a kde princezničce ještě pár cenťáků chybí, veškeré rodinné dokumenty, nafukovací hračky a dva bazénky, veškeré kancelářské potřeby, pár rolí tapet, kterými chci potáhnout krabice, pár krabic, vysavač, kufr s hudebními nástroji, miminčí oblečení, sklenice na zavařování a tak dále...
Momentálně to je po celém bytě a já si nedokážu představit, že by se zpátky vešla aspoň půlka věcí.
Samozřejmě toho spoustu vyhodím, ale popravdě, s některými věcmi se budu těžko loučit...

A jak to vidím, stěhovat budem aspoň do úterý. Ve středu bychom si mohli odpočinout a ve čtvrtek bude po dovolené, protože vyrazíme za dětmi.
Ale kdo ví, třeba vyrazíme i dřív :-)
Sice si užívám ty chvíle bez nich, ale stejně v noci napínám uši, jestli synek ještě něčumí na telku a nebo jestli se neplíží rozmazlená princeznička :-)

Ale jak vidíte, nepředřem se.
Děláme něco společně, budujem a budujem s láskou.
Máme čas jeden na druhého i každý sám pro sebe.
Jsme tu sami, takže jíme, když máme hlad a spíme, když se nám chce.

Já to stejně vidím jako tu nejlepší možnou dovolenou :-)

Trochu jiné slzičky

2. srpna 2016 v 15:31 |  Téma týdne
Když jsem si minule sedla k počítači s tím, že napíšu článek, jako obvykle jsem nevěděla, co z něj vyleze...
Ale jedno jsem věděla.
Věděla jsem, že ke klávesnici sedám tak nějak smutná, tak nějak zklamaná a taky tak nějak naštvaná.
Vlastně asi nejvíc zklamaná a naštvaná.
A psát jsem chtěla proto, abych přišla na jiné myšlenky.
Ono mi to děsně pomáhá.
A jako obvykle mi to vážně pomohlo.
Hodila jsem za hlavu hádky a křivdy, nespravedlnosti a lidskou omezenost a psala a psala.
Bez rozmýšlení, bez zastávky...
Někdy se mi to podaří :-)
Článek jsem končila s úsměvem a hřejivým pocitem.
Pravda, ještě to nebylo úplně ono, ten pocit křivdy a nespravedlnosti a omezenosti jsem v sobě měla dál, ale už to nebyl středobod mého myšlení.

A netrvalo dlouho a všechny moje slzičky z mých vlastních bojů byly zapomenuty.
Nahradily je slzičky jiné.
Seděla jsem tu, četla komentáře a chvilkama jsem dojetím nebyla schopná ani dýchat.
V komentářích jsem našla tolik přátelství a tolik povzbuzení...
Komentáře mi psali i lidé, které jsem odnikud neznala, jejichž jména jsem četla poprvé a přiznávali, že moje články čtou častěji, jen nekomentují...
A já moc dobře vím (si fandím, co?), že tenhle článek četlo i pár lidí, kteří ho prostě neokomentovali jen proto, že neměli co dodat...

Děkovala jsem za každý komentář zvlášť, obyvkle to tak dělám, a říkala jsem si, že to je strašně málo.
Že musím poděkovat nějak víc, že byste Vy, blogoví přátelé, měli vědět, jak moc jste mi v tu chvíli pomohli a jakou jste mi udělali radost.

Cítila jsem velice zvláštní a velice hřejivý pocit. Nějak jsem nevěděla, jak ho popsat, ale pak jsem si vzpomněla na jeden obraz.
Viděla jsem ho jako maličká a vůbec jsem ho nechápala.
Kdybych měla teď napsat první dojem, asi bych napsala, že na obraze byl takový divný týpek. Asi transvesťák, protože měl šaty a dlouhý vlasy.
Teď už samozřejmě vím, že ten divnej týpek byl Ježíš, kráčel v modrém rouchu a sandálích...
Jenže tím to nekončilo.
Vypadal, že kráčí směrem od zapadajícího slunce, protože měl okolo sebe takovou divnou zář.
No jo, jasně, to světlo vycházelo z něj.
Možná mělo symbolizovat lásku a já z toho obrazu už jako malá cítila teplo.

Vůbec nevím, kde jsem ten obraz viděla, možná to byl třeba jen obrázek v knížce, kdo ví, vím jen, že jsem byla maličká a nechápala.
Nejsem věřící, ale tahle vzpomínka se mi vrací.
A probouzí lásku.
Lásku ke všem a ke všemu.
(No, jen ne k té omezenosti, hlouposti a nespravedlnosti. Ale kdo by je miloval, že?)


Včera jsme vezli holčičky k našim, synek jel už v pátek vlakem a já tady na blogu takřka nebyla. Jediné, čeho jsem si stihla pořádně všimnout, byl graf návštěvnosti.
Podle něj jsem v neděli zlomila vlastní rekord.
84 jedinečných návštěv, 308 všech návštěv a 783 zobrazení stránek.
Nějak se mi nechce věřit tomu, že by si tolik lidí otevřelo moje stránky a že by kterýkoliv z mých článku stál za víc, jak dvoje zobrazení na člověka :-)
Ale asi jo :-)

Takže, milí přátelé, děkuji, děkuji a děkuji :-)
Jiná slova už nenacházím.
Prostě díky.

Potřeba sdělování

31. července 2016 v 13:05 |  Téma týdne
To jsem si takhle začala dopisovat se svojí láskou z dětství.
Kdepak, dopisy jako takové už dávno nefrčí, v době moderních technologií vyjdou dokonce strašně draho.
A chytrý telefon má něco do sebe, ne?
A pak jsem mu, jednou, chtěla povyprávět jednu historku. A druhou.
A byla jsem líná to na telefonu vypisovat.
A můj geniální mozek mi předhodil blog.
Přece to je jednoduché, ne? Článek napíšu na počítači a na telefonu pošlu jen odkaz.
No jo, jsem antitalent.
Dlouho se mi nedařilo nacpat ten článek na blog. Už jsem kopala do židle, do stolu a nakonec jsem na to přišla.
Jenže ejhle... Jak se asi posílá takový odkaz?
No co, jsem technologický antitalent...

Taky jsem si myslela, že bude můj blog plný vtipných a veselých historek, však jich tady zažívám nespočetně.
Uznávám, některé jsou veselé až ve zpětném pohledu, ale což...
Necelý měsíc po založení blogu jsem patlala jeden pitomý dort a když jsem pak sedla, že sepíšu svoje naštvání, moje prsty psaly asi na nějaký jiný diktát.
Z článku plného smíchu byl najednou článek plný dojetí.
Mého. (Možno nahlédnouti tady)

A to byl obrat.
Veselé historky jako by došly a najednou jsem vypisovala svoje myšlenky a svůj pohled na věc.
Při zakládání blogu jsem se zařadila k "deníčkářům".
Ne, nepíšu přímo deník, jen píšu to, co mě ten den napadne, co mi nedá spát.
A hlavně píšu povětšinou ze života.
Postupem času jsem přišla na to, jak se dělají rubriky a jak se vkládají odkazy do článků (Díky Víluško) a vlastně od dortověmaminkovského článku mám i komentáře.
A lidi mě čtou.

A já se někdy víc směju a jindy zas míň trápím.
Když se vypíšu, je mi líp. Poměrně často...

Když je mi smutno, sednu si sem a pročítám desítky článků. Sem tam přidám komentář a někdy se i naštvu. Ale tak nějak zdravě.
Sem tam zakroutím hlavou nad lidskou blbostí, občas zapláču nad nelidskostí lidí a většinou se zamýšlím, s úsměvem přikyvuju a nebo se tlemím tak, že rodina nechápe (Za to asi největší dík Cholerikovi.).
A jindy zas přidám článek.
A pak se nad komentáři nabíjím neskutečnou pozitivní energií.

Děkuji všem, co píšete. Každý článek mi něco dává.
A mnohem víc děkuji těm, co čtou.
Těm, co čtou moje články.
A největší dík patří lidičkám, co se zastaví a moje články taky smysluplně okomentují.
Buď poradí, nebo pochválí, tu připomenou, tu sprdnou, ale vždycky k věci.
No a v neposlední řadě děkuju těm, co mi do komentáře napíšou, že článek nestál za nic a podobně, protože díky nim mi komentáře narůstají a já se pak občas dostanu do tabulky nejvíce komentovaných článků :-)

Další články


Kam dál